ESLP: Právo novináře šířit informace z trestního řízení se snižuje v čase
Tvrdý rozsudek vydal Evropský soud pro lidská práva v reakci na stížnost novináře, který musel v občanskoprávním řízení odsouzen zaplatit po pěti tisících eur všem účastníkům trestního řízení, o kterých psal na zpravodajský portál. Obsah odmítl deindexovat a neaktualizoval jej, takže byl osm měsíců dohledatelný internetovým vyhledavačem. Je to vůbec poprvé, co ESLP rozhodoval o právu být zapomenut ve vztahu k právu na svobodu slova. Indexace je ukládání osobních dat.
Evropský soud pro lidská práva, ke kterému se novinář obrátil se stížnosti pro porušení jeho práva na svobodu slova, však v případu Biancardi v. Itálie rozhodnutím ze dne 25. listopadu 2021 rozsudek národního soudu potvrdil. „Výše odškodnění za nemajetkovou újmu nesmí být vzhledem k okolnostem případu považována za nepřiměřenou,“ uvedl dokonce Soud v předmětném rozhodnutí.
Podle platného národního práva se právo novináře šířit informace postupem času snižovalo, zatímco právo žalobce na ochranu pověsti se zvyšovalo. Zveřejněné informace týkající se trestního řízení proti soukromé osobě jsou citlivé informace, uvedl v rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva.
Novinář zveřejnil obsah trestního řízení
Stěžovatel narozený v roce 1972 žije v italské Pescaře. Jako šéfredaktor on-line internetového deníku publikoval dne 29. března 2008 článek o rodinné rvačce a pobodání v restauraci, po které následovaly policejní zásah, výslechy a vyšetřování.
Článek nesl titulek „Boj v restauraci – šéf policejního orgánu zavírá restaurace W a Z [které patřily osobám zúčastněným na potyčce]“. První odstavec pod nadpisem zněl takto: „Pescara – Poškození reputace a finanční dopady, které utrpěly restaurace W a Z patřící do rodiny X“.
Mohlo by vás zajímat
Podle faktů případu předmětný článek zaznamenal rozhodnutí vedoucího policejního orgánu uzavřít restauraci na dvacet dní. Byla v něm rovněž uvedena jména zúčastněných osob (dva bratři V.X. a U.X. a jejich synové A.X a B.X.) a také možný motiv rvačky, která pravděpodobně souvisela s finanční hádkou o vlastnictví budovy. Článek informoval o linii zjištěné během části policejního výslechu V.X., U.X., A.X a B.X. Autor také poznamenal, že U.X. a A.X. byli umístěni do domácího vězení, že B.X. byl převezen do vazební věznice a že na V.X. byl vydán příkaz k domácímu vězení, uvádí se v rámci faktů případu.
Soud přiznal každému žalobci 5000 euro
Dne 6. září 2010 V.X. a W zaslali stěžovateli formální žádost o odstranění článku z Internetu, avšak bez úspěchu. Proto dne 26. října 2010 podali V.X. a W dvě občanskoprávní žaloby u okresního soudu v Chieti proti společnosti Google Itálie a proti stěžovateli podle zákona o ochraně osobních údajů. Na jednání dne 23. května 2011 stěžovatel uvedl, že za účelem urovnání případu zrušil indexaci předmětného článku. Indexace je proces vyjádření obsahu dokumentu pomocí prvků selekčního jazyka, obvykle s cílem umožnit zpětné vyhledávání. Rozhodnutím ze dne 28. března 2012 italský soud vyloučil společnost Google Italy s.r.o. z řízení, neboť V. X. žalobu s nárokem vůči této firmě vzal zpět, popisuje Evropský soud pro lidská práva vývoj případu v Itálii.
Tři roky poté v lednu 2013 Okresní soud v Chieti v rozhodnutí nejprve uvedl, že s ohledem na informace, které stěžovatel poskytl dne 23. května 2011, není třeba zkoumat část žaloby ohledně požadavku na odstranění článku z Internetu.
Pokud ovšem jde o zbývající část žaloby týkající se porušení práva stěžovatelů na respektování jejich dobré pověsti, soud přiznal každému z nich 5 000 eur (EUR) jako náhradu nemajetkové újmy a 2 310 eur jako náhradu nákladů a výdajů, stojí ve výčtu faktů k případu.
Masivní šíření, dostupnost vložením jmen do vyhledavače
V rozhodnutí národní italský soud zopakoval platnou legislativu v dané věci – konkrétně články 7, 11, 15 a 25 zákoníku o ochraně osobních údajů. Zejména poznamenal, že informace týkající se žalobců byly zveřejněny dne 29. března 2008 a zůstaly přístupné na internetu až do 23. května 2011, a to bez ohledu na formální výzvu VX, aby byl dotčený článek odstraněn z Internetu. Podle soudu pak byl veřejný zájem na právo na poskytnutí informací uspokojen a současně minimálně ode dne, kdy VX odeslal výzvu, zpracování jeho osobních údajů nebylo v souladu s články 11 a 15 zákona o ochraně osobních údajů.
