I když covid-19 z pohledu Světové zdravotnické organizace oficiálně nepředstavuje globální ohrožení veřejného zdraví, neznamená to, že by infekce zcela zmizela a přestali kvůli ní umírat lidé. Stačí se z pohodlí Evropy a evropských zdravotnických systémů přesunout do zemí subsaharské Afriky, které spolu s covid-19 čelí i řadě dalších závažných infekčních chorob. To vše se navíc mnohdy odehrává v místech, kde chybí potřebná nejen zdravotní infrastruktura i politická i bezpečnostní situace je nestabilní. O to důležitější je dostupné očkování, které tu doslova znamená rozdíl mezi životem a smrtí. To potvrdila také konference věnovaná společnému programu Evropské unie a Světové zdravotnické organizace na podporu očkování proti covid-19 v šestnácti zemích subsaharské Afriky, která se uskutečnila v polovině května v tanzanském Dar Es Salaamu.
Dar Es Salaam je více než pětimilionová metropole na východě Tanzanie, východoafrické země, kam cizinci obvykle přijíždějí na exotické safari či nedaleký ostrov Zanzibar, který nabízí luxus hotelových resortů. I když šedesátimilionová Tanzanie v řadě ohledů patří ke stabilním zemím v regionu, jenž na rozdíl od řady jiných nemusí čelit hrůzám války či probíhajícím ozbrojeným nepokojům, neznamená to, že by zůstala ušetřena negativním dopadům pandemie, i když jsou v mnohém jiné než v Evropě. Zvlášť když podobně jako mnoho jiných afrických států současně čelí mnoha epidemiím závažných infekcí a zdravotní péče zde není vždy dobře dostupná. Podle statistik Světové zdravotnické organizace zde na 10 tisíc obyvatel připadá 2,1 zdravotnického zařízení.
„Vakcinace proti covid-19 pro nás nebyla a není jedinou prioritou na poli očkování, protože současně musíme věnovat pozornost vakcinaci proti spalničkám, poliomyelitidě, choleře a také ohniskům horečky Marburg,“ popisuje Violet Mathenge, epidemioložka, která pracuje pro WHO v Tanzanii. I proto zde spolu s očkováním proti covid-19 souběžně běží očkování dětí proti spalničkám a dalším infekcím. „Pokud se vám podaří dostat vakcíny k lidem a lidi k nim, musíte využít každou příležitost k tomu, aby populace byla očkovaná. Pandemie narušila rutinní očkování dětí, což znamená, že nyní máme více než 400 tisíc dětí, které nejsou chráněny očkováním,“ dodává. V Tanzanii tak podobně jako v jiných zemích běžně současně očkují dospělé proti covid-19 a jejich děti proti dalším chorobám.
Zde ke konci letošního března dostalo základní sérii očkování proti covid-19, tedy jednu či dvě dávky podle typu vakcín, 52,5 % dospělé populace, navzdory tomu, že část populace Masajové jsou nomádi a země je také přijala velké množství uprchlíků z okolních států, kteří žijí v provizorních podmínkách. V tomto ohledu je Tanzanie nad průměrem celého afrického regionu WHO, kdy základní sérii očkování proti covid-19 ukončilo 29 % dospělé populace. Důvodů oproti Evropě nižší proočkovanosti je celá řada, od omezených dodávek vakcín, značně omezenými kapacitami zdravotnictví, horší dostupností řady odlehlých oblastí, nestabilní politickou i bezpečností situaci a také fakt, že mnoho zemí regionu se už roky potýká s humanitárními krizemi, jejichž řešení je v nedohlednu.
Proto se jim Evropská unie prostřednictvím svého úřadu Generální ředitelství pro evropskou civilní ochranu a operace humanitární pomoci (ECHO) ve spolupráci s WHO rozhodla pomoci a investovala více než 16,6 milionů euro (více než 393 milionů korun) do projektu na podporu očkovacích programů v 16 zemích subsaharské Afriky. Za začátku projektu v polovině roku 2021 byla průměrná proočkovanost proti covid-19 méně než 5 %, po šestnácti měsících se dostala k téměř 30 % s tím, že v některých zemích překročila 40 %. Doslova premiantem je pak Libérie, která má proočkovanost dospělé populace proti covid-19 (základní sérií očkování) více než 80 %, což je více než Česko. Současně se v cílových zemí projektu zvýšil počet zdravotníků, kteří získali potřebné znalosti pro to, aby mohli očkovat, z 130 tisíc na 1,6 milionu, kteří působí v Burundi, Kamerunu, Středoafrické republice, Čadu, Demokratické republice Kongo, Guinei, Liberii, na Madagaskaru, v Mali, Nigeru, Nigérii, Somálsku, Jižním Súdánu a Súdánu.
Bez darovaných vakcín by nebylo možné očkovat
Do Afriky dorazilo více než 1,1 miliardy dávek, z toho téměř dvě třetiny v rámci programu COVAX, mezinárodní iniciativy propojující WHO, Gavi a Coalition for Epidemic Preparedness Innovations s cílem učinit vakcíny proti covid-19 dostupné také pro rozvojové země. Ty si na rozdíl od poměrně bohaté Evropy nebo USA nemohly dovolit nakupovat očkovací látky pro své obyvatele a byly závislé na darovaných vakcínách. Vůbec nejčastěji se jednalo o jednodávkou vektorovou vakcínu Johnson & Johnson (u nás používanou pod názvem Janssen) a mRNA vakcínu Pfizer/BioNTech. Do Afriky proudily ale i další očkovací látky, včetně čínských Sinopharm a Sinovac, vektorové AstraZeneca nebo mRNA Moderny i ruských vektorových Sputniku V a Sputniku Light. „Řada afrických zemí nemá vlastní kapacity v podobě úřadu lékového regulátora, a proto využívají WHO, která je schopná posoudit bezpečnost a účinnost vakcín a následně doporučit jejich použití i s ohledem na místní podmínky,“ přibližuje situaci Adidja Amani, kamerunská vakcinoložka, která v zemi vede výbor ministerstva zdravotnictví zodpovědný mimo jiné za schvalování vakcín.
