Bývalý děkan 1. lékařské fakulty a posléze rektor Univerzity Karlovy profesor Tomáš Zima v těchto dnech zažívá hektické dny předvolební kampaně. Uchází se totiž o post prezidenta republiky. V rozhovoru pro Zdravotnický deník si našel čas okomentovat některá témata českého zdravotnictví, kterému podle něj chybí vize a strategie, jež by se dívaly dopředu na to, co nás čeká za pět, deset let. Komerční připojištění považuje profesor Zima za vhodný způsob, jak přivést do zdravotnictví další peníze, ale současně míní, že je třeba stoprocentně garantovat dostupnost adekvátní zdravotní péče všem pacientům, kteří ji potřebují. Věří mladým lékařům. Nebude prý na škodu, že chtějí vyvažovat svůj profesní život a práci s volným časem, rozvojem své osobnosti. „Nebál bych se, že budoucí lékaři budou medicínu umět méně,“ říká. Je v Praze moc nemocnic? Měla by se postavit zbrusu nová? Čím překvapil covid? I na tyto otázky má emeritní rektor jasný názor.
Celý svět, včetně naší země, v současnosti pociťuje výpadky v dodávkách léků. Mělo by Česko usilovat o určitou míru soběstačnosti v produkci léčivých přípravků?
Otázka soběstačnosti má úroveň národní i evropskou. Ukazuje se, že přemíra globalizace s přesunem výroby zejména do Číny a Indie sice přináší farmaceutickým firmám enormní zisky, ale současně ohrožuje trhy v Evropě i v jiných částech světa. Stačí, že dojde v jednom či dvou závodech, kde se vyrábějí účinné látky, k výpadku, a pocítí to celá Evropa. Podobná situace je například u výroby čipů. Navíc v době covidové pandemie byla přeplněná kontejnerová překladiště, třeba v Šanghaji, ale i na jiných místech, a logistika dodávek z Asie se zadrhla. Poučka „just in time“ přestává platit. V České republice má farmaceutický průmysl tradici, ale bude třeba spíše na úrovni Evropské unie přesvědčit farmaceutické firmy, případně je motivovat nějakou dotační politikou, aby určité komodity byly vyráběny v Evropě. Pokud to firmy nebudou chtít akceptovat, pak ať padají drakonické tresty a pokuty. Aktuálně chyběl Nurofen, což je běžný lék, žádný inovativní, ale byl k dispozici v Polsku i v Rakousku. Zajímalo by mě, jestli firma hlásila jeho výpadek na trhu, a pokud ne, zda jí SUKL vystavila pokutu.
S výpadky léků, včetně Nurofenu, ale měli velký problém i v Německu.
Musíme se ptát, proč se tyto výrobky, zejména účinné látky, nevyrábějí v Evropě. Samozřejmě tu jsou vyšší náklady na cenu lidské práce a řada bezpečnostních opatření, která výrobu prodražují. Pokud zatížíme evropský průmysl, teď nemám na mysli přímo ten farmaceutický, novými emisními povolenkami, zkolabuje, protože nebude konkurenceschopný. Jsem zvědavý na to, jak budeme vyměřovat nějaká cla nebo ekologické daně či povolenky globálním firmám z Číny a Indie. Musíme si uvědomit, že evropský trh je z globálního hlediska relativně malý, a může se stát, že si výrobci řeknou, že za těchto podmínek do Evropy dodávat nebudou.
Antibiotika musí být používána cíleně na bakteriální infekce. Jinak se dostaneme do velkých problémů
Když se podíváme specificky na výpadky v dodávkách antibiotik, mohou za ním stát třeba i technologické problémy ve výrobě?
V posledních letech se žádná nová antibiotika téměř neobjevují, a pokud ano, tak velice ojediněle. Je to otázka stimulace nových výzev Evropské komise do oblasti vědy a podpory výzkumu v oblasti antibiotik, antimykotik, antivirotik. Dalším problémem je nadužívání antibiotik, nezřídka je lékaři předepisují i na virová onemocnění. Možná z částečného alibismu. Samozřejmě, že při virózách hrozí riziko bakteriální superinfekce, ale je třeba postupovat obezřetně. Řada kmenů se stává rezistentními a antibiotika na ně neúčinkují. Jako příklad můžeme uvést azitromycin, který byl velmi oblíben pro své snadné dávkování, užívají se tři tablety týdně, respektive jedna tableta po 24 hodinách. Je třeba lidem v rámci takzvané antibiotické politiky vysvětlovat, že antibiotika musí být používána cíleně na bakteriální infekce. Jinak se zanedlouho dostaneme do velkých problémů.
Může být výzkum a vývoj v oblasti antibiotik a antivirotik příležitostí pro české vědce?
Jistě. Máme tradiční výzkum na mnoha pracovištích, Univerzitě Karlově a dalších vysokých školách, farmaceutických fakultách v Praze a v Brně, Ústavu organické chemie a biochemie a Mikrobiologickém ústavu Akademie věd. Je tady velký potenciál v biochemii a farmaceutické chemii, kde bychom mohli světu ukázat, co umíme.
