Politici by měli více naslouchat vědeckým diskusím, říká ředitelka Institutu pro střední Evropu Katarína Cséfalvayová

Podílet se na vzniku kvalitní politiky založené na věcných argumentech a zasazené do evropského kontextu – to je nemalá ambice mladého bratislavského Institutu pro střední Evropu, do jehož čele se postavila slovenská akademička, bývalá politička a také držitelka francouzského státního vyznamenání Rytíř Národního řádu za zásluhy Katarína Cséfalvayová. Nejen na Slovensku se veřejná diskuze o zdravotnictví omezuje na nedostatek peněz a zdravotníků a skoro se nemluví o řešeních, které šetří náklady do budoucna, vysvětluje v rozhovoru pro Zdravotnický deník důvody, proč se Institut rozhodl podílet se na organizaci mezinárodního panelu Stálé konference českého zdravotnictví věnovaného ekonomice prevence, který se konal 22. července v Praze. Hovořili jsme však i o potenciálu, které v sobě střední Evropa má, vakcíně Sputnik nebo o tom, co nám pandemie covidu-19 sdělila o údělu žen nejen ve zdravotnictví.

Jak se stane, že slovenská občanka s maďarskými kořeny dostane francouzské státní vyznamenání?

Již od dětství jsem inklinovala k Francii. V pěti letech jsem přišla za rodiči, zda bych se nemohla učit francouzsky. Opravdu to byla láska na první poslech. A od té doby se to se mnou táhne. V Bratislavě jsem absolvovala francouzské gymnázium, na univerzitě jsem byla ve frankofonním programu. Odjela jsem na roční stáž do Paříže, v rámci programu Erasmus jsem docházela i na univerzitu v Paříži. Pak se to promítlo do mé pracovní kariéry, kdy jsem jako proděkanka Fakulty mezinárodních vztahů Ekonomické univerzity v Bratislavě rozvíjela vztahy s frankofonními zeměmi, univerzitami a s Institutem politických studií v Paříži. V parlamentu jsem se stala předsedkyní skupiny francouzko-slovenského přátelství, v rámci níž jsme vedli poměrně intenzivní komunikaci mezi světem politickým, kulturním a akademickým.

Takže prezident Emmanuel Macron ocenil to, jak jste se zasadila o vzájemnou kulturní a politickou spolupráci.

Samotnou mě to – velmi mile – překvapilo. S takovou věcí člověk nepočítá, a už vůbec ne, pokud mu ještě není ani čtyřicet. Vždy bylo a stále je důležité, aby Francie stála při nás, v minulosti i teď, když jsme v Evropské unii. Máme množství problémů, a proto by vztah mezi Francií a Slovenskem, a střední Evropou vůbec, měl být silný. Jen tehdy může být silná i EU.

Řád jste převzala v Bratislavě z rukou francouzského velvyslance letos v červnu. Změnilo se pro Vás od té doby něco?

V neděli v kostele za mnou přišel pan farář a říká mi: „Paní rytířko…“ Byla jsem překvapená, že to lidé vůbec vnímají. Dostalo se to do povědomí nejen přátel, ale i dalších lidí, kteří ani příliš o těchto mých aktivitách nevěděli. Gratulace mi přicházely z úplně nečekaných stran. Bylo to velmi příjemné.

Chceme ukázat to pozitivní ze střední Evropy

Po akademické a politické kariéře jste se před rokem stala ředitelkou Institutu pro střední Evropu. Na webových stránkách píšete, že institut má „probudit potenciál, který v sobě střední Evropa má“. O jaký potenciál jde?

Myšlenka na vznik institutu pramení z mé předchozí politické práce. Po zvolení do parlamentu v roce 2016 jsem velmi citlivě vnímala, jak se střední Evropa dostává v očích našich západních partnerů do nepříznivého světla. Můžeme se bavit o tom, zda to bylo právem, nicméně z mého pohledu to byla velká škoda. Máme Evropě co dát a je důležité, abychom drželi spolu. Proto je naše hlavní motto „Bringing Europe together“, chceme propojovat Evropu a lidi v ní.  Nejen na Slovensku, ale i napříč evropskými státy dnes sledujeme různá nacionalistická,  antisystémová a antievropská hnutí. Rozmáhá se popularita hoaxů a propagandistických a nepodložených tvrzení. Vědecké názory jdou stranou. Viděli jsme to i během pandemie.  

