Zvýšení lékové soběstačnosti Evropy je pojem, který poslední rok opakovaně zaznívá z úst řady politiků. Jenže výroba léčiv není věc, kterou lze zařídit přes noc. Je proto třeba, aby výrobci a státní instituce zasedli a vedli dialog o dlouhodobém strategickém plánu. Prozatím se politici uchylují jen k řešení krátkodobých problémů. V rozhovoru pro Zdravotnický deník to řekl ředitel Zentivy Česká republika, farmaceutické firmy vyrábějící v Česku generické léky, Boris Sananes. Kromě lékové závislosti Evropy na asijských zemích se rozpovídal také o nutnosti změn v cenách a úhradách či kapacitách kvalifikovaných pracovníků v Česku.
Zentiva není česká společnost, ale dlouhodobě zde působí. Jak vnímáte vztah vaší společnosti a České republiky?
Je pravda, že jediný akcionář Zentivy je mezinárodní investiční fond, ale beztak Zentivu považuji za českou firmu – máme zde mezinárodní sídlo a český trh vnímáme jako domácí, i proto je pro nás vždy prioritou. Je to podobné jako že Škoda je české auto, přestože patří pod Volkswagen Group, což je německý koncern.
Jaké výhody z toho mohou plynout pro české pacienty?
Díky tomu, že zde máme výrobu, tak jsme schopní pro české pacienty zabezpečit lepší dostupnost léků. Málokdo si uvědomuje, jak výhodné je mít v zemi výrobce léků. Zabezpečujeme významnou část zásoby léčiv v zemi – například v roce 2021 byl podíl léků na trhu, dodaných od Zentivy, 19 procent všech léčebných dnů. To je ohromné číslo.
Bohužel výhody pro Zentivu z toho, že vyrábí zrovna v Česku, v současnosti neplynou téměř žádné. Neustále se na nás zvyšuje tlak, ať už jde o náklady nebo ceny. Zdejší systém fungoval dobře do roku 2020, nyní ale potřebuje novou reflexi.
Co by se mělo změnit?
Aktuálně platná legislativa ohledně cen a úhrad není pro současné podmínky nastavená optimálně. Než přišel covid, tak mechanismus stlačování cen nikdo neřešil. Potom přišel covid a zjistili jsme, jak jsme extrémně závislí na Asii Celých 95 procent API na světě pochází z Číny a je to problém. Přestože se s důsledky toho potýkáme už čtyři roky, tak Evropa stále hledá řešení.
Přesun výroby z Asie by patrně vyžadoval celoevropský přístup. Čekáte ze strany Evropské unie nebo národních států nějaký druh podpory v tomto směru? Jak by to podle vás probíhalo?
Souhlasím s tím, že to vyžaduje celoevropský přístup a strategii. Česká republika se nemůže sama rozhodnout, že zavede nějaké pobídky pro výrobu účinných látek. To je nesmysl. Musí se to řešit celoevropsky už kvůli platným environmentálním pravidlům a výroba „tvrdé chemie“, tedy účinných látek, musí korespondovat s pravidly Evropské unie.
Já ale věřím, že možnosti existují. Kdyby Evropa měla vizi a každý stát by se podílel na spolufinancování výzkumu, jako se to dělá úspěšně na Západě, tak by se dal vymyslet nějaký model spolupráce státu a výrobců. Takže cesty určitě existují a je to pouze o tom, jak je to pro stát finančně a politicky zajímavé.
Co byste od té spolupráce očekával? Jaká by byla role Zentivy a jaká role státu v této spolupráci? Možná je předčasné o tom takto mluvit, ale politici již učinili několik – byť jen ústních – deklarací, že by si větší soběstačnost Česka v této oblasti přáli.
Na toto nám pomůže odpovědět sektorová analýza, která nyní probíhá a první výsledky z ní budeme mít do konce roku. Potřebujeme zejména zmapovat, jaké jsou v České republice kompetenční a technologické možnosti, abychom mohli vyrábět ať už finální lékový produkt nebo účinné látky. Na základě analýzy se budeme moci se státem konkrétně domluvit na tom, co je potřeba a co je možné v České republice vybudovat.
Nemohu říct, jak by ta spolupráce měla přesně vypadat, ale pokud budeme spolufinancovat nějaký projekt se státem, tak lze očekávat, že to pro nás bude představovat nějaký závazek na výrobu určitého množství účinných látek po daný počet let.
Šli byste i do výroby účinných látek?
Ano. Pokud bychom technologicky našli cestu, jak to udělat, tak ano.
Asi lze předpokládat, že výroba v Evropě by asi byla dražší už kvůli povinnosti splnit ekologické regulace.
