Minulý týden byl po výběrovém řízení znovu potvrzen vedoucím Katedry sociální a klinické farmacie Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové. Docent PharmDr. Josef Malý, Ph.D., má ovšem také přímý kontakt s praxí, protože současně pracuje na částečný úvazek na Oddělení klinické farmacie Nemocniční lékárny v pražské Fakultní nemocnici Motol. Studium farmacie by doporučil všem, kteří chtějí porozumět léčivům ze všech úhlů pohledu a současně je láká poměrně široké a stále dobré uplatnění na trhu práce. Je si však vědom, že je to obor, který potřebuje zlepšit svůj obraz u laické i odborné veřejnosti. Začít musejí farmaceuti u sebe. Třeba tím, že se více zaměří na kvalitní dispenzaci léčiv, nebo, že nebudou svoji erudici snižovat neracionálním doporučováním terapeutických přístupů bez dostatečné evidence. Důležitý je maximální důraz na odbornost při každém kontaktu s pacientem a ostatními zdravotníky, zdůrazňuje docent Malý. Hovořili jsme s ním nejen o budoucnosti farmacie, ale také o tom, jak se změnila její výuka v posledních letech a co se naučí studenti na fakultním trenažeru.
Jak by měly na měnící se potřeby pacientů a měnící se roli farmaceuta v systému zdravotní péče reagovat farmaceutické fakulty? Co jste změnili a proč?
Na Farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové došlo za posledních osm let za vedení pana děkana profesora Tomáše Šimůnka ke změnám v průběhu studia od prvního až do pátého roku studijního programu Farmacie, a to na všech úrovních. Posíleny byly předměty spojené s naší Katedrou sociální a klinické farmacie, a to předměty zaměřené na pacienta nebo disciplíny orientované na větší uplatnění farmaceuta na trhu práce, jako jsou například regulační záležitosti ve farmacii. Zohledňujeme přitom trendy, které k nám přicházejí přes západní Evropu ze zámoří. Změny zavádíme postupně, ty klíčové u nás začaly v akademickém roce 2017/18, a to ve čtvrtém úseku studia. Posílen byl jednosemestrální povinný předmět Klinická farmacie I jako jakýsi základní výcvik určený pro všechny studenty. Měli by si z toho předmětu odnést znalosti u základních nosologických jednotek. Poté navazujeme povinnými předměty Farmaceutická péče I a II v rozsahu dvou semestrů, kdy se snažíme získané znalosti převést do péče o pacienta. Ať je už je to pacient v lékárně nebo pacient, se kterým přijde do kontaktu klinický farmaceut. Dbáme na to, aby výcvik a příprava studenta reagovaly na změny, které zmiňujete ve vaší otázce. Vedeme studenty k tomu, aby znali poslední trendy jak z pohledu nových léčiv, tak z pohledu nových terapeutických přístupů a strategií a uměli je využít při péči o svého pacienta.
Trápí nás, že v lékárnách není věnován odpovídající prostor dispenzaci léčiv
Sledujete jistě, co se děje v praxi. Jak ji hodnotíte?
Trápí nás, že v lékárnách není věnován odpovídající prostor dispenzaci léčiv. Mám pocit, že už to nejen laická, ale i odborná veřejnost bere jako samozřejmost. Možná, že farmaceuti dispenzaci neumí dobře takříkajíc prodat, možná, že jim v tom brání velká administrativa, která zatěžuje jejich práci. Kvalitní dispenzace přitom může ukázat, jak moc je farmaceut potřeba a že všechny představy o tom, že by v řetězci od předepsání až po podání pacientovi mohl chybět, jsou liché. Jsem velmi rád, že se v tomto shodujeme jak s Českou farmaceutickou společností ČLS JEP, tak i s Českou lékárnickou komorou. Právě s komorou naše katedra spolupracuje na řadě témat. Podíleli jsme se na optimalizaci doporučených postupů pro dispenzaci léčiv, které představenstvo komory schválilo a rozhodlo, že se bude dále pracovat na dispenzačních optimech ve spolupráci s oběma fakultami, Českou farmaceutickou společností i Spolkem mladých lékárníků. Pracovní skupina, která vznikla při České lékárnické komoře, má za cíl vytvářet podporu dispenzaci právě pro nejmladší kolegy – naše čerstvé absolventy i kolegy před atestací.
