Sestry se zničenými zády mohou získat příští rok nárok na odškodné. Onemocnění bederní páteře budou mezi nemocemi z povolání

Bolesti zad jsou na některých nemocničních odděleních téměř nerozlučně svázány se sesterskou prací. Zvedání pacientů (neboli manipulace s břemenem) mnohdy zásadně přesahuje povolené váhové limity a může vést jak k jednorázovým úrazům, tak k chronickým potížím. Pro sestřičky, které trpí kvůli své práci onemocněním bederní páteře, může být dobrou zprávou, že od příštího roku bude tato choroba uznávána jako nemoc z povolání – a díky tomu mohou získat nárok na náhradu.

„Před dobou covidu byl nejčastější nemocí z povolání u zdravotníků svrab. To je dáno charakterem práce zejména těch profesí, které akutně přicházejí do kontaktu pacienty třeba při ošetřování osob bez domova a podobně. Ostatní nemoci z povolání byly vzácnější, poměrně často šlo o infekce. Objevovala se ale i jiná onemocnění, například pohybového aparátu. Doposud však nebylo možné uznat onemocnění páteře jako nemoc z povolání. To by se mělo změnit od 1. ledna roku 2023,“ uvádí předseda Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP Milan Tuček.

Podkladem pro právní úpravu byl úkol podpořený grantem ministerstva zdravotnictví, který odstartoval už před deseti lety. Nyní jsou připravena klinická i hygienická kritéria, ministerstvo zdravotnictví ale ještě pracuje na postupu, podle kterého by bylo možné případy uznat a odškodnit.

„Na seznam nemocí z povolání byla zařazena nová položka: chronická onemocnění bederní páteře způsobená dlouhodobým přetěžováním těžkou fyzickou prací. Stalo se tak nařízením vlády č. 506/2021 Sb. ze dne 13. prosince 2021, kterým se mění nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Argumentem pro zařazení položky na seznam nemocí z povolání byla zejména již dlouho vědecky prokázaná souvislost těžké fyzické práce (spojené zejména s ohýbáním a rotacemi trupu ve spojení s manipulací s břemeny) se vznikem chronického onemocnění páteře. Většina evropských onemocnění páteře za nemoci z povolání uznává,“ píše na svém webu Společnost pracovního lékařství.

Kritéria pro uznání onemocnění bederní páteře jako nemoci z povolání jsou ovšem stanovena poměrně přísně, takže to, že někoho občas bolí z práce záda, určitě není dostatečným důvodem. Onemocnění musí prokázat jasné neurologické a radiologické nálezy či splnění hygienických kritérií po prověření podmínek na pracovišti. Uznaná onemocnění by tak měla být závažná, spojená s dlouhodobou pracovní neschopností a mnohdy i s invalidizací.

Mohlo by vás zajímat

Epidemie v pátek zpomalila, správa rezerv vypsala tendr na testy

„Proto neočekáváme, že by nemocí bylo příliš mnoho, zhruba v řádu desítek ročně. Domníváme se, že většinou se bude jednat o onemocnění spojená s přemisťováním poměrně hmotných břemen a při určitých pracovních polohách, které jsou spojeny třeba s rotací páteře. Nelze tedy počítat s tím, že by na to dosáhly třeba nějaké kancelářské profese,“ vysvětluje profesor Tuček. „Aby však lékaři nebyli zahlceni zejména v počátečním období žádostmi o uznání těchto nemocí za nemoci z povolání, je potřebné se seznámit s předběžnými klinickými podmínkami, na základě jejichž splnění lze provést o hygienické šetření,“ upozorňuje se na webu Společnosti pracovního lékařství.

Limit břemene pro ženu je 15 až 20 kilo

Sestry na geriatrických či rehabilitačních odděleních, v léčebnách dlouhodobě nemocných a na řadě dalších míst jsou však povoláním, které určitě mezi riziková v tomto směru spadají. Pacient je podle nařízení vlády 361/2007 tzv. živé břemeno, přičemž norma stanovuje, že „přípustný hygienický limit pro hmotnost ručně manipulovaného břemene přenášeného ženou při občasném zvedání a přenášení je 20 kg, při častém zvedání a přenášení 15 kg“. U mužů jsou limity stanoveny na 50 a 30 kilo. Občasným zvedáním a přenášením břemene se přitom rozumí maximálně celkem 30 minut v průměrné osmihodinové směně. „Práce spojená s ruční manipulací s břemenem překračující stanovené hygienické limity musí být přerušována bezpečnostními přestávkami v trvání 5 až 10 minut po každých dvou hodinách od započetí výkonu práce nebo musí být zajištěno střídání činností nebo zaměstnanců,“ uvádí nařízení. Na dodržování těchto pravidel by přitom měl dohlížet inspektorát práce.

Ve zdravotnictví lze problém řešit dostatkem personálu, dostupností například technického vybavení či školeními, jak si při práci neponičit zdraví (prevenci a dalším aspektům problematiky jsme se v minulosti věnovali také zde, zde či zde).

„Řada pacientů má velkou hmotnost, a pokud technická zařízení nejsou, je těžké je obsluhovat nebo schází personál, lze počítat s tím, že případy onemocnění bederní páteře jako nemoci z povolání budou i u zdravotníků,“ konstatuje profesor Tuček. I do současnosti přitom bylo možné uznat jako pracovní úraz výhřez meziobratlové ploténky.

Onemocnění je třeba ohlásit středisku nemocí z povolání

Podle profesora Tučka by tak management zdravotnických zařízení měl na tato rizika myslet a zohlednit to ve vybavení zejména těch oddělení, kde jsou imobilní pacienti. Poměrně dobře bývají vybavena oddělení ARO, u dlouhodobé péče to ale bývá horší.

„Pokud k nějakému takovému závažnému poškození dojde, má lékař za povinnost věc ohlásit „spádovému“ středisku nemocí z povolání, které se tím zabývá a použije algoritmus pro posouzení. Lidé, kteří jsou významně poškozeni na svém zdraví a jsou třeba i invalidizováni, o přiznání nemoci z povolání stojí, a pokud se o to nepostará příslušný lékař, často si to zařídí sami. Znám však i případy, kdy v průběhu řízení došlo k jeho zastavení právě proto, že se pracovník obával ztíženého postavení v zaměstnání s tím, že se na něj bude třeba vedení dívat skrz prsty. To se pochopitelně netýká jen zdravotnictví,“ popisuje Milan Tuček.

Po nahlášení na středisko nemocí z povolání přitom tamní odborníci stanoví diagnózu, která pro přiznání náhrady musí být uvedena v seznamu nemocí z povolání a navíc dosahuje příslušné klinické závažnosti. V případě závažného onemocnění, které je v seznamu, je hygienická služba požádána o prověření pracovních podmínek, za kterých by nemoc mohla vzniknout, a pokud se podezření na pracovišti potvrdí, je možné nemoc uznat. Pak je člověk vyzván, aby si nechal bodově ohodnotit tíži postižení, přičemž za jeden bod se platí 250 korun.

„Relativně jednoduché nemoci se tak odškodňují v řádu tisíců či desetitisíců, ale jsou i onemocnění dosahující statisíců, výjimečně i přes milion. To jsou ale velmi závažná onemocnění, třeba rakovina,“ dodává Milan Tuček.

Michaela Koubová