Válka dramaticky proměnila podmínky, v nichž na Ukrajině pracují lékaři, zdravotní sestry i další zdravotnický personál. Musí improvizovat, řešit zcela nové situace i zvládat velký příjem pacientů ve vážném stavu s válečnými zraněními. V důsledku války se mění péče o chronicky nemocné a je nutné bránit i šíření infekčních onemocnění, která se objevují kvůli špatným hygienickým podmínkám.
Zajít na kontrolu k ambulantnímu specialistovi, vyzvednout si předepsané léky v lékárně nebo třeba podstoupit plánovaný zákrok v nemocnici, to všechno jsou pro české pacienty běžné úkony, které většinou vnímají jako samozřejmost. Pro řadu ukrajinských pacientů se toto stalo jen obtížně dostupným luxusem.
„Stejně jako v Česku i na Ukrajině trápí obyvatele chronické či úplně běžné nemoci. A protože mluvíme o válečné oblasti, na mnohých místech už je zkrátka nemožné zajít jen tak k lékaři. Své domovy opustily miliony lidí, ale spousta starších lidí zůstala. Ti kvůli omezené pohyblivosti utéct zkrátka nemohli. Mezi léky, které na Ukrajinu dovážíme, jsou proto i ty na astma, vysoký krevní tlak či diabetes. Bohužel největší potřeba pomoci je stále v oblastech, kde se aktivně bojuje, ale tam se naše týmy stále nemohou dostat,“ popisuje Tereza Wyn Haniaková, mluvčí české pobočky mezinárodní humanitární organizace Lékaři bez hranic.
162 útoků na zdravotnická zařízení
Jak informuje Světová zdravotnická organizace (WHO), zdravotníci na Ukrajině museli přijmout nové role a nové způsoby práce. Jsou odhodlaní, ale také vynalézaví v tom, jak poskytovat potřebnou zdravotní péči a zároveň chránit své pacienty. K 21. dubnu pak WHO potvrdila celkem 162 útoků, při nichž se staly terčem zdravotníci a zdravotnická zařízení. Zabito bylo 73 osob a dalších 52 zraněno. Mezi zasažené patří i jedna z největších nemocnic na východě Ukrajiny, která poskytuje zdravotní péči pro 103 tisíc obyvatel. Vzhledem k tomu, že se nachází nedaleko regionu Donbas, už od roku 2014 se zde starali o oběti válečného konfliktu, včetně pacientů, kteří byli násilně vysídleni ještě před začátkem letošní ruské invaze. Nyní je však nemocnice mimo provoz (pozn. redakce – WHO z důvodu obav o bezpečnost zdravotníků nezveřejňuje detaily o útocích, při nichž se stali cílem).
„Nemocnice byla naprosto nezbytná pro celou oblast, protože zde bylo oddělení resuscitace a také veškeré vybavení pro zajištění zdravotní péče pro civilní obyvatelstvo. Měli jsme tam i zázemí pro poskytování chirurgické a emergentní péče, která je nezbytná pro oběti válečného konfliktu,“ přibližuje Viktor, ředitel nemocnice. V roce 2019 sem WHO darovala kyslíkový generátor a také zařízení pro čištění a sterilizaci nástrojů.
Andrij, jeden ze zdravotníků, vzpomíná na to, co nastalo po začátku ruské invaze 24. února: „Intenzivní ostřelování a útoky na město začaly následující den a trvaly deset dnů. Téměř okamžitě to znamenalo příliv zraněných do nemocnice a v suterénu jsme museli zřídit protiletecký kryt, abychom chránily stovky civilistů, kteří tu hledali bezpečné přístřeší. Většina pacientů a zdravotníků byla z nemocnice evakuována až poté, co se situace zhoršila natolik, že jsme už nebyli schopni poskytovat zdravotní péči.“
Po týdnu a půl bombardování byla nemocnice poničena natolik, že nejen nemohla dál zůstat v provozu, ale poškození je již tak závažné, že jakékoliv obnovení péče je zcela nemožné.
Mohlo by vás zajímat
Přijímám všechny a pomáhám i na dálku
Mezi zdravotníky, jejichž práce se s válkou zásadně změnila, patří také Olha, specialistka na infekční onemocnění, která ještě nedávno pečovala především o pacienty s covid-19 a vedla soukromou praxi ve středu země. Nyní se stará doslova o všechny, kteří potřebují její pomoc. Za jejím rozhodnutím stál mimo jiné případ mladíka, jenž se do nemocnice dostal v šokovém stavu. „Ležel v lese asi tři dny. Poté, co se dostal k nám, další tři dny nemluvil a schovával se s přikrývkou přes hlavu na nemocniční posteli. Provedli jsme echokardiogram, který ukázal, že mladík měl infarkt. Kardiologové tomu nemohli uvěřit a pořád opakovali, jak je to jen možné, když je mu jen 22 let,“ popisuje.
