Ani úspěšné fungování center duševního zdraví, jakéhosi vzorového modelu poskytování služeb na zdravotně-sociálním pomezí, nedokázalo překonat hluboké systémové rozdíly mezi oběma typy péče. Dosažený úspěch tedy stále zůstává křehký. Přitom počet klientů těchto služeb závislých na pomoci státu bude rychle narůstat. A tím i tlak na veřejné finance. Je třeba dořešit financování dlouhodobé péče a také otevřít debatu o možnostech připojištění, shodli se účastníci předvolebního politického panelu Stálé konference českého zdravotnictví, který uspořádal Zdravotnický deník.
Je to střet dvou světů, naprosto odlišných kultur, shodují se politici i odborníci, když hovoří o poskytování služeb na zdravotně-sociálním pomezí. „Jeden pracuje s hendikepem, druhý se silnou stránkou. Jeden účtuje na rodná čísla, druhý získává dotace na službu. Jeden pracuje s nemocí, druhý se znevýhodněním, které se navíc často zaměňuje za sociální znevýhodnění,“ vypočítává konkrétní praktické problémy, které přináší spolupráce poskytovatelů zdravotních a sociálních služeb ředitel Psychiatrické nemocnice v Praze-Bohnicích Martin Hollý.
Již přes pět let funguje v rámci jeho zařízení (a nejen tam) centrum duševního zdraví. Jde o přelomový koncept. Mobilní tým, který nabízí nemocným pomoc a podporu nikoli v nemocnici, ale v místě jejich potřeby, složený ze zdravotních sester, sociálních pracovníků, psychiatra, psychologa a také člověka s osobní zkušeností, jak nemoc překonat. Politici, odborníci i pacienti se shodují na tom, že tudy vede ta správná cesta, jak pomáhat lidem s duševní poruchou. Nemocnice v Bohnicích za tímto účelem spolupracuje na základě smlouvy s poskytovatelem sociálních služeb. „Ta dohoda je u dvou sebevědomých subjektů ale hrozně těžká. Zvenku se zdá, že to funguje, ale je to zranitelné. Trvá velmi dlouho, než se urodí skutečná týmovost. A ta trpí jakýmikoli nekonsensuálními debatami. Když se začnou vést příliš resortně, naruší to efektivitu týmu,“ vysvětluje Hollý.
„Je to opravdu problém,“ připouští ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO). A natolik velký, že ani po ukončení pilotních provozů financovaných z evropských strukturálních fondů nebyl stát doposud schopen zajistit systémové ukotvení a hlavně financování těchto center. „U zdravotní části se to vyřešilo rychle. Zdravotní pojišťovny nasmlouvaly péči, kterou hradí jako obvykle. Ta sociální část je nedořešená. Vzali jsme si to tedy pod sebe. Je to ministerstvo zdravotnictví, kdo bude vypisovat dotace pro kraje, přímo zaměřené na centra duševního zdraví. Protože ty peníze jinak nedotečou tam, kde je to potřeba. Ani sám tomu nerozumím, je to komplikované,“ popsal ministr na předvolebním politickém panelu Stálé konference českého zdravotnictví.
Cesty jsou různé
Je to hluboký příkop, u něhož zatím nikdo příliš neví, jak ho zakopat. Již od devadesátých let se mluví o tom, že je třeba najít funkční propojení čistě zdravotních provozů s těmi, které zajišťují sociální péči. Jakákoli snaha pravidelně ztroskotává na praktických „detailech“, například jak nastavit pravidla pro hodnocení kvality péče, a především pak, kdo to zaplatí. I praktické fungování jinak všeobecně oceňovaných center duševního zdraví visí, jak říká ředitel Hollý, stále tak trochu na vlásku.
„V případě financování zdravotně-sociálních služeb potřebujeme nastavit jasná pravidla financování a k tomu potřebujeme zákon, který je definuje. A musíme přitom myslet i na udržitelnost. Známé různé modely – z Rakouska, Německa. Lze se jimi inspirovat,“ doporučuje stínová ministryně KSČM pro zdravotnictví Soňa Marková.
