Vzdělávat, vzdělávat a ještě jednou vzdělávat – to je hlavní recept na to, jak u nás zvednout proočkovanost populace proti nejrůznějším chorobám. Osvětové aktivity by přitom neměly být zaměřeny jen na širokou veřejnost, ale zcela zásadní je, aby náležité povědomí o problematice očkování měli hlavně zdravotníci. Dnes totiž bohužel není výjimkou, že navzdory odborným doporučením ohledně očkování rizikových skupin někteří lékaři těmto lidem očkování nenabízejí, nebo jim ho dokonce rozmlouvají. Proto je potřeba, aby zdravotnická veřejnost znala odborná doporučení a shodně se jimi řídila. To pak zlepší povědomí o očkování i u obecné populace – jsou to totiž právě lékaři, kterým většina z nás v otázkách zdraví důvěřuje nejvíce. Problematice se na konferenci Zdravotnického deníku a VZP, která se konala minulý týden, věnoval člen Výboru Společnosti infekčního lékařství ČLS JEP Milan Trojánek z Kliniky infekčních nemocí 2. LF UK.
Co nám v Česku v oblasti očkování dnes funguje, a co naopak potřebujeme zlepšit? „Velmi zásadní tahouni očkování jsou praktičtí lékaři pro děti a dorost. Zároveň mám radost, že se rozšiřuje síť nekomerčních očkovacích center i v rámci nemocnic. Musím také pochválit pojišťovny za poměrně velkou nabídku hrazených vakcín pro doporučená očkování. Máme tu ale celou řadu věcí, které chybí, nefungují a kde máme problém. Pokud máme odborné stanovisko, na kterém se dohodnou odborníci z Česka i zahraničí, že vakcína je účinná, funguje, a tento konkrétní rizikový pacient by ji měl obdržet, je to standard péče a není to na bázi dobrovolnosti, kdy to možná můžeme nabídnout, a možná ne. S tím souvisí naprosto jasná odlišnost v úrovni poskytované péče. Měla by tu být konzistentnost doporučení napříč zdravotnickým systémem – ortoped nemůže říct, že se obává očkování proti covidu, pokud pro to nemá jasná data a není to opřeno o odborné doporučení. To je podle mě pochybení,“ uvádí Milan Trojánek.
I když ale někdy míváme z mediálních vyjádření pocit, že se mnoho lidí včetně odborné veřejnosti proti očkování staví, opak je pravdou. Jak ukázal evropský průzkum, skoro 90 procent Evropanů se domnívá, že očkování není důležité jen pro ně samotné, ale i pro jejich okolí. Podle českého průzkumu, který proběhl ještě před covidem ve spolupráci se společností ACNielsen, 85 procent respondentů pokládá očkování rozhodně za důležité a většina lidí je považuje za bezpečné a účinné. I tak tu ale existují lidé, kteří si to nemyslí.
Pokud se přitom chceme zaměřit právě na ty, kdo s očkováním mají problém, je třeba mít v ruce data. Mezi nejčastější důvody pro odmítání vakcinace je obava z možných nežádoucích účinků. A protože skoro 80 procent lidí konzultuje problematiku očkování se svým lékařem, který je pro ně nejdůležitějším zdrojem důvěryhodných informací, je třeba, aby lékařská veřejnost o této problematice měla povědomí a uměla o ní adekvátně komunikovat. Neplatí to přitom jen o lékařích, ale i o dalších zdravotnících.
„Pokud někam přijdu, lékař mi něco doporučí, ale sestřička mi pak řekne, abych si to raději rozmyslel, tak se dostáváme do velkého problému. Problém je proto třeba adresovat napříč všemi zdravotníky, nejen například praktickými lékaři. Opravdu velký problém, na který poukazují i data z ECDC, je ovšem v tom, že i sami lékaři se v některých případech očkování obávají – obávají se možných nežádoucích účinků, toho, že vakcína není dostatečně účinná, nebo že vakcín máme příliš mnoho. Přitom jsou to věci jasně ověřené a víme, že vakcíny jsou bezpečné a účinné, ovšem ani v odborné veřejnosti to není dobře komunikováno,“ vysvětluje Milan Trojánek.
Mnozí lékaři odrazují od očkování těhotné. Navzdory doporučením
To dokazují i česká data. Podle zmíněného průzkumu z roku 2019 u nás očkování aktivně doporučuje všem pacientům 67 procent praktiků, dalších 31 procent ho doporučuje alespoň rizikovým skupinám. Když se ovšem u této třetiny lékařů podíváme na to, kterým rizikovým skupinám ho doporučují, nepokrývají zdaleka všechny, u nichž by to bylo na místě. Přestože tak máme zcela jednoznačná doporučení očkovat pacienty třeba po splenektomii či transplantaci, v proočkovanosti jsou obrovské rezervy a velká část praktiků těmto lidem očkování aktivně vůbec nenabízí.