Pociťujete nedostatek surovin v oboru laboratorní diagnostiky, která patří do vašeho odborného portfolia?
Ne, spíše nám dělají starosti rostoucí ceny. Mnoho firem avizuje zvýšení ceny o pět až patnáct procent. Loni jsme zaznamenali nedostatek spotřebního materiálu, protože narostlo jeho používání kvůli covidu, ale v současnosti, když už výpadky jsou, tak jenom krátkodobé a nijak se na trhu neprojevují.
Komerční připojištění ano, ale s garancí péče pro všechny
Pojďme k českému zdravotnictví. Říká se o něm, že je kvalitní, ale podfinancované. Co v něm chybí vám?
U českého zdravotnictví mi chybí nějaká vize a strategie na delší období. Řešíme každodenní rutinu, například umísťujeme nové přístroje do klíčových zdravotnických zařízení. Chybí nám ale vize, jak má zdravotnictví vypadat za pět, deset let z hlediska demografie, struktury lékařů, výskytu onemocnění a trendů, na které musíme reagovat. Víme, že výstavba zdravotnických kapacit, nebo jejich rekonstrukce, je otázkou právě pěti až deseti let. Měli bychom tudíž znát, na základě analýzy a tvrdých dat, jak bude zdravotnictví za tu dobu vypadat. Zdravotnických dat je k dispozici dost. Máme národní data, sledujeme výskyt nemocí, úmrtnost, máme přesná data o počtech a věkové struktuře lékařů. Takže můžeme predikovat, co se stane v budoucnosti. Na základě analýz dat můžeme třeba stimulovat počty lékařů, což se už mírně děje, můžeme pak cíleně stimulovat i počty specializací nebo specialistů v jednotlivých oborech. Můžeme zkoumat trendy například v onkologické péči, je přitom zřejmé, že její potřeba bude narůstat, ale také že mnohá z těchto onemocnění se stávají chronickými. Pozornost bychom měli zaměřit i na neurodegenerativní onemocnění, zejména na neuropsychiatrická onemocnění, jejichž přesah jde dál – až do návazné péče.
To už se dostáváme na citlivé téma pomezí zdravotních a sociálních služeb.
Oblast na pomezí zdravotních a sociálních služeb vidím jako velký problém do budoucna. Potřebujeme odlehčit akutní lůžkové péči posílením péče o seniory nejen v léčebnách dlouhodobě nemocných nebo domovech důchodců, ale zejména výraznou podporou a preferencí péče doma, pokud jsou alespoň částečně soběstační. Domácí péče přináší benefity všem. Senior je ve svém domácím prostředí, rodina a příbuzní mají určité odlehčení, vědí, že je o něj průběžně pečováno. Tato péče je mnohem méně nákladná než péče v institucích. Na druhé straně je nezbytné stavět kapacity pro ty seniory, kteří soběstační nejsou, a vím o dobrých příkladech tímto směrem. Nedávno jsem viděl v Moravské Třebové moderní zařízení postavené Pardubickým krajem. Vím, že Praha 2 bude stavět dům s pečovatelskou službou i se zaměřením na péči o pacienty s Alzheimerovou chorobou, a to ve středu města na krásném místě, které by jistě bylo bývalo zajímavé pro developery.
Než se dokončí debata o nadstandardech, tak už se nadstandard stává standardem
Vládní koalice připravuje připojištění na dlouhodobou péči, je to dobrý nápad?
Mnoho z nás se s úskalími péče o seniory a blízké setkává. Koncem loňského roku mně zemřel tatínek. Předtím byl nemocen, ale ještě mu pomohla rehabilitace natolik, že byl schopen s námi jet na chalupu. Pak byl sám doma, schopen se o sebe starat, samozřejmě s pomocí nás všech. Vozili mu pravidelně obědy. Později se začal bát chodit i s chodítkem a více ležel. Stále byl ale schopen být doma s pomocí služby od Diakonie, kdy k němu chodili profesionálové několikrát denně, a samozřejmě i za přispění rodiny. Nakonec jednoho dne se už nebyl schopen ani posadit na posteli a museli jsme řešit otázku trvalé péče. A to je ten zlomový bod, který musí řešit řada rodin. Na jedné straně je třeba budovat kapacity, zejména na úrovni měst a krajů, na straně druhé zavést možnost i komerčního řešení. Například už dnes fungují Alzheimer centra, která jako privátní zařízení poskytují špičkovou péči. Ovšem pojí se s tím právě otázka nákladů na uhrazení těchto služeb. Tady vidím prostor pro komerční připojištění. Podobně jako si platíme důchodové připojištění, jako si připlácíme některé služby při zahraničním pojištění, jako se pojišťujeme na odpovědnost za škody. Mnoho lidí v produktivním věku by si připlatilo nějakou částku, která jim pomůže zvládnout například domácí péči, až ji bude někdo z jejich rodiny nebo oni sami potřebovat. Je to pro komerční pojišťovací subjekty určitě lepší téma, než debatovat o školném na vysokých školách nebo o pojištění na nadstandardy. Ostatně – oba víme, že než se dokončí debata o nadstandardech, tak už se nadstandard stává standardem.
