Vlastní ambulance? Mladí lékaři se musí připravit na větší byrokracii i finanční zátěž, zpravidla ji ale zvládnou

Když člověk začíná podnikat na vlastní pěst, bývá to náročné – což platí i o pořízení vlastní lékařské ambulance. Na rozdíl od práce v nemocnici tu mají doktoři na starosti mnohem více úkolů, od hledání dalšího personálu přes řešení úhrad pojišťoven po zajištění financování. I když ale rozjezd nebývá snadný, většina lékařů ho zvládne – a to i ve chvíli, kdy nemají předem našetřeny peníze na rozjezd. Dnes není pro mladé lékaře problém vzít si úvěr, a jak potvrzují sami doktoři i leasingové společnosti, zpravidla se nestává, že by pak peníze nezvládli splatit.

„Hlavním úskalím při pořizování vlastní ambulance je to, že jde o úplně jiný svět, než jaký lékaři zažívají v nemocnici, odkud nejčastěji do ambulancí míří. I když jsou už plně medicínsky erudovaní, musí najednou zvládnout řadu dalších činností – naučit se řadu předpisů týkajících se provozu ambulance, jejího technického a personálního vybavení, a také pravidla financování, zejména ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám. Většinou nemají peněz nazbyt, takže – stejně jako jsme to dělali my kdysi – musí mimo medicínu a organizační práce zvládnout i řadu řemesel. Za největší úskalí tak považuji potřebu prudké změny rozsahu znalostí a činností i úplně jiný rozsah administrativní práce s nutností řešit řadu i nemedicínských problémů. A pak častá potřeba bankovního úvěru, tedy zátěž i finanční. Na druhou stranu ale s oblibou říkám, že pokud jsme to zvládli my, zvládnou to ti mladí taky. Míra svobody medicínského rozhodování a také to, že člověk najednou všechny noci spí doma (byť přes den je mnohdy v práci déle, než býval v nemocnici), stojí za to,“ uvádí předseda Sdružení ambulantních specialistů Zorjan Jojko.

Možností, jak rozjet vlastní ambulanci, je několik: zřízení na zelené louce, odkup již existující ordinace od končícího lékaře či odkup podílu v s.r.o. Každé z řešení má přitom své pro a proti. Nejnáročnější je zřízení zcela nové ambulance, a to i proto, že například u ambulantních specialistů je síť prakticky všude zaplněná.

„Začít zcela sám vybudováním nové ambulance je, myslím, ta nejtěžší cesta. Jde o to najít si prostory s kvalitní nájemní smlouvou, kompletně se vybavit technikou, nábytkem a podobně, a to s dodržením všech pravidel. Je třeba zpracovat a pak si vybojovat schválení provozního řádu, projít výběrovým řízením na krajském úřadu a následně navázat smlouvy se zdravotními pojišťovnami. Není to jednoduché. Výhoda je ale v jedné ne nepodstatné věci: v takovémto případě si lékař buduje historii své ambulance sám, a to včetně závazků vůči zaměstnancům a limitů u zdravotních pojišťoven,“ popisuje Zorjan Jojko.

Další možností je pořízení již existující ambulance. Pokud ji přitom lékař koupí jako fyzická osoba, přebírá i smlouvy se zdravotními pojišťovnami v rozsahu svého předchůdce, řadu dalších parametrů si ale může změnit. Zároveň je ale třeba připravit se na administrativní zdržení související se zápisem do všech registrů. Nejrychlejší je tak podle Zorjana Jojka koupě společnosti s ručením omezeným, respektive podílu v ní. V takovém případě je třeba jen oznámit všem smluvním partnerům změnu odborného zástupce, jednatele a nositele výkonů. Na druhou stranu je ale nutné si předem za pomoci právníka proklepnout všechny smlouvy a závazky společnosti tak, aby lékař později nenašel kostlivce ve skříni.

„Pokud bych sám mohl radit, pak za nejlepší cestu považuji koupi podílu v s.r.o. systémem postupného předání praxe, kterému předchází společná práce staršího i mladého lékaře v ambulanci. Dává to možnost daleko bližšího poznání systému a rozsahu práce a také prodávajícího předtím, než vznikne jakýkoli finanční závazek. A koneckonců i většina starších kolegů je radši, když předává praxi někomu, u koho ví, že se dobře postará o jejich pacienty,“ vysvětluje Zorjan Jojko.

Nejvíce si půjčují zubaři

Ve všech případech je každopádně třeba sehnat financování. Pokud lékař nemá předem našetřeno, může se obrátit na leasingové společnosti, jejichž klienty jsou často právě lékaři na startu svého podnikání, ale i ordinace a organizace, které obměňují techniku, rozšiřují se nebo doplňují moderní zařízení.

