Podle lékařů není existence samostatného znaleckého odvětví k újmě na zdraví udržitelná
Kulatý stůl k tématu posuzování nemajetkové újmy na zdraví uspořádalo Ministerstvo spravedlnosti v návaznosti na šetření veřejného ochránce práv, ve kterém se ombudsman zabýval okolnostmi vzniku Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, zapojením soudců do její tvorby a následného prosazování do praxe a zejména aspekty nově vytvořeného znaleckého odvětví „Hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví“.
Metodika Nejvyššího soudu k posuzování nemajetkové újmy vybočuje z rámce toho, co lze ještě označit za právní výklad. “Metodika většinu svého obsahu “neargumentuje”, ale prostě stanoví. Jakkoliv jistě diskuse o jejím obsahu proběhla,” uvedl ombudsman Stanislav Křeček ve zprávě, která uzavřela šetření Metodiky. Podle Křečka soudci při jejím zpracování pochybili a chovali se nevhodně. Metodiku považuje za materiál soukromé povahy.
Metodiku Nejvyšší soud zveřejnil v roce 2014 v návaznosti na nový občanský zákoník. Podle zástupců ombudsmana ji úřad prověřuje od roku 2019 na základě podnětu konkrétního stěžovatele. Šetření se týkalo zapojení ministerstva spravedlnosti a soudců NS do přípravy a prosazování metodiky. Podnět k šetření podal Dušan Klos, lékař a soudní znalec v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a stanovení nemateriální újmy na zdraví.
Právníci kanceláře ombudsmana na pracovním setkání závěry šetření shrnuli. Soudce je podle ombudsmana při všech svých činnostech vázán jen zákonem a jeho hlavním posláním je nezávislé a nestranné rozhodování konkrétních soudních věcí. V jakékoliv mimosoudní činnosti by si měl být vědom mezí, v nichž se jako soudce může pohybovat, a měl by být obezřetný a zdrženlivý. Ještě větší zdrženlivost je podle Křečka třeba žádat od soudců specializovaných senátů Nejvyššího soudu.
Za nejzávažnější problém znaleckého odvětví považuje ombudsman skutečnost, že vzniklo bez hlubší diskuze s lékaři a aniž by bylo jasné, co bude a může být náplní znalecké činnosti a k čemu se mohou znalci (lékaři) ve znaleckých posudcích vyjadřovat. Ve výsledku zvolený postup byl podle ombudsmana Stanislava Křečka v mnohém bezprecedentní. Bývalý i současný předseda Nejvyššího soudu i ministerstvo ve svých vyjádřeních neopomínají zdůraznit důvody vzniku Metodiky a podle nich bezesporný přínos Metodiky a její kritiky označují za přepjatě formalistické. “Podle mého názoru se však v demokratickém právním státě nelze spokojit ani s opačným extrémem, a sice úplnou rezignací na dodržování určitých formálních procesů, pouze s odkazem na účelnost zvoleného postupu. Nestandardní způsob, jakým Metodika vznikala a byla prosazována do praxe, má (jako by tomu bylo v případě jakýchkoliv jiných pravidel) zásadní důsledky pro její další existenci, tj. pro její aplikaci v praxi i pro otázky související s potřebou následných úprav,” uvedl Křeček v závěru šetření případu.
Mohlo by vás zajímat
Tento pohled podle tiskové zprávy Veřejného ochránce práv na setkání sdíleli i přizvaní zástupci lékařské obce z České lékařské komory a České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně i znalci, kteří mají se znaleckou činností v této oblasti praktické zkušenosti.
Samostatné odvětví není udržitelné
Podle lékařů, kteří se setkání účastnili, není existence samostatného znaleckého odvětví „Hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví“ odůvodněná a udržitelná. Lékaři nemohou pro výkon takto definovaného odvětví získat patřičnou odbornost, protože v medicíně takový obor neexistuje. Nemohou proto ani následně s odbornou péčí vykonávat znaleckou činnost a podávat pravdivé, úplné a přezkoumatelné znalecké posudky. Vzhledem ke svému vzdělání mohou posoudit pouze otázky medicínské. Podle zástupců lékařské obce dostačují již existující znalecká odvětví v oboru zdravotnictví (např. chirurgie, kardiologie, atd.).
Zástupci Nejvyššího soudu a pojišťoven u kulatého stolu používání Metodiky ve znaleckém posuzování a zachování znaleckého odvětví naopak podpořili.
Metodika pomáhá justici při stanovení výše náhrady za bolest a ztížené společenské uplatnění kvůli trvalým zdravotním následkům. Cílem je to, aby soudy podobné případy odškodňovaly srovnatelně. Metodika ale není závazná. Soudy mohou vždy zohlednit konkrétní okolnosti. Někteří soudci metodiku kritizují a snaží se při rozhodování obejít bez ní.
Pro určení bolestného obsahuje metodika tabulku s bodovým ohodnocením. Základem pro odškodnění za ztížení společenského uplatnění je mezinárodní klasifikace funkčních schopností. Poškození se posuzuje podle toho, jak se projevuje ve schopnostech člověka, při zohlednění věku i některých výjimečných okolností.