Ne se všemi vakcínami do afrických zemí dorazila i potřebná dokumentace prokazující, že jsou dané očkovací látky bezpečné a účinné. O to důležitější tak je pro tyto státy mít možnost využít spolupráci s WHO. Navíc tyto země už od začátku očkovacího programu musely využití dodaných vakcín proti covid-19 velmi pečlivě plánovat. „Když máte jen omezené množství dávek a současně pracujete s tím, že různé očkovací látky mají různé očkovací schéma i různé požadavky na chladový řetězec, musíte řešit to, jak dané množství využít co nejefektivněji, aby bylo možné očkovat jak lidi žijící ve městech, tak v odlehlých lokalitách,“ vysvětluje Rebecca Olatunde, lékařka, která podílí na očkovacím programu v Nigérii. Zde vedle covid-19 musí řešit epidemie spalniček, žluté zimnice, cholery, záškrtu, mpox, horečky Lassa a také meningitidy.
Podle ní je naprosto nezbytné dobře znát cílové skupiny pro očkování a hledat cesty, jak se k nim co nejlépe dostat a současně očkovat proti více infekcím, ať už tak, že jsou podány dvě vakcíny současně, anebo jsou spolu s dospělými proti covid-19 očkovány také jejich děti. Jednou z cílových skupin pro očkování proti covid-19 zde byli uprchlíci, a to jak z jiných zemí, tak vnitřně vysídlení. „Humanitární krize v Nigérii trvá více než deset let, což s sebou nese také nedostupnost zdravotní péče. Uprchlíci jsou pro nás přirozeně jednou z prioritních skupin pro očkování, protože žijí ve velmi provizorních podmínkách, mají ještě horší přístup ke zdravotní péči a snadno mezi nimi může propuknout ohnisko nákazy,“ dodává. Díky pečlivému plánování a značnému úsilí bylo nakonec v zemi možné dosáhnout vyšší proočkovanosti mezi uprchlíky oproti obecné populaci.
Očkují sestry i zkušení komunitní zdravotníci
I když jsou mezi zapojenými zeměmi značné rozdíly, při očkování proti covid-19 mají jedno společné, a to schopnost využít místní komunity k tomu, aby bylo možné naočkovat co nejvíce lidí. Vlastní očkování pak provádí jak zdravotní sestry, tak zkušení komunitní zdravotníci. Trvat na tom, že očkovat smí jen lékaři, by v těchto podmínkách bylo plýtvání lidským potenciálem a zároveň riziko, že řada lidí nebude očkována, protože lékařů je velmi málo.
„Očkování v Somálsku probíhá za velmi nestabilní situace, kdy je zdravotnictví velmi křehké, zdravotníků nedostatek a současně covid-19 není místními lidmi vnímám jako ta největší hrozba, která je ohrožuje,“ přibližuje Mohammad Hamayoun, pakistánský lékař a epidemiolog, který vede očkovací program WHO v Somálsku. To se vedle řady epidemií musí vyrovnávat také s následky klimatický změn, které vyhání velké množství lidí z jejich domovů. O to důležitější je s lidmi o významu očkování mluvit tak, aby pochopili, proč je vakcinace důležité a proč by oni sami měli být očkováním chráněni.
Mohlo by vás zajímat
„Zásadní je, aby za očkováním stáli jak politici, tak autority, které místní lidé respektují, ať již to jsou představitelé komunit nebo náboženští vůdci. Bez jejich podpory jakékoliv očkování není možné,“ dodává. Vtáhnout místní komunity do očkování a brát je jako nezbytnou součást (jakéhokoliv) očkovacího programu je něco, bez čeho by se tyto země neobešly. „Jen to, že jste zdravotník, ještě samo o sobě neznamená, že vám lidé budou důvěřovat, když jde o očkování. Vakcíny proti covid-19 byly něčím novým, přirozeně spojeným s velkým množstvím obav. O to důležitější je s lidmi mluvit a využít ty, kteří mají důvěru své komunity k tomu, aby šířili poselství o očkování,“ doplňuje Brendan Dineen, původem irský lékař, který vede očkovací program proti covid-19 v Jižním Súdánu.
„Covid-19 pro tyto lidi není největší hrozbou, kterou čelí. Musí se vypořádávat s řadou dalších nebezpečných infekcí, nedostatkem potravin i chybějící zdravotní péčí. Když mluvíme o tom, že jsou chudí, znamená to, že nevlastní nic, jen pár základních věcí denní potřeby. Představa, že by v případě, že onemocní covid-19 a budou mít těžký průběh, dostali péči v nemocnici na jednotce intenzivní péče, je zde zcela mimo realitu. Když se nakazí, tak buď mají štěstí a přežijí, anebo v důsledku infekce zemřou. O to důležitější je pro ně očkování,“ uzavírá.
Ludmila Hamplová
