Povolání zdravotní sestry je většinou záležitostí žen. Není to ale samozřejmost – jak dokazuje Lukáš Miňo, který pracuje jako zdravotní sestra na resuscitačním oddělení Kliniky anesteziologie a resuscitace v pražském IKEM, kde se stará o pacienty po kardiochirurgických výkonech. Na své povolání je velmi hrdý, bylo by ale podle něj na místě zvýšit mu prestiž. Receptem, jak na to, je vzdělávání, díky kterému by sestry mohly přinášet nové informace, dělat výzkumy a zlepšovat ošetřovatelskou praxi. Se Zdravotnickým deníkem si Lukáš Miňo povídal také o tom, proč dal přednost českému zdravotnictví před slovenským, jak vypadala práce na resuscitačním oddělení za covidu či o tom, jak si nenechat náročné povolání přerůst přes hlavu.

Studujete ve Fakultní Thomayerově nemocnici specializaci v intenzivní péči, na Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty druhý stupeň ošetřovatelství a k tomu pracujete v IKEM na resuscitačním oddělení Kliniky anesteziologie a resuscitace jako zdravotní sestra. Jak to všechno stíháte?

Časově je to náročné, ale minulý týden jsem dokončil studium na detašovaném pracovišti v Rožňave, takže mi zbylo už jen specializační studium a práce. Hodně mi pomáhalo naše vedení, které mi vycházelo vstříc, ale také i moje školitelka, bez které bych tuhle školu určitě nedokončil. Naštěstí jsem začal studovat během covidu, takže jsme všechno měli online, a mohli jsme tak i dostudovat. Ale když člověk chce, dá se všechno.

Dříve jste pracoval v geriatrickém ústavu v Košicích. Můžete srovnat práci ve slovenském a českém zdravotnictví?

Zkušenost tady je velmi pozitivní. Moc se mi líbí, že v IKEM máme zavedený adaptační proces. Když jsem nastoupil, dostal jsem kolegyni, která mě měla tři měsíce na starost a postupně mě zaučovala do procesu a postupů na odděleních. Zároveň jsem se sám učil – dostal jsem příručku, kde bylo vysvětleno používání mechanických srdečních podpor, měření srdečního výdeje a další postupy. Takový přístup na Slovensku nemáme, a je to škoda. Tady se po třech měsících sejdete s vedením, přijde tam i vaše školitelka a proberete, co je dobré a na co si naopak dávat pozor. Není to zkrátka o tom, že skončíte zkušební lhůtu a jste mistr světa. Člověk se musí vzdělávat stále.

Mohlo by vás zajímat

S přesunem do Česka jste změnil své zaměření. Jak to?

Když jsem přišel do IKEM na pohovor, hlavní sestra mi řekla: jste chlap, tak by to chtělo něco technického, půjdete na resuscitační oddělení. Já si to v tu chvíli vůbec nedokázal představit – jít z LDN, kde jsem pracoval jako praktická sestra, na resuscitační oddělení. Rychle jsem si snažil nastudovat, co mě asi bude čekat, ale to člověk zjistí až v praxi. Je dobré, že teď mám na starosti jen jednoho pacienta, kterému se mohu komplexně věnovat celou směnu a mám ho kompletně podchyceného, co se týče ordinací lékaře, ošetřovatelské péče a podobně. V LDN byly dny, kdy byly na oddělení dvě sestry, manažer denní směny a dvě až tři praktické sestry nebo sanitáři, přičemž jsme někdy měli i 35 pacientů. To bylo hodně náročné, hlavně co se týče ošetřovatelské péče – je to hodně o polohování nebo dodržování pitného režimu, protože staří lidé nemají pocit žízně. Velmi mě to ale obohatilo a za zkušenost jsem rád. Myslím si, že kdo chce pracovat ve zdravotnictví, měl by projít praxí v LDN. Staří lidé jsou strašně vděční, už jen za to, že k nim přijdete a prohodíte s nimi pár slov. Hodně mi to dalo nejen co do profesního, ale i do osobního života – víc si vážím lidí a naslouchám jim.

Pociťoval jste při práci v geriatrickém ústavu nedostatek zdravotníků?

Personálně jsme na tom byli poměrně dobře. Problematice jsem se ale věnoval v diplomové práci a obecně na Slovensku chybí kolem 16 tisíc sester a ve věku nad 60 let je víc než pět tisíc sester. Absolventů, kteří do profese přijdou, je oproti tomu velmi málo, protože obor není dostatečně zaplacený – tady je to mnohem lepší.

Teď se ale platy zvedaly, že?

U lékařů, sester i ostatních zdravotnických profesí, a navíc se, stejně jako je to v Česku, začaly uplatňovat léta praxe, což dosud nebylo.

