Působil na ministerstvu zdravotnictví, Státním ústavu pro kontrolu léčiv, dnes je právníkem, konzultantem a specialistou na zdravotnické prostředky. Tyto různé profesní zkušenosti mají jedno pojítko. „Vždy pro mě bylo ubíjející, že ke zdravotnickým datům se člověk snadněji dostal metodou puzzle, kdy oslovil všechny zdravotní pojišťovny a jejich výstupy si složil dohromady, než žádostí u orgánu, který disponuje validovanými daty za celý systém,“ komentuje Jakub Král z advokátní kanceláře Porta Medica Legal dostupnost zdravotnických dat v Česku v naší anketě,  která běží již druhý týden v návaznosti na nedávný nález Ústavního soudu. Pokud podle ÚZIS jejich dlouhodobý přístup argumentům ústavních soudců neodporuje, jde podle Krále buď o nepochopení odůvodnění nálezu, anebo první signál toho, že Ústav žádný dramatický obrat ve svém odmítavém přístupu nemá v plánu.

Jak vnímáte rozhodnutí Ústavního soudu, co je podle Vás nejdůležitější sdělení celého nálezu?

Musím se přiznat, že nejprve jsem si přečetl tiskovou zprávu Ústavního soudu a ta mě celkem zklamala, resp. jsem z ní nebyl vůbec moudrý. Ještě před vydáním nálezu jsem byl ve shodě s většinou odborníků na zdravotnická data přesvědčen, že ustanovení § 73 odst. 7 zákona o zdravotních službách je něco zcela nepatřičného, a to jak z hlediska svého obsahu (faktická snaha o vyprázdnění ústavně garantovaného práva na informace), tak i s ohledem na způsob, jak se toto ustanovení v zákoně objevilo (poslanecký pozměňovací návrh – přílepek, jenž postrádal jakékoli racionální odůvodnění).

Nejprve jsem tedy byl poněkud udiven tím, že Ústavní soud dané ustanovení nezrušil. Následně jsem se však začetl do odůvodnění nálezu, které mě po prvotním šoku uklidnilo. Ústavní soud precizně zformuloval hned několik zásadních sdělení, jež ovlivní budoucnost poskytování zdravotnických dat. Žádné zákonné ustanovení nemůže představovat absolutní výluku při poskytování zdravotnických dat. Ať si zákonodárci napíší do zvláštního zákona cokoli, poskytování informací vychází z Listiny práv a svobod, přičemž každou zákonnou výluku (včetně § 73 odst. 7 zákona o zdravotních službách) je nutné vykládat ústavně konformní výkladem, tedy v drtivé většině případů přistoupit k poskytnutí informace. Pokud má být ve zcela výjimečných případech poskytnutí informace odmítnuto, musí se tak stát až po provedení tzv. testu proporcionality, a to pouze v případech, kdy povinný subjekt, v našem případě Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS), identifikuje nějaké v daném případě silnější ústavně garantované právo, které musí dostat přednost. Jde např. o situace, kdy by se někdo dožadoval informací o poskytnutých zdravotních službách konkrétnímu pacientovi.

Žádný z dosud prezentovaných obecných argumentů ÚZIS, ministerstva zdravotnictví a konečně i vlády, jakožto vedlejšího účastníka řízení, neuznal Ústavní soud jako relevantní. Nelze tedy poskytnutí zdravotnických dat odmítat s odkazem na argument, že by to povinný orgán administrativně zatížilo, že laická veřejnost nemusí data správně pochopit nebo že záznamy v Národním zdravotnickém informačním systému (NZIS) mohou trpět chybovostí v důsledku exportu dat od poskytovatelů zdravotních služeb.

Máte zkušenosti se žádáním o informace na ÚZIS; pokud ano, jaké? Pomůže Vám nějak v této souvislosti nález Ústavního soudu?

Ano, mám, a to v několika různých rolích. Hned dvakrát jsem působil přímo na ministerstvu zdravotnictví a bylo pro mě vždy celkem nepochopitelné, že samo ministerstvo má problém získávat od ÚZIS potřebná data a analýzy v reálném čase. Podobnou zkušenost jsem nabral i při svém angažmá na Státním ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL). Pokud jde o žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím, tzv. „stošestky“, pak tímto jsem si prošel až v soukromé sféře. Vždy pro mě bylo ubíjející, že ke zdravotnickým datům se člověk snadněji dostal metodou puzzle, kdy oslovil všechny zdravotní pojišťovny a jejich výstupy si složil dohromady, než žádostí u orgánu, který rovnou disponuje validovanými daty za celý systém. Ústavní soud je první významnou, svým způsobem nezpochybnitelnou veřejnou institucí, která pojmenovala věci pravými jmény. Tvrdá kritika paternalistického přístupu „ze strany povinných subjektů je znakem zjevného nepochopení jejich postavení a úlohy, které nadto výkon jim svěřené působnosti zjevně nechápou jako službu veřejnosti, a informace nepovažují za veřejný statek vytvořený z veřejných prostředků“. 

