Disease management, digitální triáž, discharge planning, nebo postakutní péče. Pojmy, které přináší svěží vítr technologických změn a moderního medicínského myšlení do dosud roztříštěných zdravotních služeb. Pokud chcete do těchto tajů blízké budoucnosti, které změní tvář českého zdravotnictví, proniknout s předstihem, můžete využít nabídky přednášek a diskusí s účastí špičkových zahraničních spíkrů na dvanáctém ročníku Prague International Health Summit 2024. Tradiční odborná konference se uskuteční od 25. do 26. dubna a Zdravotnickému deníku jí blíže představil její organizátor a řídící partner Advance Healthcare Management Institute Pavel Hroboň. Hovořili jsme spolu zejména o tom, jak usnadnit a zefektivnit cestu pacienta z ambulance do nemocnice a pak zase zpátky do života, což můžeme shrnout také pod jeden termín „návaznost péče“.
Tématem letošního summitu je návaznost péče. Na co se zaměříte konkrétně?
Téma návaznosti péče je rozděleno na tři části, kdy každé se budeme věnovat půl dne. První je zaměřena na disease management. Vše nasvědčuje tomu, že poprvé v historii máme šanci začít ho v Česku reálně používat. Podíváme se na příklad disease managementu pro pacienty s chronickým srdečním selháním z Tirolska, probírat budeme i diabetes a prevenci u vysoce rizikových pacientů již v primární péči.
Druhá část bude věnována rozhraní mezi ambulantní a nemocniční péčí před hospitalizací. Prvním tématem je, jak snížit zbytečnou zátěž urgentních příjmů. Přednášející z Anglie nás seznámí s jejich zkušenostmi s digitální triáží pacientů. Druhé téma je příprava pacientů na plánované hospitalizace. S její pomocí lze jak významně zvýšit procento uskutečněných zákroků, tak zkrátit délku hospitalizace. Příkladem je příprava pacientů před plánovanou implantací umělého kyčelního kloubu. Pokud absolvují předem fyzioterapii včetně nácviku chůze o berlích, je u nich možné dosáhnout rychlejší mobilizaci, dřívější propuštění i zotavení. To je nejen v zájmu pacienta, ale i nemocnice.
Třetí část konference se věnuje rozhraní mezi nemocniční a následnou péčí, tedy přípravě propuštění pacienta. K tomu bude představen příklad z USA, ale jde o nástroj hodně používaný i v Evropě. Druhým tématem této části je návazná péče, budeme hovořit o rehabilitace pacientů po cévní mozkové příhodě a o vhodné dělbě práce mezi onkologická centra a regionální střediska.
Mohlo by vás zajímat
zbourejme umělé oddělení různých druhů zdravotních služeb. Potřebujeme návaznost, ne fragmentaci
Takže pomyslně provedete pacienta od začátku až na konec jeho cesty zdravotnickými službami?
Ano, přesně tak. Rozhraní před a po hospitalizaci potřebujeme významně zlepšit. Disease management je o ambulantní péči a zabránění zbytečných hospitalizací. To ale neznamená, že disease management nemohou dělat nemocnice. Například u srdečního selhání je klíčové zapojit pacienta v okamžiku jeho propuštění z nemocnice. A není to jediný příklad. Vidím v disease managementu jednu z nových rolí i pro nemocnice, které se budou transformovat do podoby nemocnic komunitních.
To znamená, že by posílily ambulantní složku?
Ano, ale nejen tu, rozhodně i oblast následné a dlouhodobé péče.
Nedávno se ale ozvali ambulantní specialisté s tím, že by si přáli, aby nemocnice naopak omezily své ambulance…
Nebojím se, že se budou s nemocnicemi přetahovat o pacienty. Menší nemocnice jsou často lokalizované v odlehlejších oblastech, kde obvykle chybí praktičtí lékaři i ambulantní specialisté. Pokud pacienti nedostanou péči jinde, budou klepat na jejich bránu. V komunitních nemocnicích je tak naděje pro zajištění dostupnosti ambulantní péče i v regionech, kde dnes mají problém s nedostatkem lékařů. Připomenu v této souvislosti, co už zaznělo na Prague International Health Summit – nemocnici bychom neměli vnímat jako soubor lůžek, ale jako soubor erudovaného personálu, technologií a znalostí.
Někde se tedy hranice mezi nemocniční a ambulantní péčí mohou bořit?
