Stále stejná pravidla už více než dvacet let. V regulaci reklamy na léky a informování o nich jsme se v Česku neposunuli ani o píď, a to i přesto, že praxe jde nezastavitelně kupředu. Do regulativních opatření týkajících se reklamy navíc poměrně nelítostně „hodil vidle“ vznik internetu, který nabízí lékařům i pacientům bezednou studnici informací. Jak moc velký smysl vlastně regulace reklamy na léky ještě má? Problematikou se zabývali odborníci na semináři Akademie pacientských organizací.
„Každý lékař, který umí anglicky, což je dnes drtivá většina, se může dostat k jakékoliv informaci prostřednictvím internetu, mezinárodních akcí a kongresů nebo i díky samotné komunikaci s kolegy ze zahraničí. Regulace je tedy něco, co v praxi absolutně nefunguje,“ smetl ze stolu stávající legislativu David Kolář z AIFP. Stejný postup se týká i samotných pacientů, kteří se dnes na různých serverech mohou dostat k nejrůznějším informacím a nikdo jim v tom nezabrání. „Dlouhodobě hovoříme o emancipaci pacientů. O tom, že by pacient měl být partnerem pro lékaře. Na druhou stranu ale omezujeme množství informací, které pacient může získat. Nemůže tam být taková informační asymetrie, kterou dnes vidíme,“ doplnil Kolář.
Kolář také poukázal na absurdnost situace, kdy podle současného znění zákona všeobecné sestry nemohou být cílovou skupinou informací o léčivech, takže jsou „zaškatulkovány“ jako široká veřejnost. „Všeobecná sestra má přístup pouze k informacím o volně prodejných přípravcích, což v kontextu toho, jak se v posledních letech dramaticky zvýšila role všeobecné sestry v systému, nedává absolutně smysl,“ konstatoval Kolář. S tím souhlasil také vrchní ředitel pro legislativu a právo z ministerstva zdravotnictví Radek Policar. „Nelékařští zdravotničtí pracovníci nejsou nějací asistenti lékařů, kteří jim pomáhají v činnosti. Dlouhobě jsou to lidé, kteří mají v medicíně svoji vlastní oblast. Nepotřebují všechno dělat podle pokynů lékaře,“ uvedl Policar.
Jaké řešení se tedy nabízí? Zatímco v USA zastávají liberální přístup, Evropa je v regulacích naopak až příliš konzervativní. Podle Koláře se správná cesta nachází někde uprostřed. Více prostoru by pak podle něj v této oblasti měly dostat například farmaceutické firmy. „Farmaceutická společnost lék vyvíjí a zkoumá. Má o něm největší kvantum informací v té nejvyšší kvalitě. Myslím si, že to za správně mířené regulace může být zdroj, který by informace měl poskytovat odborníkům i široké veřejnosti,“ poznamenal Kolář.
Větší liberalizace pravidel
Ani Evropský farmaceutický balíček neobsahuje nic, co by naznačovalo alespoň částečnou liberalizaci některých předpisů. Podle Policara je česká právní úprava reklamy na humánní léčivé přípravky odrazem primárně evropské směrnice z roku 2001, která poskytuje základní rámec. Ale ani právní předpisy podle něj nedokážou stoprocentně dosáhnout cíle. Je to tedy na zástupcích členských států EU, aby diskutovali.
„Základní problém v naší zemi je, že máme příliš mnoho legislativy. Nemyslím si, že je dobrá strategie říkat, že novelizujeme dál již novelizovaný zákon. Základní pravidlo je, že mám obecná pravidla a pak dotvářím konkrétní rámec,“ nastínil právní pohled advokát Igor Pieš z advokátní kanceláře Kastner & Pieš, která se specializuje také na zdravotnické právo.
Paternalismus, či rovnocenné partnerství?
Paternalistický přístup mezi lékařem a pacientem je něco, o čem bychom měli v současném zdravotnictví diskutovat více. Alespoň si to myslí Radek Policar. „Budeme mít určitě hodně vzdělané pacienty, ale nebude to standard. Zdravotníci spíše očekávají, že pacienti nebudou vždycky studovat informace a nebudou na té informační rovině s nimi,“ uvedl a dodal, že jistá míra paternalismu, nikoliv arogance, je proto ochranou vůči pacientům.
Do debaty se zapojil také Pieš, který upozornil na to, že v Česku jsou zavedené principy, které defacto stojí proti sobě. „Máme tady nějaký paternalismus, který musíme uchovat. Na druhé straně tady máme systém, který nás tlačí k doplatkům, k tomu, abychom byli zodpovědní za své zdraví, ale zároveň nám upírá právo na informace,“ krčil Pieš rameny a dodal, že současným trendem je osobní zodpovědnost za vlastní zdraví a partnerství s lékařem. „Proto se to jmenuje Zákon o zdravotních službách, nikoliv o péči,“ doplnil Pieš.
Pomoci by měl lékový ústav
Současný zákon podle ředitelky Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) Ireny Storové vznikl ještě v době, kdy se nepočítalo s internetem. Zákon je ale platný a SÚKL má povinnost kontrolovat jeho dodržování. Storová upozornila zejména na nebezpečí spojené s reklamami pro širokou veřejnost. „Reklama nesmí vyvolávat dojem, že nahrazuje lékařskou péči a konzultaci s lékařem. Také nesmí vzbuzovat takový dojem, že je lék naprosto bez rizika a nemá žádné nežádoucí účinky,“ apelovala.
Pokud však situace zůstane stále beze změny, bylo by podle Igora Pieše na místě požádat o vyjasnění situace právě SÚKL, který podle něj ve vztahu k pacientským organizacím nedává příliš mnoho návodu. „Vymlouvat se na legislativní proces bohužel úplně není možné, protože tady žádný legislativní proces není. Kdo jiný, než SÚKL by nám měl poskytnout vodítka,“ uzavřel.
Nela Slivková
