Obavy z toho, že nakazí svou rodinu. Nejistota, zda vůbec a kdy se podaří pandemii zvládnout. Pouze omezené možnosti léčby infekce covid-19, ale také nutnost čelit nedostatku zdravotnického personálu. To všechno jsou zdroje stresu, s nimiž se podle průřezové studie Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN potýkali čeští lékaři a lékařky během předchozího roku. Podle další mezinárodní studie The COVID-19 HEalth caRe wOrkErS (HEROES) Study, na které se podílí i Česko, během pandemie výrazně vzrostl počet zdravotníků, kteří nejen ošetřovali pacienty s covid-19, ale také museli rozhodovat o prioritizaci ošetření a zažili mnohá jejich úmrtí. Potřebné psychologické podpory se ale dočkala jen malá část zdravotníků. Přesto by bylo velkou zkratkou vidět za jejich psychickými problémy pouze přítomnost infekce covid-19. Pandemie totiž odhalila to, s čím se zdravotníci potýkají už dlouho.
Péče o duševní zdraví u zdravotníků není téma, které by vyvolávalo velký zájem. Ať už proto, že duševní zdraví obecně je stále spojenou s velkým stigmatem, nebo proto, že sami zdravotníci své obtíže skrývají, než by dali najevo svou „slabost”, což brání vyhledání potřebné pomoci. I v případě, že se rozhodnout překonat řadu předsudků a mýtů, potřebné pomoci se jim nemusí dostat. I když je samotný výkon profese spojen s velkou psychickou zátěží, cílené programy, které by pomáhaly jí zvládat, jsou spíše výjimkou než samozřejmostí. „Každá pomáhající profese, kam zdravotníci patří, je vystavena specifickému typu zátěže, klade na ně specifické nároky, které vyplývají z toho, že lékaři jsou vystaveni utrpení druhých, pracují pod tlakem a přitom stále dávají ostatním, ale sami o sebe se moc nestarají, protože je to nikdo nenaučil. Řada kolegů lékařů na to přichází až poté, co je jejich zdraví ohroženo nebo je postihla nějaká běžná duševní porucha. Bohužel lékařům není v tomto ohledu nabízena speciální péče,” upozorňuje docent Martin Anders, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde dlouhodobě běží výzkumný projekt zaměřený na duševní zdraví lékařů a lékařek. Jeho součástí je také sledování dopadů pandemie covid-19.
I když se na první pohled může zdát, že dopady musí být zcela jasné, není tomu tak. Už jen proto, že duševní zdraví zdravotníků obecně často stojí stranou vědeckého zájmu. „S kolegy se shodujeme na tom, že pandemie a vše, co se k ní pojí, pouze odhalila a zvýraznila dlouho neřešené problémy, které zde byly vždy. Krize je katalyzátorem již existujících problémů, které amplifikuje, a také přenese do popředí pozornosti. Zároveň se ukazuje jako problematické to, jak situaci vlastně popsat, když narážíme na spoustu diskrepancí, a především nedostatek kvalitních dat. Navíc v oblasti péče o duševní zdraví obecně existuje řada bílých míst,” dodává docent Anders. Brání se tak zjednodušující zkratce, že by to byla právě pandemie covid-19, která masově zhoršila psychický stav zdravotníků. Přesnější podle něj je vnímat pandemii jako něco, co zviditelnilo dlouho přehlížený stav, který rozhodně nebyl ideální. „Duševní zdraví lékařů je ohroženo už při studiu na lékařských fakultách a samozřejmě při výkonu náročného povolání,” shrnuje s tím, že tématu péče o vlastní duševní zdraví není věnována dostatečná pozornost při výuce mediků. Ti se pak dostávají do praxe a snaží si poradit, jak umí. Systematický trénink jim ale v tomto ohledu chybí.