Nevěřím v administrativní oddělování jednotlivých druhů služeb. Snahy o integraci péče kdekoliv na světě začínají heslem: Zbourejme sila! Tedy zbourejme umělé oddělení různých druhů zdravotních služeb. Potřebujeme návaznost péče, ne její další fragmentaci.
Management chronických nemocí
Disease management je dnes často skloňovaným pojmem. Připomeňme, co skutečně znamená.
Dnešní systémy zdravotní péče byly vytvářeny v 50. letech minulého století, v době, kdy hlavním problémem byly infekční nemoci a úrazy. Dnes jsou hlavním zdravotním i ekonomickým problémem chronické nemoci. Naše systémy se této zásadní změně přizpůsobují poměrně klopotně.
Disease management je právě odpovědí zdravotních systémů na výzvu chronických nemocí. Skládá se z několika základních komponent, Tou první je standardizace péče, čili zajištění, aby péče probíhala v souladu s doporučenými klinickými postupy. Někdo jí tudíž také musí měřit, vyhodnocovat a dávat zpětnou vazbu poskytovatelům, což se v ambulantní péči zatím bohužel téměř neděje. Potřebujeme tedy více pracovat s daty.
Druhá věc je, že chronické nemoci si většina z nás, na rozdíl od úrazů a infekčních nemocí, způsobuje tím, jak žijeme. To znamená, že bez zapojení pacienta není otázka chronických nemocí řešitelná. Dnešní medicína umí zázraky, ale ty většinou spočívají v tom, že pacientovi prodloužíme život a ulevíme mu částečně od utrpení. Zcela vyléčit kardiovaskulární, metabolické, nádorové, neurodegenerativní a mentální onemocnění ve většině případů nedokážeme. Cílem je tedy vedle prevence zabraňující vzniku těchto nemocí oddálení rozvoje jejich komplikací. A právě o tom je disease management.
K jeho realizaci potřebujeme koordinátora péče. Vezměme si příklad pacienta s diabetem II. typu. O pacienta, který už má rozvinuté komplikace, se obvykle stará diabetolog, praktik, ideálně by tam měl být nutriční terapeut, edukační sestra, ale tento pacient chodí také na kontroly na oční, kardiologii, pravděpodobně na neurologii s neuropatickou bolestí, dost možná také k nefrologovi. I kdyby všichni tito poskytovatelé dělali všechno to, co mají, tak pořád chybí někdo, kdo dá celý systém péče pro konkrétního pacienta dohromady. Patří sem samozřejmě i adherence pacienta k medikaci, způsob, jak s ním komunikovat a podporovat ho.
limitace objemu péče poskytnuté průměrnému pacientovi bohužel není založená na tom, o jak těžké pacienty se jedná
Právě v diabetologii má být koordinátorem diabetolog nebo praktik?
Je to otázka dostupnosti péče, ale v souvislosti s emancipací a rozvojem primární péče u nás určitě dává smysl, aby se o nekomplikované diabetiky II. typu starali praktičtí lékaři. Existuje k tomu i dohoda mezi diabetology a odbornou společností praktického lékařství, ze které vychází i zdravotní pojišťovny.
Klíčové je přitom měřit soulad s doporučenými klinickými postupy a ideálně, byť to je mnohem těžší, i výsledky péče. Musím ale zdůraznit, že pokud zdravotní pojišťovny myslí vážně přesun nekomplikovaných diabetiků II. typu k praktickým lékařům, musí změnit platební mechanismus, tedy to, jak dneska platí diabetology. Současná limitace objemu péče poskytnuté průměrnému pacientovi bohužel není založená na tom, o jak těžké pacienty se jedná, ale na historických artefaktech. Je nutné to změnit. Právě v diabetologii by taková změna byla akutně potřebná, a přitom není nijak obtížná. Velmi jednoduše je možné zohlednit jaký má diabetolog podíl diabetiků I. typu ve svém portfoliu a stejně tak i jaký má podíl pacientů s diabetem II. typu, kteří již mají rozvinuté komplikace, kolik z nich je na inzulinu a podobně. Máme celou škálu dostupných indikátorů, které mohou pojišťovny použít pro to, aby přepočítaly limity na unikátního pojištěnce a přizpůsobily je tomu, o jak těžké pacienty se starají jednotliví diabetologové.
Předpokládám, že právě takové konkrétní praktické zkušenosti budete na summitu probírat.
