Již od devadesátých let se mluví o tom, že je třeba najít funkční propojení čistě zdravotních provozů s těmi, které zajišťují sociální péči. Shodnou se i politici. Jakákoli snaha věcně příslušných ministrů nicméně pravidelně ztroskotává na praktických „detailech“. Jako například kdo to zaplatí a jak nastavit pravidla pro hodnocení kvality poskytované péče. Chybí zákonná opora, ale i tahoun, který byl dostal od vlády jednoznačné zadání a problému se chopil, shodli se účastníci předvolebního politického panelu Stálé konference českého zdravotnictví, kterou pořádá Zdravotnický deník.
Politici se v současné době již v zásadě shodují, že je třeba najít funkční řešení toho, jak propojit čistě zdravotní provozy s těmi, jež zajišťují sociální péči. Nikdo již asi dnes nerozporuje, že pak fungují mnohem efektivněji. Znamená to citlivě propojit existující služby tak, aby nedocházelo k duplicitám, zajistit jejich adekvátní financování a také motivovat poskytovatele, aby k tomu vůbec měli chuť. V praxi to však zatím příliš nefunguje. Vlastně skoro vůbec. Téma je natolik citlivé, že ani příliš nerezonuje ve volebních programech politických stran. Poskytovatelé kombinovaných služeb tak musí stále procházet oběma systémy, technicky, personálně i finančně. A to je vyčerpávající.
„Resorty zdravotnictví a práce a sociální věcí mají k sobě blízko, ale hledat konsenzus co se týče dlouhodobé zdravotně-sociální péče je složité. Narážíme na rozdílné pohledy obou úřadů na nižších úrovních, které jsou dlouhodobé, chronické. I přes politickou vůli tak doposud nedošlo k většímu posunu,“ konstatoval ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO) na předvolební politické diskusi Zdravotnického deníku o českém zdravotnictví, které se konala v rámci Stálé konference českého zdravotnictví.
Dva resorty, jeden úkol
Ačkoliv opakovaně vznikají na toto téma různé meziresortní komise – sám Vojtěch spolu s ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou (ČSSD) jednu založil – problém se zatím nikam příliš neposunul. Naráží se především na problém financování, kdy se nepotkává osvědčený systém plateb zdravotníkům od zdravotních pojišťoven založený na provedeném výkonu a paušální hrazení sociálních služeb z veřejných dotací.
Uspokojivě se to zatím nepodařilo vyřešit dokonce ani u center duševního zdraví, jednoho z prvních konkrétních výsledků probíhající reformy psychiatrie. Centra jsou založena na práci v terénu a bez účinného propojení práce sociálních pracovníků a zdravotníků by nemohla fungovat. Mezi odborníky i politiky panovala široká shoda, že jsou potřeba. Vypisování dotací pro kraje na příslušné sociální služby se však nakonec chopilo poněkud nesystémově samo ministerstvo zdravotnictví. „Jinak prostě ty peníze v systému financování sociálních služeb nedotečou tam, kde je to potřeba. Ani sám tomu nerozumím, je to komplikované,“ uvedl Vojtěch.
Podle ministra by proto mohlo pomoci, kdyby oblast dlouhodobé zdravotní a sociální péče dostal jako vládní úkol na starost jeden rezort, protože na pracovní úrovni zkrátka není možné se domluvit. „Proto si myslím, že by to měl mít v gesci jeden úřad, který za to ponese odpovědnost,“ navrhuje.
Podle senátora za ODS a předsedy výboru pro zdravotnictví Romana Krause to však není dobrý nápad. Druhý rezort, který by zůstal stranou, by se mohl „urazit“ a již tak komplikovaná spolupráce by byla o to složitější. Nejjednodušší by podle něj bylo jedno ministerstvo místo dvou. „Je to ale natolik průlomová věc, že si to nikdo nedovolí dát do programu,“ myslí si Kraus, podle něhož však konsenzus lze najít. Ukazuje to práce obou odborných výborů v Senátu, které nakonec nalezly shodu na úpravě a fungování již zmíněných center duševního zdraví v návrhu zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Chce to odvahu
Spojení agend obou rezortů, jak je ostatně známe z některých zemí v Evropě, však jako funkční nevidí stínová ministryně KSČM pro zdravotnictví Soňa Marková. „Agendy je příliš mnoho a je příliš rozdílná. Ale od vlády musí přijít jasné zadání. Premiér by měl určit jednu kompetentní osobu s dostatečnou autoritou, která to bude koordinovat. Není třeba žádných dalších analýz, těch už máme více než dost. Někdo ale musí najít odvahu to udělat,“ myslí si Marková.