„Řada mladých si uvědomí, co za práci ve slovenském zdravotnictví dostanou, a zjistí, že by to finančně neutáhli.“

Když jste zmínil vaši diplomovou práci, čemu přesně jste se v ní věnoval?

Pracovní migraci slovenských sester do zahraničí a důsledkům pro ošetřovatelskou praxi. Dělal jsem studii se 120 respondenty – sestrami, a z ní vyplynulo, že zhruba 20 procent sester pracujících na Slovensku plánuje do roka odejít do zahraničí. Nejde ale přesně říci, kolik slovenských sester pracuje v zahraničí. Máme sice Slovenskou komoru sester a porodních asistentek, ve které musí být povinně registrovaná každá sestra vykonávající povolání na Slovensku, nicméně řada lidí včetně mě ukončí studium a hned odejde do zahraničí. O nich tak není evidence. Každopádně řada mladých si uvědomí, co za práci na Slovensku dostanou, a zjistí, že by to finančně neutáhli. Sám jsem si vědom, že kdybych dělal na Slovensku, nedokázal bych se osamostatnit, nemohl bych si dovolit auto či hypotéku.

To byl jeden z důvodů, proč jste se rozhodl odejít do Česka?

Jeden z hlavních důvodů. Chtěl jsem také zkusit něco nového, a IKEM je pojem. Jde o prestižní nemocnici, kde se provádějí výkony, které se jinde ve střední Evropě nedělají.

Takže jste se hlásil cíleně do IKEM?

Ano, jinam jsem ani neposlal životopis. A vyšlo to.

Můžete přiblížit vaši práci v IKEM? O jaké pacienty pečujete?

Jsme rozděleni na čtyři party, v každé je kolem 15 sester. Zároveň jsou v každé partě dvě sestry, kterým říkáme parťačky. Bývají to ty nejzkušenější a mají na starosti přiřazování pacientů konkrétním sestrám, zaučují nově příchozí personál a mají komplexní přehled, co se děje na oddělení. My si pak pacienta převezmeme. Staráme se o lidi po kardiochirurgických výkonech, jako jsou bypassy, náhrady chlopně, implantace mechanických srdečních podpor a podobně.

Jak vlastně vypadá péče o takového pacienta s mechanickou srdeční podporou?

Mechanické srdeční podpory se rozdělují na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Krátkodobou má pacient jen pár týdnů, maximálně čtyři. Střednědobé jsou na jeden až šest měsíců, to je například extrakorporální membránová oxygenace (ECMO). Dlouhodobé pak může mít pacient i několik let. To je třeba HeartMate II nebo 3, což jsou srdeční podpory, které se dělají v IKEM už 20 let. Dostávají je pacienti se srdečním selháním, třeba dilatační kardiomyopatií, kdy jsou srdeční oddíly zvětšené, nejčastěji se jedná o levou komoru, takže srdce nedokáže dostatečně čerpat krev. Jedná se o čerpadlo na magnetickém principu, ve kterém je turbína a z nějž vychází kanyla do aorty. Implantuje se do levé komory, odkud nasává a přečerpává krev do systémové cirkulace. Někdy se stává, že se lidem po implantaci komplexně hrudník neuzavře, zašije se jenom kůže. Jedná se o prevenci – kdyby nastalo krvácení, což se muže stát, má operatér rychlý přístup k ráně a může zkontrolovat a ošetřit zdroj krvácení. Další den se pak na sále hrudník definitivně uzavře. Poté si pacienta vezmeme zpátky na oddělení, a pokud je vše v pořádku – nekrvácí a nestoupá vazopresorická podpora, tak ho vedeme po indikaci lékaře pomalu ke vzbuzení a následně extubaci. S dlouhodobými podporami pak pacienti chodí domů. Z břicha jim vede perkutánní kabel, který je napojený k modulu, a ten pak buď na baterky, s kterými vydrží v rozmezí od 10 až 17 hodin podle stupně aktivity pacienta, nebo do napájecí jednotky, která je napojená do elektrické sítě. S tím mohou normálně fungovat, má to jediné omezení, že se pacienti nesmějí koupat.

Lékaři pak mají na dálku přístup k datům z tohoto přístroje?

Pacienti po implantaci chodí do IKEMu pravidelně na kontrolu. Navíc k nim chodí naši koordinátoři pro mechanické srdeční podpory, kontrolují, jestli pacienti správně pečují o ránu kolem kabelu a zda je vše v pořádku. Neskončí to tedy tím, že se pacientům implantuje podpora, ale jsou dále sledováni. Pokud to jsou lidé se srdečním selháním, jsou tu dvě varianty. Buď nemohou být transplantovaní kvůli přidruženým nemocem či věku, v takovém případě se jedná o trvalé řešení neboli destination therapy, anebo se jedná o čekatele k transplantaci, kteří by se nemuseli vzhledem ke zdravotnímu stavu dočkat transplantace, případně pro ně momentálně není vhodný dárcovský orgán. V takovém případě se jedná o „bridge to transplantation“.

