Nejvyšší soud napadl dohodu v trestním řízení. Nelze ignorovat proces z důvodu, že se strany dohodly
Předsedkyně senátu se dohodla s obviněným a obhájkyní, ale není o tom žádný záznam. Soud převzal nekriticky petit obžaloby a neprovedl jediný důkaz. Znalec předložil nepřezkoumatelný posudek a státní zástupce neidentifikoval předmět trestné činnosti. Tak probíhal proces s panem D.B., který uspěl s dovoláním u Nejvyššího soudu. Práva na spravedlivý proces a presumpci neviny se lze vzdát, ale za splnění podmínek, uvedl Nejvyšší soud.
Případ projednalo trestní kolegium Nejvyššího soudu na svém zasedání 21. září 2022 a schválilo z něho zásadní právní věty.
Byl by to z hlediska judikatury celkem nezajímavý případ pana D.B., který se dopustil trestné činnosti rozmnožováním a šířením filmů na internetu. Za dva roky způsobil škodu ve výši 10 387 905 Kč. Okresní soud v Kladně ho odsoudil na 36 měsíců podmíněně na 36 měsíců a k trestu propadnutí věci. Odvolací Krajský soud v Praze ho navíc odsoudil ho k náhradě škody vyjmenovaným firmám, zatímco zbylé odkázal k občanskoprávního řízení.
Dovolání, které pachatel D.B. podal v roce 2021, vyhodnotil Nejvyšší soud jako částečnou minelu: „Na úvod je třeba uvést, že řada námitek obviněného se s uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naprosto míjela, řada těchto námitek pak byla zjevně neopodstatněná. Situaci, proti které nyní obviněný brojí svým dovoláním, si vlastním nevhodným procesním postupem do značné míry způsobil obviněný sám, ač byl po celou dobu řízení před soudem právně zastoupen obhájcem,“ uvádí Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí.
Tady by mohl příběh skončit, kdyby se Nejvyšší soud nepodíval do spisu a nepřistoupil k přezkumu celého procesu. „Přesto všechno dovolací soud v zájmu zachování práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu, dodržení základních procesních zásad, jimiž je trestní řízení ovládáno, respektu k publikované judikatuře i k právní jistotě všech subjektů na tomto řízení zúčastněných, přistoupil Nejvyšší soud k přezkumu nejen napadeného rozhodnutí, ale též procesního postupu jemu předcházejícího. Na tomto základě pak dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohou obstát a je třeba je zrušit, věc vrátit soudu prvního stupně k provedení nového řízení nezatíženého podstatnými procesními vadami, jehož výsledkem bude spravedlivé rozhodnutí ve věci samé,“ uvádí Nejvyšší soud v úvodu svého rozhodnutí.
Mohlo by vás zajímat
Soudce, obhájce a obviněny se radili, nikdo neví, o čem
Hlavní líčení se konalo v březnu 2021. Státní zástupce v něm přednesl obžalobu a upozornil na návrh obviněného na uzavření dohody o vině a trestu, ke kterému nedošlo, protože D.B. nesouhlasil s výší škody. Tu stanovil znalec a akceptoval státní zástupce. Předsedkyně senátu poté přerušila hlavní líčení za účelem porady obviněného s obhájkyní. „Obsah diskuze během tohoto přerušení v tomto směru již není zaznamenán, ale z dalších pasáží protokolu je zjevné, že nešlo o pouhou poradu obviněného s obhájcem, protože po rozhodnutí o pokračování v hlavním líčení navázal na svou předchozí řeč státní zástupce s novým návrhem a vyjádřil stanovisko, že by nesouhlasil s tím, pokud by obviněný byl sice uznán vinným a uložen mu trest, nicméně došlo by k odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních,“ uvádí k tomu v závorce Nejvyšší soud.
„Zjevně tak probíhalo jakési dohadovací řízení mezi obviněným, obhájcem a zřejmě též soudem, ač ten by se do tohoto procesu zapojovat neměl, byla přitom předjednána varianta dalšího postupu, kterou soud zřejmě obviněnému přislíbil a skutečně také posléze využil. Poté obviněný prohlásil ,veškeré skutečnosti zjištěné v přípravném řízení a vyplývající z obžaloby za nesporné´ s tím, že nežádá jejich prokazování. Podobně to učinil i předtím státní zástupce,“ popisuje Nejvyšší soud americký proces, který se odehrál u Okresního soudu v Kladně.
