Lékař by měl dávat pacientovi najevo, že je rovným partnerem v péči. Partnerský přístup se ale netvoří sám. Je k tomu zapotřebí další faktor, kterým je správná komunikace, říká v rozhovoru pro Zdravotnický deník psychiatrička Barbora Mechúrová. Neziskovou organizaci MedicRise, která se zaměřuje právě na rozvoj komunikačních dovedností ve zdravotnictví, založila společně se svým bratrem, který studuje management a podnikání.
Co byl impulz k tomu založit neziskovou organizaci se zaměřením na komunikaci? Myslíte si, že výuka komunikačních dovedností na lékařských fakultách není dostatečná?
Na všech lékařských fakultách v celé České republice v tuto chvíli nějaká časová dotace výuky komunikace existuje. Bohužel ale dle mého názoru není tak rozsáhlá a dostatečná. Měla jsem možnost mluvit s kolegy, kteří studovali na různých lékařských fakultách, a nezávisle na sobě se všichni shodli, že výuka komunikace probíhala v dotaci jednoho až dvou týdnů v průběhu celých šesti let, což je velmi málo. Některé fakulty nabízely volitelné předměty nad rámec povinné výuky, ale těch se mohl zúčastnit jenom omezený počet studentů. Vzhledem k tomu, že komunikace je nástroj, který lékař využívá v praxi každý den, pozornost, která se věnuje rozvoji komunikace, je poměrně opomíjená. Dalším impulzem byly moje vlastní zkušenosti z praktické výuky za dobu mého studia, kdy jsem měla možnost komunikaci zdravotníků pozorovat, ale také zkušenosti mých blízkých a přátel, ale také zkušenosti mých blízkých a přátel, kteří se mnou sdíleli zážitky ze zdravotnictví, když se ocitli v roli pacientů, a bohužel ne vždycky to byly pozitivní zkušenosti.
Nabízíte kurzy pouze pro zdravotníky?
Zdravotníci jsou naší cílovou skupinou. Všechny profese, které se podílí na poskytování zdravotní péče, jsou u nás vítány. Mimo jiné také studenti lékařských fakult nebo studenti bakalářských zdravotnických oborů. Největší zastoupení je u nás ze strany lékařů a studentů lékařských fakult. Troufám si říct, že je to více než polovina našich účastníků. Zbylou část tvoří nejvíce zdravotní sestry, ale také fyzioterapeuti, sanitáři, psychologové nebo sociální pracovníci.
Pracujete také na nových projektech?
Hlavní náplní našich aktivit jsou vzdělávací akce. První akce, kterou jsme organizovali, byla konference Zdravé zdravotnictví. Mimo konference pořádáme běžné jednorázové kurzy nebo workshopy. Ty probíhají v různém rozsahu od čtyř do šestnácti hodin a jsou zaměřené na různá témata, které vycházejí z náročných komunikačních situací, kterým zdravotníci při práci čelí. Nově připravujeme workshop zaměřený na komunikaci s rozčíleným a neklidným pacientem, základy empatické komunikace nebo kurz na nenásilnou komunikaci. Od podzimu budeme rozbíhat půlroční výcvik v komunikačních dovednostech v rozsahu 40 vzdělávacích hodin o komunikačních dovednostech. Účastníci v něm budou mít možnost si během sedmi sobotních setkání osahat několik různých témat, jako například jak vést pacienty k větší zodpovědnosti za jejich zdraví, jak zvládat kritiku a výmluvy pacientů nebo jakým způsobem mohou pracovat během vzájemného rozhovoru s vlastními emocemi.
Zmiňovala jste, že součástí vaší cílové skupiny jsou také studenti lékařských fakult. Jakým způsobem vnímají potřebu rozvíjet se v komunikačních dovednostech oni, když nemají potřebné zkušenosti z praxe?
V polovině března jsme měli s MedicRise možnost spolupracovat na Po medině kempu, vzdělávací akci pro studenty medicíny, kterou organizoval lékař Martin Palička se svým týmem. U příležitosti Po medině kempu jsme si připravili dva workshopy. Jeden z nich začínal evokací, kdy jsem studentům řekla, aby si vybavili situaci týkající se komunikace mezi lékařem a pacientem, které byli svědky napříč svým studiem medicíny a která v nich do dnešních dní zůstává. Čekala jsem, že to budou pozitivní i negativní zkušenosti. Bohužel z těch třinácti studentů mělo dvanáct z nich velmi otřesné zkušenosti z výuky, a to mě vyděsilo. Paradoxně jediná pozitivní zkušenost nebyla z našeho zdravotnictví. Říkám si, co to vlastně vypovídá o atmosféře českého zdravotnictví. Studenti se velmi učí tím, že pozorují lékaře při práci. Ve chvíli, kdy mají negativní zkušenost, nemají moc příležitostí načerpat, jak by se to dalo dělat jinak.
Zajímalo by mě, jak to vnímají samotné lékařské fakulty, že vyučujete zdravotníky komunikačním dovednostem?