Strach nikoliv o sebe, ale o své blízké
Hodnotit celkové dopady pandemie na duševní zdraví lékařů, potažmo zdravotníků, je obtížné. K dispozici jsou v tuto chvíli pouze dílčí data, která ale ukazují na to, že tato profese je dlouhodobě spojená s velkou zátěží, jež však mnohdy není vidět nebo je na ní nahlíženo jako na něco, co „prostě patří k práci”. „Je alarmující, že doposud neexistuje systematická péče o duševní zdraví lékařů,” zdůrazňuje profesor psychologie Radek Ptáček, který vede výzkumný projekt zaměřený na dopady pandemie na duševní zdraví lékařů na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN. Podle dostupných dat z této studie vykazovalo 28,6 % lékařů mírné projevy úzkosti a 11,3 % lékařů, střední až vysokou míru úzkostné symptomatiky. Této profese se týká i deprese, kdy projevy mírné deprese vykazovalo 14,2 % lékařů, střední 9,6 % dotazovaných a těžké 4,6 %. „I když se depresivní symptomatologie u lékařů oproti roku 2014, s nímž jsme porovnávali letošní data, statisticky významně nezměnila, přibyl počet lékařů se středně těžkými až těžkými projevy,” dodává s tím, že symptomy, ať už úzkosti nebo deprese, se negativně projevují nejen na celkovém psychickém jednotlivce, ale také v jeho pracovním působení.
Tato studie také identifikovala nejčastější zdroje stresu, s nimiž se lékaři během pandemie potýkali. Některé z nich se v průběhu času podařilo odstranit anebo minimalizovat, například tím, že nyní už je naprostá většina lékařů očkovaná a zároveň mohou být očkovaní i jejich blízcí, stejně tak oprosti loňskému roku vzrostly znalosti o nemoci samotné i možnostech její léčby. To ale nic nemění na tom, že předchozí měsíce byly pro lékaře a lékařky extrémně náročné. K nejčastějším zdrojům stresu patřily zejména obavy z toho, že nakazí svou rodinu, nejistota z toho, kdy bude pandemie zvládnutá, chybějící cílená léčba onemocnění covid-19, ale také vyčerpanost, nutnost čelit nedostatku potřebného personálu či příliv zpráv, ať už v médiích nebo na sociálních sítích.
Obavy ze strany zdravotníků o své blízké i jejich osobní zkušenost s tím, že onemocněli, zachytila také česká větev mezinárodní studie The COVID-19 HEalth caRe wOrkErS (HEROES) Study, která se zaměřila na celou škálu profesí ve zdravotnictví, na než doléhala pandemie. Oproti loňskému jaru, kdy tuto zkušenost mělo 5,1 % zdravotníků, tento počet vzrostl na 51,1 %. Výrazně se zvýšil také počet zdravotníků, kteří ošetřovali pacienty s onemocněním covid-19. Loni jaře to bylo 16 %, letos pak 64,6 % dotazovaných. Osobní zkušenost se smrtí pacienta s touto infekcí pak před rokem mělo 8,2 % zdravotníků, po dalších vlnách pandemie pak 38,8 % respondentů. Podle této studie také vzrostl počet zdravotníků, kteří v dotazníku vykazovali příznaky deprese z 10,2 % na 20,2 %. Vůbec nejčastěji to pak byli ti, kteří působili na covidových jednotkách. „Pandemie zviditelnila to, že zdravotníci jsou také lidé. Vydrží hodně, ale ta zátěž má své limity a během pandemie jsme na ně často naráželi,” interpretuje výsledky studie Jana Šeblová, koordinátorka české větve studie HEROES a také vědecká sekretářka Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS JEP. „Pandemie velmi názorně ukázala, že se sice nakonec sehnaly ventilátory i oxygenerátory a byl jich dostatek, avšak limitem byl nedostatek kvalifikovaného, případně alespoň přeškoleného personálu,” vysvětluje s tím, že čeští zdravotníci i v extrémně náročných podmínkách dokázali skoro nemožné a díky jejich nasazení nebyly dopady pandemie ještě tragičtější.
Mohlo by vás zajímat
Zdrojem podpory byl humor i kolegové
Na psychickém stavu lékařů se podle studie Psychiatrické kliniky 1. LF UK podepsalo také prodělání infekce covid-19. Celkem běžně u nich nastal stav popisovaný jako „mozková mlha”, kdy cítí nadměrnou únavu a vyčerpání, připadají si zpomalení, špatně se soustředí, naráží na problémy v komunikaci, kdy je pro ně obtížné nalézt vhodná slova nebo zapomínají. Právě tento důsledek onemocnění, kdy infekce napadá nervový systém. „Covid-19 může být silným prediktorem budoucího rozvoje duševního onemocnění. V tuto chvíli nevíme, co se s lidmi, kteří tuto infekci prodělali, stane za pár měsíců, protože psychické příznaky přichází až s odstupem. Vysoký počet nemocných mezi zdravotníky i širokou populaci bychom ale z hlediska duševního zdraví měli vnímat jako varování, že v budoucnu může dojít k ne zcela příznivému vývoji,” dodává profesor Ptáček. Příznaky „mozkové mlhy” po prodělání covid-19 uváděla více než polovina sledovaných lékařů.