Pro studenty však máte nejen skripta, či doporučené postupy, ale i speciální lékárenský trenažer. Osvědčil se?
Mohlo by vás zajímat
Studenti ještě před vstupem na odbornou praxi v lékárně, která je rozdělena ve 4. a 5. roce studia na dvě části, absolvují nejenom teoretickou přípravu, ale procházejí trenažérem, kde jsou simulovány situace, které mohou při dispenzaci nastat. Je to pro ně docela složité i stresující. Ne všichni studenti šli na farmacii do Hradce proto, aby se věnovali dispenzaci léčiv, ale myslím si, že si teprve v trenažeru uvědomí, jak je náročné skloubit odbornou dispenzační stránku s komunikační dovedností. Právě proto, aby dispenzace byla opravdu co nejlepší, chceme, aby studenti ještě před praxí ztratili ostych.
Učitel může vidět úskalí jinde než student, i to je velmi užitečné zjištění
Postupujeme tak, že na základě jednoduchých kazuistik provedou dispenzaci. Modelový pacient je buď herec, nebo je to někdo z našich učitelů, či studentů doktorského studia, kteří mají přesné zadání, co mají při dispenzaci požadovat. Snažíme se ukazovat řešení pro různé situace, skupiny, respektive typy pacientů. Dispenzaci si nahráváme. Společně si pak pouštíme obrazový i zvukový záznam a necháme studenta, aby reagoval na to, jak tam sám sebe vidí a co by udělal jinak. Poprvé by samozřejmě každý chtěl udělat všechno jinak, ale důležité je dokázat se na svých nedokonalostech učit. Ač je pro studenty trenažer trochu strašák, po druhé, třetí dispenzaci ztrácejí ostych. Na řešení konkrétních případů trénujeme nabyté znalosti a dovednosti z předmětů Klinická farmacie 1 a Farmaceutická péče 1 a zejména 2, která je hlavním předmětem v letním semestru čtvrtého úseku studia farmacie, i mimo lékárenský trenažer. Pracujeme s různě obsáhlými kazuistikami. Jsem rád, když studenti reagují bez toho, že u sebe mají nějaké podklady, ale jen na základě toho, co se už naučili, co si zapamatovali z přednášek a také z předchozích předmětů. Vidíme tak chyby, které si můžeme ukázat. Učitel může vidět úskalí jinde než student, i to je velmi užitečné zjištění.
Ve čtvrtém úseku je u nás cca 160 studentů. Snažíme se, aby prošli základem všichni stejně, nebyli o nic ochuzeni a nebylo znát, který pedagog je učí. Do povinné výuky praktických dovedností bychom chtěli zařadit dispenzaci ještě ve větším rozsahu, ale kapacitní a časové důvody to nedovolují. Jdeme proto cestou povinně volitelných předmětů, v rámci kterých se mohou studenti profilovat tím směrem, jenž je jim bližší a rozvíjet dovednosti, jež jim chybí.
Zdá se, že roste poptávka po farmaceutech v nemocnicích, jak na to reagujete?
Od akademického roku 2021/22 jsme otevřeli nový povinně volitelný předmět – Kapitoly z nemocniční farmacie. Cílem předmětu je dát studentovi možnost seznámit se s dalšími činnostmi farmaceuta v nemocnici. Kvalitně vykonávané činnosti v nemocnici, ať už na oddělení klinické farmacie, nebo v nemocniční lékárně, mohou významně pomoci rozvoji farmacie a ve výsledku z toho mohou profitovat i veřejné lékárny. Proto je dobře, pokud budou do nemocnic směřovat erudovaní a pro obor zapálení studenti. Už několik let mají navíc studenti možnost profilovat se ve vnitřním zaměření Klinická farmacie.
