Přístrojová komise už postrádá smysl, rozhodovat by měli plátci a budoucnost má HTA, říká ředitel VZP Zdeněk Kabátek
Když se dnes některá nemocnice rozhodne pro pořízení přístroje v hodnotě nad pět milionů korun, musí její plán schválit přístrojová komise na ministerstvu zdravotnictví. Ačkoliv jsou ale mezi jejími 19 členy vedle zástupců ministerstva, odborných společností či poskytovatelů i pojišťovny, bylo by podle ředitele VZP Zdeňka Kabátka vhodnější, aby o umisťování přístrojů rozhodovali ve spolupráci s odborníky a poskytovateli plátci. Právě oni jsou totiž odpovědní za zajištění dostupné, kvalitní péče, a měli by tak být tím, kdo určuje podobu sítě. Problematice se věnoval summit Technologie a inovace ve zdravotnictví, který uspořádalo vydavatelství Media Network 28. až 30. března v Praze.
„Myslím si, že přístrojová komise už postrádá smysl. Tím, kdo rozhoduje o tom, kde přístroj bude zasmluvněn, je pojišťovna. Ta je zodpovědná za své hospodaření i za to, aby řídila smluvní síť poskytovatelů včetně nákladné techniky tak, aby zajistila dostupnou a kvalitní péči pro své klienty. Pojišťovna ví, jaké kapacity v daném regionu potřebuje, a měla by být odpovědná za to, že nasmlouvá pouze takový přístroj, který dává smysl. Pouze tehdy zajistí poskytovateli zdravotních služeb, že stroj může provozovat efektivně,“ domnívá se Zdeněk Kabátek.
Podle něj přístrojová komise sice chránila žadatele, ale dělala tak uměle – stávalo se totiž, že přístroj byl odsouhlasen i v regionech, kde postrádal smysl a k jeho obsluze nebyl dostatek personálu. Pojišťovna ho pak nasmlouvala, protože v tomto smyslu uzavřela memorandum.
„Vrátil bych do systému správné role. Ministerstvo zdravotnictví určuje zdravotní politiku, nastavuje mantinely, ve kterých se pojišťovny musí pohybovat, může je kontrolovat a regulovat. Co se ale týče smluvních vztahů, jsou pojišťovny samosprávné a měly by rozhodovat samy. Udržitelnost a kontinuita by měly vycházet ze smluvního vztahu, nikoliv z regulačního mechanizmu,“ poukazuje Kabátek.
O smlouvách na drahou přístrojovou techniku by tedy měl rozhodovat plátce, ideálně ve spolupráci s odbornou společností, která by definovala personální zázemí či počty výkonů. Pokud se také management nemocnice rozhodne pořídit nějaký přístroj, měl by tak učinit jako řádný hospodář po rozvaze, zda se to vyplatí – tedy zda bude stroj vytížen tak, aby se zaplatil, a zároveň zda je k jeho obsluze dostatek personálu.
„Pacient chce, aby s moderní technologií pracovali lékař či sestra, kteří dokážou využít její potenciál, a pojišťovna chce totéž. Pokud nasmlouvá magnetickou rezonanci, chce mít jistotu, že s ní bude pracovat erudovaný personál, péče bude poskytnuta kvalitně a pokud možno z pozice objednávky pojišťovny, tedy že bude v dané lokaci potřebná,“ shrnuje Kabátek s tím, že ty vůbec nejmodernější technologie by měly být v centrech tak, aby k přístroji za stovky milionů byl zajištěn skutečně erudovaný personál. Takováto centralizace už se přitom částečně podařila – příkladem budiž onkologická, traumatologická či kardiologická centra.
Mohlo by vás zajímat
Zásadní roli hraje management nemocnice
Dobré i špatné příklady pořizování technologií, konkrétně magnetických rezonancí, lze přitom najít v Moravskoslezském kraji. V některých zařízeních jsou totiž přístroje, na kterých se dělají jednotky výkonů denně a k popisům dochází vzdáleně ve fakultní nemocnici, zatímco o kousek dál mají přístroj využit zcela efektivně. Problém tedy někdy nemusí být ani tak v množství technologií v dané lokalitě, ale závisí na managementu, jak dokáže pro technologii najít využití.
„Moravskoslezský kraj je typický příklad, kde – a to říkám v náš neprospěch – máme zastropované poskytovatele, kteří by nám snadno mohli dodat produkci dvakrát vyšší a logickou, a pak jsou tam takoví, kteří, přestože jde o krajské nemocnice, nejsou schopni provozovat magnet tak, aby byl dlouhodobě ekonomicky udržitelný,“ konstatuje Kabátek.
Zároveň je na managementu, aby zvážil, na jaké úrovni má daný přístroj být – v okresní nemocnici je zbytečné pořizovat tříteslovou rezonanci s rozšířením pro kardiologická vyšetření. A na managementu nemocnic by také mělo být zpětné vyhodnocování toho, zda nasmlouvané přístroje, respektive péče, která je jejich prostřednictvím poskytnuta, mají kýžený přínos. Zatímco pojišťovna si hlídá produkční data, sledování efektivity pracovišť by mělo být na vedení nemocnic – to pak koneckonců může s daty přijít za plátci a iniciovat debatu například o změně limitů.
Ujmou se pojišťovny zavádění HTA?
Na druhou stranu, co se týče hodnocení inovativních zdravotnických technologií ve smyslu posouzení jejich přínosů pro pacienty a nákladové efektivity (tedy HTA), ujali by se plátci rádi do budoucna větší role. Dnes ovšem HTA u přístrojů a dalších zdravotnických prostředků (s výjimkou části prostředků na poukaz) neprobíhá, protože v zákoně schází zmocnění, kdo by věc měl mít na starosti (psali jsme zde).
„V rámci jednotlivých odborných útvarů VZP vedeme velmi detailní diskuzi o tom, zda bychom právě my neměli být lídry ověřování efektivity nových technologií, genových terapií a dalších. Asi bychom to nemohli dělat sami, ale mohli bychom poskytnout zastřešení a udělat objednávku, kdy bychom vyzvali ke spolupráci vysoké školy, případně odborné společnosti. Dokonce si myslíme, že bychom byli schopni na tuto činnost čerpat prostředky z EU. Budeme diskutovat s kolegy z ministerstva zdravotnictví, zda by měli o takovouto aktivitu zájem, ale zatím je to v plenkách. Pokud by zájem byl a vznikla by platforma, chtěli bychom do toho investovat i naše peníze – pro koho jiného má smysl ověřovat nákladovou efektivitu nové technologie, než pro plátce. Tím, že u nás neexistuje komerční či doplňkové připojištění, neseme tíhu financování my, takže by naše role jako lídra v této oblasti byla správná,“ dodává Zdeněk Kabátek.
Foto: Radek Čepelák
Michaela Koubová
Michaela Koubová