Ano, lze očekávat, že výroba účinných látek v Evropě bude dražší. Je ale důležité si uvědomit, že výroba účinných látek nepředstavuje sto procent nákladů na produkci léků, nýbrž přibližně jen polovinu. Tudíž, i kdyby výroba účinných látek v Evropě byla například o dvacet procent dražší než v Číně, tak dopad na konečnou cenu léku by mohl být jen do deseti nebo dvanácti procent.
Manažer pro vnější vztahy Tomáš Pala: Výrobu léčiv také prodražují i zvyšující se nároky na splnění ekologických regulací. Nyní se například v Evropském parlamentu projednává nařízení o odpadních vodách, podle něhož by od roku 2030 měly farmaceutické a kosmetické firmy platit za čištění odpadních vod. Jeho dopad by byl enormní, v milionech eur. A vůbec to není na evropské ani národní úrovni koordinované s tématem dostupnosti léčiv.
Měl by si stát určit seznam strategických molekul, které jsou pro něj důležité a zaměřit se zejména na jejich výrobu? Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek nejčastěji hovoří o penicilinu.
Penicilin je rozhodně důležitý, ale nesmíme zapomínat, že největší část portfolia Zentivy představují léky pro chronické pacienty. Ty jsou také strategicky důležité. Vezměme si například taková antihypertenziva (léky na snížení zvýšeného krevního tlaku), která užívají stovky tisíc lidí. Pořád se řeší pouze penicilin, ale o těchto lécích se nemluví, protože nemají výpadky, přestože jsou také extrémně důležité jak pro pacienty, tak pro bezproblémové fungování zdravotnictví.
Hrozí výpadky těchto léků, pokud se neudělají nějaká opatření pro stabilizaci jejich dodávek?
Krátkodobě bych řekl, že nehrozí. My jako Zentiva jsme k tomu přistoupili zodpovědně a navýšili jsme zásoby účinných látek i excipientů (pomocných látek, pozn. red.).
Během loňských výpadků jsme měli problémy spíše s kapacitou nebo se nám nedařilo sehnat obalové materiály – například hliníkové fólie, používané k překrytí každého blistru, se vyrábějí na Ukrajině. Ale krátkodobě by tyto léky do výpadku jít neměly.
Nelze ovšem říct, jak to bude vypadat třeba za deset let. Tlaky na ceny i náklady se zvyšují a nemáme jistotu, že bude výroba léčiv udržitelná.
To jsme zpátky u cen a úhrad. Měl by se například změnit systém stanovení cen referenčním košem? Nebo jsou i jiné regulační překážky, které by mohly ohrozit dostupnost základních léků, které Zentiva dodává na trh?
Na to bylo potřeba vést seriózní a komplexní diskuzi s ministerstvem zdravotnictví, se zdravotními pojišťovnami a SÚKL (Státním ústavem pro kontrolu léčiv, pozn. red.). Státní instituce přirozeně hledají možnosti, jak ušetřit, jenže nejdříve přišel covid, kdy jsme pocítili úskalí závislosti na Asii, a potom konflikt na Ukrajině, kdy jsme zjistili, že ceny energií již nikdy nebudou stabilně nízké. Dnes už tak žijeme v nové realitě. A není to pouze krátkodobá turbulence, která brzy skončí. Závislost na Číně bude dlouhodobá a nejsem si jistý, zdali máme zabezpečenou dostupnost energií.
Nyní si musíme říct, že systém trvalého snižování úhrad, který dnes funguje, nekoresponduje se zvyšujícími se náklady na výrobu. Přestože se snažíme zefektivnit naše procesy, tak to nejde dělat do nekonečna, neboť stále musíme platit elektřinu, plyn, platy zaměstnanců a další položky. Když půjdou náklady nahoru a ceny dolů, tak jednou může přijít chvíle, kdy už nebude ekonomicky výhodné nějaký lék, třeba i strategicky důležitý, na trh dodávat.
Zmínil jste drahé energie, které prodražují výrobu. Nemáte třeba možnost fixace ceny?
Pala: Na vysokém napětí fixace neexistuje. Velkoodběratelé musí nakupovat za spotové ceny celé množství, resp. dokupovat za ně rozdíl v spotřebě a předkoupeného množství. V loňském srpnu nám tak průměrná cena elektřiny narostla přibližně o 300 procent.
Je pravda, že stát v letošním roce kompenzoval rozdíl mezi skutečnou cenou a stropem. Jestli kompenzace koncem roku skončí a navíc dojde k návratu příspěvku na obnovitelné zdroje, na náš rozpočet to bude mít dopad v rozsahu desítek milionů korun.
