Připojištění nebo spoluúčast pacientů by českému zdravotnictví velmi pomohly, je ale potřeba důkladně prodiskutovat, kde jsou na místě tak, aby nedošlo k odepření potřebné kvalitní péče méně movitým. Takový je názor řady odborníků ve zdravotnictví, které Zdravotnický deník oslovil v rámci ankety zaměřené na připojištění a spoluúčast pacientů. Vláda totiž ve svém prohlášení má uvedenu právě i možnost připojištění pro občany na dobrovolném základu.
„Kam se nasměřují finance zdravotních pojišťoven, je dnes a asi i dále bude politické rozhodnutí. Proto si myslím, že takové oblasti je třeba definovat v ekonomicko-politické diskusi a té potom přizpůsobit úhradové mechanismy,“ uvádí ředitel společnosti Value Outcomes s.r.o. Tomáš Doležal.
Podle prezidentky České asociace sester Martiny Šochmanové nebude tvorba definice péče, za kterou bychom si připláceli nebo se na ní vztahovalo připojištění, jednoduchá. „Diskuze o nadstandardní péči se vede v českém zdravotnictví již léta. Již léta je také jasné, že vzhledem ke stárnutí populace a potřebě léčit stále více pacientů i v nižších ročnících nebude v následujících letech možné udržet současný stav a bude nutné systém pomalu začít měnit. Téma nadstandardů a soukromého připojištění bude ale o velmi komplikované definici, co je ještě standardem a co již může přejít do nadstandardní péče. Bude nutné analyzovat sociální i ekonomické dopady a v neposlední řadě bude nutné s pojišťovnami definovat rámce soukromého připojištění,“ míní Šochmanová.
Také podle zástupce ředitele pro zdravotní služby v mladoboleslavské Klaudiánově nemocnici Jána Dudry by implementace soukromého zdravotního pojištění měla být doprovázena jak politickou, tak i odbornou diskusí. Je tak potřeba debatovat o konkrétní podobě soukromého pojištění vhodného pro Českou republiku, způsobech financování, možnostech regulačních a kontrolních mechanizmů ze strany státních autorit směrem k institucím, které budou pojištění poskytovat, i směrem k regulaci nabízených pojistných produktů SZP, dále o interakci soukromého a veřejného zdravotního pojištění či otázce připravenosti poskytovatelů zdravotní péče. K tomu je potřeba myslet i na to, jak soukromé pojištění ovlivní equitu, solidaritu a dostupnost péče v rámci celého zdravotního systému. Inspiraci je přitom podle Dudry možné hledat v evropských zemích, jako je Holandsko, Francie či Německo.
Připojištění na komfort či nákladově neefektivní terapie
Jak konkrétně by tedy připojištění mohlo či nemělo vypadat? „Kvalitu života nelze považovat za nadstandard, ale je jedním z hlavních cílů zdravotního systému. Nadstandard ale lze jistě aplikovat tam, kde se čistě jedná o komfort – například jednolůžkové pokoje v lůžkové péči, osobní asistence nebo okamžitá dostupnost služeb v neaktivních případech v ambulantní péči,“ říká Tomáš Doležal.
Naopak připojištění na některá nová léčiva, která dnes nejsou plně hrazena, tedy nechat vytvořit doplatky tzv. samospádem a potom na ně aplikovat pojistné produkty komerčního pojištění, podle něj není správný postup. Nejprve by měla proběhnout diskuse nad Přílohou 2 zákona 48/1997 a Vyhláškou o referenčních skupinách ohledně toho, jaké léky by měly být hrazeny plně, u jakých je vhodný mírný doplatek a kde není třeba doplatky regulovat. Právě ty by se pak mohly stát cílem pojistných produktů.
Také pouhé připojišťování na některé nové terapie bez řešení těch starších dle Doležala není dobrý nápad. „Z veřejného pojištění bychom měli hradit ty produkty, které mají nejvyšší přínos pro pacienty a jsou nákladově efektivní. Ty, jejichž cena není pro systém přijatelná, tedy neexistuje veřejná ochota je hradit ze solidárního systému, o těch je možné uvažovat jako o vhodných ke komerčnímu připojištění,“ konstatuje Doležal.