Mluvil jste o dispenzaci, vedle toho ale mohou lékárníci poskytovat také individuální konzultace.
Na poskytování individuálních konzultací pacientům v lékárně klademe důraz už několik let. Studenti musí znát legislativní rámec, materiální, personální, technické zabezpečení konzultací. Při výuce využíváme modelové kazuistiky z této činnosti. Do budoucna počítáme s tím, že si v rámci volitelných předmětů budou moci konzultace také vyzkoušet. Je to činnost, která je moderní součástí farmaceutické péče jak v západních zemích, tak postupně i u nás. Patří sem nejen identifikace a řešení lékových problémů, to znamená jakýchkoliv problémů spojených s farmakoterapií, někdy nepřesně označované jako „lékové poradenství“, ale také screeningové programy, které jsou velmi populární u některých síťových provozovatelů, anebo teď hodně diskutované očkování v lékárně.
Očkovat v konzultačním koutku nepůjde, to je nereálné
Co je třeba udělat pro to, aby se mohlo v lékárně očkovat?
Nezbytným předpokladem je obecná úprava legislativy. Dále je třeba vyškolit farmaceuty a zajistit odpovídající zázemí, což je jedna z podmínek, která některým lékárnám může scházet. Na druhou stranu očkování nebude patřit mezi základní služby poskytované v lékárně. Stavu nepomáhá ani platná legislativní úprava prostoru pro individuální konzultaci v lékárně, podle ní jím může být téměř jakýkoliv prostor, a to je škoda. Kdybychom v minulosti kladli větší důraz na samostatnou místnost, tak by na to možná nedosáhly všechny lékárny hned, ale časem jistě ano. Zároveň by tak vznikl prostor pro některé náročnější činnosti. Očkovat v konzultačním koutku nepůjde, to je nereálné. Současně vidím jako důležité komunikovat tyto činnosti s ostatními zdravotníky a laiky a rozptýlit jejich možné obavy. Lékárnu jako nevyhovující prostor pro očkování proti chřipce nám uvedlo téměř 30 procent dotazovaných občanů, respektive 40 procent lékařů.
Praxe bývá poněkud jiná než představy, s nimiž studenti opouštějí fakultu. Alespoň v minulosti to tak bylo. Jak je připravujete na náraz, který je možná čeká?
Snažíme se, aby si studenti vytvořili vlastní názor na základě toho, co jim ukážeme, co je naučíme a co přinášejí zahraniční zkušenosti. Pak je na nich, jak se s tím poperou v praxi. Vedeme je ke kritickému hodnocení informací a myšlení, které jako farmaceuti potřebují. Učíme je principy, jak se dívat na pacienta, co vzít v úvahu u jednodušších lékových problémů při dispenzaci i ve složitějších situacích při poskytování klinicko-farmaceutické péče. Nedokážeme pojmout veškeré znalosti, ale důležité je, aby si farmaceut dokázal potřebné informace najít. Pak může učinit správný závěr a vyřešit problém svého pacienta. I tomu se věnujeme řadu let. Původně v samostatném předmětu Farmakoinformatika, nyní v předmětu Farmaceutická péče I, ve kterém se studenti mimo jiné učí pracovat s databázemi zaměřenými na léčiva a kriticky hodnotit jednodušší případy. Na ty, co chtějí jít dál tímto směrem, čeká v letním semestru povinně volitelný předmět Farmakoepidemiologie a bezpečnost farmakoterapie, kde mohou jít do větší hloubky. Zavedli jsme také seminární práce, které studenti vypracovávají ve dvojicích a v nichž řeší úkoly jako například, zda má smysl podávat vitamín C při nachlazení nebo při covidu-19. Chceme od nich, aby aktuální nalezené informace interpretovali, formulovali závěry a vytvořili desetiminutovou prezentaci. Tím se učí obhájit si své myšlení a práci s informačními zdroji. Protože jsou kreativní a zdatní z hlediska nových technologií, které při tom mohou využít, tak je nakonec hledání v databázích baví, ač jeho význam většinou ocení až v praxi.