Naše zdravotnictví je ve vysoké míře závislé na veřejných zdrojích financování, a otevření vrátek pro soukromé prostředky by celému systému a tím i pacientům nepochybně prospělo. Která z těch cest – připojištění, nadstandardy, nominální pojistné a další – by vám připadala v českém prostředí reálná?
V soukromé ambulantní sféře je řada oborů, kde si lidé připlácejí za péči, platí se i některé „hotelové“ služby. Nelze tedy říci, že je české zdravotnictví úplně bezplatné. Komerční připojištění na určité oblasti mi přijde seriózní a fér. Platíme si pojištění na auto, proč bychom si neplatili na některé výkony, které třeba nejsou hrazeny z veřejného pojištění. Může tam být i spoluúčast, podobně, jako to je na důchodovém připojištění, od zaměstnavatele i od občana. Tato cesta by byla pro veřejnost akceptovatelná. Bezplatné zdravotnictví je velkým výdobytkem, poskytuje přitom občanům akutní péči v nadstandardním režimu, a ti si ani neuvědomují, že se tak řadíme možná k pěti nejlepším zemím světa. Z těchto pravidel a zvyků bychom neměli ustupovat. Jestliže jsme schopni zajistit zdravotní péči v roce 2022, měli bychom se snažit dělat všechno pro to, abychom toho byli schopni i v roce 2025 či 2030. Uvědomuji si samozřejmě, že náklady na zdravotnictví rostou a musíme je vykrývat dalšími zdroji. Vidím je právě v oblasti komerčního připojištění.
Krize dopadne na většinu populace. Nemůže to ale skončit tak, že premiér řekne, ať si jdou pro dávky
Pokud by se stalo komerční připojištění realitou, byla by třeba přijmout nějaká pravidla, která by ochránila péči, na níž by měli všichni nárok?
Jednoznačně musí být stoprocentně garantováno, že lidem bude poskytnuta adekvátní akutní péče bezplatně. Tedy ne aby jim někdo neřekl, že k dispozici je například jenom dražší kyčel s příplatkem, a nikoliv základní bezplatná péče. Tady je třeba pacienty chránit a porušování zákona penalizovat. Kvůli energetické krizi a inflaci mohou až dvě třetiny populace doopravdy padat na sociální dno. Už to můžeme vidět na zanedbané péči o chrup. Mnoho lidí nemůže sehnat zubaře, který pracuje na pojišťovnu. Musíme mít bariéry, jež ochrání a zajistí péči pro lidi, kteří budou mít zejména v roce 2023 a možná i v letech následujících ekonomické problémy. Krize dopadne na většinu populace. Nemůže to ale skončit tak, že premiér řekne, ať si jdou pro dávky. Takové řešení je scestné. Budeme mít sedm miliónů lidí, kteří budou chodit pro dávky? To je nereálné. Mě se už dnes mnozí i bohatí lidé často ptají, jestli budou na svůj lék něco doplácet. Není to u nich jen ekonomický problém, ale i psychologický.
Potřebujeme strategické uvažování bez politických nálepek
Kdo by měl vize a strategie pro české zdravotnictví formulovat a prosazovat?
Iniciátorem by mělo být ministerstvo nebo vláda, protože problematika zdravotnictví přesahuje do dalších oblastí. Na strategii ale musí participovat několik klíčových hráčů, kromě ministerstva také plátci zdravotní péče, poskytovatelé, to znamená nemocnice a jejich zřizovatelé, určitě akademická obec a lékařské fakulty. Ve druhém sledu pak zástupci farmaceutického průmyslu, výrobců zdravotnických prostředků a techniky.
Prvotní impulz by měl být ale asi politický?
Impulz musí přijít od vlády, případně parlamentu. Zdravotnická vize by měla být formulována na půdorysu nejen koaličním, ale i opozičním, protože se musí dělat průřezově na deset či více let, nikoliv jenom na jedno volební období.
Měla by vzniknout pro budoucnost zdravotnictví nějaká komise, podobné té tzv. Bezděkově, která se zabývala důchody?
Vím, že tak lze dojít ke konkrétnímu výsledku. Před zhruba deseti lety jsem předsedal komisi pro legalizaci léčebného konopí, kterou iniciovala a zaštítila předsedkyně sněmovny paní Miroslava Němcová. Byli v ní zástupci rezortů, z Národní protidrogové centrály, adiktologové, SÚKL, tedy všichni klíčoví hráči. Postupně jsme si říkali, co každý rezort nebo uskupení má udělat, jaká jsou rizika, jaké připomínky mají legislativci, a nakonec se skutečně podařilo dosáhnout toho, že bylo konopí pro lékařské účely legalizováno.