Dlouhodobě je cílem summitu přenést do České republiky již dotažené a ověřené zahraniční zkušenosti. Nejen koncepty, ale praktické poznatky. Proto zveme odborníky ze zahraničí, kteří sami něco změnili nebo vybudovali a mají již dlouhodobé výsledky. Druhým typem prezentací jsou sdělení těch, kteří něco podobného zkouší v Česku nebo na Slovensku. Třeba ještě nejsou tak daleko, nemají takové množství dat nebo pacientů, ale už něco začali. Poslední částí každé ze sekcí je panelová diskuze, kde hovoříme o tom, co se musí stát v českém zdravotnictví, abychom dokázali využít osvědčené zahraniční vzory.
Zmínili jsme význam měření, vyhodnocování a zpětné vazby. Co lze měřit nejen u specialistů, ale i u praktických lékařů?
Je dobře, že se u nás v posledních deseti letech nainvestovalo, a to ve finančním i nefinančním smyslu slova, do rozvoje primární péče. Bohužel tato investice nebyla doplněna měřením chování jednotlivých poskytovatelů. Bonifikační programy jsou jednoznačně přínosné, ale zdravotní pojišťovny by k nim měly lékařům poskytovat zpětnou vazbu. Nemluvím teď vůbec o zveřejňování, ale o tom, aby jednotliví praktičtí lékaři dostali své srovnání s celostátním průměrem, s průměrem svého kraje, nebo s podobným parametrem, který dává smysl. Prostě, aby věděli, jak na tom jsou ve srovnání s kolegy s dodržováním doporučených postupů.
Jsou lékaři, kteří nedodržují doporučené postupy ani z 50 procent. Pojišťovny by měly vyžadovat změnu jejich chování
Tedy, pokud nějak „ujíždí“ oproti ostatním?
Přesně tak. Když jsou dodržovány doporučené postupy na 80 až 85 procent, je to skvělá zpráva. Jsou ale lékaři, kteří nedosáhnou ani 40, nebo 50 procent. Musí dostat zpětnou vazbu a pojišťovny by měly vyžadovat změnu jejich chování.
Asi je důležité, aby tato zpětná vazba nebyla hned spojena s restrikcemi, či sankcemi, aby vedla lékaře k tomu, že sám změní své chování.
Zkušenosti ze zahraničí jsou takové, že na zpětnou vazbu poskytovatelé významným způsobem reagují. Zvlášť pokud jsou doprovázeny bonifikačními mechanismy, které tady už v některých oblastech máme.
Dodržování postupů je jedna věc, ale jak hodnotit výsledky péče, tam bude asi situace složitější?
Mnohem složitější. Kdybychom chtěli korektně hodnotit výsledky péče, měli bychom znát vstupní zdravotní stav pacientů a šanci, že se vůbec dá zlepšit. Jinými slovy, potřebujeme podrobné klinické údaje, které zdravotní pojišťovny nemají k dispozici. Proto si myslím, že bychom se v ambulantní péči zatím neměli hrnout do měření výsledků, ale soustředit se na tzv. procesní kritéria kvality, tedy dodržování doporučených klinických postupů v oblasti diagnózy, kontrolních vyšetření a farmakoterapie.
Takže přes hodnocení procesních kritérií se dozvíme, zda lékař pracuje kvalitně?
Přesně tak, na základě studií víme, že když se dodrží proces, vede to k žádoucím výsledkům.
Přesto, má smysl sbírat do budoucna nějaká data přímo od lékařů?
Určitě. Nesmí to ale představovat zbytečnou administrativní zátěž. Ideální by byl automatizovaný sběr informací obsažených v dnešních tzv. signálních kódech, buď z informačních systémů ambulantních lékařů nebo přímo z laboratoří. Nejde o přesné výsledky laboratorních testů, ale základní informace o stavu pacienta. Příklad glykovaného hemoglobinu: Pacient je tam, kde by měl být – zelená kategorie. Pacient je tam, kde by rozhodně neměl být – červená kategorie. Pacient je někde mezi – žlutá kategorie. To je úroveň informace, kterou zdravotní pojišťovny dostanou přes signální výkony. Ty ale představují naprosto zbytečnou administrativní zátěž a mnoho lékařů je vůbec nereportuje.
Vraťme se k programu summitu. Co se dozví účastníci o disease managementu?