Farmaceuti bohužel nejsou vnímáni tak, jak by si jejich erudice a místo v systému zdravotní péče zasluhovaly. Má to různé historické důvody, ale co se s tím dá dělat?
V praktickém lékárenství vidím problém v tom, že pacienti málo očekávají od dispenzace. Berou nás jako někoho, kdo jim podá léky, kdo jim k tomu něco řekne a vůbec si neuvědomují, co všechno by jim mohl farmaceut přinést. Neuvědomují si ani to, že každý lék je do jisté míry nebezpečný a to, jak s ním budou zacházet, jak ho budou vnímat, je velmi důležité pro klinický efekt. Ani mnozí lékaři a další zdravotníci si to neuvědomují, protože oni sami se na léky nedívají jako pacienti, ale jako na jeden z prostředků léčby. My ale léky vnímáme opravdu komplexně. Také náš výzkum v oblasti farmakoepidemiologie ukazuje, podobně jako výzkumy v jiných evropských zemích i v zámoří, jak je důležité sledovat to, jak vnímá léčbu pacient. Farmaceut by měl dokázat se mu věnovat na začátku terapie, když s léčivem začíná. Pak by měl umět poskytnout pacientovi i přidanou hodnotu v průběhu léčby, když se s léčivem potkává opakovaně.
léková pochybení a možné problémy ve farmakoterapii nabízí příležitost ukázat přidanou hodnotu farmaceuta
Další příležitost vidím nyní v lékovém záznamu pacienta, který dokáže pomoci i například klinickým farmaceutům, s čímž mám zkušenosti ze svého působení ve FN Motol. Do lékového záznamu se postupně přidávají jednotlivé léčivé přípravky a vzniká ucelený obrázek o tom, co pacient užívá. To se dá využít i v ambulantní sféře. Je potřeba s lékovým záznamem pracovat, protože se pacienti v celém systému ztrácí. Kolují mezi zdravotníky a lékaři na ně nemají dostatek času, jak jsem ostatně sám viděl v průběhu stáží, které jsem absolvoval v rámci přípravy k atestaci z Klinické farmacie a Nemocničního lékárenství. Není nikdo, kdo by se na pacienta podíval komplexněji, kdo by si sepsal všechna léčiva a podrobněji je posoudil. Proto vznikají léková pochybení a možné problémy ve farmakoterapii. Tady je příležitost ukázat přidanou hodnotu farmaceuta.
Co brání lepšímu uplatnění oné přidané hodnoty farmaceutů v českém zdravotnictví?
Jeden z problémů, určitě ne jediný, je odměňování lékárenské péče. Dnes nastavený způsob je založen na kvantitě, nikoliv kvalitě. To pak může pokřivovat motivace nejen farmaceuta, ale i subjektu, pro který pracuje – provozovatele. Ona motivace zní: Musíme lék vydat a pacient nám nesmí utéct.
Podporujete tedy návrh lékárnické komory, aby byli farmaceuti odměňováni alespoň částečně za výkon?
Určitě. To je jedna z klíčových změn.
A kromě odměňování, co brání farmaceutům – obrazně řečeno – v rozletu?