Standard pro stavbu nového pracoviště je deset let od myšlenky po realizaci a střižení pásky
Pokud ale politici, vláda a parlament budou nadále v otázce vize a strategie českého zdravotnictví nečinní, neměla by se jí ujmout nějaká nezávislá iniciativa, na které byste se třeba podílel?
Možná je to výzva pro nadcházející jarní měsíce. Asi bych si ale nejdříve sednul třeba u sklenky vína s některými přáteli a klíčovými hráči, abychom takovou iniciativu probrali a ověřili si například, zda je po ní vůbec poptávka tak, aby nakonec práce lidí na vizích nepřišla vniveč. Znovu ale zdůrazňuji, že nejdůležitější je, aby to byla vize a strategie na více volebních období, na které se shodnou klíčoví hráči od politiků až po zdravotní pojišťovny. Pokud chcete postavit nějaké pracoviště a postupujete v režimu veřejných zakázek i všech razítek a povolení, potřebujete minimálně pět až šest let, standard je deset let od myšlenky po realizaci a střižení pásky. Lékaře vychováváte deset let, z toho šest let na fakultě a pak tři až čtyři roky specializační vzdělávání. Právě před zhruba deseti lety, možná více, když se měnilo specializační vzdělávání, jsem za lékařské fakulty upozorňovali ministerstvo, že brzy dojde k nedostatku lékařů. A slýchávali jsme, že lékařů máme hodně. To sice tenkrát byla pravda, ale když jsme se podívali na věkovou strukturu, bylo jasné, že 20 až 25 procent jich odejde v krátké době do důchodu. Tady chybělo strategické uvažování a vize bez politických nálepek.
Mladí jsou sebevědomější než starší generace
Opravdu ale máme lékařů málo, nebo jenom nejsou tam, kde bychom je potřebovali?
V dnešní době máme málo všech – lékařů, IT specialistů, prodavačů, číšníků, ekonomů… Neznám profesi, kde by byl nadbytek lidí. Lékaři chtějí většinou působit ve velkých městech, ve velkých zařízeních, kde jsou moderní technologie. Také systém vzdělávání, i když se zmodifikoval, je nastaven tak, aby viděli moderní medicínu. To pak dopadá na malá města, odlehlé regiony. Například zubařů je dostatek, ale chtějí působit v Praze či Brně, kde si mohou přivydělávat na „rovnátkách“ a nechtějí moc pracovat na pojišťovnu. Tady by měl stát vyvinout tlak tak, aby bylo zajištěno určité penzum péče pro občany, kteří nemají dostatek finančních prostředků, čili aby byli vždycky k dispozici zubaři, kteří pracují na pojišťovnu a provádějí alespoň základní úkony.
Naše největší pojišťovna má program VZP plus právě na podporu ambulancí v regionech, kde je nedostatek lékařů. Vedu poradní sbor pana ředitele Kabátka, kde hledáme cesty a synergické efekty tak, aby kraje, města, Svaz měst a obcí, obce, pojišťovny i akademická sféra společnými silami získávali lékaře do regionů. Může se jednat o mladé, začínající lékaře, kteří zakládají rodiny a jimž může napomoci finanční injekce v řádech až jednotek milionů korun. Také ale existuje druhá skupina již zkušených lékařů, kteří od určitého věku zatouží vyskočit z kolotoče velké nemocnice a velkého města a zakotvit v místech, kde je třeba krásná klidná příroda. Ti mohou být ochotni jít do menších měst nebo třeba sdílet několik ambulancí v regionu.
Není nedostatek lékařů spíše strukturální problém? Neodchází jich třeba příliš mnoho do ambulantního sektoru?
Ambulantní sektor je samozřejmě lákavý. Pracujete od osmi, devíti hodin do odpoledne a pak zavřete. V pátek odpoledne už ambulovat nemusíte a podobně. Lékaři v nemocnicích samozřejmě pracují 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Přitom ekonomické benefity v privátním sektoru a v nemocnicích jsou úplně odlišné. Připadá mi, že ambulantní sektor je vůči nemocničnímu nevyvážený. Lékaři v ambulantním sektoru mají svého pacienta kam poslat. Ale když se to začne v nemocnicích zadrhávat, jejich „klidný život“ může končit. Je potřeba hledat cesty řešení tak, aby ambulantní specialisté chodili do nemocnic sloužit a lékaři z nemocnic mohli mít jeden den v týdnu svoji privátní ambulanci.
Spojit lékařské fakulty je iluze za desítky miliard korun. Ušetříte na platu děkana
A není na druhou stranu nemocniční sektor předimenzovaný? Potřebujeme třeba v Praze skutečně pět fakultních nemocnic, a to nemluvím o třech lékařských fakultách?
