Očkování z dětství proti záškrtu nechrání celoživotně, je na místě každých deset let
Ministerstvo zdravotnictví vydalo Doporučený postup při výskytu onemocnění záškrtem, který zpracoval Státní zdravotní ústav. Postup by měl sjednotit systém prevence vzniku a šíření nákazy vzhledem k vyšším výskytem onemocnění v některých evropských zemíchvčetně Česka. Zároveň je na místě připomenout veřejnosti význam očkování a důležitost přeočkování. Povinné očkování proti záškrtu z dětství totiž nechrání celoživotně. Přeočkování kvůli vyvanutí imunity v dospělosti doporučují Světová zdravotnická organizace i Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (WHO a ECDC) každých deset let.
Očkování vedlo k významnému poklesu výskytu záškrtu na celém světě. Aby ale nedocházelo v populaci k epidemiím záškrtu, musí kolektivní imunita navozená očkováním dosahovat 80 až 85 procent.
„Po třídávkovém základním očkování vakcínou proti záškrtu, tetanu a pertusi neboli černému kašli má 94 až 100 procent dětí potřebné hladiny protilátek proti záškrtu. Imunita po základním očkování ale postupně slábne, podobně jako u většiny očkovacích látek. K zajištění trvalé ochrany jsou tedy potřebné dávky posilovací. V České republice se záškrt dříve řadu let nevyskytoval právě díky povinnému očkování, které začalo už v roce 1946. Riziko nákazy se ale obecně zvyšuje s věkem, s poklesem ochranných protilátek, a většinou má souvislost i s kontaktem s neočkovanými osobami nebo s cestováním do zahraničí,“ vysvětluje Kateřina Fabiánová, zástupkyně vedoucího Oddělení epidemiologie infekčních nemocí SZÚ.
Záškrt nabývá celoevropsky na významu kvůli cestování i migraci ze zemí, kde se záškrt stále běžně vyskytuje. To jsou například některé asijské země, zejména Indie, nebo z evropských zemí Lotyšsko. Kombinace rostoucí váhavosti lidí ohledně očkování, častého cestování a vyvanutí imunity u očkované populace vede k tomu, že se záškrt znovu objevuje, a i v budoucnu je třeba s tímto onemocněním počítat. Proto je nutné udržet proočkovanost celé populace na co nejvyšší úrovni.
V evropské populaci ale klesají ochranné titry protilátek proti difterii jako následek poklesu postvakcinační imunity, což potvrdily sérologické přehledy v ČR i nedávná studie.
Mohlo by vás zajímat
„Připomeňme si, že v průběhu roku 2022 byly hlášeny případy kožní a respirační formy záškrtu z několika evropských zemí, včetně České republiky, kde jsme zaznamenali postupně pět případů. Výskyt záškrtu oznámilo loni například také Rakouskou, Belgie, Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Norsko, Španělsko, Velká Británie a Švýcarsko,“ dodává doktorka Fabiánová.
Očkovat by se měli cestovatelé i zdravotníci
S ohledem na doporučení WHO by se v ČR s přeočkováním mělo začínat v 25. roce života. „Přeočkování dospělých proti záškrtu v desetiletých intervalech do svých očkovacích programů zavedla už řada národních zdravotnických institucí. Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) doporučuje posilovací dávku proti záškrtu cestovatelům, kteří se vydávají do zemí s endemickým výskytem nákazy a zvláštní pozornost by měla být věnována i zdravotníkům, kteří jsou vystaveni většímu riziku kontaktu s bakterií. Ačkoli není v České republice přeočkování v dospělosti hrazeno ze zdravotního pojištění, je důležité upozornit na jeho potřebnost a vyzvat veřejnost k aktivnímu zájmu o tuto vakcínu,“ uvádí ředitelka Státního zdravotního ústavu Barbora Macková.
Současná dětská populace je proti záškrtu naposledy očkována mezi 10. až 11. rokem života. Při prvním přeočkování dospělých by bylo vhodné aplikovat kombinovanou vakcínu proti pertusi, difterii a tetanu, případně i proti přenosné dětské obrně, a to jak kvůli vyššímu výskytu případů černého kašle v posledních letech a nedostatečné hladině protilátek v populaci, tak s ohledem na epidemiologickou situaci přenosné dětské obrny ve světě. V Česku přitom není dostupná monovakcína proti záškrtu, proto se v dospělosti doporučuje přeočkování trojkombinací proti záškrtu, tetanu a pertusi. Není ale hrazeno ze zdravotního pojištění.
Inkubační doba záškrtu je obvykle dva až pět dní. Nakazit se je možné od člověka nemocného, v rekonvalescenci nebo bezpříznakového nosiče, infekci ale mohou přenášet i zvířata. K přenosu infekce dochází nejčastěji při úzkém kontaktu kapénkovou cestou, při kašli nebo kýchání, přímým kontaktem s pacientem nebo nosičem prostřednictvím infikovaných kožních lézí, ale i nepřímo prostřednictvím kontaminovaných předmětů a prádla. Nakazit se lze kontaktem s infikovanými zvířaty či například konzumací nepasterizovaných mléčných produktů. Nakažlivost nemocného začíná koncem inkubační doby, trvá po celou dobu nemoci, obvykle 14 dní, ale vylučovat původce onemocnění může nakažená neléčená osoba až šest měsíců. Nákazu řeší cílená antibiotická léčba. Lidé se záškrtem už obvykle nejsou nakažliví 48 hodin po začátku antibiotické terapie.
-SZÚ-
Michaela Koubová
