V návaznosti na rozhovor s vedením Střední zdravotnické školy na pražských Vinohradech, v němž jsme mimo jiné přiblížili roli praktických sester ve zdravotnickém systému, jsme se rozhodli vyzpovídat i studenty téže školy, tedy budoucí praktické sestry. Proč studují zrovna tento obor? Co na výuce nejvíce oceňují? A co pro ně skýtá největší výzvu? Na otázky Zdravotnického deníku odpovídali studenti čtvrtého ročníku Jan Bernard (JB) a Eliška Burešová (EB). Do rozhovoru se rovněž zapojila vedoucí odborného praktického vyučování Martina Paclíková a ředitelka školy Ivanka Kohoutová.

Začnu nejpalčivější otázkou – říká se ještě dnes studentům na odborné praxi „žákyňka“ nebo „sestra-žákyně“, tedy mírně archaickým označením, které můžeme znát například z druhého dílu filmové série o Básnících?

EB: Někdy se to ještě používá (směje se).

Proč jste si vybrali zrovna tento obor? Byla to vaše volba, nebo vás k ní někdo „tlačil“, například rodiče?

EB: Od malička byl můj sen pomáhat lidem. Ještě více mě v tom utvrdilo, když mi v první třídě vážně onemocněla kamarádka. V tu chvíli jsem se rozhodla, že chci studovat sestru a pomáhat ostatním. Nikdo mi to nerozmlouval, naopak mě v tom okolí podporovalo.

Mohlo by vás zajímat

JB: I já jsem vždy rád pomáhal lidem. Už když jsem byl kluk a v mém okolí se někomu něco stalo, tak jsem se hned snažil pomoci. Navíc mám rodiče zdravotníky, takže i u nich jsem to viděl. Velmi mě v tomto ohledu podporoval táta, který mě viděl jako zdravotníka, jelikož jsem byl hodně empatický. I mně samotnému se začala ta myšlenka líbit, a rozhodl jsem se proto studovat praktickou sestru.

Jestli správně počítám, byli jste v prvním ročníku, když přišla první vlna covidové pandemie. Ovlivnilo to nějak váš zájem o obor, ať už v dobrém či špatném?

JB: Řekl bych, že ovlivnilo – v tom dobrém smyslu. Když přišel covid, tak jsem velmi chtěl někam nastoupit, například jako brigádník do očkovacího centra, ale jelikož jsem studoval teprve první rok – byl jsem mladý a neměl jsem zkušenosti – tak jsem nemohl. O to víc jsem ale chtěl obor studovat.

EB: Já jsem to vnímala podobně jako Honza. Určitě mě to neodradilo, naopak mě to více motivovalo.

Když zůstaneme u období covidu, jak tehdy probíhala výuka na vaší škole?

EB: Do školy jsme nastupovali pouze na praktickou výuku, tedy na předměty jako je ošetřovatelství a první pomoc. Ostatní předměty jsme měli online.

Kohoutová: Naši studenti třetích a čtvrtých ročníků i v době největší covidové pandemie chodili na praxi. Praktická výuka v nemocnicích probíhala podle nastavení v rozvrhu. Jak studenti, tak odborné učitelky, chodili pomáhat i na covidová oddělení a do fakultních nemocnic i ve svém volném čase. Někdy tam byli v ochranných oblecích i 24 hodin. A jelikož na začátku chyběly zdravotnické pomůcky, kupovala jsem je pro žáky a učitele z různých zdrojů za vlastní peníze.

Zapojili se tedy všichni, kdo mohli… Když se vrátím ke studentům, vnímáte, že je obor praktická sestra prestižní? Že ho společnost oceňuje?

JB: Pokud jde o všeobecnou sestru (s vyšším odborným nebo vysokoškolským vzděláním, pozn. red.), tak určitě. U praktické sestry až tolik ne. Lidé si většinou myslí, že je to na podobně odborné úrovni jako práce sanitáře.

EB: I proto je rozhodně lepší, když pokračujeme ve studiu na všeobecnou sestru nebo sestru se specializací.

Věděli jste před nástupem na tuto školu, že po maturitě nebudete plnohodnotná, takzvaná všeobecná, zdravotní sestra, ale jen sestra s omezenými kompetencemi?

Oba: Ano, to jsme věděli.

Jak vůbec probíhalo samotné přijímací řízení na školu? Testovaly se například vaše vědomosti o zdravotnictví?

EB: Přijímací testy byly písemné a pouze z češtiny a matematiky. Biologie nebo zdravotnické předměty tam nebyly. Co ale bylo například jiné, než asi bývá obvyklé na jiných školách, museli jsme mít osvědčení o zdravotní způsobilosti.

Podobně, když jsme pak ve třetím ročníku nastupovali na praxe, tak jsme museli mít očkování na širší spektrum nemocí, než bychom jinak museli.

Jak jste s výukou spokojení, zejména s ohledem na budoucí pracovní uplatnění?

JB: Výuka je špičková. Dozvídáme se hodně informací, které jsou velmi důležité zejména pro praxi – všechno, co se učíme, v praxi potom skutečně využijeme. Učíme se ale i řadu dalších věcí, díky nimž máme širší všeobecný rozhled.