V Praze jsou koncentrována špičková zdravotnická zařízení. Více než polovinu péče poskytovanou v Praze čerpají obyvatelé celé České republiky, tedy nejenom Středočeského kraje. A řešení tří lékařských fakult je podobné jako u nemocnic. Ušetříte na platu děkana, ale kdo vybuduje komplex, kde bude studovat najednou deset možná dvanáct tisíc studentů medicíny? To je iluze možná za desítky miliard korun, kdybychom chtěli lékařské fakulty spojit.
Když se podíváte na mladé lékaře, zdá se, že se jejich priority a motivace trošku mění. Na prvním místě už nejsou peníze, ale snaha si za ně užít života. Hlídají si svůj čas. Bude mladá generace lékařů stejně dobrá v praxi jako ta předešlé, když bude pracovat méně?
Já bych to tak asi neviděl. My jsme sloužili od pátku od rána do pondělí do odpoledne, což bylo za hranou. Mít službu a druhý den zůstat v práci bylo pro nás běžné. Dnes je trend jiný, a to i v jiných oborech, nejenom v medicíně. Mladí lidé chtějí vyvažovat svůj profesní život a práci s volným časem, rozvojem své osobnosti. Nebude to na škodu, dovednosti získají také. Budou mezi nimi i lidé více motivovaní, kteří zůstanou v práci déle, budou chtít umět něco navíc a pak vyniknou. Nebál bych se, že budoucí lékaři budou medicínu umět méně.
Jsou současní studenti medicíny lepší, nebo horší než dříve?
Už naši učitelé nám říkali, že jsme horší než oni. Prý toho umíme méně, třeba ze všeobecného rozhledu. Neřekl bych, že jsou studenti horší. Jsou jiní. Za těch 35 let, co učím, se samozřejmě měnili. Je to dáno podmínkami, mohou cestovat, mají obrovský přísun informací, mohou studovat světovou literaturu, rozvíjet se na různých místech. Jsou jiní – šikovní a talentovaní. A také sebevědomější než starší generace. Umějí se velice kvalifikovaně ptát. Nebojím se o ně. V Moravské Třebové jsem navštívil gymnázium a tamní studenti mi kladli tak kvalifikované otázky, že by se od nich mohli mnozí novináři učit. Například: Pane profesore, máme tady udržitelnost, Green Deal, neohrožuje to nebo nezpomalí naši ekonomiku? Otázka sedmnáctiletého mladíka.
O ekologických aspektech se mluví třeba i v souvislosti s výrobou léků, o které jsme si povídali před chvílí. Pokud bude chtít být Evropa soběstačná a současně ekologická, nutně to povede ke zdražení léčivých přípravků.
Ale to je přece šílenost. K udržitelnosti nebo tzv. Green Dealu musíme přistupovat s rozvahou. My se tady usoužíme s produkcí sedm procent celosvětového CO2 , vybijeme krávy v Holandsku, protože produkují plyny, a přitom skoro každý týden v Číně otevřou jednu uhelnou elektrárnu. Je třeba především vyvíjet tlak na hlavní znečišťovatele.
Požadavky na ekologičtější, nebo, chcete-li, zelenější přístup ke všemu, co děláme, nyní vznáší třeba i WHO v rámci tzv. Global Health, a přidala se k ní i Česká lékařská společnost JEP. Například existují i doporučení pro praktické lékaře, jak se mají chovat.
Jistě je potřebné chovat se udržitelně, zaměřit na naše chování i výzkum, ale nesmíme při tom ztratit zdravý rozum a dělat to, co je reálné a realistické v určitém časovém úseku.
Nová nemocnice? Reálné je budovat pavilony a trakty
Zmínil jste investice do nových staveb ve zdravotnictví, jak krajské, tak soukromé. A co Praha, zasloužila by si novou nemocnici?
To je zajímavá otázka. Vybudování nemocnice v Praze se objevuje znovu v určitých periodách. Už za primátora Pavla Béma se debatovalo o Bulovce, Karlově náměstí, pak o vybudování nemocnice v oblasti Thomayerovy nemocnice a IKEMu a také o postavení nemocnice na zelené louce, třeba v Letňanech.
V tuto chvíli česká ekonomika neumožňuje postavit novou nemocnici od A do Z
Nezasloužilo by si Česko mít od základů novou nemocnici?
Určitě.
Před druhou světovou válkou nové nemocnice vznikaly, a to hodně díky snahám tehdejších osobností. Špičkoví architekti se spojili se špičkovými lékaři. Není vám trochu smutno, že nemůžete dnes u něčeho takového být?
Je mi smutno. V Praze byla v osmdesátých letech vybudována Motolská nemocnice na jedné straně Vltavy a na té druhé se postupně rekonstruují některé pavilony – ať už to je na Karlově náměstí, na Vinohradech, na Bulovce. Žijeme ale jinak z toho, co vykonali naši předchůdci před více než sto lety. Vybudovat novou nemocnici ovšem představuje extrémně nákladný projekt na dvacet let. Musí se přitom dbát na obslužnost, v takové nemocnici pracuje pět až šest tisíc lidí a navštěvuje ji až několik tisíc pacientů denně.