Ministerstvo je odpovědné za vymezení znaleckých odvětví a stanovení podmínek pro přístup do těchto odvětví. Ačkoliv k zásadnímu rozřešení otázky nutnosti udržování znaleckého odvětví navázaného na Metodiku prozatím nedošlo, ombudsman bude další postup Ministerstva spravedlnosti v této věci sledovat. Zástupci resortu uvedli, že nyní nebudou vyžadovat absolvování kurzu zaměřeného na aplikaci Metodiky. Postačí, absolvuje-li žadatel jakýkoliv jiný kurz materiálně zaměřený na hodnocení míry bolesti a funkčních schopností člověka. V dohledové praxi hodlá usilovat o eliminaci posuzování právních otázek znalci v odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví (stanovení nemateriální újmy na zdraví).
Pozitivně hodnotí také ochotu Právnické fakulty UK v zahájené debatě s odbornou veřejností pokračovat a vytvořit platformu pro pravidelná jednání. Poprvé se mají odborníci setkat nejpozději do poloviny listopadu tohoto roku.
Právní věty
I. Metodika k náhradě nemajetkové újmy není právní úpravou, shrnutím zásad, na kterých by se shodla sama soudní praxe (ve smyslu důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku), ani pouhou výkladovou pomůckou. Je zcela svébytnou komplexní úpravou svého druhu, jak posuzovat vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění a jak ji coby nemajetkovou újmu kompenzovat. Je materiálem soukromé povahy, který vznikl jako výsledek spolupráce užšího okruhu osob reprezentujících pouze určité dotčené zájmy a konzultací zejména se zástupci justice, to vše na objednávku Ministerstva spravedlnosti, které k jejímu přijetí nemělo žádné ústavní ani zákonné zmocnění.
II. Pod státní správu soudů ve smyslu § 118 odst. 1 zákona o soudech a soudcích nelze podřadit přijímání jakýchkoliv, byť nezávazných výkladových pomůcek k aplikaci právní úpravy a k rozhodování ve věci samé. Jednalo by se o zásah do nezávislosti soudů.
III. Nezávislost moci soudní zahrnuje i nezávislost jednotlivých soudů a soudců na sobě navzájem. K závaznému sjednocování judikatury může proto dojít jen v mezích a způsobem stanoveným zákonem. Nejvyšší soud má zákonný nástroj ke sjednocování judikatury. Podle § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Metodika není stanovisko vydané v mezích tohoto ustanovení. Nemůže být takovým stanoviskem ani proto, že s judikaturou nepracuje a v době, kdy Metodika vznikala, ještě žádná judikatura k nové právní úpravě dostupná nebyla.
IV. Znalce činí znalcem právě specifická odbornost. K úkolům Ministerstva spravedlnosti na úseku státní správy znalecké činnosti nepatří definování vlastního obsahu znaleckého zkoumání. V. Jaké by měly být podmínky výkonu znalecké činnosti v odvětví „stanovení nemateriální újmy na zdraví“ (dnes „hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví“) v rámci oboru zdravotnictví a co by mělo být náplní případného nadstavbového vzdělání znalců, může ministerstvo definovat až po důkladném zvážení a vyhodnocení právní úpravy plynoucí z § 2958 nového občanského zákoníku.
VI. Pokud by měli znalci postupovat podle Metodiky, mohli by překračovat meze své odbornosti a posuzovat i otázky, které nejsou z hlediska medicínského schopni ověřit a odborně posoudit, natož znalecky potvrdit. VII. Stanovení adekvátní náhrady za újmu na zdraví je čistě otázkou právní, nikoliv medicínskou. Lékař (znalec) může posoudit a medicínsky popsat pouze zdravotní stav poškozeného.
VIII. Soudce je při všech svých činnostech vázán jen zákonem a jeho hlavním posláním je nezávislé a nestranné rozhodování konkrétních soudních věcí. V jakékoliv mimosoudní činnosti by si měl být vědom mezí, v nichž se jako soudce může pohybovat, a měl by být obezřetný a zdrženlivý. Ještě větší zdrženlivost je třeba žádat od soudců specializovaných senátů Nejvyššího soudu.
IX. Ke stěžejním pravomocím předsedy soudu patří dohled nad tím, zda soudci dbají své povinnosti chovat se tak, aby nezavdali příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a aby nestrannost soudce a soudu nebyla důvodně zpochybňována. Předseda soudu si musí všímat možného narušení tohoto principu jak v rámci konkrétního řízení, tak při veškerém jednání soudce, a to i v případě, kdy toto jednání nesouvisí přímo s výkonem soudní funkce. Například u účasti soudců ve spolcích je nutno posuzovat, zda takové členství neohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudců. Za okrajovou účast nelze považovat členství ve správní radě, natož její předsednictví. X. Z hlediska možného ohrožení důvěry v nestranné rozhodování soudu nelze zapojení soudců ve věci Metodiky hodnotit izolovaně, tj. zvlášť posuzovat jejich účast na samotné tvorbě Metodiky, na jejím zveřejnění, na jejím školení a jakémkoliv dalším prosazování v praxi. Je zásadní posuzovat celou škálu těchto aktivit jako jeden celek a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem týkajícím se Metodiky.
Zpráva o šetření ve věci Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví
(epa)