Následoval rychlý konec procesu, neboť soud pak podle § 206d tr. řádu rozhodl, že se upouští od dokazování skutečností, které státní zástupce a obviněný prohlásili za nesporné, a to „všech zjištěných v přípravném řízení, vyplývajících z obžaloby a zjištěných dosud v řízení před soudem“, aniž by ovšem bylo zjevné, o jaká zjištění jde: „Z takového prohlášení přitom vůbec není jasné, o jaké skutečnosti jde (tak např. jen v otázce škody se v přípravném řízení zmiňovaly různé částky, jiné uplatňovali poškození, jiná byla ve znaleckém posudku, vůbec není jasné, co se mínilo skutečnostmi zjištěnými v řízení před soudem, před nímž do té doby nebyl proveden jediný důkaz, byly opět míněny ,skutečnosti´ obsažené v podáních poškozených, zejména pokud jde o výše škod, které po obviněném žádali nahradit, nebo šlo o výše škod uvedených v obžalobě?),“ táže se Nejvyšší soud.
„Takové označení nesporných skutečností je naprosto nedostatečné, vadné, navíc o nespornou skutečnost, o níž by nebyly důvodné pochybnosti, jak bude zmíněno níže, vůbec nešlo,“ stojí v rozsudku.
Soud souhlasil s obžalobou, aniž by provedl jediný důkaz
Poté podle rozsudku NS soud prvního stupně žádné dokazování neprováděl a udělil stranám slovo k závěrečným řečem. Obviněný prostřednictvím své obhájkyně znovu zopakoval, že s výší škody nesouhlasí. „Přesto soud prvního stupně zcela nekriticky převzal petit obžaloby a obviněného ve shodě s ní uznal obviněného vinným. K dotazu předsedkyně senátu se pak obviněný vzdal práva odvolání, státní zástupce to učinil jen ohledně výroku o vině a trestu, ponechal si lhůtu ohledně výroku o náhradě škody,“ popisuje dění Nejvyšší soud.
Odvolací Krajský soud v Praze pak podle Nejvyššího soud v dubnu 2021 „aniž by ve věci provedl jediný důkaz, přitakal názoru státního zástupce a bez dalšího bližšího odůvodnění jen s odkazem na § 228 odst. 1 tr. řádu (který stanoví pouze procesní povinnost rozhodnout) přiznal poškozeným jednotlivé nároky na náhradu způsobené škody uvedené ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně“.
„Z uvedeného přehledu vyplývá souhrn celé řady na sebe postupně navazujících a v některých případech i podstatných procesních vad v postupu orgánů doposud činných v tomto trestním řízení, pro které rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohou obstát, neboť nejsou spravedlivým výsledkem vadně vedeného trestního procesu,“ shrnuje Nejvyšší soud.
Znalec dospěl k výši škody, nikdo neví, jak
„Především je možno v daném trestním řízení orgánům činným v trestním řízení, zejména pak soudům, které mají rozhodovat nezávisle a nestranně, vytknout nekritické akceptování v přípravném řízení opatřeného znaleckého posudku z oboru ekonomika prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. Ač proti němu byly vznášeny relevantní námitky ze strany obhajoby, orgány činné v trestním řízení se jimi bezdůvodně odmítly zabývat. Z důvodů těchto výhrad by dokonce v hlavním líčení, pokud by v něm bylo prováděno dokazování, ani neměl být takový znalecký posudek čten podle § 211 odst. 5 tr. řádu, i kdyby s tím strany souhlasily (popř. souhlas obviněného byl presumován), protože rozhodně není možno konstatovat, že nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti tohoto posudku,“ uvádí Nejvyšší soud v rozhodnutí.
Podle Nejvyššího soudu založil znalec posudek na prostém součinu dvou údajů, totiž počtu stažených děl a odhadu průměrné ceny stažení jednoho filmu on-line z půjčovny. „Takový postup zjištění škody vůbec neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, jak ji mimo jiné též znalec zmiňoval (ale neřídil se jí), neboť již v minulosti bylo konstatováno, že nikoli každý, kdo si stáhne zdarma nějaké dílo, by tak učinil i v případě, že by za něj musel zaplatit, naopak je třeba při stanovení výše ušlého zisku vycházet z toho, kolik by býval získal poškozený nebýt jednání pachatele protiprávně zpřístupňujícího chráněná díla,“ uvádí podrobnosti k posudku znalce Nejvyšší soud.