Jak je to u krátkodobých podpor?

Jde například o intraaortální balónkovou kontrapulzaci, která je zavedena přes tříslo. Pacient v době, kdy ji má, zůstává v nemocnici, buď u nás na resuscitačním oddělení, nebo na koronární jednotce. Čeká se přitom na to, jestli se jeho zdravotní stav zlepší, nebo ne. Pokud se stav zlepší, podpora se explantuje a pacient plnohodnotně funguje bez ní. V případě, že se nezlepší, řeší lékaři další možnosti.

Teď trochu z jiného soudku. Jak jste fungovali za covidu?

Pacientů jsme měli docela hodně, ale nebyli jsme tak vytížení jako všeobecné nemocnice – IKEM nebyl prioritně covidová nemocnice. Nechali nás jako jediné transplantační centrum v rámci celé republiky, takže všechny transplantace srdce se dělaly u nás. Necovidové pacienty jsme měli na našem oddělení, zároveň jsme ale měli vytvořenou covidovou jednotku na intermediálu, kde jsme se střídali.

Jak jste to zvládal?

Psychicky jsem to zvládal docela dobře, co se ale týče osobních ochranných pomůcek, bylo to docela náročné. Vydržet v nich šest, osm hodin nebylo snadné – nemůžete se ani napít nebo jít na záchod. Ale zvládli jsme to – jsme perfektní tým, vzájemně jsme si pomáhali a mohli se na sebe spolehnout.

Co pro vás v tomto období bylo nejobtížnější?

Nejhorší bylo umírání. Můžete se snažit nevím jak, chirurgové a anesteziologové dělali, co mohli, implantovali ECMO, různě ho konfigurovali dle stavu pacienta, ale stejně to často skončilo fatálně. To je trochu demotivující – člověk se snaží, vydá ze sebe všechno, a stejně se to nepovede. Nejhorší to bylo, pokud jsme pacienta měli déle, už třeba před covidem za ním chodili příbuzní a znali jsme ho.

Jak jste pak vnímal názory, že je covid rýmička?

Kdo tohle říkal, a pak covid dostal, často názor změnil. Hodně lidí mělo těžký průběh. Sám jsem měl osobní zkušenost, ale chřipečka to rozhodně nebyla. Spal jsem 18 hodin v kuse, nebyl jsem schopný vůbec ničeho, a to jsem mladý, zdravý člověk. Co potom starší lidé, co nemocní?

Co vám naopak toto náročné období dalo?

Stmelilo to náš kolektiv a získali jsme novou zkušenost.

Když odbočím od covidu, proč jste si vlastně vybral povolání zdravotní sestry?

Když jsem chodil na základní školu, dělal můj táta pečovatele v Rakousku a máma v lékárně. A já najednou přišel domů a říkám: půjdu na zdrávku. Jinam jsem se ani nehlásil. Motivaci jsem tedy měl od rodičů.

Jde o hodně feminizovaný obor. Jak se vám v ženském kolektivu pracuje?

Dobře. I pro ženy je to, když mají v oboru muže, zpestření. U nás na oddělení je ale i dost kluků, jak zdravotních sester, tak záchranářů. Psal jsem bakalářskou práci na téma muži v povolání sestra a v jejím rámci dělal rozhovory s muži, kteří tuto práci dělají také. Bylo to velmi zajímavé – tématu se na Slovensku skoro nikdo nevěnoval. Ptal jsem se třeba na zkušenosti s oslovováním, protože v Česku ani na Slovensku nemáme pojem pro muže, který vykonává sesterské povolání. V anglicky mluvících krajinách je to male nurse, podobně je tomu i v němčině männliche Krankenschwester. Je to trochu škoda.

Slyšela jsem, že si sestřičky i lékaři často zdravotní bratry hýčkají…

Na Slovensku jsem to zažil také, ale někdy se snažím naopak kolegyně opečovávat já. Třeba něco upeču, abychom si na víkendové službě zvýšili glykemický index. Máme skvělý tým a setkáváme se i mimo práci, takže chodíme třeba na bowling nebo děláme pikniky.

Co je pro vás na sesterském povolání to nejtěžší?

Jak už jsem říkal – když děláte vše, co můžete, a pacient umře. Asi nadosmrti mi v hlavě zůstane zážitek z mé první práce na Slovensku. Měli jsme pacienta, který u nás ležel dva nebo tři měsíce. Chodila za ním jeho rodina, která byla ze stejného města jako já. Než nám tenhle pacient umřel, podíval se na mě a řekl: já už umřu, ale nebojte, děkuji vám za to, co jste pro mě udělal. Takové chvíle jsou na psychiku velmi náročné. Proto by se měl člověk naučit trochu odosobnit, aby si to nenosil domů a časem by pak práci nezvládl. Obdivuji kolegyně, které dělají na dětské onkologii – před nimi smekám klobouk, to musí být na psychiku hrozné.