Zpět k výdajům. Co tedy navrhujete změnit?
V roce 2021 činily výdaje na zdravotnictví 420 miliard korun. Výdaje Zentivy byly 2,8 miliard. Z toho plyne, že náš podíl na rozpočtu je 0,66 procenta. Ale přitom na českém trhu zajišťujeme 19 procent léčebných dnů.
Celý generický trh pak stojí včetně doplatků 16 miliard korun, což představuje 3,8 procent rozpočtu na zdravotnictví. Kdyby výrobcům stouply úhrady například jen o 10 procent, tak je to navíc pouze 0,4 procent z celkových výdajů. A nemuselo by se to zavést ani plošně, ale třeba pouze u léků do 200 korun. To by výrobcům generik velmi pomohlo se zajištěním dostupnosti léků pro české pacienty.
Už jste tento požadavek někde vznesli?
Snažíme se to řešit přes Českou asociaci farmaceutických firem (ČAFF), jejíž jsme členem, ale často se potýkáme s tím, že se na nás pohlíží jako na „bohatý farmaprůmysl“. Je ale rozdíl mezi firmami vyrábějícími originální léky a generické.
Je pro vás důležitější dospět k vyšším cenám, nebo k vyšším úhradám?
Bylo by dobré, kdyby alespoň u nějakých přípravků došlo k deregulaci cen. Nemuselo by jít o plošné navýšení úhrad, neboť rozumím, že i stát si nemůže dovolit výrazně více utrácet. Stejně tak se ale musíme naučit žít s tím, že doplatek není problém.
Pochopil jsem, že je řada legislativních a ekonomických omezení, které vás limitují. Co omezení personální? Daří se vám v Česku sehnat dostatek kvalifikovaných pracovníků?
Skutečnost, že sídlíme v Praze, je v tomto ohledu zároveň výhoda i nevýhoda. Je tu nejnižší nezaměstnanost, nejvyšší platy a také konkurence, takže najít dobré a loajální zaměstnance je boj.
Komunikační manažerka Veronika Ocasio: Hůře se shánějí lidé do výroby, do ní stále zaměstnance hledáme. Jiná situace je ve vývoji a výzkumu, tam spolupracujeme s univerzitami a školíme si odborníky do průmyslu v rámci tzv. industriálních doktorátů.
Jak vnímáte chování politiků vůči farmaceutickému průmyslu? Máte dojem, že mají politici pro tento druh odvětví nějakou vizi?
Pořád se řeší pouze krátkodobé problémy a nikdo neřeší, co se stane třeba za 15 let. Příkladem je nynější novela zákona o léčivech, z níž nám plyne povinnost držet železnou zásobu léků. Laikovi to může znít jako dobrý nápad – a Zentiva se opravdu snaží držet u každého produktu dva i tři měsíce zásobu – ale povinné držení vyšších zásob nám prodražuje výrobu. Musíme na to alokovat peníze, které budou chybět jinde.
Problémy se tu řeší pouze krátkodobě a jen tehdy, když je k tomu nějaký politický důvod. My bychom si měli sednout a přijít se strategickým plánem třeba i na deset let dopředu. Stát si musí říct, co chce – například výrobu v tuzemsku a v jakém objemu – abychom mohli začít jednat s partnery. Ale tento dialog zatím neexistuje.
Farmaceutický průmysl je sice gigant, ale pomalý. Ty věci nejde zařídit za půl roku. Zavedení výroby nového léku trvá několik let.
Komunikujete ve snaze zajistit dostupnost léků i vy jako výrobci mezi sebou?
S konkurenčními firmami nekomunikujeme napřímo, ale jsme v kontaktu přes pracovní skupinu v rámci ČAFF. Náročnější je však sladit naše impulsy s ministerstvem, pojišťovnami a SÚKL, které mezi sebou také musí najít shodu.
Jaký způsob je podle vás vhodný k dosažení těchto kroků? Cítí podle vás stát ten tlak? Pomohlo by třeba stanovení ultimáta, že pokud se nenavýší úhrady, tak některé léky zkrátka nebudou?
Když dojde na zastavení výroby nějakého léku z důvodu, že se nevyplatí ho vyrábět, tak už je na vyjednávání pozdě. Navíc tyto věci nelze vědět několik let dopředu.
Nechceme, aby to fungovalo tak, že přijdeme za pojišťovnami a řekneme jim, že pokud nám nenavýší úhrady, tak přestaneme lék vyrábět. Takové vyhrožování by bylo absurdní. Raději vymysleme nějaký systém, jak zabezpečit dostupnost léků. Bez dialogu a bez plánu budeme pořád jenom hasit.
Tomáš Cikrt, Filip Krumphanzl