Podle Soudu navíc znalec zaměnil cenu za stažení a výši zisku poškozených obchodníků, držitelů autorských práv, „když i laikovi musí být jasné, že jde o dva zcela různé ekonomické ukazatele“ Dále Nejvyšší soud předkládá kalkulace znalce s tím, že k nim dospěl nepřezkoumatelným postupem. „Ani postup spočívající v jakémsi zprůměrování cen na trhu by nemohl odpovídat tradičnímu postupu v trestním řízení založeném na prokázání minimální míry škody (vychází se z nejnižší ceny na trhu),“ uvádí v rozsudku mimo jiné Nejvyšší soud.
Není jasné co žaloval státní zástupce
Kromě toho se v tomto řízení podle Nejvyššího soudu dopustil vážné procesní vady rovněž státní zástupce. „V daném případě se totiž státní zástupce dopustil další podstatné procesní vady, na kterou nijak nereagoval ani soud prvního stupně, naopak ji převzal i do svého rozsudku, čímž nesplnil svou roli spočívající v kontrole správnosti a odůvodněnosti tvrzení obsažených v obžalobě, stejně tak na to nereagoval ani soud odvolací. Jak již bylo zmíněno, v obžalobě (a vlastně i předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání) nebyla jednoznačně identifikována příslušná autorská díla, u nichž obviněný neměl respektovat autorská práva dalších subjektů.
„Jde ale o zcela zásadní skutkovou okolnost, která musí být popsána ve výrokové části meritorního rozhodnutí, v případě státního zástupce v petitu obžaloby (a to namísto některých zbytečných podrobností, které vůbec nenaplňují žádný ze znaků skutkové podstaty a ani skutek jinak blíže neidentifikují, jako je např. detailní označení jednotlivých komponent počítačové soustavy, prostřednictvím níž měl obviněný svůj čin spáchat,“ uvádí k tomu doslova Nejvyšší soud.
Soud: Nelze přijmout nepravdu proto, že se všichni dohodli
Dále Nejvyšší soud zásadně napadl způsob, jakým byla uzavřena dohoda v tomto trestním řízení. „Tyto instituty (sjednání dohody o vině a trestu, prohlášení viny, nesporné skutečnosti) mají za cíl zrychlit trestní řízení, zjednodušit jej, příp. i zcela vyloučit potřebu vést dokazování o skutečnostech, které lze označit za nesporné, v mezích, v jakých se strany na takovém postupu shodnou, nejsou-li zároveň důvodné pochybnosti o správnosti takového postupu. Posiluje se tak kontradiktornost trestního řízení (ve smyslu hledání pravdy a spravedlnosti) s ohledem na požadavky zrychlení trestního řízení, zásady hospodárnosti a v konečném důsledku také efektivity trestání a naplnění záměrů tzv. restorativní justice,“ připomíná v úvodu statě o procesním postupu při konsensuálních způsobech vyřízení věci.
„Zároveň je však nutno mít na druhou stranu na paměti, že stále platí základní zásady trestního řízení, v tomto kontextu zejména zásada materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. řádu), presumpce neviny a zásada vyhledávací, nežádoucí je též vytvářet na obviněného jakýkoliv nátlak, aby některý z konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí využil, neboť takový postup by byl v rozporu s principem zákazu nucení k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare) – blíže k potřebě dodržování základních zásad při využívání těchto institutů srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2263 a násl.,“ upozorňuje Nejvyšší soud.
Dohoda s obviněným neznamená, že policie a státní zástupci rezignují na zjištění skutečného stavu věci: „Orgány činné v trestním řízení by v žádném případě neměly rezignovat na zjištění skutečného stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to ani pokud by se na tom strany shodly. Jinými slovy nelze akceptovat cokoliv za nesporné skutečnosti, příp. za prohlášení viny či v rámci dohody o vině a trestu, a to jen proto, že mezi stranami existuje na tom konsenzus, ač je zřejmé, že to neodpovídá pravdě,“ uvádí doslova Nejvyšší soud.
Obviněný se vzdal práva na proces, ale v záznamu to není
Podle Nejvyššího soudu však byl „vadný již předcházející postup soudu prvního stupně, resp. předsedkyně senátu“: „Především z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že při jeho přerušení došlo k jakési mimoprotokolární dohodě, že soudkyně uloží mírný trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, pokud obviněný nebude brojit proti výroku o vině, tento trest zjevně akceptoval i státní zástupce, nikoli však se soudem dohodnutý výrok o náhradě škody,“ uvádí Nejvyšší soud.
„Takový postup již hraničí se zapovězeným principem nemo tenetur se ipsum accusare, protože obviněný, kterému hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, pokud by nebyl tento trest uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby (3 až 8 let), byl v podstatě nucen vzdát se svých výhrad proti formulaci popisu skutku se stanovenou vysokou škodou, ač s ní vůbec nesouhlasil,“ hodnotí Nejvyšší soud takový postup.