„Soud poté dospěl k závěru, že došlo k porušení dobré pověsti žalobců a jejich práva na respektování jejich soukromého života. Soud rovněž poznamenal, že sporné informace byly snadno dostupné (mnohem více než jakékoli informace publikované v tištěných novinách, s přihlédnutím k velkému místnímu rozšíření online novin) pouhým vložením jmen žalobců do vyhledávače, a že povaha příslušných údajů, pokud jde o soudní řízení, byla citlivá,“ cituje Evropský soud pro lidská práva rozsudek italského soudu.
Jak dále vyplývá z faktů případu, italský šéfredaktor neuspěl s odvoláním u Nejvyššího soudu, který závěry nižšího soudu naopak potvrdil a šíření osobních dat žalobců označil za nezákonné od chvíle výzvy k jejich stažení.
Indexace článku je ukládání osobních dat
Evropský soud pro lidská práva shromáždil veškerou národní legislativu i mezinárodní smlouvy, které se týkají shromažďování a archivování dat na internetu a jejich vyhledávání prostřednictvím vyhledavačů. Mimo jiné odkázal k direktivě Evropského parlamentu a Rady 95/46/EC z roku 1995, a to zejména ke Článku 8 směrnice:
Zpracování údajů týkajících se trestných činů, odsouzení za trestné činy nebo bezpečnostních opatření může být prováděno pouze pod kontrolou úředního orgánu, nebo pokud jsou podle vnitrostátního práva stanoveny výjimky, musí se tak dít podle vhodných ochranných zvláštních opatření. Úplný rejstřík odsouzení za trestné činy však může být veden pouze pod kontrolou úřední moci.
Členské státy mohou stanovit, že údaje týkající se správních sankcí nebo rozsudků v občanskoprávních věcech budou rovněž zpracovávány pod dohledem úředních orgánů.
Dalším vodítkem v případu se stala evropská směrnice o ochraně dat z roku 2014 (GDPR) jakožto i judikáty Soudního dvora EU v předešlých sporech s firmou Google. Zejména Google Španělsko a Google Inc. (C-131/12), kterým Soud shledal ukládání dat ve vyhledávači zpracováním osobních dat.
Dále například v rozsudku Google v. CNIL (Commission nationale de l’informatique et des libertés – CNIL) ze dne 24. září 2019 C-507/17, EU:C:2019:772, byl SDEU vyzván k výkladu směrnice 95/46/ES na základě žádosti o předběžné rozhodnutí týkající se uložení pokuty CNIL společnosti Google ve výši 100 000 EUR za to, že tato společnost odmítla vyhovět žádosti o zrušení odkazu a aplikovat ho na všechna rozšíření názvu domény ve vyhledávači.
Kdy právo na informace převáží právo být zapomenut
Vedle toho ovšem existuje Článek 10 – právo na svobodu slova Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Italský stěžovatel před Evropským soudem pro lidská práva tvrdil, že podle článku 10 Úmluvy byl zásah do jeho svobody projevu – konkrétně do jeho práva informovat veřejnost – neoprávněný. Stěžoval si také, že trest, který mu byl uložen, byl nepřiměřeně vysoký.
Jako vedlejší účastník pak v případu před Evropským soudem pro lidská práva vystoupil Výbor reportérů za svobodu tisku. Tento vedlejší účastník zopakoval, že cílem „práva být zapomenut“, jak uznal SDEU v případu Google Španělsko a jak je stanoveno v GDPR , je poskytnout uživatelům možnost požádat vyhledávače, aby odstranily seznam nebo indexaci výsledků vyhledávání na základě jména osoby. V rámci systému Úmluvy musí být toto právo porovnáno s právem na svobodu projevu a právem na zveřejňování informací – zejména pokud by to vedlo k trvalému odstranění zpravodajských článků publikovaných tiskem (viz Węgrzynowski a Smolczewski proti Polsku).
Výbor rovněž poukázal na zásadní roli tisku v demokratické společnosti prostřednictvím webových stránek médií a zřizováním digitálních archivů. Dále poukázal na to, že Soud zjistil, že právo veřejnosti na informace převažuje nad „právem být zapomenut“ v případě dvou osob, které se snažily o anonymizaci zpráv online médií o svých minulých odsouzeních za trestné činy (ML a WW v. Německo, č. 60798/10 a 65599/10, 28. června 2018).