Na druhé straně se podle této studie neprokázalo, že by pandemie vedla k tomu, že by lékaři začali více užívat léky ovlivňující jejich psychický stav. Přesněji, část z nich je užívala již dříve. Po lécích vázaných na předpis zmírňující stavy úzkosti nově sáhlo 3,7 % těch, kteří covid-19 neprodělali a 1,1 %, kteří infekcí prošli, nicméně důvodem pro ně byla zvýšená psychická zátěž. U 1,2 % bylo důvodem samotné onemocnění covid-19. Nicméně 13 % lékařů užívala tyto léky už před pandemií. Léky na spaní ještě před nástupem pandemie pak užívalo 12,2 % lékařů. Přípravky ovlivňující stavy úzkosti a deprese pak užívalo 10,3 % dotazovaných. I v případě lékařů by ale bylo na místě, aby užívání léků ovlivňujících psychiku předcházela konzultace s psychiatrem, a nedocházelo k sebemedikaci, kdy si lékař léky obstará sám. Dvojnásob to platí o anxiolyticích. “Vcelku snadná dostupnost anxiolytik se nabízí jako jedna z možných cest ‚sebepéče‘, ale je to také cesta z nejrizikovějších,” varuje Martin Hollý, ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice. Právě anxiolytika, byť poskytují rychlou úlevu, jsou spojena s velkým rizikem vzniku závislosti a také zhoršením schopnosti se koncentrovat a duševně pracovat.
Jako zásadní zdroj podpory se podle obou studií ukázali kolegové. Vůbec největší důvěře v to, že situaci zvládnou, se podle studie HEROES těšila přímo pracoviště, na kterých zdravotníci působí, a také jejich kolegové. Naopak největší pokles důvěry u zdravotníků měla vláda. V loňském roce si pouze 9 % zdravotníků myslelo, že vláda situaci „vůbec” nezvládne, a 21 % mělo dojem, že vláda situaci „mírně” nezvládne. Letos to však bylo 51 %, respektive 31 %. Podle projektu Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN lékaři jako zdroje podpory během pandemie vnímali pozitivní přístup kolegů, vtipy a možnost si popovídat s kolegy. Vůbec nejlépe na jejich psychiku pak působilo to, když došlo ke snížení počtu pacientů s covid-19, zlepšil se jejich stav, zlepšoval se stav jejich nakaženého kolegy/kolegyně a nikdo z rodinných příslušníku nebyl nakažen a všichni byli v relativně bezpečném prostředí.
Říct si o pomoc a dostat jí vůbec není samozřejmost
V rámci studii HEROES se u zdravotníků také oproti loňskému jaru zvýšila potřeba psychologické podpory. Vloni ji potřebovalo 14,4 % z nich, letos pak 24,7 %. Tato čísla ale ukazují pouze na potřebu pomoci, nikoliv na to, zda se jí zdravotníkům dostalo. „U zdravotníků navíc veřejnost automaticky předpokládá, že se kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek budou profesionálně a obětavě starat o pacienty, a zdravotníci tento předobraz v sobě mají vepsaný, pokud reagují ‚jako lidé‘, mívají pocit selhání a neumí si říct o pomoc. Takže se dostáváme do bludného kruhu, že požádat o pomoc se bere jako projev slabosti a neprofesionality,” vysvětluje Šeblová s tím, že se během pandemie sice o psychické zátěži začalo trochu i veřejně hovořit, ale s jejím ústupem a s přechodem k normálnímu provozu vše zase vyšumělo do ztracena.