Poté Nejvyšší soud odkazuje k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva: „Právo na soud má v demokratické společnosti tak mimořádný význam, že je osoba nemůže ztratit jen proto, že přistoupila na mimosoudní dohodu, a proto vyžaduje Evropský soud pro lidská práva zvláště pozornou kontrolu takových opatření. Jednou z podmínek, kterou je v každém případě třeba splnit, je absence donucení.“
„Evropský soud pro lidská práva přitom konstatoval, že presumpce neviny je zárukou v individuálním zájmu obviněného, s níž sice může obviněný libovolně disponovat, tedy může se jí i vzdát, uzná-li vinu, nicméně při vzdání se práva na spravedlivý proces se všemi jeho atributy musí obviněný učinit prohlášení svobodně, a to jak výslovně, tak i mlčky, zároveň musí být jeho prohlášení jednoznačné, musí být předtím dostatečně informován a srozuměn s následky svého prohlášení, které musí být úředně zaprotokolováno, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces,“ uvádí v rozhodnutí Nejvyšší soud.
Sérii vad nenapravil ani odvolací soud
Především ale soud prvního stupně jednotlivé skutečnosti, které snad měly být prohlášeny za nesporné, jednoznačně neidentifikoval. Jím užité formulace „veškeré skutečnosti zjištěné v přípravném řízení a vyplývající z obžaloby“, resp. „všech zjištěných v přípravném řízení, vyplývajících z obžaloby a zjištěných dosud v řízení před soudem“, jsou zmatečné, neurčité a nemohou být podkladem pro skutkové závěry přenesené do skutkové věty výrokové části rozsudku, uvádí v závěru svého rozhodnutí Nejvyšší soud.
Pokud tedy soud prvního stupně nechá prohlásit strany určité skutečnosti za nesporné (není-li závažných důvodů o nich pochybovat) a následně chce upustit od dokazování takto označených nesporných skutečností, musí je jednoznačně identifikovat, tj. nejlépe je vyjádřit výslovně ve výroku svého usnesení učiněného podle § 206d tr. Řádu, upozorňuje dále Soud.
Výše uvedenou sérii chyb soudu prvního stupně nenapravil ani soud odvolací: „K nápravě zmíněných vad skutkových zjištění, hmotněprávní kvalifikace i procedurálních vad nedošlo ani v řízení odvolacím, ač k tomu měl odvolací soud příležitost,“ uvádí Nejvyšší soud, který oba rozsudky zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Kladně věc znovu projednat a rozhodnout.
Právní věty:
Nesporné skutečnosti, Zjišťování skutkového stavu věci, § 2 odst. 5, § 206d tr. ř.
I. Obviněný nesmí být nepřípustně nucen k využití tzv. konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí (k dohodě o vině a trestu, prohlášení viny či označení nesporných skutečností), a to ani příslibem pro něj výrazně výhodnějšího rozhodnutí, než jakého by dosáhl, kdyby nevyužil takového postupu. Jinak by došlo k porušení zákazu nucení k sebeobvinění (nemo tenetur se ipsum accusare).
Před využitím tzv. konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí jsou soudy povinny pečlivě zjišťovat jejich podmínky, a především musí dbát, aby byla naplněna zásada materiální pravdy, která je i při takovém procesním postupu vůdčí idejí, na níž je postaven český trestní proces. To se v případě institutu označení nesporných skutečností (§ 206d tr. ř.) projevuje tím, že soud jej nesmí využít a upustit od dokazování skutečností označených stranami v jejich prohlášení, je-li s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti závažný důvod pochybovat o takových prohlášeních.
Nesporné skutečnosti ve smyslu § 206d tr. ř. musejí být jednoznačně identifikovány, a to jak ve vyjádřeních stran, tak v samotném usnesení soudu, jímž se upouští od dokazování takových skutečností. Je přípustné provést tuto identifikaci odkazem na jejich soupis obsažený ve spise (zpravidla na skutkovou větu žalobního návrhu v obžalobě).
Adhezní řízení, Rozsudek, § 125 odst. 1, § 228 odst. 1 tr. ř.
II. Výrok o náhradě škody je třeba odůvodnit podobně, jako se odůvodňuje rozhodnutí v civilních věcech. Především je třeba takový výrok opřít o příslušné ustanovení hmotněprávního předpisu, z nějž vyplývá povinnost k náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení.
Irena Válová
