Nemocnice na Ukrajině nejsou v posledních měsících schopné zvládat vzrůstající nápor vojáků s psychickými onemocněními. Psychiatrická nemocnice v Kyjevě známá jako „Pavlivka“ ještě před vypuknutím ruské invaze na Ukrajinu léčila především schizofrenní pacienty. V červnu minulého roku Pavlivka otevřela nové oddělení s dalšími čtyřiceti lůžky, o šest týdnů později se počet lůžek kvůli válečným psychickým traumatům vojáků rozrostl na sto, píše americký deník The New York Times.
„Byli čtyři poblíž fronty na východě Ukrajiny. Tu noc sestřelili z nebe ruský dron. Bylo to pro ně malé vítězství. Trosky dronu se ale zřítily dolů a zabily všechny muže až na něj,“ vypráví ošetřující psychiatrička přeživšího vojáka z Ukrajiny. Ten na své pozici musel přečkat celou mrazivou noc. Když pak přišli i pro něj, nebyl schopen mluvit. „Tak to je,“ řekla psychiatrička z Pavlivky. „Uzavřel se do sebe.“
Oddělení pro vojáky v psychiatrické nemocnici Pavlivka je klidným místem s vysokým stropem, šachovnicemi a ping-pongovým stolem. Člověk by si místo snadno spletl s domovem důchodců, ovšem s tím rozdílem, že v tomto zařízení chybí kliky u dveří. Sestry obcházejí pokoje, aby pacientům rozdaly léky nebo píchly injekce. Vojáci na oddělení stále nosí své uniformy, ale batohy a boty mají seřazené na podlaze vedle postelí. Mladšímu poručíkovi jménem Ruslan se v nemocnici stále opakuje stejný sen. Potápí se do zákopu, ale není to zákop, nýbrž hrob. „Chtěl bych se schovat v nějaké díře a jen tam ležet,“ říká. Další voják vypráví, že od doby, kdy se vrátil z boje, nemohl spát. Celé oddělení se podobnými příběhy jenom hemží.
Doktorka Antonina Andrienko, která dohlíží na jedno z vojenských oddělení v Pavlivce, se kvůli pracovnímu náporu nemůže vracet každý večer domů, proto o víkendech spí na posteli ve své kanceláři. Na jejím oddělení vojáci odpočívají a chodí kouřit. Není tam žádná posilovna – jen dva rotopedy v místnosti mimo její kancelář. Po třech nebo čtyřech týdnech se vojáci vracejí ke svým velitelům, aby je posoudila lékařská komise. Podle vedení nemocnice se jich vrátí do služby zhruba 70 procent. Ve své ordinaci doktorka Andrienko poslouchá vojáky někdy celé hodiny. Začíná tím, že se ptá na jednoduché věci, které se týkají například bolesti v zádech nebo žaludku. „Potřebují někoho, kdo naslouchá jejich příběhům. Jejich ženy a děti to nezvládnou,“ uvádí. „Jakmile začnou mluvit, je těžké přimět je, aby přestali.“
Myšlenkami jsme stále na frontě, popisují vojáci
Vojáci v nemocnici často popisují příznaky záhadného původu. Oleksandr, který byl před válkou rybář, začal pociťovat po návratu z bojů velké změny. Jednalo se o koktání, třes a zvýšený krevní tlak. Ačkoliv mu už nehrozilo žádné nebezpečí, jeho tělo bylo trvale v „pohotovosti“.
Ruslan, mladší poručík, který byl před ruskou invazí učitelem umění, se nemůže zbavit pocitu, že vypukne nebezpečí. V Bachmutu velel jednotce a byl přidělen k umisťování min před ukrajinskými liniemi. Teď se však nemůže zbavit pocitu, že je stále ve válce. „Všechny ty hrůzy v Bachmutu mě teď začínají pronásledovat,“ říká. „Bylo to peklo. Žiju v pekle.“
Mnozí popisují pocit prázdnoty, a to i dokonce když jsou se svou rodinou. Valerij, který byl před válkou stavební dělník, říká: „Moje žena se mnou někdy mluví a já ji nevnímám. Je to pravda, někdy ji prostě neslyším. Moje myšlenky se točí kolem něčeho, co se stalo na frontě. Vidím celou posádku a své přátele, kteří uhořeli v tanku. Pamatuji si jejich jména, rodná města, funkce i jména jejich manželek.“ Valerij vzpomíná, jak jednomu z nich v rozhovoru těsně před spaním slíbil, že mu pomůže opravit střechu. „Naše postele byly vedle sebe, a pak byl pryč,“ dodává nepřítomně.
