Současná (nejen česká) medicína by se bez nich neobešla. Dnes už tvoří většinu studujících na lékařských fakultách. Přesto se při výkonu praxe setkávají s řadou překážek, které jim komplikují profesní růst a brání tomu, aby se ve větší míře dostávaly na vedoucí pozice. A co hůř, pokud to chtějí změnit a požadují lepší podmínky, stále naráží na nesmyslné předsudky, včetně představy, že „řeší problémy, které vlastně neexistují“. I tato témata otevřela panelová diskuse Ženy ve vědě a medicíně, která proběhla v rámci Vědecké konference 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
„Každý den se díváte na pozvánky na konference a workshopy, kde je deset, dvacet nebo padesát skvělých profesorů, a všichni jsou to muži, kteří přednáší třeba o endometrióze. A pak si jako žena řeknete, že tady fakt nemáte co dělat,“ popsala Barbora East, která působí na III. chirurgické klinice 1. LF UK v Motole a spoluzakládala sekci Ženy v chirurgii v rámci České chirurgické společnosti. Ukázala tak na jeden z na první pohled neviditelných faktorů, které ovlivňují to, jak se ženy uplatňují v medicíně. Už jen to, že mladým studentkám lékařských fakult, či později lékařkám, chybí potřebné vzory a vědomí, že se v tomto oboru, včetně vrcholných pozic ve vedení ústavů, klinik a fakult, mohou běžně uplatnit, ovlivňuje, jak samy sebe vnímají a jak se rozhodují ohledně své kariéry. I to ukázala panelová diskuse Ženy ve vědě a medicíně, který proběhl 12. října v rámci Vědecké konference 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Medicína stále patří mezi obory, které jsou svázané řadou předsudků o tom, jak mají „správně“ pracovat muži a jak ženy a jaká je jejich „správná“ role v rodině. Navzdory mnoha společenským změnám, řada stereotypů zůstává. „Kdekdo se ohání tím, kolik Novelových cen bylo uděleno mužům a kolik ženám a mnohdy ženská jména mezi vyzvanými hosty zavání tokenismem. Dnes již ženy mají právo studovat, volit, mohou jezdit na kole a nosit kalhoty, nemusíme plavat v teplém flanelovém obleku, který by nás chránil před ztrátou počestnosti, a jen málokdo věří tomu, že studium medicíny vede k povadlému poprsí. Bohužel ale i dnes čelíme řadě překážek, viditelných a neviditelných. S některými souhlasíme, jiné jsou nám podsouvány podvědomě. Od narození až do smrti jsou ženy svazovány společenskými předsudky, které se dokonce někde nazývají normy,“ tak zněla část anotace panelové diskuse.
V konečném důsledku všechny tyto předsudky a stereotypy znamenají, že vedoucí pozice v medicíně připomínají pánský klub, do něhož mají ženy přístup pouze výjimečně, a současně jsou to ženy, které stále mají nižší příjmy než jejich mužští kolegové. Podle mezinárodní zprávy The gender pay gap in the health and care sector: A global analysis in the time of COVID-19, kterou společně vytvořily Světová zdravotnická organizace a Mezinárodní organizace práce, ženy ve zdravotnictví a sociálních službách vydělávají v průměru o 24 procent méně než muži. Nicméně nic z toho není a nemusí být „normou“ navždy. Naopak, cesta ke změně existuje.
Kolegyně, jste vdaná?
Velkou změnu v medicíně jako oboru názorně ukazují i osobní zkušenosti profesora Pavla Pafka, emeritního přednosty III. chirurgické kliniky 1. LF UK FN Motol: „Když jsem byl mladý sekundář, v kolektivu na celé klinice byla jediná žena, dnes ženy tvoří 30 až 40 procent. Pohled na lékařské fakulty je ještě výmluvnější. Na 2. lékařské fakultě je v prvním ročníku 83 mužů a 128 žen, v 6. ročníku pak 67 mužů a 90 žen. Vývoj je takový, že ženy nahrazují muže v medicíně, a i když budou dříve nebo později převládat, na vrchol se dostávají pouze ojediněle.“ Paradoxně dochází i k situacím, kdy v odborných společnostech, kde ženy tvoří většinu členů, ve vedení zasednou takřka výhradně muži. „Opravdu to není tak, že by pro sebe hlasovali jen muži mezi sebou, ale často jsou to i ženy, které nehlasují pro jiné ženy,“ upozornil.
Při současném stavu tak podle něj bude trvat desetiletí, než dojde na vyrovnané zastoupení žen ve vedoucích funkcích. Bohužel stále tvoří pouze menšinu ve vedení klinik, ústavů i lékařských fakult. „Pokud se podíváme na české zdravotnictví a chirurgii někde v okresní nemocnici, kde je pět sekundářů a jeden z nich odejde, tak primář bude racionálně přemýšlet o tom, koho vzít místo něj, když před sebou bude mít stejně schopného kandidáta a kandidátku. První otázka na ženu pravděpodobně bude, zda je vdaná nebo svobodná, a druhá, zda chce mít nebo má malé děti. Znamená to už při pohovoru zvažovat, co budeme dělat, až žena odejde na rodičovskou dovolenou. Protože nejen v chirurgii jsou pouze 2 procenta rodičů na rodičovské dovolené muži. Taková změna znamená zvažovat možné oslabení kolektivu při odchodu ženy i to, že pokud žena bude mít malé děti, pravděpodobně nebude chtít sloužit noční, což je další komplikace,“ popsal Pafko neradostnou realitu, se kterou se ženy lékařky stále běžně setkávají.