„Nejčastěji klientům pomáháme s financováním rekonstrukce a kompletním vybavením ordinace. Zafinancujeme jim ale i prvotní nákup spotřebních materiálů. Vše, co lékař do začátků potřebuje, jsme schopní zajistit. Přicházejí k nám ale i lékaři, kteří si odkoupí stávající zaběhnutou ordinaci. Je však málo případů, kdy lékař po odkupu hned začne ordinovat. Když kupujete starou ordinaci, tak je většinou „vybydlená“. Část financí proto lékař dává do rekonstrukce. Pak si dost často obměňuje i nějaké přístroje,“ popisuje Petr Harcuba, jednatel leasingové společnosti EKORENT, která je součástí Banky CREDITAS, s tím, že průměrná výše poskytnutého financování na jednu smlouvu je nyní v EKORENTu zhruba 900 tisíc korun.

Odkup ordinace praktického lékaře nebo gynekologa dnes vyjde zhruba na dva miliony korun a více. Vůbec největší část klientů EKORENTu ale tvoří stomatologové, takže více než 70 procent investic míří do zubních ordinací a laboratoří.

„Zřízení nové stomatologické ordinace vyjde řádově na tři miliony korun. Rozložení splátek je u EKORENTu možné od půl roku do 6 let. Většina smluv je uzavírána v rovnoměrném splátkování. Nepoužíváme floatové úrokové sazby. Klienti mají garantované, že po dobu splácení mají fixní úrok i stejnou výši splátek. Benefitem je pak možnost odložit si počátek splácení až o šest měsíců. Kromě toho nabízíme i nelineární varianty splátkových kalendářů. Umožňujeme také jejich změnu bez sankcí a poplatků,“ poukazuje Petr Harcuba, který dodává, že pokud zubař odkupuje již fungující stomatologickou ordinaci, pohybují se transakce od půl milionu do 1,5 milionu korun.

Již zaběhnuté stomatologické ordinace ale navíc po čase vyžadují modernizaci. „Lékaři v současnosti ordinace neustále doplňují a průběžně modernizují novými technologiemi, které pro ně výrobci vyvíjejí a obnovují. Mají tam stále nové „hračky“. Dnes jsou trendem Cad/Cam3D zařízení. Zubař si například koupí intraorální skener. Nemusí tak dělat otisky chrupu pacienta do hmoty, ale naskenuje je. Pošle data do laboratoře a tam je na počítači doupraví na Cad/Cam fréze. Zapracují je do frézy a vyhotoví například korunku. Laborant ji na flexe ještě esteticky upraví, pošle k lékaři a může se nasazovat pacientovi. Některé ordinace celý tento proces zvládnou přímo u sebe. Technologie i zde jde stále nahoru,“ vysvětluje Petr Harcuba.

Technologie tak jsou další velkou položkou, na kterou si lékaři často půjčuji. Pro představu – vybavení jako panoramatický 3D rentgen, mikroskop nebo intraorální skener vyjde každé na půl milionu korun.

Všeobecným lékařům chybí školení v byznysu

Druhou největší skupinou, kam podle Harcuby směřují investice, jsou gynekologové následovaní obory, kde se používají ultrazvuky, jako je kardiologie, urologie či ortopedie. Finančně nejnáročnější jsou přitom podle Zorjana Jojka právě ambulance vyžadující techniku, jako je kardiologie, gastroenterologie, oftalmologie či pneumologie. Pak následují ty, které pro svou práci potřebují hodně spotřebního materiálu, jako je chirurgie, ortopedie nebo ORL.

Ačkoliv ale není zřízení nové ordinace nebo odkup té stávající levnou záležitostí, lékaři zpravidla se splácením nemívají problémy. „Na základě zkušeností z minulosti víme, že když si lékař otevře běžnou ordinaci do tří, čtyř milionů, tak je schopný úvěr do šesti let splatit,“ konstatuje Petr Harcuba.

Jeho slova potvrzuje i Zorjan Jojko. „Nemám žádné informace, že by mladí lékaři (a zejména ti, kteří koupili již zavedenou ambulanci) své finanční závazky nezvládali. Jediným obecně platným neuralgickým bodem je to, že někteří koupí praxi, kterou před nimi vedl již kolega hodně toužící po důchodu, čemuž odpovídají limity u zdravotních pojišťoven. Mladý nadšený lékař si uvědomí to, že na ty limity narazil, velmi často až ve chvíli, když mu přijde první roční vyúčtování od zdravotních pojišťoven. Na tomto místě je ale třeba objektivně říci, že i takovýto problém má pozitivní řešení. Jen je třeba se poradit se zkušenými kolegy například z profesního sdružení, které je zvyklé i v tomto pomáhat,“ říká Jojko.

Také prezident České stomatologické komory Roman Šmucler souhlasí s tím, že mladí lékaři nemají problém najít peníze na financování praxe. „Je ale potřeba lékaře školit v byznysu – ve stomatologii to funguje, u všeobecných lékařů se však někdy divím, jak málo o organizaci byznysu vědí,“ dodává Šmucler.

-mk-