Když Olha zveřejnila na sociálních sítích informace, že nabízí pomoc jako lékařka, začalo jí denně chodit až 150 zpráv s prosbou o diagnostiku a léčbu řady onemocnění. Někteří z těch, kteří se na ni obrátili, museli opustit své domovy a odešli na střední Ukrajinu. Mnozí se ale stále nachází na východě země, kde se intenzivně válčí, a oni tak zůstali odříznuti od zdravotnické péče. Olha jim pomáhá osobně i na dálku, případně doporučuje k dalším specialistům.
„Do naší nemocnice přichází mnoho lidí, kteří uprchli z míst, jako jsou Mariupol, Charkov nebo Černihiv. Snažím se jim pomoct, jak jen můžu, bez ohledu na jejich stav. Nejčastěji vídám případy malých dětí. V protiletadlových krytech lidé dýchají spóry plísní, a pokud jsou chronicky nemocní, často u nich dojde ke zhoršení. Někteří přichází s vleklými onemocněními, jako jsou zápaly plic, infekce ledvin a závažné alergické reakce. Přijímám je všechny,“ dodává.
V obklíčených městech chybí voda i léky
Na Ukrajině stále působí také již zmíněná organizace Lékaři bez hranic, která má v zemi více jak 300 lidí, přičemž zhruba 200 je ukrajinský personál. „Jsou to zdravotníci, psychologové, logistici nebo třeba administrátoři. Aktuálně jsme na těchto místech: Berehove, Bílá Cerkva, Dnipro, Charkov, Ivano-Frankivsk, Kyjev, Lvov, Mukačevo, Oděsa, Otaci, Poltava, Užgorod, Vinnycja a Žitomir. Na dalších místech provozujeme mobilní kliniky,“ vyjmenovává Tereza Wyn Haniaková.
Konkrétně se Lékaři bez hranic soustředí především na zásobování nemocnic. Od 24. února do země dopravili 225 tun zdravotnického a humanitárního materiálu. „Na místech, kde se bojuje, pečují naše chirurgické týmy o pacienty s popáleninami i dalšími raněními. Řešíme ale třeba i šíření infekčních onemocnění. Mnoho lidí se schovává v krytech či sklepech, kde lze jen těžko dodržovat i základní hygienu. V obklíčených městech se nachází zase lidé bez vody, pití a léků. V Charkově například provozujeme mobilní kliniky pro lidi, kteří se ukrývají ve stanicích metra. Tam zase vidíme, že je trápí psychické potíže, jsou zničeni tím, co prožili. I s tím se samozřejmě setkáváme. Takoví pacienti mají problémy se spánkem, panickými atakami nebo velkými úzkostmi,“ dodává Wyn Haniaková.
Jedním z lékařů, který ošetřuje pacienty, jež se ukrývají v charkovském metru, patří Morten Rostrup původem z Norska. „Viděl jsem zoufalství, nedostatek naděje, zmatek, neschopnost pochopit, co se kolem nich děje a jak se v této situaci ocitli. Viděl jsem ten strach a jak se někteří lidé budili hrůzou, když byly slyšet nálety,“ přibližuje. Mezi jeho pacienty patří třeba sedmiletá holčička, která má noční můry a bojí se usnout. Žena, kterou výbuch rakety v jejím domě vymrštil z postele a ona vedle sebe viděla svou mrtvou tetu. Starý muž, který mu ukazoval fotografie svých tří vnoučat. Jedno z nich už nežije a další dvě jsou v nemocnici, jedno z nich ve vážném stavu. On sám prodělal cévní mozkovou příhodu a měl vysoký krevní tlak.
Řada z jeho pacientů byli ti, kteří jednoduše odejít nemohli. Mnohdy proto, že už byli příliš staří nebo nemocní na to, aby se dokázali vydat na cestu a zvládnout ji celou. „Jsou zde pacienti s kardiovaskulárními onemocněními, nemocemi plic, epilepsií, cukrovkou, rakovinou. Někteří umírají a v kontextu války možná ještě víc než ti, kteří umírají v důsledku válečných zranění. Jiní jsou nuceni utéct tam, kde dostanou alespoň potřebnou zdravotní péči, nejlépe do jiné země,“ konstatuje spolupracovník Lékařů bez hranic.
Chronicky nemocní na kontroly prakticky nechodí
Lidija je provozní ředitelkou jedné z větších kyjevských nemocnic. Před začátkem války nemocnice provozovala celkem osmnáct externích klinik, ale po začátku konfliktu se všechny potřebné zdroje soustředily přímo v nemocnici. Část zaměstnanců, kteří žili v okolních vybombardovaných oblastech okolo Kyjeva, musela být evakuována, ale většina pracovníků zůstala.
