Zkušenost s nedostupností léků má téměř každý Čech, přičemž z výpadků léků respondenti dvakrát častěji viní zvýšenou poptávku než farmaceutické firmy. Tři z pěti by potom akceptovali vyšší cenu léků, pokud by se vyráběly v Evropě. Zvýšené náklady na přesun by však měly hradit farmaceutické firmy, Evropská unie a stát. Celkové porozumění lékové problematice je však v české společnosti velmi nízké. Tyto a další závěry vyplynuly z výzkumu veřejného mínění, který si u agentury STEM/MARK nechala v dubnu letošního roku zpracovat Česká asociace farmaceutických firem (ČAFF). Výkonný ředitel společnosti Filip Vrubel výsledky průzkumu představil novinářům spolu s ředitelkou Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) Irenou Storovou a zástupkyní agentury Ivanou Valentovou. Stojí za to dodat, že průzkum proběhl zrovna v době, kdy se mnoho pacientů s výpadky léčiv osobně setkalo a téma bylo velmi medializované.
„Ukázalo se, že lidé o lécích nevědí takřka nic… Nevědí například, kdo stanovuje cenu, kdo to řeší, kde se léky vyrábějí, kdo je zodpovědný za to, že léky nejsou,“ shrnula na úvod prezentace Valentová. Z dotazníku vyplynulo, že celých 92 procent občanů neví, jak se stanovuje cena léků. Při detailnějším dotazování 36 procent dotázaných uvedlo, že léky na předpis jsou příliš drahé a 42 procent tvrdí, že by měly být zdarma. Většina přesto přiznala, že ani vyšší doplatky je neodradí od vyzvedávání léků. S výší doplatků za léky souvisí i tzv. ochranný limit, po jehož dosažení budou pacientovi další doplatky zpětně vráceny. O jeho platnosti mírná nadpolovina občanů ví, ovšem jen čtvrtina všech mu prý rozumí. „Pacient to vlastně ani nutně nepotřebuje technicky znát, protože to za něj hlídá zdravotní pojišťovna,“ okomentovala výsledek Storová.
Výzkum se zaměřil i na zkušenosti Čechů s nedostupností léčiv. Téměř každý (85 procent dotázaných) se s problémy s dostupností setkal. Ve většině případů se situace vyřešila tím, že lékárník požadovaný lék objednal, případně vydal pacientovi jiný lék. S nabídkou generické náhrady se v lékárnách setkaly dvě třetiny Čechů, přičemž většina ji přijala. Storová na tomto místě zdůraznila, jak je v takových případech důležitá správná komunikace lékárníka s pacientem. Deset procent respondentů uvedlo, že nabízenou náhradu odmítli.
Jak Vrubel, tak Storová se shodli na tom, že problematická je samotná definice slova „nedostupnost“. Velká většina léků je totiž nahraditelná nějakým odpovídajícím generikem. „Nedostupnost pro pacienta není často to samé, co vnímáme jako nedostupnost my,“ uvedl za ČAFF Vrubel. „Míra léků, které nejsou nahraditelné jiným, je skutečně jenom zlomek toho, co pacient může cítit jako nedostupnost,“ dodal s tím, že „skutečná nedostupnost“ léků činí přibližně 12 procent. Podobně věc vidí i ředitelka SÚKL. „Skutečně nenahraditelné jsou jednotky procent léků,” uvedla. Je totiž velký rozdíl v tom, když daný lék není dodáván do České republiky vůbec, nebo ho konkrétní lékárna zrovna nemá.
Co se týče vnímání příčiny výpadků léků, za tu respondenti ve 32 procentech případů označili zvýšenou poptávku. V menší míře potom selhání farmaceutických firem a státu. K tomu Storová podotkla, že stát žádné léky neobjednává. Vrubel ji doplnil, že tak činí zdravotnická zařízení. Přibližně každý desátý dotázaný viděl jako důvod nedostatku léků buďto dodávky na Ukrajinu, covid, „politikaření“ farmaceutických firem či neschopnost ministerstva zdravotnictví.
Respondenti výzkumu se vyjadřovali i k případnému přesunu výroby léčiv zpět do Evropy. Nadpoloviční většina respondentů (58 procent) je prý ochotná akceptovat vyšší cenu za léky evropské výroby. „U kontrolní skupiny jsou to dokonce tři čtvrtiny,“ dodali autoři výzkumu s tím, že v kontrolní skupině byli převážně starší lidé, tedy ti, co léků v průměru spotřebovávají nejvíce. Když pak došlo na otázku, kdo by měl návrat výrobců léčiv do Evropy financovat, 39 procent dotázaných by pomyslný účet předložila farmaceutickým firmám, 32 procent fondům Evropské unie a 20 procent českému státu.
Jako poslední se výzkum zaměřil na obecné návyky a znalosti pacientů ve vztahu k zacházení s léky. Za nejdůležitější informace o lécích lidé považují podmínky užívání (způsob podání, dávkování apod.), potom nežádoucí účinky a cenu. Kontrolní skupina kladla velký důraz také na dostupnost a zemi původu léku.
Informace o lécích pak Češi nejčastěji hledají v příbalovém letáku, dále u lékárníků, lékařů a přibližně polovina z nich na internetu. Storová tyto výsledky na prezentaci krátce srovnala s dva roky starým průzkumem a konstatovala, že s mírnými odlišnostmi je trend stále shodný. Dodala také, že vyhledávání informací o lécích na internetu není nutně špatné, je ovšem nutné používat ověřené zdroje.
Nadpoloviční většina respondentů má důvěru v to, že se u léků na předpis ověřuje jejich bezpečnost, kvalita a účinek; podobně velká skupina však nevěří, že se takto kontrolují i volně prodejné léky. Faktem je, že kontrolou prochází obě skupiny léků – držitel rozhodnutí o registraci si musí před uvedením na trh nechat každý lék schválit od SÚKL.
Filip Krumphanzl
