Deprese, paranoia, bludy a někdy i agrese. Nejen s těmito vážnými diagnózami se čeští psychiatři dennodenně setkávají u svých pacientů. Duševně nemocní lidé je zahrnují svými problémy a oni jim trpělivě naslouchají. Kvůli personálnímu nedostatku si navíc ambulantní psychiatr leckdy vyslechne i třicet pacientů denně. Vybírá si to daň i na jeho psychice? Je tu někdo pro ty, kdo sami pomáhají potřebným? Jak se se stresem a jinými negativními pocity z práce s pacienty psychiatr vyrovnává? Nejen na to jsme se ve Zdravotnickém deníku ptali psychiatra Jana Knoppa z Psychiatrické ambulance v Brně.
Jak moc hrozí psychiatrům v České republice riziko syndromu vyhoření? Uvádí se, že jím trpí možná až pětina Čechů a lékaři patří mezi nejohroženější skupiny.
Některé studie ukazují, že riziko syndromu vyhoření v psychiatrii je zvýšené zejména ve dvou obdobích profesního života. První skupinou jsou mladí lékaři, kteří mohou mít idealistické představy o své práci a poté se setkávají s realitou. Nepřiměřeně dlouhá pracovní doba (např. časté noční služby), nedostatek odborného vedení a dohledu, zvýšená pohotovost k tomu zažívat frustraci z léčby rezistentních nebo chronických průběhových variant psychických poruch dále zvyšují riziko tohoto syndromu u této skupiny. Druhou skupinou jsou zase psychiatři, kteří jsou již dlouho v klinické praxi a pracují samostatně ve svých ambulancích. Tato skupina je vystavena kumulujícímu se tlaku během let v daném oboru. Pracovnímu přetížení, nedostatku podpory a zdrojů (ztížený přístup k systematické podpoře v rámci intervizních setkání nebo supervize) a narůstající počty náročných pacientů s problémy, které často přesahují medicínský rámec poskytované péče. Proto některé země již začínají dbát na psychické zdraví lékařů a připravují celonárodní preventivní programy zaměřené na prevenci syndromu vyhoření, aby se předešlo ztrátě cenných lidských zdrojů.
Projevuje se nějak psychická náročnost ambulantní péče i v soukromém životě lékařů?
Práce psychiatra často vyžaduje intenzivní nasazení při řešení různých emočně náročných situací. V rámci své práce hodně nasloucháme, ale i hodně mluvíme, což může někdy vést k tomu, že se v mimopracovním prostředí stahujeme z mezilidského kontaktu, někdy můžeme mít tendenci se až izolovat od rodiny nebo přátel, kteří mají také své požadavky. Je důležité umět si nastavit hranice, říct si o respektování únavy a i toho, že jsou někdy určitá témata, která psychiatr doma nebo se svými známými nemá kapacitu, nebo už jednoduše nechce, probírat. Kromě toho je také nutné pečovat o rodinné zázemí a udržovat dobré sociální vztahy, protože dobré zázemí nás chrání před emocionálním vyčerpáním.
Pokud se u psychiatra vyskytnou psychické potíže, jaké má možnosti, jak se s nimi popasovat?
Prvním krokem je využití supervizních nebo intervizních setkání. V rámci nich psychiatr probírá své pacientské případy se zkušenějším kolegou či kolegy a získává tím nové pohledy na řešení problémů. Nápomocné může být i samostudium a seberozvoj, například čtení odborné literatury, nebo účast na školeních a workshopech. Pokud již potíže zasahují i do mimopracovní oblasti, může vyhledat psychoterapii. Psychoterapeut pomůže klientovi zmapovat jeho psychickou nepohodu a identifikovat spouštěče, nedostatečně rozvinuté dovednosti nebo nedostatečný přístup ke zdrojům potřebným pro obnovení psychické rovnováhy. Následně v bezpečném a důvěrném prostředí psychoterapie se dotyčný může opřít o své vnitřní zdroje a pocítit svobodu; rozvíjet se směrem, který je pro něj důležitý. Tímto způsobem se dokáže vypořádat s těžkostmi, které prožívá. Nelze opomenout ani možnost nalézt podporu v rodině, přátelích a dalších blízkých osobách, které mu mohou poskytnout emocionální oporu a pomoc. Pokud mají psychické potíže již klinický význam, tedy splňují diagnostická kritéria některé z psychických poruch je na místě i psychofarmakoterapie. Zde ovšem platí, že je lepší se svěřit do rukou kolegy než samoléčba. Nejefektivnější je však včasná prevence a péče o vlastní duševní zdraví, která může zabránit vážnějším problémům.
Myslíte, že je mezi psychiatry paradoxně větší nechuť vyhledat psychologickou pomoc, než u běžné populace? Pokud ano, tak proč?