Ze strany politických a regulačních autorit, včetně ministerstva zdravotnictví, není vždy o farmacii a lékárnách hovořeno tak, že laici chápou nezbytnost farmaceutů. Tady ale musíme začít od sebe. Musíme ukázat, co dokážeme a v čem můžeme být pacientům a zdravotnímu systému platní. Musíme to dělat trpělivě, musíme být odborně vybavení. Nechci vůbec zpochybňovat odbornost svých kolegů, ale nezřídka musí věnovat více energie, času a úsilí všem ostatním činnostem než své odbornosti. Je to dáno systémem a nařízeními regulačních autorit. Potřebujeme dostatečný prostor pro svou odbornou práci! Na tom ale musí být i určitý politický zájem.
Které činnosti odvádějí farmaceuty od odborné práce?
Z poslední doby například ty, které jsou spojeny s protipadělkovou směrnicí nebo digitalizací papírových receptů a vůbec všechny administrativně-technické úkony, které zatěžují a zdržují v práci, i když nezřídka byla původní myšlenka racionální. Avšak současně musím přiznat, že nevím, kdo jiný by je vykonával. V kombinaci s modelem odměňování za množství vydaných léčiv pak máme v práci velmi omezený čas na samotné pacienty.
je velmi nešťastné, když se v lékárnách doporučují prostředky bez dostatečné evidence, jako jsou například doplňky stravy
Vedle nesporného faktu, že se farmaceuti mohou prosadit především svojí odborností, což nakonec vidíme v posledních letech zejména ve velkých nemocnicích a kromě systémových podmínek, jako je změna odměňování, nechybí tu ještě jeden opěrný bod? Totiž, že farmaceuti chybí ve veřejném prostoru, v politice, neobjevují se příliš v médiích. Nebo, kde je třeba ještě hledat příčiny toho, jak nedobře jsou vnímáni?
Je velmi důležité, aby kolegové z praxe ukazovali široké veřejnosti co je farmacie a o jak náročný a nezbytný obor se jedná. Potřebujeme, aby farmaceuti včetně pracovníků farmaceutických fakult byli vidět v médiích a vůbec ve veřejném prostoru, mnoho se v tomto za poslední dobu již vykonalo, ale přesto není vnímání farmaceutů pouze kladné. Dokonce i lékaři sice vnímají farmaceuty v nemocnicích jako své kolegy, ale mimo nemocnice spíše jako někoho, kdo se věnuje obchodu. Částečně si za to můžeme sami. Uvědomuji si, že je to nesmírně složité, ale je velmi nešťastné, když v lékárnách k samoléčbě nebo léčbě chronických onemocnění, se doporučují prostředky bez dostatečné evidence, jako jsou např. doplňky stravy. Chápu, že jsou hraniční situace, kdy nemáme léčivý přípravek a určitý doplněk stravy může krátkodobě pomoci. U mnoha chronických onemocnění je užívání doplňků stravy naprosto kontraproduktivní. Někdy mohou pacienta dokonce poškodit, ale obvykle mu nepomohou. Nemáme totiž dostatek dat, která by jejich účinek spolehlivě potvrzovala. V očích odborné veřejnosti může nadměrné doporučování doplňků stravy nebo jiných podobných prostředků spíše shazovat naši odbornost.
Lékaři, s nimiž spolupracujeme, samozřejmě chtějí vědět, co pacienti dělají mimo ordinace, když je nemají pod kontrolou, zejména pak u chronických pacientů je zajímá, čím se samoléčí. Doplněk stravy může například poškodit transplantovanou ledvinu. Když jsme se ptali těhotných pacientek, které právě porodily v nemocnicích nejenom v Praze, ale i mimo Prahu, zjistili jsme, že velmi důvěřují doplňkům stravy z oblasti fytoterapie, přitom si neuvědomují, jaká rizika jsou s ni spojena. Současně se ukázalo, že ženy s vyšším vzděláním se dívaly na doplňky stravy více kriticky a zacházely s nimi uvážlivěji. Podobných výsledků máme vícero.
Když se vymezíme pozitivně, proč byste mladému schopnému člověku doporučil studium farmacie?