„Pokud chceme v medicíně více žen ve vedoucích funkcích, musíme jim k tomu dát podmínky. Pokud ve zdravotním ústavu, kde pracovala moje manželka, mohlo být kadeřnictví, tak proč by při nemocnicích nebo lékařských fakultách nemohly být školky,“ dodal profesor Pafko, který byl jedním z mála mužů chirurgů, kteří se jednoznačně postavili za to, aby v rámci odborné společnosti vznikla sekce Ženy v chirurgii. Nyní patří k profesorům, kteří volají po tom, aby se podmínky pro ženy lékařky zlepšily.
„Pane profesore, když jsme se poprvé setkali, tak jste mi řekl, že chirurgie není pro ženy. Uplynul nějaký čas, a byl jste to Vy, kdo se za nás postavil a vlastně se z Vás stal profesionální feminista,“ dodala Barbara East, která se specializuje na břišní chirurgii, konkrétně rekonstrukce břišní stěny.
Feminizace medicíny, nikoliv však vedoucích pozic
Stereotypní představy o tom, jaké jsou „typicky mužské“ či „typicky ženské“ vlastnosti, se prakticky projevují v medicínské i vědecké práci. „Zcela otevřeně nikoli každý muž je emocionálně stabilní a schopný se rozhodovat ve stresu a stejně tak nikoli každá žena je schopná podporovat tým,“ popsala Zuzana Střížová, imunoložka, jež působí na Ústavu imunologie 2. LF UK a FN Motol. Realita vědecké práce podle ní vyžaduje především kreativitu, nekonvenční myšlení, ochotu sdílet nápady, ale také zvládání neúspěchu, například při odmítnutí odborného článku či grantu.
Podle ní nízké zastoupení žen ve vedoucích pozicích v medicíně má několik vzájemně propojených důvodů, od nízkého sebevědomí, přes přesvědčení, že by „ženy měly zajistit teplo domova“, bez ohledu na své profesní uplatnění, až po nedostatečnou spolupráci mezi ženami. „Není to tak, že by na vrcholu bylo jen pár míst pro lídry a tato místa by byla určená pro muže. Vedoucích pozic je celá řada a dostanete se tam skrze spolupráci,“ dodala s tím, že důležitá je vzájemná spolupráce i mentoring ze strany zkušenějších kolegyň. „Děti mají vliv na profesní uplatnění a minimálně na čas zmenší prostor na práci. Ale z mého pohledu i pohledu řady mých zkušenějších kolegyň vede k tomu, že vzroste jejich efektivita,“ doplnila.
I muži mají děti a chtějí se o ně starat
Důležitou součástí toho, aby se (nejen) ženy lékařky mohly profesně realizovat, je také podpora mužů. „Chceme, aby se muži angažovali, aby to byli oni, kdo si přeje pro své partnerky a dcery kariéru, v níž se jim bude dařit,“ shrnula Střížová. Na úrovni partnerského vztahu to znamená i to, že oba partneři sdílí povinnosti spojené s provozem domácnosti či si část těchto činností zajistí jinde, ať už jde o dovoz nákupu až domů, úklid či hlídání dětí.
„V určité fázi života máme děti, ale bohužel pracovní prostředí není uzpůsobeno pro ženy s dětmi. Zároveň se tváříme, že péče o děti je hlavně ženská starost. Mám kolegu, který dva dny v týdnu přichází později, protože vodí děti do školky, a on tak umožňuje své manželce dvě „normální“ rána. Přesto se na něj ostatní dívají skrz prsty,“ upozornila East. Přitom ženy lékařky se často chtějí ke své profesi, byť třeba na částečný úvazek, vrátit dříve než ve třech či čtyřech letech věku dítěte.
Zásadní podle ní je vůbec si uvědomit, jakým překážkám ženy lékařky čelí a že tyto problémy jsou reálné. „Prvním krokem je vzdělání. Naprostá většina nechápe, že skutečně existuje problém. Naopak si myslí, že jsme hysterky, které si něco vymýšlí,“ dodala s tím, že by ženy lékařky neměly slýchat „Já vás nezaměstnám, protože jste žena a budete mít děti“. Měly by slyšet „Beru vás a dám vám podmínky, abyste mohla pracovat“.
S tím souhlasí i profesor Marek Babjuk, děkan 2. lékařské fakulty UK: „Musíme bořit společenská klišé a vytvářet vhodné podmínky. Nahrává tomu i všeobecný nedostatek lékařů, kdy bez ohledu na to, co si o tomto tématu myslíme, vidíme, že jestli chceme mít kvalitní zaměstnance, musíme jim k tomu dát potřebné podmínky. A pokud se chceme rozvíjet, potřebujeme muže i ženy.“
Ludmila Hamplová
