Jedním z důvodů, proč někteří vystudovaní zdravotníci nenastoupí do zdravotnictví, anebo z něj posléze odejdou, mohou být špatné vztahy na pracovišti. Šikana není bohužel v českých nemocnicích žádnou raritou a zkušenosti s ní má celá řada pracovníků. Dokazuje to i kniha zdravotní sestry Blaženy Hlasové Pod rouškou šikany. Zdravotnický deník si s autorkou povídal o tom, jakých podob šikana nabývá, co proti ní dělat i jak jí preventivně předcházet.
Co vás vedlo k napsání knihy o šikaně? Vy sama jste s ní měla osobní zkušenost…
Mám nedávnou zkušenost. Ve zdravotnictví jsem 20 let a dlouho to v tomto ohledu byla tak trochu procházka růžovým sadem – měla jsem na své kolegy štěstí. I dříve jsem slýchávala od kamarádek či kolegyň o různých situacích, které se jim stávaly. Říkávaly mi: u mě v práci je to tak a tak, chtěla bych to změnit, ale nejde to, protože nemám jinou možnost práce, nemám to komu říci. Sama jsem jednou nastoupila na ambulantní pracoviště a tým, který tam byl, se choval špatně ke své nadřízené, vrchní sestře. Byla jsem svědkem, jak ji pomlouvají a očerňují ji. Dávali jí najevo, že ji na její pozici neakceptují. Přitom jejich nadřízená byla pracovitý člověk, který dbal na pravidla, na to, aby práce měla řád a všechno fungovalo. Oni se s tím nedokázali ztotožnit, asi měli pocit, že je lepší žít v chaosu a nějak bylo, nějak bude. Byla jsem tam jako nováček a sledovala zpovzdálí, co se tam odehrává. Nad představou, že bych měla pracovat s takovým týmem, mi nebylo dobře. Po této zkušenosti jsem odešla a nastoupila do ambulance, kde jsem necelém půl roce začala být trnem v oku sestřičce na vedoucí pozici. Začalo to narážkami, vygradovalo to tím, že jsem navštívila nemocničního právníka a chtěla poradit, jak situaci řešit.
Je podle vás šikana ve zdravotnictví častá?
Vidím, že takových případů je v nemocnicích hodně, čím dál tím více. Do budoucna bych ráda udělala větší průzkum, a to nejen mezi sestrami, protože se to týká i pečovatelek, sanitářů a dalších zdravotnických profesí. Ze všech stran slyším, že sestry odcházejí hlavně kvůli chování svých kolegyň. I žákyně ze zdrávky mi říkají: já si to ještě rozmyslím, asi ani nepůjdu do zdravotnictví, raději někam jinam. A je to tím, že vidí, jak se k sobě kolegyně navzájem chovají. Je to tedy jeden z rozhodujících faktorů, jestli sestry v systému budeme, nebo nebudeme mít. Proto jsem se také rozhodla napsat knížku, která na problém upozorní. Chci, abychom si jako zdravotníci uvědomili, že zdravotnictví nedělá ministr, ale my všichni od sanitářů přes pečovatelky až po sestry a lékaře. Jsou to velké týmy, které spolu musí navzájem spolupracovat.
Kniha je souborem 27 příběhů, včetně toho vašeho. Jak jste je posbírala?
Oslovila jsem naši komunitu sester na sociálních sítích. Netušila jsem, jestli do toho se mnou někdo půjde, protože je v příběhu může někdo poznat a je to velmi citlivé téma, které zasahuje do jejich profesního, ale i soukromého života. Proto je v knize jejich identita skrytá, mají jiná jména, nejmenuji nemocnice ani jiná zařízení – pouze to, co se jim stalo, jak se cítili a jak s tím pracovali. Každopádně se můj nápad ve skupinách na sociálních sítích k mému překvapení velmi ujal, přicházelo velké množství reakcí a začaly se mi ozývat sestřičky se svými zkušenostmi z celé země. Celkem se na mě obrátilo kolem 60 sester, z nichž část ale nakonec svůj příběh nechtěla z různých důvodů uveřejnit. Spousta sester je v takové situace aktuálně a neví, co s ní, jak se zachovat, na koho se obrátit.
Co tedy dělat?
Problém je, že v nemocnicích a větších zdravotnických zařízeních nejsou určené osoby, za kterými jít a jimž je možné se svěřit. Mělo by být jasně řečeno, kdo je člověk, který by měl v tomto ohledu pomoci. Sama jsem nevěděla, za kým mám jít, když jsem měla problém s vedoucí. Šla jsem tedy za její nadřízenou, jenže tu ona nerespektovala. Obrátila jsem se proto na nemocničního právníka, kde jsme ale nedošli k žádnému závěru. Bylo mi řečeno, ať své nadřízené napíšu e-mail s tím, aby mi odepsala, co jí na mně vadí. Jenže já už jeden takový e-mail napsala, ale odpovědi se mi nedostalo. To jí pak můžu napsat deset e-mailů a neodepíše na žádný. Druhý den mě potká v práci a neřekne ani slovo. Věci týkající se mojí ambulance jsem se dozvídala od kolegyň, aby se mnou nemusela mluvit. Jak to pak má člověk řešit? Raději odejdete, protože nechcete pracovat v takovém prostředí.