Určitě bych zmínil rozmanitost studia farmacie a fakt že stále nabízí poměrně široké uplatnění na trhu práce. Pokud bych to měl vztáhnout k farmaceutické praxi, řekl bych, že člověk, který na sobě bude ochoten pracovat, má velkou šanci stát se respektovaným odborníkem na farmakoterapii a v managementu lékových problémů čili v oblasti, jíž lékaři nevěnují takovou pozornost. Naši absolventi ve větší míře nacházejí uplatnění i mimo zařízení poskytující lékárenskou péči.
Důležité je, jak léčbu vnímá pacient. Postupně si to uvědomují i někteří lékaři. Na kongresu České kardiologické společnosti mě zaujala diskuze intervenčních kardiologů, kteří přemýšleli o tom, že je sice hezké, že pacientovi předepíší a doporučí EBM (evidence based medicine – pozn redakce) léčbu, která je jednoznačně prospěšná, ale že je stejně tak důležité kontrolovat, jak ji pacient snáší a zda jí vůbec užívá, jestli ho zatěžuje například tím, že lehce zakrvácí i při běžných činnostech, a to je důvod, proč pak léčbu neakceptuje. Čili i intervenční kardiologové si začínají více uvědomovat, že selhání terapie může být dáno nejen například genetickými faktory, ale i tím, že pacient svou léčbu nesprávně pochopil a že se nikdo nezajímal o to, jak jí snáší. Tady opět vidím příležitost pro působení farmaceuta nejen v nemocnicích, ale i v ambulantní sféře.
Velkou oblastí, kde mi absolutně chybí jakýkoliv expert na farmakoterapii, je oblast sociální péče a domovů pro seniory. Jsou tam pacienti s rozsáhlou farmakoterapii a polymorbiditou. I to je prostor, který by mohl zaplnit erudovaný farmaceut.
Farmaceut je členem týmu, který pečuje o pacienta a jeho doménou jsou léčiva, v této roli je nezastupitelný
Může farmaceut přinést nemocnici, nebo jinému zařízení, včetně těch sociálních, o nichž jste hovořil i ekonomický profit, když včas odhalí problémy, které mohou vést k zdravotním potížím a prodražují zdravotní péči?
Ano, tomu se moc nevěnuje pozornost, ale měli bychom ukázat, jak může být činnost farmaceuta i ekonomicky prospěšná. Dá se spočítat, jaké náklady ušetří odhalený lékový problém ještě před tím, než se manifestuje jako nežádoucí účinek u pacienta. V zahraničí na toto téma byly publikovány zajímavé práce. Na druhou stranu si je ale třeba uvědomit, že když se v nemocnici hledají místa pro klinického farmaceuta, neznamená to, že on někoho nahradí. Nelze kvůli němu škrtnout místo lékaře nebo sestry. Bude proto chvíli trvat, než se taková místa vytvoří a najde dostatek prostředků pro uhrazení činností, které klinický farmaceut poskytuje.
Farmaceut je členem týmu, který pečuje o pacienta a jeho doménou jsou léčiva, v této roli je nezastupitelný. Jako je sestra nezastupitelná v ošetřovatelské části, jako potřebujeme také nutričního poradce, rehabilitačního pracovníka a další. Samozřejmě ideální by bylo, kdyby u hospitalizovaných pacientů byl farmaceut s příslušnou specializací úplně od začátku, tedy už při příjmu do zdravotnického zařízení. Každému, komu je v daném zařízení poskytována péče, by měl jeho léčiva posoudit specialista na farmakoterapii, ideálně farmaceut s odpovídající specializací – to je sice logisticky i personálně náročná, ale věřím, že v budoucnu realizovatelná ambice. V první fázi by se mohlo jednat o kombinaci systematického a výběrového hodnocení farmakoterapie.
Co chybí k naplnění této ambice?