Jedním z důvodů může být stigmatizace témat souvisejících s duševním zdravím mezi zdravotníky. Podle Martina Hollého, ředitele Psychiatrické nemocnice Bohnice, je možné, že míra stigmatizace je mezi zdravotníky ještě vyšší než v obecné populaci. „To bohužel přirozeně podporuje sebestigmatizaci jednotlivců a také jejich ochotu vyhledat pomoc, když cítí, že situaci přestávají zvládat sami. Zdravotníci to často řeší vytěsněním pro ně problematických témat a směřují k vyhoření nebo jsou v jakémsi rovnovážném stavu za pomoci částečného odosobnění, jakési profesionální otrlosti a někdy sarkazmu. To je fakt, který často v roli pacientů prožíváme jako odtažitost a neempatičnost zdravotníků,” popisuje psychiatr s tím, že by péče o duševní zdraví zdravotníků měla být běžnou součástí provozu. Bohužel tomu ale tak není.
K podobnému přístupu jsou navíc připravováni už medici během studia, které je do značné míry technicky zaměřené. „Ani při nejlepší snaze nelze skupinu 20-30 studentů za několik hodin naučit komunikaci s pacientem anebo stále podceňované péči o vlastní duševní zdraví, která má mnoho rozměrů. Mladí lékaři tak často přejímají své vzory, charakteristické spíše heroickým maximálním pracovním zatížením, kde selhání je neodpustitelnou slabostí, a duševní nemoc právě tuto slabost připomíná ve své ryzí formě. Je dlouhodobě známo, že během studia medicíny dochází u mladých adeptů lékařského povolání k řadě změn ve vnímání okolního světa, přístupu k řešení problémů včetně, ale také míry empatie, která klesá… Další vlna zájmu o důležitost duševního zdraví a způsobu komunikace přichází opět po delší praxi,” přibližuje docent Anders.
Ostrůvku pozitivní praxe je málo
Systematická péče o duševní zdraví zdravotníků v Česku neexistuje, a tak jednotliví zdravotníci i zdravotnická zařízení v tomto musí spoléhat hlavně sami na sebe. Pandemie by ale paradoxně mohla přinést alespoň větší zájem u tuto oblast. „Vím, že se plánují nějaké projekty zaměřené tímto směrem, ale ostrůvků pozitivní praxe je pomálu. Oceňuji zanícení všech, kteří se tomu věnují, ale tak trochu postrádám jakýsi ‚centrální befel‘, za kterým by šly i finanční prostředky,” shrnuje situaci docent Anders. Konkrétně ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze se snažili v rámci Psychiatrické kliniky nabízet kolegům pomoc, zapojili také peer konzultanty i nemocničního programu, byť i toto je běh na dlouhou trať. „Honí se mi hlavou myšlenka, že by Psychiatrická společnost mohla prostřednictvím svých členů nabídnout kolegům unikátní přístup k této specifické pomoci, ale hned slyším odpověď, že ambulance jsou už nyní přetížené, ale i to by šlo řešit podporou ochotných pracovišť… Za sebe si dokážu představit, že Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN v Praze by se mohla stát jedním z takových pracovišť, a možná by lékaři, kteří nejsou zaměstnaní v nemocnici, nepociťovali takovou bariéru podobné služby vyhledat,” dodává.
Zkušenost s pandemií a také tím, že vůbec nejcennějším a nejhůře nahraditelným zdrojem ve zdravotnictví jsou lidé, by se mohla nakonec pozitivně promítnout ve snaze zlepšit podmínky zdravotníků, doufá Jana Šeblová. „Cestou je hlavně prevence psychických problémů od nastavení osobních limitů, nadúvazků, dlouhých služeb, o to, aby pracovníci ve zdravotnictví měli čas na mimopracovní život, aby zaměstnavatelé podporovali pomoc se zajištěním dětí třeba formou podnikových školek a jeslí, aby nabízeli pro své zaměstnance možnost flexibilních úvazků v určitých životních fázích a podobně,” vyjmenovává možné způsoby nápravy.
Konkrétním výstupem studie HEROES by měl být i pilotní program zaměřený na podporu zdravotníků, a to přes jejich přímé nadřízené. „Tedy přes proškolení středního managementu v technikách vedení týmu a podpůrné komunikace s týmem, což by mohlo fungovat díky přirozenému prostředí. Protože zdravotníci budou vždy bude nedůvěřiví vůči nabídkám psychologů ‚zvenčí‘, proto je vhodnější pracovat s nimi ‚zevnitř‘,” shrnuje s tím, že právě tento praktický program podpory, který by vznikl na základě potřeb definovaných samotnými zdravotníky, vnímá vedle jejího mezinárodního rozměru na celé studii jako nejcennější.
Ludmila Hamplová