Já jsem vždy hledala cestu ke společné diskusi, založené na argumentech a kompromisech. A viděla jsem, že pokud odložíme populismus, sedneme si spolu a začneme hledat řešení, jsme schopní je najít. To bychom chtěli dělat – více spolupracovat v rámci střední Evropy a ukázat i to pozitivní. Že visegrádská čtyřka není jen rebelující a nesolidární uskupení, že to není jen Viktor Orbán, ale že jde o mnohem více. Jako širší region střední Evropy máme co nabídnout a je dobré nás brát vážně.

Katarína Cséfalvayová je ředitelkou Institutu pro střední Evropu, který spoluzakládala v roce 2020. Ve svých 27 letech se stala proděkankou Fakulty mezinárodních vztahů na Ekonomické univerzitě v Bratislavě. V roce 2016 byla zvolena do Národní rady SR za konzervativní stranu SIEŤ, nicméně ještě v témže roce přestoupila do poslaneckého klubu liberálně-konzervativní strany MOST-HÍD. Stala se předsedkyní Zahraničního výboru a místopředsedkyní Výboru pro evropské záležitosti, kde se jako silná obhájkyně proatlantické a proevropské zahraniční politiky často kriticky vyjadřovala na adresu extrémistických hnutí a hlasů, které zpochybňovaly členství Slovenska v EU a NATO. V červnu letošního roku převzala z rukou francouzského velvyslance v SR francouzské státní vyznamenání Chevalier de l’Ordre national du Mérite (Rytíř národního řádu za zásluhy) za rozvoj bilaterálních vztahů.

Jak se vám to zatím daří?

Institutu jsem se začala naplno věnovat na jaře 2020, těsně před úderem pandemie. Takže doposud nebylo možné organizovat nějaké akce. Věnovali jsme se tedy psaní projektů a plánování aktivit. Mnohé z těchto věcí se ještě nepřetavily do skutečnosti nebo s nimi právě začínáme. Například jsme dostali grant od slovenského ministerstva obrany, na základě něhož se budeme věnovat dezinformacím. Ty hrají v dnešním světě velmi negativní roli, bohužel se to ukázalo i během pandemie.  Proto jsme velmi rádi, že jsme se mohli podílet i na organizaci tohoto mezinárodního panelu. Češi a Slováci mají i díky společné historii k sobě velmi blízko. A o to se nyní chceme více zasadit –  abychom více spolupracovali na tématech, kde je to oboustranně prospěšné. Ať se to týká zdravotnictví či jiných oblastí.

EU se chytila do pasti vlastních principů, které Británie nebo USA neřešily

Neustále hovoříte o potřebě mezinárodní spolupráce. Co nám o ní řekla covidová pandemie? Ukázala na její nezbytnost nebo naopak na to, že státy by měly především myslet na sebe a chránit své vlastní občany?

Určitě to první. Například společný nákup očkovacích látek ukázal právě v naší části Evropy všem pochybovačům a skeptikům, jak důležité je být členem většího bloku, držet při sobě a spolupracovat. Neumím si představit, jak by na tom dnes Slovensko bylo s objednávkami od velkých společností jako je Pfizer, Moderna nebo Astra Zeneca, kdyby se muselo spolehnout samo na sebe. Vidět je to na Ukrajině, která je větší než Slovensko, ale vakcíny nemá a chybí jí i pro zaočkování jen malé části zranitelné populace.  Velmi mě mrzí, že komunikace byla při tom právě často opačná a dezinformace vyhrávaly.

Jakou komunikaci myslíte – ze strany státu?

Ze strany státu i médií. Věděli jsme, že Velká Británie začala rychle očkovat, ale už se neříkalo, že zablokovala vakcíny na svém území a nepustila je ven.  Stejně se zachovaly USA. V EU, která to neudělala, se pak zdálo, že vakcinace nabíhá velmi pomalu. Tehdy zaznívala velká kritika.

V jakém smyslu?

Psalo se, že si Velká Británie po brexitu počíná dobře a my jsme neschopní a neumíme to rozběhnout. To byla z počátku do jisté míry pravda, EU se tak trochu dostala do pasti vlastních pravidel a principů, které Británie nebo USA neřešily. Dnes už to ale běží, Unie v tempu očkování doběhla Brity i Američany, ale o tom se už bohužel píše méně. Přitom stále přetrvává tendence myslet si, že vše, co je dobré, je zásluha národních států a všechno špatné je chyba Bruselu. A to jen podněcuje všechny ty dezinformační narativy. Na Slovensku jsme například na začátku pandemie dostali roušky z Číny, které jsme zaplatili, ale nějak se ujal hoax, že jsme je dostali jako dar. Přitom o daru kupříkladu z Taiwanu se už tolik nemluvilo.