Například elektronizace, v té je v nemocnicích obrovský dluh. V mnoha zdravotnických zařízeních je informační systém tak zastaralý, že jsou veškeré záznamy uloženy jako textová pole, s čímž se však velmi obtížně pracuje. Funkční model jsem viděl v Belgii. Na nemocniční informační systém byl nasazen analytický systém, který automaticky vyhodnocoval rizikovost užívané farmakoterapie pacienta a využíval k tomu mimo jiné dostupná data ze zdravotnické dokumentace, například aktuální hodnotu mineralogramu v případě kombinace léčiv ovlivňujících hladina draslíku v organismu pacienta. Když už analytický systém nedokázal situaci vyhodnotit bez posouzení experta, tak byl povolán například klinický farmaceut nebo nemocniční lékárník s příslušnou specializací. Již pouhé zavedení formalizované databázové medikace v nemocnicích by umožnilo větší zapojení nejen farmaceutů, ale i ostatních zdravotníků a ve výsledku bychom přispěli k vyšší efektivitě péče o pacienta. Naše informační systémy jsou poměrně těžkopádné. Pořád do nich něco přepisujeme. Přitom by mohlo stačit pouze několikrát kliknout a podívat se například, kteří pacienti minulý den nebo noc spadli a analyzovat jejich individuální riziko. Takto stejně bychom mohli vidět ty, kteří užívají rizikové léčivo a také, jestli tam náhodou není některé jiné léčivo do páru, které si s ním moc nerozumí. Vyšší úroveň by přinesl uzavřený okruh od předepsání po podání léčiva a s tím spojená verifikace pacienta a podávaných léčiv. Snáze bychom mohli předcházet pochybením při předepsání, přípravě nebo podání léčiva pacientovi. Farmaceut by mohl navíc určitá hodnocení a rozhodnutí dělat na dálku.
Je třeba zavést odměňování lékárníka formou výkonu a postavit individuální konzultaci s pacientem na zhodnocení lékového záznamu v lékárně
Už jste naznačil, že zatímco práce v nemocnici bude pro farmaceuty velice perspektivní, složitější je situace ve veřejných lékárnách, respektive v praktickém lékárenství. Není načase vůbec vést otevřenou debatu o budoucím postavení farmaceuta ve světě nových technologií a informací, které jsou běžně dostupné i laikům?
Obávám se, že se určité formě automatizace nebo dokonce on-line službám do budoucna bohužel nevyhneme. Segment praktického lékárenství však musí být na tyto změny připraven. Předcházet tomu musí mimo jiné řádné diskuze všech zainteresovaných subjektů s modelací dopadů navrhovaných změn. Nejprve je ale třeba pozici farmaceuta posílit. Farmaceut musí mít jasně definované místo ve zdravotnickém systému, kde bude sice možná jinou formou, ale stále poskytovat kvalitní farmaceutickou péči. Prostor je v individuálních konzultacích, které jsem už zmínil. Tam přesně je ona pozice pro veřejného nebo praktického lékárníka. Opět to naráží na odměňování. Jsou lékárny jak v zahraničí, tak především u nás, které poskytují individuální konzultace zdarma. Pak jsou lékárny, které si mohou dovolit za tuto službu vyžadovat platby, zejména v Praze nebo krajských městech. Neumím si ovšem představit, že by k tomu byli ochotni ve větší míře pacienti v menších městech. Také proto je třeba zavést odměňování lékárníka formou výkonu a postavit individuální konzultaci s pacientem na zhodnocení lékového záznamu v lékárně. Máme k dispozici data z České republiky nebo zahraničí, která jasně ukazují, že při předepisování léčiv se nezřídka chybuje. Na druhou stranu se my farmaceuti nesmíme zříkat odpovědnosti. Domnívám se, že není dosud uspokojivě vyřešeno, do jaké míry farmaceut zodpovídá za nesrovnalosti nebo lékové problémy uvnitř lékového záznamu. Mnozí kolegové se obávají, že když otevřou lékový záznam a něco přehlédnou, octnou se rázem jednou nohou někde, kde by být nechtěli.