Podle ní by také pomohla diskuze zástupců všech politických stran a odborníků na toto téma formou například kulatých stolů, jejichž výstupy by sloužily k další práci. „Není to otázka pro jedno volební období. To je ale horizont, který politici překročit neumí, a to je třeba zdolat,“ tvrdí poslankyně.
Zároveň by uvítala, kdy byl přijat zákon o dlouhodobé péči. O něm se již také dlouho mluví. „Ten by měl řešit především financování, protože to je ten hlavní problém. Vedle toho by však definoval služby, popsal povinnosti, potřebnou kvalitu poskytované péče, to, jak se v čase mění potřeby pacienta, navázání na další služby jako je domácí péče a podobně,“ vypočítává Marková. Podle ní je totiž změna obou existujících zákonů o zdravotních a sociálních službách příliš složitý proces. A odkazuje přitom na zkušenost s přípravou novel obou zákonů v souvislosti s centry duševního zdraví. Oba rezorty je sice již před řadou měsíců připravily, nicméně doposud nedoputovaly ani na vládu, částečně i kvůli covidové krizi.
Někdy stačí dotáhnout praxi
„Zákonná úprava je určitě třeba, ale je třeba ji doplnit reálnou praxí. Bez toho to nepůjde,“ upozorňuje pirátská poslankyně a kandidátka do letošních voleb a také místopředsedkyně výboru pro sociální politiku a členka výboru pro zdravotnictví Olga Richterová. Podle ní řada věcí nefunguje čistě proto, že chybí jeden koordinátor, někdo, „kdo by to všechno vyběhal.“
Proto si hodně slibuje od zdravotně-sociálních koordinátorů, které musí nově povinně zřizovat obce s rozšířenou působností. Ti by měli především řešit agendu na zdravotně-sociálním pomezí a vytvářet tlak na zlepšování kvality služeb. „Pokud se podíváme na statistiky, tak když se podobná koordinace a podpora zavedla v oblasti rané péče, rapidně se snížilo umisťování dětí do ústavů a lidé začali být schopni o děti pečovat doma,“ dává konkrétní příklad. Podle ní je klíčový komunitní přístup, který podporuje i neformální pečovatele, především rodinné příslušníky, a dokáže také zmapovat skutečné potřeby na daném území. „Jen tak se zjistí, jaké služby reálně chybí. Pokud se to nepodpoří, budeme betonoval současný stav,“ myslí si Richterová.
Zatím nepříliš fungující spolupráci obou ministerstev by Richterová založila na konkrétních krocích, které by mohly začít postupně odbourávat vzájemné příkopy. Možností je podle ní hodně – zlepšení inspekcí sociálních služeb (zaměřit se více na kvalitu péče než na hospodaření), lékařské posudkové služby či hrazení služeb osobní asistence. Více by podle ní měl být slyšet i hlas samotných poskytovatelů a lidí z terénu. „Pak to nabere jiný trend,“ je přesvědčená Richterová, podle níž je třeba jít především po tom, co potřebují klienti.
Právě dodržování kvality péče poskytované klientům je však vedle financování dalším kamenem úrazu, což se ukázalo i na diskusi o centrech duševního zdraví. V současné době musí každý poskytovatel projít dvojí registrací svých služeb podle obou již zmíněných zákonů. „Naše podmínka byla, aby v případě center měli poskytovatelé obě registrace, právě kvůli kvalitě, “ vysvětluje Vojtěch. „To se setkalo s poměrně velkým odporem ze strany poskytovatelů sociálních služeb, kteří nebyli schopni dodržet standardy ve zdravotní části. Ale pokud chceme mít kvalitu, pak je to nezbytné. U center nakonec došlo k časovému posunu, ale stejně to tak skončí. Je to multioborová služba, která musí mít registraci podle obou norem,“ je přesvědčený ministr.
Česko se s problémem bude muset nějak vypořádat, protože s reformou zdravotně-sociálního pomezí počítá i Národní plán obnovy. „Ještě je sice otevřené, jak přesně to máme udělat, ale propojení obou světů je cestou správnou,“ uzavírá Vojtěch.
Helena Sedláčková
Foto: Radek Čepelák