Prakticky stejnou zkušenost máme i u nás.

Ještě bych dodala, že když jsme na tom začátkem tohoto roku byli nejhůře, Slovensko bylo na předních příčkách v počtu hospitalizací a úmrtí a naše zdravotnictví to přestalo zvládat, tak nám velmi pomohla pomoc z EU, díky níž k nám přišli pomoci zdravotníci z různých států. Nejen od sousedů jako je Česko, Polsko a Rakousko, ale třeba i z Itálie. A to je velmi dobrý příklad potřebnosti a významu evropské spolupráce. Velmi mě mrzí, že se to bohužel až tak nekomunikuje. Spíše se zdůrazňují negativní stránky.

Za nákupem Sputniku stála geopolitika

Jak v těchto souvislostech vnímáte slovenskou kauzu s nákupem ruské vakcíny Sputnik?

Vnímala jsem to jako geopolitickou hru. Nerozporuji, že Sputnik může být dobrou vakcínou, ale pokud Rusko chtělo skutečně pomoci, tak proč nešlo jako ostatní společnosti řádnou cestou a nedodalo všechny potřebné doklady Evropské lékové agentuře? Proč nezpřístupnilo své výrobní kapacity tak, jak to pravidla požadují? Protože to mělo své geopolitické důvody. U nás se velmi zdůrazňovalo, že jde o zdraví a nikoli o politiku, ale tu z toho dělal bohužel právě Kreml. Vysloveně hrál na rozdělování států a využil každou příležitost, aby rozbíjel jednotný postoj EU. Takový stav Rusku vyhovuje. Když jsme objednali 200.000 vakcín, které by stačily pro zaočkování 100.000 obyvatel, mluvilo se o obrovském zájmu. Nakonec jsme museli většinu vakcín darovat nebo přeprodat, protože naši občané jednoduše zájem neměli.

U nás se v jednu chvíli mluvilo až o 40 procentech lidí, kteří by měli zájem o vakcínu Sputnik, takže podle některých hlasů mělo smysl tehdy pokusit se Sputnik získat. Dopadlo by to podle Vás stejně?

Je to samozřejmě legitimní otázka, kterou si klade každá zodpovědná vláda v situaci, kdy se potýká s obrovským nárůstem úmrtí a nemá dostatek jiných dostupných očkovacích látek. V té tobě však již přicházely nebo měly brzy přijít dostatečné zásoby registrovaných vakcín. Velmi mě mrzí, když se otázka zdraví lidí takto zneužívá. Podobně jako v Maďarsku, kde se premiér Orbán nechal natruc naočkovat čínskou očkovací látkou a čínskou i ruskou vakcínu velmi propagoval. Takové věci je ale třeba posuzovat podle aktuálních okolností. A pokud jsou k dispozici jiné registrované vakcíny, měli bychom upřednostnit ty. Sinovac či Sputnik mohou být kvalitní a sehrát stejnou roli jako ty registrované, ale bez oficiálního schválení to nevíme. Je velmi nebezpečné brát na sebe riziko škod na lidském zdraví. A ještě dobrovolně…

Propojení vědy a politiky je velmi důležité

Institut pro střední Evropu chce podněcovat veřejnou diskusi a tím pomoci formovat kvalitní politiku založenou na věcných argumentech a zasazenou do evropského kontextu. Už jste hovořila o tom, že právě probíhající mezinárodní panel o ekonomice prevence je součástí tohoto konceptu. Jde podle Vás o téma, kde veřejná diskuze chybí?

Jsem si jistá, že na vědecké úrovni diskuze probíhá. Trochu se však obávám, nakolik tomu naslouchají i politici. A jestli je tato diskuze i dostatečně konfrontovaná mezinárodně. Právě toto propojení vědy, politiky ale třeba i podnikatelského prostředí je pro nás důležité. Společně pak můžeme hledat řešení a zkoumat jejich dopady. Na Slovensku, a nejen tam, se bohužel veřejná diskuze o zdravotnictví redukuje na to, že máme málo peněz a zdravotníků. Skoro se nehovoří o řešeních zamířených do budoucnosti, které nám mohou šetřit náklady. A to je právě i prevence, přitom ve veřejné debatě se stále málo zdůrazňuje. Jsem proto velmi ráda, že mezi řečníky máme vedle široké odborné báze i ministry zdravotnictví České a Slovenské republiky a dokonce českého premiéra. Věřím, že z této akce vzejdou závěry, které dále ovlivní směřování veřejné diskuze a politiky nejen v ČR, ale i na Slovensku.

