Stát během tří let významně navýšil platbu za státní pojištěnce a pokud nemá dojít v systému k disproporci musí jí nějak předvídatelně každoročně valorizovat, domnívá se prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR Ladislav Friedrich. „Platba státu ale vlastně není nic jiného než další přerozdělení daňové zátěže,“ říká Friedrich a ukazuje na možnosti, jak by se jí bylo možné zbavit.
Jak se díváte na tento závazek nové vlády? Je správné zavádět automatickou valorizaci, nebo je lepší pružný systém, kdy vláda rozhoduje ad hoc, dle aktuální potřeby?
Zdravotní pojišťovny opakovaně doporučují, aby se příspěvek státu odvozoval od dlouhodobě stabilního a předvídatelného propočtu založeného na nějakém základním makroekonomickém ukazateli např. na průměrné mzdě. Až na zcela výjimečné situace by všichni plátci a tedy i stát měli vědět dlouho dopředu kolik zaplatí a celý systém zdravotního pojištění by naopak měl vědět s čím může do budoucna počítat. Současný „pružný systém“ stimuluje celé zdravotnictví, aby se co nejrychleji dostalo do krizového financování a prakticky si tak vynutilo navýšení státní platby na další rok a současně to umožňuje vládě zcela nerealisticky plánovat, že pro rok 2023 a 2024 platby nezvýší vůbec. Operativní změny financování tímto způsobem navíc zcela zřetelně snižují i celkovou efektivitu systému.
Na jakém principu by podle Vás měla fungovat automatická valorizace plateb za státní pojištěnce? Měl by například stát dávat do veřejného zdravotního pojištění více peněz tehdy, když se ekonomice daří a má je tedy k dispozici, nebo naopak v době, kdy ekonomika klesá, aby tak případně zmírnil výpady v příjmech zdravotních pojišťoven?
Osobně se domnívám, že by výpočet platby státu měl být co nejjednodušší a měl by být odvozen od průměrné výše mezd. Pokrytí cyklických změn by mělo a mohlo stabilizovat fondové hospodaření pojišťoven. Zkušenost ukazuje, že čím je jakýkoliv systém složitější, tím spíše se objeví nějaké neplánované problémy a skryté závislosti, s nimiž se nepočítalo.
Jak významné je navyšování plateb za státní pojištěnce v celkovém rozpočtu veřejného zdravotního pojištění?
Tím, že stát nyní během tří let významně navýšil příspěvek, tak tím současně povýšil podíl své platby ze zhruba čtvrtiny na třetinu celkových příjmů. Je jasné, že takto velký podíl už musí být nějak předvídatelně každoročně valorizován, pokud nemá být v systému disproporce. Například pro roky 2023 a 2024 sice MF predikuje výši pojistného někde okolo 4% nárůstu, ale tím, že neplánuje navýšit státní příspěvek, tak tím sníží růst celkových zdrojů pod 3%. To je za dané situace stěží představitelné.
Je model financování zdravotnictví, kde za 60 procent pojištěnců veřejného zdravotního pojištění platí stát, efektivní a udržitelný? Jakým způsobem by ho bylo možné jej modifikovat, nebo zcela nahradit?
Platba za „státní pojištěnce“ je od začátku zcela zavádějící pojem. Nejen, že platba státu podílově neodpovídá počtu pojištěnců, kteří neplatí pojistné, ale ještě se jedná o podstatně nákladnější pojištěnce. Ve skutečnosti byl a je státní příspěvek vždy jen ad hoc stanovená dotace, který se skutečným pojistným nemá nic společného. Platba státu vlastně není nic jiného než další přerozdělení daňové zátěže. Pokud by byla vůle skutečně systémově systém reformovat, pak by zřejmě platba pojistného za děti měla být kalkulována do pojistného rodičů a nějakou formou kompenzována daňovou soustavou a platba za důchodce by mohla být řešena jednorázovým navýšením důchodů, ze kterých by však každému důchodci bylo zároveň měsíčně strháváno pojistné. Tím bychom se mohli, bilančně celkem vyrovnaným způsobem státní platby zbavit. V minulosti již byla řada doporučení takto systém upravit, ale protože by to byla dost rozsáhlá zákonná a daňová změna tak tato idea nikdy nezískala dostatečnou podporu.
Tomáš Cikrt
