Navázat fungující spolupráci mezi zařízeními a organizacemi zaměřenými na péči o duševní zdraví může náš systém posunout o úroveň výše. Vlaštovkou v tomto směru by mohlo být právě otevírané Centrum duševní rehabilitace v Berouně spadající pod zdravotnický holding AKESO a organizace Lomikámen poskytující mimo jiné terénní zdravotní péči. Lomikámen, který na Berounsku působí už 16 let, spolupracuje s ambulantními psychiatry, dosud mu ale v zádech scházela spolupracující psychiatrická nemocnice – což se nyní mění. Co všechno by spolupráce mohla přinést přiblížila na sympoziu Zdravotnického deníku na téma ošetřovatelství v psychiatrii, které proběhlo 25. května v Praze, pracovnice pro zdravotní služby Lomikamene Věra Perglová.
Organizace Lomikámen provádí sociální rehabilitaci, poskytuje zdravotní služby, chráněné bydlení (momentálně je obsazeno 24 lůžek), tréninkovou kavárnu Jiná káva v Berouně a zabývá se osvětou v oblasti duševního zdraví, kdy v rámci projektu Blázníš? No a! navštěvuje střední školy. V Berouně funguje od roku 2007, v Příbrami pak od 2020, přičemž se ročně postará o zhruba 160 klientů. Tým nyní tvoří pět zdravotních sester, dvě lékařky, tři psychologové plus po devíti sociálních pracovnících jak v Berouně, tak v Příbrami. Lomikámen funguje jako multidisciplinární tým, do budoucna by se navíc měl stát centrem duševního zdraví.
„Spolupracujeme s klientem tak, aby sám na sobě pracoval a byl tím, kdo se podílí na vytvoření celého konceptu úzdravy. Úzce spolupracujeme s pěti ambulantními psychiatry v Berouně, Hořovicích i na Příbramsku. Máme s nimi společné klinické porady, které probíhají zhruba jednou za tři měsíce,“ přibližuje Věra Perglová.
A co bude pro Lomikámen znamenat právě se otevírající Centrum duševní rehabilitace Beroun? Doposud byla spádovou oblastí pro Berounsko Psychiatrická nemocnice Dobřany, která je ale od Berouna 80 kilometrů (ačkoliv do Bohnic je to z Berouna 40 kilometrů). Tuto vzdálenost tak museli pracovníci organizace dojíždět za svými klienty, pokud je chtěli během hospitalizace navštívit.
„Snažíme se komunikovat s ošetřovatelským týmem, ale nedaří se to dobře. Proto pocit jistoty, že máme v zádech partnera v podobně nově vznikajícího zařízení, které poskytne další stupeň péče s vyšším odborným zajištěním a bude s námi kooperovat, je sen – a my ho máme na dosah,“ těší se Věra Perglová.
Vybudovat důvěru stálo čas
Hlavní, kdo z takové fungující spolupráce bude profitovat, je přitom pacient. Už jen samotná hospitalizace může probíhat mnohem „bezbolestněji“. Do zdravotnického zařízení totiž bude možné pacienta dopravit vlastními silami bez zbytečné stigmatizace a aktivace integrovaného záchranného systému.
„Nemuseli bychom překonávat bariéry vstupu na psychiatrické lůžko, dovolávat se a hlavně obhajovat naše rozhodnutí, že u klienta, kterého máme v dennodenní péči, hodnotíme stav jako nutný k hospitalizaci. Dnes je situace v terénu hodně náročná a musíme si stát za svým rozhodnutím,“ konstatuje Perglová.
Další výhodou dobře fungující spolupráce je předvídatelnost a jasnost ve vzájemných vztazích, kompetencích a překryvu služeb. Také je tu možnost se vzájemně se při poskytování služeb kultivovat. Ideální by přitom bylo, kdyby se povedlo nastavit systematickou spolupráci při prolínání terénní komunitní péče, ambulantní péče, hospitalizace a následné péče. Spolupráci s ambulantními psychiatry, jak bylo zmíněno výše, se přitom Lomikámenu povedlo během let vybudovat.
„Zpočátku psychiatři nevěděli, co od nás mohou čekat, nevěděli, jakou zodpovědnost nám mohou přenechat a jestli se na nás mohou spolehnout. To, v jaké situaci dnes jsme, je výsledkem let vysedávání v čekárnách a trochu podbízení se psychiatrům, aby nám, terénním sestrám, práci dávali. Dnes jsme ale v opačné situaci. Já neumím říci ne, takže pacienty neodmítáme, ale ambulantní psychiatři nám volají, dávají práci a kompetence, které v nás vkládají, jsou obrovské,“ popisuje Věra Perglová.