EB: Navíc učitelé se nám snaží samotnou výuku i různými způsoby zpříjemnit. Hrajeme všelijaké hry, které nám pomáhají si látku lépe zapamatovat.

Co je na studiu praktické sestry nejlepší?

EB: Určitě to, když začneme ve třetím ročníku chodit na praxe. Jsme tam téměř jako profesionálové a všechny ty odborné věci si konečně vyzkoušíme na živých pacientech. Někteří nás třeba i pohladí a řeknou, že si naší péče velmi váží.

JB: Souhlasím, jednoznačně jsou to praxe. Vidíme tam spoustu věcí, pomáháme lidem, vidíme jejich úsměvy, když pro ně něco děláme, zkrátka tu zpětnou vazbu.

Kohoutová: Někteří pacienti píšou i děkovné dopisy.

Nesetkali jste se například s tím, že vaši péči naopak odmítají? Například kvůli nízkému věku a zkušenostem.

EB: Málokdy se stalo, že někdo odmítl ošetření od studentů. Ale na to se pacientů většinou už předem ptají sestry a dávají jim podepsat prohlášení, zdali s tím souhlasí. Když ne, tak nám to dají vědět. To se ale stává minimálně.

Co je naopak na studiu nejtěžší?

JB: Asi začátek zmíněných praxí, kdy se musíme aklimatizovat na fungování v novém prostředí, zažíváme skutečné stresové situace a učíme se, jak na ně reagovat a jak je řešit. Velmi náročná bývá i komunikace s nemocnými pacienty – ta je za mě jednoznačně nejnáročnější.

EB: Souhlasím. Je to psychicky i fyzicky náročné. Nejenom zvyknout si na ten rytmus, ale právě komunikace s velmi vážně nemocnými pacienty. Někdy se nás ptají na otázky, na které nemáme odpověď.

Už jste se během praxe setkaly s úmrtím pacienta?

EB: S úmrtím zatím vyloženě ne.

Existují nějaká omezení ohledně toho, kam mohou jít studenti střední zdravotnické školy na praxi?

Paclíková: Existují. Studenti nemohou jít na pracoviště, kde jsou nějaké rizikové faktory. Nechodí například na onkologii, protože tam pracují s rizikovými léky, na pracovištích, kde se například vyskytuje rentgenové záření či na infekční oddělení. Jinak ale chodí na všechny standardní ošetřovací jednotky, což jsou oddělení interní, chirurgické, gynekologické a dětské.

A třeba na jednotku intenzivní péče (JIP)?

Paclíková: Naši žáci nechodí na JIP, protože mají odlišné kompetence od všeobecných sester – například nesmí podávat intravenózní léky, zavádět periferní žilní kanyly a tak dále.

Kohoutová: Na odděleních jako je JIP je kromě odborné kvalifikace nutná také větší osobnostní zralost a schopnost ovládat řadu moderních přístrojů, které jsou čím dále složitější.

Kde jste momentálně na praxi?

EB: Já jsem na interně, ve vinohradské nemocnici. Chodíme ale také na gynekologii do motolské nemocnice a na urologii na Karlově (tedy ve Všeobecné fakultní nemocnici, pozn. red.).

JB: Já jsem nyní na stomatochirurgii, také na Vinohradech. Vždy po přibližně třech až čtyřech týdnech měníme oddělení a v průběhu roku se takto točíme, přičemž na každé oddělení se dostaneme dvakrát.

Na jaké oddělení byste chtěli jednou nastoupit? Máte nějaké vyhlídnuté?

EB: Já jich mám trochu víc. Přemýšlím nad prací na dětském oddělení nebo na dentální hygieně.

JB: Já bych rád nastoupil na spirometrii. Tam se vidím i proto, že na stejném oddělení pracuje můj táta. Někdy doma vypráví, jaké tam mají skvělé pacienty. Povídá si s nimi skoro jako s přáteli. Navíc tam mají zajímavé přístroje.

Máte v plánu pokračovat ve studiu na vyšší zdravotnické nebo vysoké škole?

EB: Plánuji si podat přihlášku na obě školy, a to jak na dentální hygienistku, tak na všeobecnou sestru.

JB: Já si také plánuji podat přihlášku na obor všeobecná sestra na jedné z vyšších odborných škol.

Pochopil jsem, že si své budoucí uplatnění vybíráte především podle toho, co vás baví. Berete v úvahu například i to, že v některých segmentech sestry chybí a jsou tam více potřeba?

EB: Myslím si, že důležité je hlavně to, abychom si vybrali práci, kterou budeme dělat rádi. Abychom do ní nechodili znudění nebo dokonce s nechutí. To by se pak mohlo nechtěně projevit na kvalitě péče.

JB: S tím souhlasím.

Cítíte, že je po vás na trhu práce zájem? Věříte, že se uplatníte tam, kde chcete?

EB: Věřím, že i kdybychom šli do zaměstnání jenom se středoškolským vzděláním praktické sestry, tak určitě ano, jelikož sester je v dnešní době málo. I tak si ale myslím, že je lepší studovat dál, abychom měli více kompetencí.

JB: Přesně tak. Slýcháme to už nyní na praxích, že až doděláme školu, tak můžeme klidně nastoupit k nim, že nás tam uvítají. Takže už nyní se dá říct, že máme místa, na která můžeme jít.

Filip Krumphanzl