„Pokud jsou sociální služby závislé na dotacích, je to složité. Mělo by to fungovat podobně jako ve zdravotním pojištění. Definovat výkony, stanovit taxy. Jakési sociální pojištění,“ myslí si senátor za ODS a předseda výboru pro zdravotnictví Roman Kraus.
Podle Olgy Richterové, pirátské poslankyně, kandidátky do letošních voleb a také místopředsedkyně výboru pro sociální politiku a členky výboru pro zdravotnictví, je taková debata naprosto legitimní. Nicméně nelze při tom opomíjet řadu praktických problémů, bez jejichž vyřešení se situace příliš nezmění. „Máme tu desítky tisíc invalidních důchodců bez výplaty, kteří propadl sítem a jsou závislí jen na dávkách v hmotné nouzi. Máme tu lidi odkázané na osobní asistenci, kteří chtějí žít doma ale nemohou, protože na to nemají peníze. Pokud nastavíme cokoli bez zohlednění těchto lidí, tak to nebude fungovat,“ upozorňuje poslankyně, podle níž je potřeba obecně posilovat komunitní péči a větší pozornost věnovat neformálním pečujícím jako jsou rodinní příslušníci.
Nastal čas hovořit o spoluúčasti
Nejde o nic triviálního. Příspěvek na péči byl v roce 2018 vyplácen 360 tisícům obyvatel. Predikce ovšem ukazují, že už za patnáct let se počet pobírajících zdvojnásobí a v polovině 60. let se dokonce ztrojnásobí, takže bude atakovat hranici 1,1 milionu obyvatel. Náklady na sociální služby budou proto státní kasu zatěžovat čím dál víc.
„Chybí tu diskuze o zapojení lidí samotných,“ říká k tomu Jaroslav Besperát, člen prezidia České asociace pojišťoven (ČAP) a předseda představenstva České podnikatelské pojišťovny. Odkazuje při tom na nedávný průzkum ČAP na vzorku tisíce respondentů, podle něhož by téměř 55 procent dotazovaných bylo ochotno si platit připojištění na dlouhodobou péči. „Lidé se nás na to ptají, zájem je úplně někde jinde než před třemi lety. Ochota platit je daleko vyšší,“ dodává.
Mohlo by vás zajímat
„Je třeba začít otevřeně mluvit o spoluúčasti,“ souhlasí Kraus. „Jednoznačně vidíme, že to, co platíme, nebude do budoucna stačit. V našem programu proto zmiňujeme u zdravotně-sociální oblasti doplňkové pojištění, které je sociálně únosné a v zásadě dobrovolné,“ dodává.
Podle Soni Markové je však třeba před diskusí na toto téma dořešit nejdříve pojištění z veřejných prostředků: „My vycházíme z toho, že většina lidí má průměrné a podprůměrné příjmy a prostředky na takové připojištění nemá. Pojďme si nejprve říct, jak ty peníze získáme.“ Marková navrhuje vznik „ošetřovatelského“ pojištění. „Může jít třeba o fond veřejného pojištění dlouhodobé péče se státní garanci nebo rozšíření současného zdravotního pojištění. Je třeba o tom vést debatu,“ konstatuje Marková, podle níž je zvyšování spoluúčasti citlivé téma. „Lidé na to nejsou zvyklí a ani na to nemají příjmy, aby se mohli připojišťovat,“ myslí si.
„Možné je cokoli. Můžeme se bavit i o zapojení nemocenského pojištění. V konečném důsledku jde o věcné plnění jednomu konkrétnímu pacientovi,“ myslí si Vojtěch. Nebrání se ani myšlence komerčního připojištění. „Různé produkty podobného charakteru tu již existují – úrazové, životní pojištění. Pokud by to mělo být povinné, to by bylo asi složitější. Ale pokud by to měla být možnost, nevidím v tom problém,“ dodává ministr.
S tím souhlasí i Olga Richterová. „Současné produkty již zohledňují řadu rizik, tak proč to nenabízet také komerčně. Je to legitimní debata,“ uzavírá poslankyně.
Helena Sedláčková
