Místo toho, aby ministerstvo vnutilo tabulky soukromým nemocnicím, jak žádá Česká lékařská komora, bylo by spíše na místě rozloučit se s tabulkami i ve státních zařízeních. Jednání o platech by mělo být ponecháno na úrovni zaměstnanec/odbory a zaměstnavatel, kdy by bylo mnohem snazší individuálně ocenit kvalifikaci a přístup k práci každého zdravotníka. Mladým lékařům, kteří mají slabší vyjednávací pozici, by pak podle řídícího partnera Advance Healthcare Management Institute a člena Národní ekonomické rady vlády Pavla Hroboně mohl stát garantovat minimální plat.
Ministr Válek včera uvedl, že nechce soukromým nemocnicím nařizovat tabulkový plat. Jak tento přístup hodnotíte? Mělo by docházet k plošnému navyšování odměn, nebo by mělo být ponecháno na managementech jednotlivých nemocnic?
Máme tu systém veřejného zdravotního pojištění, v jehož rámci si nařízení tabulkového platu všem nedovedu představit. Centrální určování platů je něco, co dříve, zdůrazňuji dříve, bylo znakem centrálně řízených zdravotnictví, tedy systému národní zdravotní služby. U nás byl ale na začátku 90. let jednoznačný konsenzus v lékařské obci, že tento systém chceme opustit. I kdyby tomu tak ale nebylo, není až tak těžké si představit, že mezi lékaři, stejně jako mezi jakýmikoliv jinými profesionály a zaměstnanci, existují rozdíly v přístupu k práci či v kvalifikaci, a přirozeným modelem je vyjednávání o výši platu mezi zaměstnancem, případně odborovou organizací, a zaměstnavatelem, tedy v tomto případě managementem nemocnic. Nevidím nic dobrého, co by českému zdravotnictví mohlo přinést centrální rozhodování. Zároveň chci ale všem lékařům říci, že to není nic proti jejich adekvátnímu ohodnocení, k tomu se ale dostanou i při běžné a logické cestě vyjednávání zaměstnanec – zaměstnavatel, ne na úrovni ministerstva zdravotnictví. Všichni víme, jaký je v současné chvíli nedostatek personálu, a to je nejsilnější faktor, který zajistí odpovídající ohodnocení. Jakákoliv centrální intervence by byla nejen zbytečná, ale i problematická.
Je cestou garance minimálního platu, kterou by chtěl jít ministr Válek?
To si dovedu představit, mohlo by to pomoci s historickými nahodilými odlišnostmi. Garance platu pro začínající lékaře, kteří ve vyjednávání nemají tak dobrou pozici, jako jejich kolegové s plnou kvalifikací, je věc, která se dá uchopit a realizovat.
Kdyby ministerstvo sáhlo po kroku sbližování odměňování ve veřejných a soukromých nemocnicích, měla by na to soukromá zařízení prostředky?
Záleží na tom, jestli se bavíme o centrálním určování platů všem, které by bylo každý rok předmětem tvrdého lobování ze strany odborů a zejména před volbami bývá vláda náchylnější ustoupit. To by mělo obrovské dopady – ministerstvo zdravotnictví spočítalo požadavky České lékařské komory na 60 miliard ročně, což je v současné chvíli, kdy je třeba stabilizovat veřejné rozpočty, nepředstavitelné. Pokud se ale bavíme o základním nastavení minimálního platu pro začínající lékaře bez kmene, pak je to krok, jehož finanční dopady nemocnice zcela jistě dokážou zvládnout.
Bylo by tedy na místě jít opačnou cestou, než žádají lékaři, totiž aby se nezvětšovala propast mezi státním a soukromým sektorem, zrušily by se i tabulky v přímo řízených organizacích?
Ani ve státním sektoru tabulky dlouhodobě nepotřebujeme a bylo by lepší ponechat stanovení platu tak, jak je to obvyklé, tedy na jednání zaměstnance a zaměstnavatele.
Když to shrnu, bylo by podle vás řešení garantovat základní plat pro mladé lékaře a pak už nechat vyjednávání o odměnách na jednotlivých nemocnicích bez ohledu na zřizovatele…
Bylo by to nejlepší řešení. Zároveň bych ale chtěl říct, že v této době není problémem českého zdravotnictví nedostatek financí, ale zdravotní stav obyvatel ČR, který je velmi špatný a jenž dokážeme zlepšit spíš prevencí než léčbou. Druhým problémem, a tím mířím k současnému sporu mezi ČLK a ministerstvem zdravotnictví, je fakt, že v českém zdravotnictví dlouhodobě neproběhly potřebné změny, jež by přinesly jednak větší zodpovědnost pacientů, ale také změny v poskytování zdravotní péče, které dnešní společnost vyžaduje. To, jaké množství lékařů musí být na nočních službách, naprosto nedává smysl, a jedním z řešení tohoto problému by bylo omezení počtu nemocnic, které jsou dnes nuceny udržovat možnost postarat se o pacienta vyžadujícího akutní hospitalizaci v režimu 24/7.
Takže cestou by byla, jak už jsme si povídali při našem minulém rozhovoru, transformace části zařízení na komunitní nemocnice.
Přesně tak.
-mk-