Když jsme organizovali konferenci Zdravé zdravotnictví, měli jsme záštitu 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Do určité míry tam spolupráce probíhá s ojedinělými lidmi. Konkrétní spolupráci s lékařskými fakultami ale navázanou nemáme. Momentálně vzniká iniciativa studentů ze 3. lékařské fakulty, která reflektuje potřeby vzdělávat se více v komunikačních dovednostech. Studenti přišli s myšlenkou, že by si přáli vytvořit víkendový kurz, během kterého by měli možnost vyzkoušet si během simulovaných situací, jak správně komunikovat.
Kde vidíte svoji neziskovou organizaci za pár let?
Naše nezisková organizace má zatím nedostatky, kam se podívám. Jsme ve fázi, kdy vznikají první kurzy a workshopy, ale je to zatím v plenkách. Je tam obrovský potenciál. Máme hodně nápadů, kam to posunout a jak bychom to chtěli dělat, ale času není mnoho. Sbíráme inspiraci v zahraničí v západních zemích, kde se tématu komunikace ve zdravotnictví věnuje podstatně více pozornosti než u nás. V souvislosti s tím mají vytvořené různé komunikační materiály, protokoly a strategie, které se využívají v náročných komunikačních situacích. U nás se moc nevyužívají, protože se o nich neví. Rádi bychom tyto zahraniční protokoly přeložili do češtiny a zprostředkovali je našim zdravotníkům, aby se mohli inspirovat a měli pro podobné komunikační situace pomůcku.
Proč myslíte, že se výuce komunikačních dovedností ve zdravotnictví až donedávna nevěnovalo tolik pozornosti jako nyní?
Je to dáno tím, že se v průběhu devadesátých let v Česku začíná posouvat paternalistický přístup mezi lékařem a pacientem do partnerského vztahu a více se mluví o tom, že lékař už není tím člověkem, který ví všechno a má recept na zdraví každého člověka. Mnohem více se to posouvá do takové roviny, že lékař přináší medicínskou odbornost, ale pacient je odborníkem na svůj život. Pacient se tedy aktivně podílí na léčbě a rozhoduje tak o svém zdraví. Zdravotnictví se posouvá do fáze, kdy je více vnímáno jako služba lidem a komunikace se dostává do popředí právě v souvislosti s partnerským přístupem a přístupem centrovaným na pacienta jako takového. Lékař by měl dávat pacientovi najevo, že je rovným partnerem v péči. Partnerský přístup se netvoří sám, tvoří se skrze něco. Právě komunikace je to něco, co ke tvorbě partnerství mezi dvěma lidmi napomáhá.
To bude zdá se běh na dlouhou trať. Není právě paternalistický přístup v naší společnosti až příliš zažitý?
Zdravotníci si vybrali pomáhající profesi a s pomáhající profesí se pojí určité hodnoty. Je potřeba, aby lidé měli vědomí o tom, že zdravotní péče je službou lidem. S proměnou zdravotního systému přichází i potřeba, aby se zdravotnictví posunulo ke zdravotnictví postaveném na hodnotách, jako je lidský přístup, partnerství, ochota pomoci a spolupráce. Ve chvíli, kdy přichází pacient, předpokládáme, že jeho primární potřebou je uzdravení. To je sice ve většině případů předpoklad správný, nejedná se však o jedinou potřebu, kterou pacient má. Ve skutečnosti je tam těch věcí v tu chvíli mnohem víc. Lidé chtějí být podpořeni, vyslechnuti nebo chtějí mít možnost hovořit o svých obavách a vědět, co se s nimi bude dít dál. Tyto další potřeby jsou ne vždycky naplněné.
Dalo by se říct, že role lékaře se v tomto směru posouvá dál a lékař se stává o něco více také psychologem?
Mně přijde, že to jsou úplně obyčejné interpersonální dovednosti, o kterých mluvíme. Mnohdy jsou to jenom základy mezilidské slušnosti, ochoty a laskavosti. Věci, které by mezi lidmi měly fungovat vždy a všude. Je jedno, jestli se bavíme s řidičem tramvaje nebo s lékařem.
Na druhou stranu, české zdravotnictví je přetížené, na pacienty je málo času a je tam celá řada dalších aspektů…
Určitě se nesnažíme říct, že kdyby všichni zdravotníci prošli komunikačními kurzy, tak se změní celé zdravotnictví. Problémy jsou na více frontách. Co se týče přetížení systému, tento problém také intenzivně pozoruji. Pracuji na psychiatrii v nemocnici a situace tam je už dlouhou dobu neúnosná. Když si moji pacienti v nemocnici hledají ambulantního psychiatra, čekací doba dva až tři měsíce je běžný standardem. V dětské psychiatrii je v dnešní době téměř nereálné najít psychiatra, proto je například snaha pacienty od šestnácti let věku posunout do ambulancí pro dospělé.
Myslíte si, že mladá generace lékařů má k pacientům jiný přístup?
Myslím si, že mladí lidé, kteří studují nebo jsou pár let po škole, často vnímají větší potřebu osobního rozvoje. Vidíme to také ve věkovém rozložení účastníků našich kurzů. Vůbec bych si to ale netroufla dělit na starší a mladší generaci. Vždycky je to všechno o konkrétních lidech a přístupu jednotlivců.
Nela Slivková