Narazila jste na nějaké faktory, které zvyšují riziko šikany na pracovišti? Hraje třeba roli to, o jakou jde nemocnici či typ oddělení?
Z menšího průzkumu, který jsem si dělala, vyplynulo, že nejčastěji problémy bývají na ARO či intenzivní péči. Tady se klade důraz na vysoce odbornou vzdělanost sestry a jde o malý prostor, ve kterém se pohybujete, přičemž na směně je více sester. Co se týče dalších faktorů, agresory nezřídka bývají sestry, které jsou na své pozici dlouhou dobu, třeba i dvacet let, a jsou ve stadiu syndromu vyhoření. Některé sestry dostávají funkci za odměnu, měly dobré vztahy s primářem nebo byly u zrodu oddělení, nicméně nemusí splňovat odborné požadavky, které jsou dnes na pozici potřeba. Někdy ani neumějí dát dohromady tabulku v Excelu. A když přijde mladá, ambiciózní sestra, která jde s dobou, stane se své nadřízené trnem v oku. Mladší sestra se většinou raději sebere a jde jinam, protože to nemá zapotřebí. Jenže přijde další a opakuje se situace znovu.
“ V mnoha státních zařízeních se problémy raději zametou pod koberec. A pak to jednou bouchne a neodejde jedna sestra, ale třeba čtyři.“
Přijímají dnes některé nemocnice opatření, která snižují riziko výskytu šikany na pracovišti?
Myslím, že je rozdíl mezi státním a soukromým sektorem. V mnoha státních zařízeních se tyto problémy raději zametou pod koberec nebo se řekne: vyřešte si to mezi sebou. Tím to pro vedení hasne. Samozřejmě to není řešení a jednou to vybuchne v daleko větší problém. Neodejde jedna sestra, ale dojde trpělivost třeba čtyřem sestrám a oddělení je v tu chvíli personálně velmi oslabené. V zařízeních soukromého sektoru už to často bývá nastaveno jinak. Víte, za kým v takovém případě jít a komu se svěřit. Pracuji na klinice EUC v Praze, a pro případ problémů máme skvělou hlavní sestru Janu Pudilovou, která s problémy umí velmi dobře pracovat – je to skutečný lídr a velmi dobře dokáže odhadnout lidský faktor. To je něco, co mi ve státních, případně příspěvkových zařízeních schází. Zároveň je znát, ve kterých nemocnicích je problém větší, protože jsou zařízení, ze kterých se mi ozývají sestry nezávisle na sobě. Pak je úplně jasné, že je tam něco špatně.
Jsou podle vás cestou magisterské programy nebo specializace pro sestry ve vedoucích funkcích?
Pozice staničních nebo vrchních sester by určitě měly mít manažerské vzdělání či zaměření na to, jak vést tým. Hlavně musí umět reagovat na to, když nastanou nějaké problémové situace, a umět je vyřešit. Ne aby to bylo tak, že si vrchní všechny zavolá, sestry se začnou hádat a ona nakonec řekne, ať si to vyřeší samy. To je špatně. Musí bouchnout do stolu, nastavit jasná pravidla, která se budou dodržovat, a pokud to některá sestra nedokáže akceptovat, tak svou práci nemůže vykonávat. Zároveň by se měly konat každý měsíc sesterské schůze, jako tým se scházet, probírat problémy, řešit je včas a ne až když je problém ve velkých rozměrech, kdy je náprava složitější či dokonce nemožná. Nesmí to ovšem vypadat tak, že všichni budou jen tiše mlčky sedět, aby měli klid. Člověk ve vedení oddělení musí být lídr, skutečně ho řídit a chtít problémy řešit, ne je házet pod stůl. Vedoucí pozice by tedy měly tyto kurzy mít a prohloubit si i schopnosti komunikace, protože i s tou mají někteří vedoucí pracovníci problém.
Tím, že knihou na problém upozorníte, možná můžete napomoci i tomu, že si někteří lidé uvědomí své chování. Je možné, že k některými případům dochází ne z vyloženě zlého úmyslu, ale kvůli špatným návykům a nezvládnuté komunikaci?