Problém ovšem je, jak už jsme psali v minulých vydáních ZD (zde, zde či zde), že psychiatrická sestra kvůli znění zákona nemůže indikovat výkon, který vykonává, jako je například zhodnocení stavu při prvním kontaktu či domácí návštěva. Přitom, zejména pokud je sestra součástí multidisciplinárního týmu, jde o často zbytečný byrokratický úkon, který se dodělává zpětně a jde tak o ryzí formalitu. Do budoucna ale bude snaha i na ministerstvu zdravotnictví zákon v tomto směru upravit.
„Když jdou sestřičky do terénu a vstupují do přirozeného prostředí svých klientů, hodnotí psychický i somatický stav, děláme dohled nad užíváním psychofarmak a jejich přípravou, depotní aplikace, doprovody k odborným lékařům, terénní krizovou intervenci, vedeme psychoedukace, podpůrné a terapeutické pohovory s psychoterapeutickým přesahem, dokážeme udělat skupinovou práci, spolupracujeme s rodinou a spolupracujeme s návaznými službami v daném regionu,“ vypočítává činnosti psychiatrických sester Perglová.
Hospitalizace nemusí být strašák
Když se ale vrátíme k možnostem úzké spolupráce s Centrem duševní rehabilitace Beroun, podtrhává Věra Perglová důležitost společných porad, možnost podílet se na plánování terapeutické hospitalizace či rovnocenné partnerství při hodnocení krizových situací.
„Co se nám stává a těžce se to zpětně nahazuje, je ztracení kontaktu s pacientem během hospitalizace. Snažíme se ze všech sil, ať je náš klient hospitalizovaný kdekoliv, abychom se za ním dostali. Je to pro nás složité, nemáme to zaplacené a je to jen na nás a na tom, jak chceme důvěru ve vztahu, který máme, udržet,“ podtrhává Perglová.
Proto by také velmi uvítala možnost být přítomna na vizitách pacientů. Zároveň se těší na to, že by klienti mohli začít využívat berounského stacionáře, protože nyní musí dojíždět velmi daleko. Dalším velkým přínosem by podle Perglové bylo oboustranné stážování odborníků, a nedocenitelný přínos by měla i možnost pro pacienta jít do zdravotnického zařízení na návštěvu, aby se zmírnily jeho obavy z budoucí hospitalizace.
„Vzhledem k tomu, jak těžké duševní onemocnění někteří naši pacienti mají a jak mají neblahé zkušenosti s hospitalizacemi, je skvělá představa, že je budu moci vzít na krátkou návštěvu zdravotnického zařízení a říci: tohle je sestřička Maruška a pan doktor Martin, takhle tady vypadá pokoj a takhle to tu chodí. Hospitalizace by tak nebyla strašák, ale součást cesty k úzdravě,“ popisuje Věra Perglová.
Propojení všech složek péče by přitom přineslo plus i pro odborníky ve zdravotnickém zařízení. U těch totiž může vznikat frustrace, a dokonce i syndrom vyhoření z toho, že nevidí, jak se po propuštění „jejich“ pacient zotavuje a jak se na jejich péči navázalo.
Zde se také ukazuje velký přínos několikaúrovňové koncepce multidisciplinarity, kdy první úroveň funguje v rámci jedné organizace, druhá mezi terénní, ambulantní a hospitalizační péčí a třetí na úrovni celého regionu (více jsme psali zde).
„Práce s lidmi s duševním onemocněním je velkou měrou prací s jejich životním příběhem, jehož součástí se zdravotníci během hospitalizace stanou. Je to specifický vztah, který se naváže, ale pak je přestřižen a vzniká vzduchoprázdno. Možnost být dál součástí terapeutického týmu a nestavět zeď mezi lůžkem v nemocnici a lůžkem ve vlastním prostředí pacienta proto považuji v psychiatrické péči a její reformě za nesmírně potřebné – ale zatím bohužel těžko dosažitelné. Věřím však, že se to dá překonat, a právě přístupem a spoluprací mezi námi poskytovateli bychom mohli standard psychiatrické péče posunout o level výše. Možná bychom mohli ukázat ostatním organizacím, že to jde,“ uzavírá Věra Perglová.
Laskavé poděkování za podporu sympozia patří zdravotnickému holdingu AKESO.
Foto: Radek Čepelák
Michaela Koubová