„Pokud máme jasné doporučení odborné společnosti, hradí to pojišťovna a já jsem pacient nějakého lékaře, tak nenaočkování není správně. Je to standard péče, a pokud pacient ani neví, že má být naočkován, je to velký problém poskytovatele zdravotní péče,“ konstatuje Milan Trojánek. „Pokud budu pravidelně jako praktik rozmlouvat očkování proti pneumokokům pacientům nad 65 let, kteří to mají hrazené a doporučené odbornými společnostmi, je to opravdu velký problém a neměli bychom si hrát na to, že je to nějaká legrace a pouhý benefit zdravotních pojišťoven,“ dodává s tím, že takovéto jednání se blíží péči non lege artis.
Předcovidový průzkum přitom také ukázal, že i když jsou praktici poměrně vysoce proočkovaní proti chřipce, u dalších očkování mívají rezervy. Ještě patrněji je jejich přístup vidět na tom, jak často nechávají očkovat své blízké, tedy děti nebo rodiče.
Svérázně si pak čeští lékaři počínají zejména v souvislosti s očkováním těhotných, které je ve vyspělých evropských státech standardem. U nás by ale těhotné nedoporučilo očkování proti chřipce 49 procent lékařů a proti černému kašli 57 procent – a to přesto, že existuje jasné doporučení vakcinologické společnosti, že jde o rizikové pacientky a očkovány být mají.
„Jako lékaři musíme být jednotní a adekvátně vzdělaní. Když něco děláme, musíme vycházet z evidence, ne se rozhodovat podle našich osobních pocitů a emocí. Pokud mám doporučený postup, mělo by být standardem péče rizikového pacienta očkovat. Zároveň bychom měli zlepšit komunikaci navenek,“ podtrhává Milan Trojánek.
Zásadní proto je vzdělávání. IPVZ pořádá semináře pro zdravotníky napříč profesemi, které se zaměřují na význam očkování a dezinformace. Problém ale je, že těchto kurzů se většinou účastní podobná sorta zájemců, zatímco zbytek odborné veřejnosti potřebné informace nemá – a právě k němu je potřebujeme dostat.
Místo nakolenismu potřebujeme jasná data a cílené kroky ze strany státu
Problém ale není jen na straně některých lékařů. Faktem také je, že u nás schází dlouhodobá nekomerční očkovací kampaň. Tu by mělo pravidelně dělat ministerstvo zdravotnictví, ideálně by ji pak mohly svými kampaněmi doplnit i zdravotní pojišťovny či další nekomerční subjekty.
Dalším problémem u nás je nedostatek dat. V tuto chvíli nemáme přesná data týkající se proočkovanosti proti některým nemocem, kterou tak jen odhadujeme například na základě nakoupených vakcín. Oproti tomu třeba v Norsku mají institut, který se věnuje pouze očkování a sbírá tak data o proočkovanosti, názorech veřejnosti i lékařů. Tato data pak vyhodnocuje a na základě toho přijímá opatření a koná potřebné kroky.
„To v České republice schází. Provádíme tu takzvaný nakolenismus, kdy to my jako odborníci suplementujeme po odpoledních v rámci odborných společností. My bychom tu ale měli mít jasného partnera, který bude mít zodpovědnost i personální zázemí, aby se tomu mohl věnovat. Dokud se tomu nepřiblížíme, tak některé věci neposuneme,“ domnívá se Trojánek.
Odborné společnosti by v oblasti podpory veřejného zdraví obecně měly být partnerem, ve vyspělých státech je ale běžné, že se problematice věnuje naplno větší počet lidí, které zaměstnává stát. U nás ale vzhledem k tomu, že takovéto personální kapacity schází, mnohdy není možné na vybranou problematiku ani čerpat grant, protože se věci nemá kdo ujmout.
Zásadní je ale také vzdělávání populace už na středních školách, což je krok, který třeba ve Francii velmi pomohl na poli antibiotické rezistence, protože se povedlo snížit preskripci antibiotik. O něco podobného se u nás pokoušejí Medici pro očkování, kteří ale nešíří osvětu jen mezi mladými lidmi, ale například i u zaměstnavatelů. Své aktivity odstartovali už před covidem, kdy se vzhledem ke scházející osvětové kampani zaměřené na tuto problematiku jak v běžných médiích, tak na sociálních sítích, medici rozhodli vzdělávat na středních školách. Nakonec se ale jejich aktivita rozrostla a dnes tak pomáhají i firmám zvýšit proočkovanost proti chřipce.
„Základní je přitom spojení lékařské fakulty a fakulty sociálních věd. Právě přibrání FSV projekt takříkajíc nakoplo a už sklidil i několik cen. Práce je ale na dlouho a byli bychom rádi, aby aktivita byla nahrazena kvalitní oficiální kampaní, nejlépe ze strany ministerstva,“ podotýká Milan Trojánek.
V neposlední řadě je ale ke zvýšení proočkovanosti také potřeba mít fungující elektronický očkovací průkaz, díky kterému bude všem lékařům jasné, jaká očkování daný člověk prodělal. Pokud totiž dnes některý lékař nedostane informaci o tom, že pacient už byl očkován třeba proti pneumokokům, a naočkuje ho podruhé, pojišťovna mu nic neproplatí. Ve chvíli, kdy elektronický očkovací průkaz bude fungovat, bude možné na různých úrovních proočkovat zejména rizikové pacienty, kterým dříve tato možnost nabídnuta nebyla.
Foto: Radek Čepelák
Michaela Koubová