Šikana má více podob – nadřízených vůči podřízeným, podřízených vůči nadřízeným, a někdy si skutečně agresor ani nemusí uvědomit, že někomu psychicky ubližuje. Nicméně příběhy v mojí knize nejsou tento případ, tam není možné, aby o tom agresor nevěděl. Například nadřízená vybranou sestru stále kontroluje, dává jí naschvál úkoly, které jiným neukládá, nedovolí jí jít na neschopenku, když je nemocná, neschválí jí dovolenou, zákeřně jí neřekne něco, co je pro práci důležité… Je ale možné, že si někteří neuvědomují, jak velkou škodu druhému konají. Řada lidí v mé knize měla za sebou těžký rodinný osud a jsou tak citlivější – více si všímají, že jim někdo ubližuje, a mnohdy si to více berou než někdo, kdo měl stabilní rodinné zázemí. Agresor si tedy nemusí uvědomit, že výsledkem jeho chování je dokonce to, že sestra skončí v psychiatrické léčebně, na antidepresivech, dokonce u některých vznikne stresová inkontinence, kvůli které pak nemohou do práce. Mohou skončit v dlouhodobé pracovní neschopnosti, protože se bojí do práce jít. Každý jsme jiný, někdo je citlivější více, někdo méně, ale nikdo nemá právo druhému člověku záměrně ubližovat a ničit jeho psychickou pohodu, která je pro život člověka velmi důležitá.
Dnes už je přitom sester beztak nedostatek. Jak by se měl podle vás problém řešit?
Je důležité začít už od zdravotnické školy. V rámci výuky psychologie by se mělo upozorňovat na to, jaké situace mohou nastat a co pak dělat, na koho se obrátit a jak pracovat se svou psychikou. Je třeba pracovat sám na sobě a naučit se být odolný vůči různým vzorcům chování – když mi řekne někdo něco trochu vyšším hlasem, neberu si to hned osobně a nezačnu útočit. Vůbec to nemusí být myšleno zle. Je tedy třeba začít na školách s prevencí, abychom měli správné návyky, pomáhali si a uměli pracovat jako tým. Základy chování k sobě navzájem by měly být i součástí sanitářských kurzů, do kterých vstupují lidé bez zdravotnického vzdělání. A není to jen o odstupňování našich kompetencí a funkcí, ale především o lidskosti.
Zároveň je to i o schopnosti komunikace, která se dnes hodí i vzhledem k tomu, že přibývá agresivních pacientů.
Ano, to před dvaceti lety nebylo. A když vidíme, že nám to s takovými pacienty příliš nejde, existuje dnes celá řada seminářů, které se zaměřují na to, jak se chovat a komunikovat s takovým pacientem. Na některých pracovištích je přitom schopnost komunikovat důležitější než jinde – třeba na odběrech krve, kde máte stovky lidí denně, nebo v ordinaci praktika. Pacient navíc často bývá k sestře otevřenější než k doktorovi. Když nastanou problémy v komunikaci mezi sestrami navzájem, vázne to pak i u pacienta, protože vycítí, že se něco děje. Pacient se nemusí zaměřit na svůj problém, ale na problém mezi zdravotnickým personálem. Z ordinace odchází se smíšenými pocity a jeho osobní problém zůstane nevyřešen. Tím se stupňuje i jeho bolest a může se chovat nepříjemně až zle. Může ublížit nejen sobě, ale i okolí.
Kdybychom tedy shrnuly, co dělat pro to, aby šikana ve zdravotnictví nebyla tak častým jevem: v rámci vzdělávání by neměla chybět výuka komunikace a návod, jak postupovat v případě problémů, zároveň je třeba na vedoucí pozice dávat lidi, kteří je adekvátně zvládají, a ze systémového hlediska zaručit, aby byl jasný postup, na koho se v rámci zařízení obrátit, pokud člověk nebyl schopen vyřešit problém se svým nadřízeným. Je ještě nějaký bod, který by neměl chybět?
Je to tak, jak jste shrnula. V řadě nemocnic, a máme to tak i v EUC, jsou nastaveny adaptační procesy. Člověk se tři měsíce, někdy i déle, s pracovištěm seznamuje, a zde je důležité, aby ten, kdo adaptační proces vede, zmínil kompetentní osobu, za kterou jít v případě jakýchkoli problémů.
Na závěr: na co byste naopak do zdravotnictví nalákala mladou krev? Co byste vzkázala studentům, kteří zvažují zdravotnickou profesi?
Nebojte se naši profesi zkusit. Na cestě zdravotnictvím zažijete spoustu emocí, a čím déle člověk v systému bude, tím víc ho to posílí. I v běžném životě pak zvládne reagovat na věci, které by jiného rozhodily, protože bude vytrénovaný ze zdravotnictví. Poznáváte blíže různé fáze života od narození po stárnutí, umírání a smrt, takže se i lépe připravíte na to, co každého jednou čeká. V naší profesi stále zaměstnáváte mozek a udržujete ho svěží, protože se musíte a máte i potřebu se neustále vzdělávat. Můžete navíc hodně věcí ovlivnit, když třeba přijdete do nové ambulance a spolu s lékařem nastavujete všechno od začátku – je to na vás, jak budete fungovat. A samozřejmě máte hřejivý pocit, když vám pacient poděkuje, že tu pro něj jste. Naše profese je krásná, zajímavá, ale zároveň náročná po psychické a fyzické stránce. Mnozí obětují této profesi celý svůj život. Na každém z nás je najít vyváženost, jak v profesním, tak v soukromém životě. Tyto dvě strany se totiž navzájem prolínají a jen ve vzájemné harmonii lze toto povolání vykonávat způsobem, který vás bude jako člověka naplňovat.
Michaela Koubová