Obecně by tak podle něj připojištění dávalo smysl buď v oblastech, které nejsou pro veřejný systém nákladově efektivní bez ohledu na typ produktu (léky, výkony a podobně), nebo se zaměřit na celé segmenty, jako se to stalo například ve stomatologii. Vhodné by mohly být také služby na pomezí zdravotního a sociálního systému, jako je dlouhodobá domácí a pečovatelská péče.
Martina Šochmanová zase oceňuje ministerský plán navázat systém bonusů a nadstandardní péče na preventivní prohlídky. Při včasných záchytech chorob totiž dojde k ulehčení zdravotnímu systému, takže ti, kdo k takovému přístupu přispějí, mohou odměnou čerpat nadstandard. „Systém ale nesmí být zneuživatelný, naduživatelný a především musí být dobře definován, a to nejen z hlediska zdravotnictví, ale zejména práva,“ podtrhává Šochmanová.
V některých oblastech je ke spoluúčasti potřeba přistupovat obezřetně
Připojištění je ale na místě i podle některých zástupců odborných společností. „Je to jediné možné řešení do budoucna, pokud se systém nemá zhroutit nebo nemá výrazně klesnout kvalita či dostupnost péče,“ domnívá se předseda Společnosti maxilofaciální chirurge profesor René Foltán, podle kterého jinak budou v budoucnu chybět peníze ve všech oborech, a proto zdravotnictví jednoznačně potřebuje vícezdrojové financování a posílení role soukromých zdrojů. Lidé by se tak měli mít možnost připojistit na většinu léků, které dnes nejsou plně hrazeny, jako jsou třeba ty na sezónní nachlazení. Připojištění a zvýšení spoluúčasti by pak mělo být dle Foltána zavedeno ve všech oblastech s výjimkou onkologie a vrozených vad.
Podle docentky Evy Gojišové ze Stomatologické kliniky 3. LF UK a FNKV se přitom už nyní nedostávají finanční prostředky na zubní péči v základním rozsahu a například protetické ošetření obecně není možné hradit z veřejného zdravotního pojištění, i když přináší vyšší kvalitu a komfort pro pacienta. Proto zdravotnictví potřebuje vícezdrojové financování a posílení role soukromých zdrojů s tím, že připojištění by bylo možné zavést například u protetické rehabilitace chrupu či v implantologii.
I podle předsedkyně České psychiatrické společnosti Simony Papežové budou vždy na trh přicházet nové léčivé přípravky či metody léčby, které mohou být nákladné a nemusí na ně stačit zdroje z veřejného zdravotního pojištění. „V našem oboru to mohou být například nová antidepresiva, nová antipsychotika či jiná další psychofarmaka. I vzhledem k tomu, že mnoho vážných duševních onemocnění má dopad i v oblasti sociální, v práceschopnosti, je jistě žádoucí mít možnost připojištění. Vzhledem tomu, že málokdo si chce připustit, že by mohl onemocnět duševní poruchou, spíše by dle mého názoru mělo jít o možnost připojištění na nákladné, ze zdravotního pojištění nehrazené či částečně hrazené léčivé přípravky či nové léčebné metody,“ domnívá se Papežová.
Podle ní je ale dnes v psychiatrii péče hrazena široce a pro pacienty zůstává dobře dostupná, a ani v oblasti léčiv není problém. Psychiatrická společnost navíc plánuje vyjednávat pro ambulantní pacienty s afektivními poruchami úhradu léčby světlem, což je metoda s prokázanou účinností, která je nyní hrazena pouze v rámci lůžkové péče. Přesto však naše zdravotnictví potřebuje vícezdrojové financování a posílení role soukromých zdrojů. „Naše zdravotní pojištění je velmi solidární, což je zvláště pro duševně nemocné výhodné. Nicméně vydefinovat oblasti, kde by se měly na léčbě podílet i další soukromé zdroje, je jistě žádoucí,“ doplňuje Papežová.
Co se ale týče zavedení spoluúčasti, ta by podle ní byla v rámci duševních onemocnění spíše kontraproduktivní. „Například pacienti s vážnými duševními onemocněními z diagnostického okruhu psychóz často nemají na onemocnění náhled, léčbu proto odmítají a spoluúčast by jejich adherenci k léčbě negativně ovlivnila. I u jiných onemocnění by spoluúčast vedla spíše k oddálení léčby a chronifikaci onemocnění s horší prognózou,“ uzavírá Simona Papežová.
Michaela Koubová