Nemocnice tak přešla do pohotovostního režimu, což zásadně změnilo její obvyklý provoz. Už nemůže poskytovat obvyklou péči, a navíc ze strany „běžných“ pacientů zaznamenala pokles poptávky. Nyní se zde starají o pacienty s akutními stavy, jako jsou cévní mozková příhoda nebo infarkt myokardu, a také o raněné, jež vyžadují nezbytné chirurgické zákroky. Jsou zde stabilizováni a následně odesláni na další pracoviště schopná poskytovat intenzivní péči.
„Lidé se snaží okamžitě, jak se spustí siréna ohlašující letecký útok, ukrýt se v krytech, takže účast na běžných kontrolách je extrémně nízká. I když za poslední dva týdny jsme měli několik případů lidí, kteří přišli se svými dětmi na rutinní očkování, protože měli obavy o jejich budoucí zdraví,“ vypráví. Navzdory mnoha obtížím, kterým zaměstnanci nemocnice čelí, dál pokračují ve své práci a snaží se fungovat nejlépe, jak jen mohou. „Dokonce i někteří zaměstnanci, kteří museli odejít, se chtějí vrátit nebo se už vrátili do práce,“ dodává.
Fungujeme i online, nic jiného nám nezbývá
I v dalších z kyjevských nemocnic specializující se na kardiovaskulární onemocnění u dětí a dospělých zůstali její zaměstnanci, aby mohli nadále nepřetržitě poskytovat nezbytnou péči, navzdory ruské ofenzivě. Znamená to ale také to, že se mění operační plán a denně zde musí řešit emergentní situace vyžadující chirurgickou léčbu. „Všichni jsme jako tým přešli do nouzového režimu tak, abychom byli schopní poskytnout péči kdykoliv je to potřeba,“ popisuje anesteziolog Andrij. „Protože pohyb po městě je obtížný, rozhodli jsme se zůstat tady. Už tu skoro bydlíme,“ shrnuje.
Jak upozorňuje WHO, krizová situace vedla na Ukrajině mimo jiné ke vzniku specializovaných internetových stránek umožňujících propojení mezi lékaři a pacienty bez ohledu na místo, kde se nachází. Na web se mohou obrátit jak chronicky nemocní, tak ti, jejichž stav se náhle zhoršil. Chatovací skupina pro násilně vysídlené chronicky nemocné pacienty už má více než 35 tisíc členů.
V praxi se také ukrajinské nemocnice, které čelí přívalu zraněných, musely naučit rychle prioritizovat, kdo bude ošetřen nejdříve. „Během příjmu velkého počtu raněných si musí personál nemocnice vše přenastavit. Naprosto klíčová je triáž. V tu chvíli vám totiž auta nebo sanitky přivezou desítky raněných a vy je musíte rychle protřídit, abyste rozhodli, v jakém pořadí pacienty přijmete. Někteří potřebují pomoc ihned, jiní – i když jsou také vážně zranění – mohou například počkat o chvilku déle. Triáž je postup, díky kterému zachráníte nejvíce životů. Zdravotníci musí fungovat organizovaně a rychle. Z tohoto důvodu se hodně soustředíme právě na školení lékařů a sester, aby takovou situaci zvládli,“ přibližuje Wyn Haniaková z Lékařů bez hranic. Tato organizace stejně jako WHO školí ukrajinské zdravotníky v tom, jak podobné krizové situace zvládat.
Spolupracovníci Lékařů bez hranic pomáhají jednomu z pacientů dostat se do vlakové soupravy. Foto: Lékaři bez hranic/Maurizio Debanne
„Tamní zdravotníci jsou velmi kvalifikovaní, ale zkrátka s něčím takovým se ani jako běžný český lékař nesetkáte. Zásadně se to liší od běžného příjmu pacientů do nemocnice. Lékařům také například chybí zkušenosti s vyndáváním kulek či šrapnelů. Proto taková školení nabízíme. Dá se to naučit snadno, ale trénink je klíčový. Je to něco, s čím máme jako Lékaři bez hranic hodně zkušeností, protože v různých konfliktech působíme už desítky let,“ shrnuje.
Lékaři bez hranic pomáhají i s transporty pacientů vlakem. Prvních devět pacientů převáželi začátkem dubna ze Záporoží do Lvova. „Nejprve jsme museli klasický nákladní vlak předělat na zdravotnický. Poté jsme ve spolupráci s tamními nemocnicemi identifikovali vážně zraněné pacienty a převezli je na západ země. Od té doby jsme uskutečnili ještě dalších šest takových převozů. Celkem jsme evakuovali více než 270 pacientů, a to i s jejich rodinami,“ dodává ještě Wyn Haniaková. Zájem o převozy pacientů je značný, Lékaři bez hranic chtějí proto zprovoznit další vlakové soupravy s proškoleným a kvalifikovaným personálem, včetně jednotky intenzivní péče.
Ludmila Hamplová