Už jste hovořila o tom, že V4 má své opodstatnění, i když v současné době nemusí být na západ od nás vnímána zrovna jako konstruktivní partner. O jakých zdravotnických tématech má podle Vás dále smysl vzájemně hovořit?

Máme řadu společných témat – odliv zdravotnických pracovníků nebo nákupy léků, kde se mohou osvědčit společné nákupy. Jako akademik vidím velký benefit v akademické spolupráci, ve vzdělávání. Nelze mít někomu za zlé, že odejde a pracuje v jiné zemi. Vždyť mobilita pracovních sil je jedním z principů EU. Problém je v tom, pokud my sami nedokážeme být dostatečně atraktivní na to, abychom si lidi udrželi nebo je přitáhli. Do velké míry tuto diskuzi možná zdeformovala otázka migrace. Tu dnes vnímáme velmi negativně, přitom migrace pracovní síly je něco přirozeného i v rámci Evropy.

Jak to tedy změnit?

Je velmi důležité začít již na univerzitách. Vzdělávání zdravotnických pracovníků je třeba internacionalizovat a poskytovat v angličtině, příp. jiných jazycích. V tom bychom mohli velmi dobře spolupracovat. Lékařské fakulty jsou kvalitní nejen ve všech čtyřech státech V4, ale i v ostatních v širším sousedství. Vidíme, že se naši lékaři uchytí na nejlepších univerzitách a nemocnicích na světě. Nejde přeci o to, kdo jakým jazykem hovoří, ale o to, jak kvalitní je to odborník.

A takový proaktivní a pozitivní přístup nám pomůže zmírnit negativní image, kterou můžeme mít například kvůli postoji k migraci nebo dalším otázkám jako je ochrana novinářů, lidská práva, právní stát apod. Právě ve zdravotnictví máme odborníky a kapacity, kteří mohou probudit ten náš potenciál, jenž může i na evropské úrovni předkládat nápady a přinášet řešení, které mají smysl a přínos pro celou Evropu.

Pandemie ukázala, jak jsou ženy ve zdravotnictví nepostradatelné

Přečetla jsem si, že jste „neúnavnou obhájkyní“ postavení žen ve společnosti a chcete zvyšovat povědomí o těchto otázkách. U nás vloni docela rezonoval průzkum spolku Mladí lékaři mezi začínajícími lékařkami, jehož výsledky byly celkem drtivé. Naprostá většina z dotázaných se setkala s diskriminací a šikanou, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Již na škole bývají svými vyučujícími odrazovány od studia nebo specializace v konkrétních oborech i obecně od kariéry ve zdravotnictví. Přitom ženy tvoří dvě třetiny absolventů našich lékařských fakult. Jaká je podle Vás situace na Slovensku?

Myslím si, že situace bude podobná, i když nevím o žádném podobném průzkumu. Ostatně když jsem se já sama stala proděkankou ve 27 letech, tak jsem si také vyslechla řadu narážek, které by vůči mladému muži nezazněly. V hlavě již nosím delší dobu myšlenku jakéhosi etického kodexu, který by se mohl uplatňovat právě v akademickém sektoru a i jiných prostředích, která jsou k takovému jednání náchylná. A kde si možná ani samotný původce diskriminace pořádně neuvědomuje, jak nevhodně se chová.  Bylo by tam černé na bílém napsáno, že některá témata jsou tabu. A vlastně i pro ty studentky by bylo dobré vědět, k čemu se druhá strana zavázala.

U vás to téma prezentoval mladý muž (předseda spolku Mladí lékaři Martin Kočí – pozn.red.), a to je velmi důležité – aby to nevypadalo jako nějaký klub frustrovaných žen. Někdy přitom stačí ukázat, co je vlastně špatně, a rozumní lidé si to uvědomí a přestanou se tak chovat.

Mohlo by vás zajímat

Němeček chce nový posudek na cenu provozování letecké záchranky

Co nám o postavení nejen žen ve zdravotnictví řekla covidová pandemie?

Ukázala, jak jsou nepostradatelné.  A nejde jen o sestry a ošetřovatelky, které se šly na pár hodin vyspat a pak se vracely zpět do práce a svoje rodiny neviděly pořádně měsíce. Nutnost práce z domova jasně ukázala, jak žena musí zvládat nejen své zaměstnaní, ale také péči o domácnost a děti na online vyučování. Já jsem to dokázala jen díky pomoci babičky. Není divu, že mnohé z těchto žen zažily syndromy vyhoření, protože to pro ně bylo velmi, velmi těžké. Covid ukazuje, že jde o podceňované téma a nikoli jen o plané stížnosti.

Helena Sedláčková