Je to hodně individuální, ale jako v běžné populaci tak i pro některé psychiatry může být náročné říct si o odbornou pomoc. Často je v první řadě, opět jako v běžné populaci, i pro psychiatry náročné přijmout, že potřebují pomoc. Podílí se na tom jednak strach ze stigmatizace, neboť v prostředí lékařských profesí je, i přes četné snahy o destigmatizaci, stále přetrvávající stigma psychické poruchy a z toho plyne obava, že přijetí odborné pomoci by mohlo mít negativní dopad na jejich kariéru nebo profesní pověst. Dalším důvodem může být obava z narušení „profesního sebevědomí“ – když musí lékař hledat pomoc u jiného profesionála, nabourává to potřebu zůstat profesně nezávislý a být schopný řešit problémy sám. Myslím, že se to ale netýká jen psychiatrů, ale lékařů obecně, a nejen v oblasti duševního, ale i v oblasti tělesného zdraví. Dále může psychiatry od vyhledání odborné pomoci odradit i nedostatek času či nedostatek informací o reálných možnostech, což může vést k nejistotě a neochotě hledat pomoc.
Jaké kroky by měl stát/ministerstvo/zaměstnavatel podniknout, aby psychiatrům ulevil v jejich náročné práci?
Je otázka, zda lze tyto věci centralizovat, zda je vymáhat, nebo „péči o sebe“ třeba ve formě účasti na intervizních a supervizních setkáních například bonifikovat. Zaměstnavatel může poskytnout dobré podmínky pro adekvátní vzdělávání, trénink odborných dovedností a zajištění kvalitního přímého odborného vedení zejména pro mladé kolegy vstupující do oboru. Rovněž je na místě, a to jak v rámci jednotlivých pracovišť, tak celé sítě poskytovatelů psychiatrických zdravotních služeb, podpora týmové práce a kvalitních profesních vztahů. Zlepšení komunikace a spolupráce mezi členy týmu ale i mezi jednotlivými pracovišti sítě poskytovatelů může pomoci snížit emoční zátěž, kterou zažívají psychiatři. Toto je výrazně lehčí realizovat ve větších městech. Je ovšem otázka, zda intraoborové konzultace mají probíhat ve volném čase, nebo být nějak honorovány a případně kým. Důležité je také poskytnutí dostatečného času na dovolenou a odpočinek a zajištění adekvátního financování.
Co stojí v cestě tomu, aby byl psychiatrický studijní obor atraktivnější pro potenciální uchazeče?
V obecné rovině se očekávání absolventů lékařských fakult při volbě oboru postupně mění. Adekvátní finanční ohodnocení je stále důležitým, ale již ne jediným faktorem. Do popředí se dostávají témata jako přiměřená rovnováha mezi pracovním a soukromým životem a flexibilní pracovní podmínky, které umožňují dostát náročnému tempu moderního života. Významnou roli hraje i prestiž oboru a jeho vnímání v širší společnosti. Proto se i probíhající Reforma psychiatrické péče dílem zaměřuje na destigmatizaci našeho oboru. Snažíme se celé společnosti ukázat moderní tvář psychiatrie jako vědeckého oboru, který se zabývá komplexními otázkami duševního zdraví a využívá v léčbě vědecky ověřené moderní metody a terapeutické přístupy. Důležitá je i organizace postgraduálního vzdělávání v oboru – předatestační příprava. V posledních letech došlo k optimalizaci vzdělávacích programů tak, aby v prvních letech v oboru mladí lékaři získali přehled o jednotlivých specializacích našeho oboru a s narůstajícími roky praxe se mohli odborně profilovat. Proces vzdělávání je průběžně revidován dle moderních trendů léčby jednotlivých psychiatrických poruch tak, aby vzdělávání bylo co možná nejvíc praktické a orientované na potřeby pacientů a jejich rodin.
Jaké další možnosti jim může obor psychiatrie nabídnout?
Pro některé mladé lékaře může být motivací i účast na výzkumných projektech a publikační činnost. V této oblasti psychiatrie jako obor, který se neustále dynamicky rozvíjí, nabízí celou řadu příležitostí. Výhodou psychiatrie je také možnost práce v multidisciplinárním týmu, jehož další členové mohou lékařům ulehčit od nutnosti řešit důležité problémy pacientů, které jsou jak medicínské tak i nemedicínské povahy (psychoterapeutické a rehabilitační přístupy, celková koordinace terapeutických aktivit, sociální služby atd.). Proto je důležitý i dostatek dalšího personálu, jako jsou psychiatrické sestry, psychologové, psychoterapeuti, zdravotně-sociální pracovníci. Práce v dobře fungujícím týmu zdravotnických profesionálů, kde jsou stanoveny jasné role a zodpovědnosti, což umožňuje každému členu týmu soustředit se na svou práci a přispět k dosažení společného cíle, je velmi obohacující a umožňuje překonání překážek, které by jednotlivec nemusel zvládnout sám. To přispívá k vysoké kvalitě poskytované péče a spokojenosti jak pacientů, tak i členů týmu.
Filip Krumphanzl