Válečná traumata mohou podle vědců trvat až do konce lidského života a překvapivě mohou ovlivnit také další generace. Doktor Oleh Chaban, psychiatr, který působil jako poradce ukrajinského ministerstva obrany, pozoroval ukrajinské vojáky od roku 2014, kdy Rusko obsadilo Krym. Podle Chabana jsou vojáci v boji intenzivně soustředění a pohánění adrenalinem. Když však opustí válečnou zónu, začnou se objevovat noční můry, vzpomínky a nespavost. Epidemiologové, kteří studovali děti narozené po hladomoru, našli o desítky let později stopy toho, co zažili jejich rodiče – vyšší míru schizofrenních sklonů a cukrovku. „Znepokojuje mě to,“ říká doktor Chaban. „Chci, aby moje vnoučata a pravnoučata žili v zemi zvané Ukrajina.“
Některé příběhy, jak je zaznamenal deník The New York Times
Viktor, 53 let
Povolání: voják, bývalý učitel
„Kluci říkají, že mluvím ze spánku a bojuji v zákopech. Moji padlí bratři, se kterými sedím v zákopu, se mě ptají: ‚Viktore, proč nestřílíš?‘ Propadám panice. Chvíli trvá, než si uvědomím, že to byl jen sen. Je to velmi bolestivé. Chci se schoulit do kouta pod deku. Někteří z vojáků byli moji studenti. Pracoval jsem jako učitel. Byli jsme spolu od prvního dne války ve stejných zákopech a na stejných pozicích. Oni ale zemřeli a já ne.“
Oleksandr, 21 let
Povolání: voják, bývalý student
„Dokončil jsem školu a v roce 2021 jsem vstoupil do armády. Pak začala válka a všechno se pokazilo. Měl jsem posttraumatický stresový syndrom. V nemocnici jsem zůstal 21 dní. Pak jsem byl poslán k vojenské jednotce. Zůstal jsem tam měsíc a poté se to znovu zhoršilo, proto mě poslali sem. Po roce mě propustili. Byla mi diagnostikována schizotypální porucha osobnosti. Slyším hlasy, které mí říkají, abych se zabil, ale snažím se je neposlouchat.“
Nadiya Medvedska, 69 let
Povolání: zdravotní sestra
„Naši pacienti jsou z první linie. Musíte být velmi opatrní. Bojím se o každého z nich. Jsou jako naše děti. Všichni jsou neustále napjatí, ale víte, laskavost dobývá svět. Když se k nim chováte laskavě, chovají se k vám stejně.“
Stanislav, 29 let
Povolání: voják, bývalý kuchař
„Neměl jsem v plánu tady skončit. Asi po šesti měsících jsem přestal cítit emoce. Jste neustále na jednom místě a každý den je stejný. Šedé dny plynou den za dnem a nic se nemění. Nakonec jsem ztratil chuť také k jídlu a špatně spím. Můj psychický stav se zhoršil a stal jsem se neklidným. Nemohu se soustředit na jednu věc, protože mám v hlavě nepořádek. Musím nějak začít žít normální život.“
Andriy, 27 let
Povolání: voják, bývalý pracovník v logistice
„V mé hlavě je spousta věcí. Jako když jdete na ryby a zamotáváte vlasec. Při obraně Klishchiivky zasáhla můj příkop mina. Zhoršil se mi zrak a nevím, jestli se to vůbec někdy vrátí do normálu. Hodně tady přemýšlím. Všechny problémy si beru k srdci. Jsem moc rád, když přijede moje rodina a snoubenka, ale jako bych s nimi nebyl. Jsou tady, ptají se, vtipkují, ale já zůstávám uzavřený. Před tím vším jsem býval takový veselý chlap. Teď jsem většinou smutný. Je mi lépe o samotě.“
Mykola Ševčenko, 59 let
Povolání: zdravotní bratr
„Nastoupil jsem do nemocnice před dvěma lety. Tato práce je velmi specifická, protože kluci pocházejí většinou z předních linií a potřebují individuální přístup. Stav každého muže je jiný. Ráno začínám pracovat, povídáme si a já hodnotím jeho psychický stav. Tímto způsobem se přizpůsobuji každému člověku zde.“
-ns-