ESLP: Jde o zásah do svobody, o tom není sporu
Před tím, než Evropský soud pro lidská práva učinil závěr, potvrdil, že výrazy „de-indexování“, „odlistování“ a „de-referování“ se často používají zaměnitelně v různých pramenech práva Evropské unie a mezinárodního práva a že jejich konkrétní význam lze často odvodit pouze z kontextu v kterém jsou užívány.
V úvodu svých závěrů Evropský soud pro lidská práva poznamenal, že není sporu o tom, že stěžovatelova svoboda projevu, jak je zaručena článkem 10 Úmluvy, byla rozhodnutími vnitrostátních italských soudů zasažena; mezi účastníky řízení o stížnosti rovněž nebylo sporu o tom, že takový zásah byl „předepsán zákonem“ – konkrétně legislativní vyhláškou č. 196 z roku 2003. „Soud nevidí žádné důvody pro to, aby rozhodl jinak. Dále je uspokojivé, že předmětný zásah byl určen k ochraně ,pověsti nebo práv jiných´ a měl tedy legitimní cíl podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy,“ uvedl doslova Evropský soud pro lidská práva.
Kritéria pro hodnocení práv hanobené osoby
Co se týče „nezbytnosti v demokratické společnosti“, zdůraznil Soud, že stěžovatel nebyl shledán odpovědným za šíření informací a nebyl žádán, aby údaje zcela odstranil, ale aby je pouze od-indexoval, aby se neobjevovaly ve vyhledavači. „Stěžovatel byl shledán odpovědným za to, že ne-odindexoval, čímž bylo umožněno – po dobu, jejíž délka byla považována za nepřiměřenou – zadat do vyhledávače název restaurace nebo VX za účelem přístupu k informacím souvisejícím s trestním řízením s VX,“ uvedl Soud s tím, že před národními soudy neležela nikdy otázka anonymizace nebo úplného odstranění článku.
Poté Evropský soud pro lidská práva zopakoval zásady, kterými se řídí při posuzování, zda je zásah v této oblasti nezbytný či nikoli, a určil kritéria v kontextu vyvážení svobody slova a práva na pověst.
„Tato kritéria jsou následující: i) příspěvek do diskuse obecného zájmu; ii) jak známá byla dotyčná osoba a jaký byl předmět zprávy; iii) chování dotyčné osoby vůči médiím; iv) způsob získání informací a jejich pravdivost; v) obsah, forma a důsledky předmětného zveřejnění a vi) závažnost sankce uložené stěžovateli,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva s odkazem na rozhodnutí v případu Axel Springer AG v. Německo ze 7. února 2012.
Úmluva: Právo na respekt dobré pověsti v čase stoupá
K prvnímu bodu Soud poznamenal, že je pravda, že, trestní řízení proti V.X. a dalším členům jeho rodiny v době rozsudku italského Nejvyššího soudu stále trvalo. Jenže informace obsažené v článku nebyly podle Soudu aktualizovány od doby, kdy k nim došlo a uvedený článek zůstal on-line snadno přístupný po dobu osmi měsíců.
V tomto ohledu platí podle Soudu vnitrostátní právo vykládané ve světle mezinárodních právních nástrojů aktualizované úmluvy ETS č. 108 a čl. 17 odst. 1 a) GDPR). Tato ustanovení podporují myšlenku, že relevance práva stěžovatele na šíření informací se postupem času snižovala ve srovnání s právem VX na respektování jeho dobré pověsti, uvedl Soud a vyzval ke srovnání s opačným případem francouzského prezidenta Mitteranda. V něm naopak diskuse o historii prezidenta v úřadu převážila nad právy prezidenta, pokud jde o zdravotní stav s tím, že lékařské tajemství bylo porušeno.
Šlo o informace z trestního řízení, škoda není zanedbatelná
Poté Soud zdůraznil, že publikovány byly informace z trestního řízení. „S ohledem na citlivost předmětných údajů v projednávané věci má Soud na paměti, že předmět článku se týkal trestního řízení vedeného proti V.X.“
A naposledy, pokud jde o závažnost sankce, Soud zopakoval, že stěžovatel byl shledán odpovědným podle občanského, a nikoli podle trestního práva.
„Přestože výše odškodnění, které bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobcům za porušení jejich práva na respektování jejich pověsti, nebyla zanedbatelná, Soud je toho názoru, že přísnost trestu a výše odškodnění přiznaného za nemajetkovou újmu (5 000 EUR na každého žalobce) nesmí být vzhledem k okolnostem tohoto případu považována za nepřiměřenou,“ uvedl v závěru rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva s konstatováním, že Článek 10 Úmluvy nebyl sankcí proti novináři porušen.
Protože jde o rozhodnutí senátu Soudu, mohou strany požádat o přezkum před Velkým senátem Evropského soudu pro lidská práva.
Irena Válová