„Když někdo v 80. letech řekl, že je zdravotní sestra, byl to pojem. Dneska když řeknu, že dělám sestru, tak si vrstevníci myslí, že utírám zadky. Proto by se sestry měly vzdělávat.“

Jak se s tím vypořádáváte vy?

Musím to zpracovat a dát tomu čas. Snažím se to ale rozlišovat, takže když jsem venku, jsem někdo jiný než ten, co nosí zdravotnické oblečení. Skončí mi směna, odevzdám pacienta, převleču se a IKEM v hlavě uzavřu. Jdu si užívat života, studovat a věnovat se koníčkům. Teď mě lákají ze školy, ať pokračuji ve studiu a jdu na velký doktorát. Jsem dost nalomený. Podle mě je vzdělávání strašně důležité. Když někdo v 80. letech řekl, že je zdravotní sestra, byl to pojem. Dneska když řeknu, že dělám sestru, tak si vrstevníci myslí, že utírám zadky. Proto by se sestry měly vzdělávat, abychom přinášeli nové informace, dělaly se výzkumy, ošetřovatelská péče se mohla zlepšovat a také abychom zvyšovali prestiž našeho povolání. A musíme začít u sebe. Když někdo řekne, že je „jenom sestra“, vstávají mi vlasy na hlavě. To nikdy neříkejme. Sestry jsou důležité, mnohdy by se bez nich lékař neobešel. Naši lékaři nás berou vesměs jako rovnocenné – o pacienta, kterého mám přiděleného, pečuji v podstatě celou směnu, takže musím mít komplexní přehled, co pacientovi kape a jakou rychlostí, jakou má ventilaci a další věci.

Narážíte ve své každodenní praxi na nějaké systémové překážky, které vám výkon povolání komplikují?

Potěšilo by mě, kdyby se povedlo převést papírovou dokumentaci do elektronické formy. Moc se mi líbí náš systém Zlatokop, a máme zároveň i aplikaci, takže pokud má pacient třeba nějaký defekt, otevřu si přes QR kód jeho složku, kde jsou o něm základní informace, defekt vyfotím a pošlu do systému. To je skvělé. Pokud bychom se zbavili papírové dokumentace a převedli ji na nějaký podobný princip, mohla by se sestra více věnovat pacientovi a nemusela by tolik času trávit u papírů.

Na administrativu si u nás stěžuje hodně zdravotníků. Jsou tu podle vás úkony, které skutečně jsou zbytečné, nebo by to mělo být primárně o digitalizaci?

Dokumentace zbytečná rozhodně není. Když si třeba předáváme pacienta, tak jsme jenom lidé a něco si můžeme zapomenout říci. V dokumentaci to všechno je. Je to i pro případ kontroly, když třeba rodina podá stížnost, že pacientovi nebyla podána adekvátní péče. Dokumentace je dobrá i v rámci studií – když třeba jedete na konferenci, můžete využít archiv a udělat kazuistiku.

Co na práci v IKEM nejvíc oceňujete?

Že mi vedení vychází vstříc, co se týče vzdělávání, a taky máme benefitní program, který jsme na Slovensku neměli. Management si nás všímá, a to nejen, když uděláme chyby, ale i pokud uděláme něco navíc. Když jsem dělal diplomovou práci, hodně sester pracujících mimo Slovensko si pochvalovalo, že jsou viděny nejen přímým nadřízeným, ale i vrcholovým managementem – že tam jsou, dělají svojí práci, a dělají ji dobře.

Jaké máte plány do budoucna? Je nějaká osobní meta, které byste chtěl ve svém povolání dosáhnout?

Zatím chci zůstat na oddělení, kde jsem, a uvidíme. Když jsem začal studovat, netušil jsem, že skončím v Čechách v IKEM. Může se stát, že jednou půjdu ještě někam dál na západ. Každá zkušenost je dobrá, cokoliv mě obohatí, bude plus.

A co návrat na Slovensko, zvažujete ho?

Ne. Zatím nemám motivaci pro návrat.

Ani změna platových podmínek nebo otevření nové nemocnice by vás nenalákaly?

Ne. Nová nemocnice je zajímavý projekt, hodně mě zaujalo, že tam plánují mít elektronickou dokumentaci, takže bych tam určitě rád šel na exkurzi, ale neplánuji se vrátit pracovat na Slovensko.

Máte na závěr nějaký vzkaz pro zdravotní sestřičky?

Ať studují a neříkají, že jsou „jenom“ sestry. Zdravotní sestry jsou důležité, výjimečné a mají být právem na co hrdé.

Michaela Koubová