Mnohá hlavní města ale mají své nemocnice i ve středu města. Domnívám se, že v tuto chvíli česká ekonomika neumožňuje postavit novou nemocnici od A do Z. Možné ale je alespoň vybudovat nové pavilony i trakty a postupně rekonstruovat stávající objekty. I tak se základní částky budou pohybovat v miliardách korun. Bylo by hezké, kdyby jeden trakt vznikl v 21. století na Karlově náměstí, v Thomayerově nemocnici a podobně. Na Vinohradech se dlouhodobě hovoří o novém pavilonu traumatologie, ale je třeba si pod tím představit přesunutí řady oborů do jednoho funkčního celku. Jsem tedy zastáncem budování nových pavilonů či traktů ve stávajících kapacitách, protože je reálné jejich dokončení v horizontu třeba pěti až deseti let.
Národní plán obnovy ve zdravotnictví vnímám jako promarněnou šanci
Nyní půjdou peníze na velké investice z evropských peněz přes Národní plán obnovy, ale ten byl připravován hodně narychlo, což zřejmě neodpovídá nějaké dlouhodobé strategii, o které jste před chvílí mluvil?
Národní plán obnovy ve zdravotnictví byl velkou příležitostí, jak něco nového vybudovat a posílit kapacity. Poněkud se zaspalo, a tak se zvolila česká cesta, kdy každému něco dáme, abychom všechny uspokojili. Nenastane nějaká změna kvality, spíše jen takové lehké ošolichání fasády, což je škoda, protože z Evropské unie přišly opravdu velké prostředky. Vnímám to jako promarněnou šanci.
Ve vysokém školství jsme Národní plán obnovy řešili s ministerstvem školství. S tehdejším vedením ministerstva jsem se já a pan rektor Bareš z Brna domluvili na třech prioritních stavbách, které odsouhlasila i Evropské komise: dokončení kampusu v Hradci Králové pro farmaceutickou a lékařskou fakultu, vybudování farmaceutické fakulty na Masarykové univerzitě a kampus Albertov. Na Albertově vznikne biocentrum, kde se nad biologickým výzkumem spojí přírodovědecká, matematicko-fyzikální a lékařská fakulta.
Výzkum, laboratoře, digitalizace
Jak velký potenciál má český biomedicínský výzkum?
Biomedicínský výzkum má v České republice velmi vysokou úroveň, o čemž svědčí počty zahraničních publikací, mezinárodní spolupráce a podobně. Potenciál pro jeho rozvoj je obrovský a jeho využití bude dáno kapacitami, a to jak lidskými, tak technologickými, a zejména pak financováním. Musí se spolupracovat na platformě lékařských a přírodovědných fakult, univerzit, Akademie věd a dalších špičkových pracovišť. Taková propojení, networky, vznikly i v rámci Národního plánu obnovy, který koordinuje ministerstvo školství. Týkají se například neurověd, metabolických chorob i onkologického programu.
Jak se díváte na síť lékařských laboratoří v Česku? Není laboratorních vyšetření příliš mnoho, nedaly by se dělat racionálněji?
Vyšetření je samozřejmě hodně, ale to je odpovědnost lékařů, kteří indikují pacienta k určitému výkonu a často nevědí, že už byl vyšetřen někde jinde.
Anebo si také řeknou, že nechají provést analýzu v laboratoři, kterou znají a nevěří výsledkům odjinud.
To je také pravda. Otázkou ovšem je zaprvé, jestli ta data odjinud vůbec máte, a pak zadruhé, kde a také kdy byla analýza provedena. Jestli včera, nebo před měsícem, a jaký parametr byl zjišťován. Určitě by pomohla centralizace dat, alespoň genetických, protože jakmile vás jednou na něco geneticky vyšetří, tak už se výsledek nemění. Asi těžko ale uspoříte třeba na měření glykemie, která se mění z hodiny na hodinu, nebo možná z minuty na minutu, a stojí pár korun. U drahých vyšetření však prostor pro racionálnější přístup jednoznačně je.
Laboratoře se postupně koncentrují. Je tu několik privátních uskupení, ať v rukou českých, nebo zahraničních vlastníků, která obsluhují významnou část ambulantního sektoru. Veřejné nemocnice, ať jsou zřizovány ministerstvem, nebo kraji, do tohoto segmentu moc nevstupují. Vyklidily pole pro soukromé subjekty, které krev svážejí do svých center. Tyto subjekty mají nižší náklady, zejména personální, protože pracují pět dní v týdnu, kdežto v nemocnicích musíte pracovat i na Štědrý den nebo na Silvestra o půlnoci. Privátní síť je relativně zkonsolidována. Pro nemocnice je někdy výhodnější posílat vybraná, málo častá vyšetření do jiných laboratoří než svých vlastních. Krajské nemocnice pak třeba využívají centrální laboratoře v rámci svého holdingu nebo jiného uskupení.