Hodně asi záleží i na tom, jak farmaceuty vnímají ambulantní lékaři?
V nemocnicích lékaři a farmaceuti brzy najdou společnou řeč. V ambulantní sféře to asi trochu potrvá, což je dáno i větší anonymitou. Před několika lety se uvažovalo, zda by nepomohlo společné vzdělávání, respektive společné diskuze nad kazuistikami, kde by se oba pohledy střetávaly, nebo lépe řečeno obohacovaly. V Česku máme velmi úspěšný projekt Interaktivních dispenzačních seminářů (společný projekt Sekce klinické farmacie České farmaceutické společnosti a České lékárnické komory – pozn. redakce), ale ty jsou postaveny tak, že lékař je obvykle jedním z lektorů, respektive konzultantů.
V ambulantní sféře bychom potřebovali od lékařů zpětnou vazbu. Ta v mnoha případech schází. Samozřejmě, že pro veřejného lékárníka by měl být partnerem především praktický lékař. Pomoci by mohly prostředky telemedicíny a telefarmacie. Důkazů o tom, že dochází k pochybením a lékovým problémům máme dostatek, ale dosud o nich neumíme, nebo nemůžeme s lékaři komunikovat.
Možná bychom měli mít i jednu farmaceutickou komoru. Protože nyní jsme rozděleni na lékárníky a ostatní farmaceuty
Před několika lety vznikl v Anglii dokument tamní Královské farmaceutické společnosti nazvaný Now or never: Shaping pharmacy for the future, čili volně přeloženo – Teď anebo nikdy: Jak připravit farmacii na budoucnost. Nechybí nám tady podobný dokument, koncepce oboru, aby bylo zřejmé kam, bude směřovat lékárenství či farmacie za 5 či 20 let? Neměli by i čeští lékárníci svoji budoucnost definovat jako první, tedy dříve, než ji za ně definuje někdo jiný?
Ano, akorát bych raději než o koncepci lékárenství, hovořil o koncepci celé farmacie. Ne všichni pracují v lékárně. Nakonec název farmaceutická fakulta je od slova farmacie a máme farmaceutickou odbornou společnost. Možná bychom měli mít i jednu farmaceutickou komoru. Protože nyní jsme rozděleni na lékárníky a ostatní farmaceuty. To vede k rozepřím, kdy se každý snaží zejména hájit svoje zájmy, aniž by byl vždy brán ohled na ostatní. Jakékoli spory farmacii jako obor velmi poškozují. Snad nám někdy chybí větší týmovost, vzájemný respekt a ochota naslouchat a spolupracovat. Na fakultě se snažíme vést studenty k tomu, že všichni farmaceuti mají společný začátek vzdělání, které se až v rámci specializační přípravy diverzifikuje. Studentům říkám, že jedinou cestou, jak dostat farmacii dál je, že její jednotlivé disciplíny, resp. jejich představitelé spolu budou komunikovat a půjdou za společným cílem. Potřebujeme osobnosti, které farmaceuty všech specializací spojí a k tomuto cíli je povedou.
Vy byste všechny skupiny viděl rád pod jednou střechou?
Ideálně by farmacii mohl reprezentovat jeden subjekt, ale to je nereálné. Osobně by se mi líbila farmaceutická komora jako jednotná stavovská organizace, která by sdružovala všechny farmaceuty poskytující zdravotní služby v České republice. Dále máme jednu, respektive dvě odborné společnosti a dvě farmaceutické fakulty, což není málo. Do hry ale vstupují i další subjekty. Více názorových platforem uvnitř vítám a mohou být hnacím motorem pozitivních změn, ale navenek bychom měli umět ukázat větší jednotu. Velmi proto vítám, když se vedoucí představitelé snaží alespoň v klíčových otázkách hledat shodu a teprve nalezený koncensus je předkládán veřejnosti.
Tomáš Cikrt