Na otázku, zda nález Ústavního soudu pomůže, není úplně lehká odpověď. Domnívám se, že v konečném důsledku pomůže, ale patrně si to vyžádá určitý čas a nebude to bez „boje“. Nelze předpokládat, že ÚZIS obratem přehodnotí svou dosavadní politiku založenou na faktickém monopolu na výklad zdravotnických dat v ČR.

Mohlo by vás zajímat

To potvrzují i první reakce zástupců ÚZIS, kteří vůbec neinterpretují rozhodnutí Ústavního soudu jako svou porážku či negativní vysvědčení svého dřívějšího přístupu. Naopak se tváří, že jejich dlouhodobý přístup argumentům ústavních soudců neodporuje. Dle mého názoru jde buď o nepochopení odůvodnění nálezu, anebo první signál toho, že ÚZIS žádný dramatický obrat ve svém odmítavém přístupu nemá v plánu. Nemá však smysl spekulovat. Prostě si podáme žádost o některá data, která aktuálně postrádáme a uvidíme, jaká bude reakce ÚZIS, potažmo ministerstva jako odvolacího orgánu. V rezervě je pak Městský soud v Praze, který byl nyní podrobně instruován, jak má přistupovat k případnému nedůvodnému odmítání zdravotnická data poskytnout. Obecně lze říci, že ještě není vyhráno, avšak nález Ústavního soudu je velkým krokem k otevření zdravotnických dat odborné i laické veřejnosti.

Je poskytování informací na základě individuálních žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím cestou, jak získávat data z NZIS? Jaké jiné způsoby nabízí současná legislativa a jak jsou využívány? Pokud nejsou, co tomu brání?

Kromě toho, že ÚZIS odmítal žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím, přičemž za odmítnutí považuji i odpověď, že struktura spravovaných dat je dostupná na internetových stránkách ÚZIS, žadatelům tak trochu vnucoval alternativní způsob, jak se alespoň k nějakým datům dostat. Jde o postup podle § 73 odst. 8 zákona o zdravotních službách. Toto ustanovení se vztahuje výhradně na poskytování informací „pro statistické a vědecké účely“, přičemž zapovídá poskytnutí informací v takové podobě, která by umožňovala identifikovat konkrétní fyzickou nebo právnickou osobu.

A právě v té výluce právnické osoby se skrývá další „podraz“, který efektivně brání např. tolik žádanému benchmarkingu nemocnic stejného typu. Zatímco ochrana soukromí jednotlivce – pacienta má oporu v ústavním pořádku a je zcela logická, ochrana právnické osoby ve stejném rozsahu nemá v zahraničí obdoby. Celé slavné GDPR se přeci také vztahuje pouze na fyzické osoby. Paradoxně se dnes nejlépe získají validní zdravotnická data přímo od zdravotních pojišťoven, avšak za cenu velké pracnosti, jak na straně žadatele (již zmíněné puzzle), tak na straně samotných zdravotních pojišťoven.

Jaký by podle Vás byl ideální způsob zpřístupňování informací z NZIS? Můžete uvést příklad dobré praxe?

ÚZIS se rád chlubí poskytováním tzv. otevřených datových sad. Po prvotním odporu k tomu skutečně došlo ve vztahu k některým údajům, která jsou relevantní ve vztahu k onemocnění covid-19. Domnívám se, že zákonem definované minimum OPEN DAT představuje jediné systémové řešení současné situace.

Je paradoxní, že si všichni z veřejných prostředků platíme instituci, která „sedí“ na relevantních datech za celý systém, a klíčoví hráči (vláda, ministerstvo, zdravotní pojišťovny, …) jsou při nastavování pravidel fungování a financování českého zdravotnictví do značné míry slepí. Aktuálně jsou prezentovány plány, že by již letos mělo dojít k publikaci otevřených datových sad z Národního registru hrazených služeb (NRHZS), který je součástí NZIS. Pokud by se tak stalo, byl by to zajisté dobrý počin, který by alespoň trochu upustil páru z tlakového hrnce.

Především v rámci odborné veřejnosti sílí kritika současného stavu uzavřenosti ÚZIS a je teď právě na této instituci, popř. na ministerstvu, aby učinily kroky, kterými začnou naplňovat službu veřejnosti, o níž ve svém nálezu hovoří Ústavní soud. 

Za jakých okolností je podle Vás odůvodněné poskytnutí informace z NZIS odmítnout (s ohledem na obsah požadované informace či dotazující se osoby)?

Za mě jsou to jen dvě situace. První popsal velmi přesně a podrobně Ústavní soud. Jde o případy, kdy nad veřejným zájmem na poskytnutí informace převáží jiné ústavně garantované právo. Např. právo na soukromí konkrétní fyzické osoby. Druhá spočívá v institutu zneužití práva. Pamatuji si, že v období sílící pandemie onemocnění covid-19 se objevily určité organizované iniciativy, které jasně deklarovaly, že jim nejde o individuální získání validní informace, nýbrž o absolutní paralýzu ÚZIS a ministerstva zdravotnictví prostřednictvím stovek či tisíců zcela irelevantních žádostí. Je třeba však doplnit, že při uplatňování obou zmíněných situací je třeba respektovat ústavně konformní výklad založený na tom, že informace se primárně mají poskytovat a jakákoli omezení je nutno aplikovat restriktivně.

-sed-