Takže síť laboratoří se postupně racionalizuje?
Vyvíjí se a je přitom třeba dbát, aby nové technologie, jako je sekvenování nové generace (NGS), byly navázány na onkologická centra. Těch by mělo být mělo být jenom málo, aby pracovaly efektivně a hlavně poskytovaly rychleji výsledky pro pacienty.
U umělé inteligence je potřeba být velmi obezřetný. Každý člověk je svým způsobem specifický
Jste fanouškem umělé inteligence v medicíně?
Jsem podporovatel a fanoušek digitalizace zdravotnictví, včetně samovyšetřování a přenosu dat od pacienta k lékaři. Můžete posílat obrázky a využívat čidla, kdy si pomocí mobilu přes zorničku něco vyfotografujete, nebo je vám změřen tlak a podobně. Budou k dispozici technologie, kdy si položíte kapku krve na čip a příslušné zařízení vám provede mnohem pestřejší analýzu, než jen hladinu glukózy nebo srážení krve.
U umělé inteligence bych byl opatrnější. Věřím, že se objeví nějaké podpůrné systémy, které budou vyhodnocovat algoritmy lékařských postupů. Trošku bych se ale bál, protože každý člověk je svým způsobem specifický a může mít i nějakou běžnou nemoc, ale zároveň spadat do půl procenta těch, u nichž je průběh nemoci či reakce organismu mimo známý algoritmus. Je potřeba být velmi obezřetný. Digitalizaci ale říkám jednoznačné ano.
Covidová překvapení
Jaké poučení bychom si měli vzít z covidové pandemie?
Když jsem 15 let sloužil na dialýze a na nefrologii na Karlově náměstí, naučila mě akutní medicína, že si musím zachovávat chladnou hlavu. To je první věc. Za druhé – nesmíte podlehnout marketingu, a covid měl silný marketing. Dále musíte mít na paměti, že přírodní zákony platí i pro epidemii. Jsme toho nyní svědky. Většina lidí prodělala covid, byla třikrát, nebo alespoň dvakrát, proočkovaná, a máme tu nyní nemoc, s níž se musíme naučit žít. Covid ale také přinesl pozitivní změny, mnoho lidí si uvědomilo, jak důležitá jsou běžná hygienická pravidla – mýt si ruce, v případě nakažení udržovat nějakou sociální vzdálenost nebo zůstat doma, případně používat v MHD roušku a podobně. Jsou to základní pravidla, která třeba v asijských zemích lidé běžně dodržují.
Takže je třeba postupovat nejen s chladnou hlavou, ale držet nějakou jednu linii. Podíváme-li se na výsledky Švédska, o kterých se nemluví a kde byli otevřenější, jsou ve finále jedny z nejlepších. Hlavně nestresovali společnost. Nejhorší totiž je, když každý den měníte názor a když si každý ministr přidá něco nového.
U těch Švédů je asi ale ještě důležité dodat, že se sami chovají velmi odpovědně, aniž by jim to někdo musel přikazovat.
Ano, odpovědnost k tomu samozřejmě patří. Uvědomme si také, že nyní od podzimu se potýkáme s respiračními viry, jinými coronaviry, chřipkou, a přitom jsme náš imunitní systém na tyto jiné viry dva roky netrénovali. Nosili jsme roušky, v zimě byla zavedena určitá omezení, naše imunita ochabla, a teď se nám sem s rozvolněním vrátily patogeny u malých dětí do relativně panenského terénu.
Existuje i jiné vysvětlení, že totiž covid zanechal takové stopy na imunitě, že jsou lidé k jiným onemocněním náchylnější.
Malé děti covid moc neprodělávaly, ale uvidíme. U dospělých samozřejmě imunitní systém covidem může být narušen.
Neukázal covid, že potřebujeme změnit institucionálně či nějak organizačně překopat například Státní zdravotní ústav, hygieny, ÚZIS?
Tyto instituce by měly být rozumně transformovány tak, aby odpovídaly požadavkům roku 2023 a byly připraveny na budoucnost. ÚZIS má zpracovávat a sledovat data. SZÚ by se měl transformovat do moderní instituce, která právě bude dbát na epidemiologii, a to jak infekčních, tak neinfekčních nemocí, na rozvoj referenčních laboratoří, které budou schopné velmi akutně a rychle reagovat. U hygienických stanic je velkou otázkou jejich struktura a také potřeba přivést do nich lidi, kteří budou zdravotnickými profesionály, nejenom ekonomy, právníky a podobně. Důležité je, aby při epidemii takového rozsahu byl jeden velitel, který dává pokyny, a ne, že každý ministr si do toho přidá něco svého ze své politické kuchyně nebo ze svých názorů.
Lidi mysleli, že když jsou očkováni, už se jim nemůže nic stát. Pak zemřeli, protože třeba přišli pozdě. Anebo zanedbali péči
Změnil se díky pandemii nějak váš pohled na medicínu?
Epidemie ukázala na sílu, odpovědnost a další správné vlastnosti zdravotníků a záchranářů, kteří opravdu nasadili od začátku i své životy. Mnoho zdravotníků se nakazilo, nebo i zemřelo. Jejich obětavý přístup mě naplnil vnitřní hrdostí a motivací pomáhat nemocným v těžkých podmínkách. Nesetkal jsem se s nikým, kdo z této náročné situace chtěl nějak vykličkovat. Ukázaly se ale problémy v koordinaci činností. Věřím, že jsme se poučili. Na začátku, kdy byl zaveden nejpřísnější lockdown, proběhla jenom taková vlnka a nikdo ještě netušil, že SARS-CoV-2 bude mít tolik obětí. Bohužel, zejména mnozí politici říkali, tady uděláme za covidem tečku. Mnoho lidí pak nešlo do zdravotnického zařízení. Mysleli si, že když jsou očkováni, už se jim nemůže nic stát. Pak zemřeli, protože třeba přišli pozdě. Anebo zanedbali péči buď o svoji základní chorobu, kterou měli, anebo nechodili na preventivní prohlídky, protože se báli vstoupit do nemocnice, aby se nenakazili covidem. Zanedbali prevenci a teď jsou třeba ve třetím nebo čtvrtém stadiu rakoviny, která je bohužel zabíjí. Je třeba používat zdravý selský rozum. Dobře, bylo tu riziko, ale když mám nějaké obtíže, vezmu si respirátor a půjdu k lékaři, abych nepodcenil svoji nemoc. Byly popisovány případy, kdy někdo zemřel na sepsi, protože si nešel vytrhnout zub, nebo zemřel doma s infarktem. Musíme lidem adekvátně vysvětlovat danou situaci, ne v nich budit falešnou naději, že už máme puntík za sebou a dopadne všechno dobře. A také, že i při covidu další nemoci nepřestaly existovat.
Co vás vyloženě překvapilo?
Pozitivně mě překvapilo, jak jsme byli velmi rychle schopni zareagovat na diagnostiku PCR. Naopak negativně mě zaskočilo to, jak stát nakupoval spoustu testů, zejména antigenních, které vůbec nefungovaly. Jestliže máte test s 50procentní účinností, můžete si místo něj hodit korunou. Není to test, ale loterie, ruská ruleta. Vyplýtvalo se velké množství peněz, které mohly být mnohem více a cíleněji využity. Nikdo také neřekl, že když se u vás zjistí SARS-CoV-2 na sliznici, ještě to neznamená, že máte nemoc covid-19, tady, že jste onemocněl. Můžete mít vir na sliznici, ale díky očkování a imunitě jste ochráněn a on se nedostane dál do těla.
Ale čistě medicínsky, v ničem se nezměnil pohled na to, co jste dosud znal, nebo si myslel? Byla to úplně nová situace, v novodobých dějinách zcela nezvyklého rozsahu.
Je to novodobá epidemie a stále čekáme na nějaké objasnění, jak vlastně vznikla. Jestli na trhu ve Wuchanu z luskouna, nebo vir unikl z laboratoře, zřejmě vinou lidské chyby. Za havárií jaderné elektrárny v japonské Fukušimě mimo jiné byla nedostatečná připravenost personálu na možné havarijní stavy.
Veřejný prostor a zdravotnictví neopustím
Kandidaturou na prezidenta nahromadíte určitou energii – ať už svojí, nebo lidí okolo vás. Pokud třeba neuspějete, a upřímně řečeno, podle průzkumů veřejného mínění se jeví taková možnost jako velmi pravděpodobná, chtěl byste tuto energii proměnit v nějaké další aktivity?
Velmi mě mrzí, že některá média v Praze už vybrala kandidáty dopředu, aniž by se zeptala veřejnosti. Průzkumy nejsou volby. Apeluji na všechny voliče, ať si v klidu přečtou životní dráhy všech devíti kandidátů a zváží, co dělali v minulosti, co asi mohou činit v budoucnosti, a nenechali se líbivými průzkumy a mediálními domy ovlivnit.
Pohybuji se ve veřejném prostoru více než dvacet let a asi se v něm budu nadále pohybovat. Medicína, výuka na univerzitě a bádání mě stále baví, takže mám nějaké své představy. Při setkávání se s lidmi vznikaly různé nápady. Odpočinu si a pak se určitě do něčeho pustím, zřejmě to bude souviset se zdravotnictvím, sociální péčí, vzděláváním. Hlavně ať ve volbách zvítězí lidský rozum a aby se naše země v poklidu rozvíjela kupředu. Chci popřát všem, nejen zdravotníků a kolegům, úspěšný rok 2023.
Tomáš Cikrt
Foto: Martin Kovář