V prvním bloku se podíváme na to, jak fungují úspěšné programy disease management v zahraničí, u kterých nemocí jsou zvlášť přínosné a jaké jsou klíčové komponenty jejich úspěchu. Specificky se zaměříme na použití technologií v disease managementu. Tradiční přístup podpory pacienta je založený na zdravotních sestrách, které pacientovi zavolají, nebo ho případně navštíví doma. Všichni ale víme, že zdravotní sestry začínají být, stejně vzácným „zbožím“ jako lékaři. Naštěstí tu máme technologie a aplikace, které dokáží zvládnout komunikaci s pacientem a jeho podporu, a to pravidelně. Od lékařů, kteří bydlí na venkově, slýchávám následující historku: jednou týdně zajdu do hospody, povídám si s místními a vždycky je u stolu někdo, kdo říká, že si dneska nedá pivo, protože jde příští týden na kontrolu. To zní jako dobrá motivace. Problém je v tom, že dotyčný jde kontrolu k lékaři jednou za půl roku nebo za rok. A právě časté připomínání je rolí digitálních aplikací.
Takhle si představuji budoucnost zdravotnictví. Využití technologií podobně jako v jiných oblastech našeho života. Budeme mít na sobě různá nositelná „udělátka“, chytré věci, které budou monitorovat a signalizovat zdravotní parametry. Data se budou sbírat a vyhodnocovat. Umělá inteligence nás může edukovat. A čas lékaře bude využit maximálně efektivně.
Doktoři a sestry budou dělat opravdu kvalifikovanou práci. V rámci tohoto bloku bude prezentovat své pokroky společnost EUC. Začali měřit základní parametry u pacientů, kteří navštěvují jejich polikliniky, a de facto rozjíždějí disease management v oblastech, jako je diabetes, kardiovaskulární onemocnění apod. Je to přesně jeden z těch příkladů, že i u nás něco děláme, ale potřebujeme se posunout ještě dál. Proto je rozumné se také poučit z toho, co fungovalo, případně nefungovalo, v zahraničí.
Například ve skandinávských zemích?
Upřímně řečeno se můžeme podívat skoro kamkoliv v Evropě. Minimálně v oblasti diabetu je disease management rozvinutý i na Slovensku. Můžeme se podívat do Německa, byť proti jejich modelu disease managementu existuje celá řada výhrad, ale je rozšířen a má své výsledky. Můžeme se podívat do Skandinávie, na první příklady do Rakouska…
Digitální triáž
Druhý blok summitu má velice zajímavé téma – přednemocniční péče a příprava k hospitalizaci. To jsou vlastně dva aspekty, které mohou zásadně ovlivnit průběh samotné hospitalizace?
První je, jak zajistit, aby se do nemocnic dostávali jenom pacienti, kteří to potřebují. Na toto téma budeme mít dvě prezentace. Jedna z nich jsou zkušenosti se zavedením digitální triáže v Anglii, a to se změřením dopadů na urgentní příjmy nemocnic. Otázka totiž zní, jak se daří omezovat příliv pacientů, kteří vůbec nepotřebují na urgentní příjem. Pojem „digitální triáž“ zní poměrně surově, ale holým faktem je, že mnoho lidí, kteří dnes přijdou na urgentní příjem, tak nečiní jenom pro to, že by odmítali čekat na běžné ordinační hodiny, nebo že nemají kam jít, ale také – a to je velice důležitý aspekt – protože nedokáží posoudit svůj zdravotní stav. Jde tedy o to, nabídnout lidem možnost posoudit, zda se opravdu potřebují dostavit na urgentní příjem, nebo jestli, když to malinko zlehčím, si mají vzít aspirin, za dvě hodiny zavolat znovu, nebo se vyspat a druhý den jít ke svému praktikovi. Běžný člověk nedokáže takovou situaci posoudit a potřebuje se dostat k relevantní informaci. V Evropě bylo řešením posledních dvaceti, třiceti let call centrum. Dnes jsme dál, k dispozici jsou různé aplikace na webu, nebo mobilních telefonech a na jejich využití je postavena myšlenka digitální triáže. Nechci tvrdit, že tuto možnost využijí všichni pacienti, ale minimálně část určitě ano. Přetížené urgentní příjmy budou vděčné za jakékoliv snížení množství počtu pacientů, kteří tam chodí, aniž by museli.
Pojem „digitální triáž“ zní surově, ale mnoho lidí, kteří dnes přijdou na urgentní příjem, nedokáže posoudit svůj zdravotní stav
Čili je to jenom poradenská služba, rozhoduje se dál sám pacient?
Ano, je to poradenská záležitost. V některých zemích je spojena s určitou povinností. Například v Dánsku musí pacienti nejprve zavolat na call centrum, kde mu nejenom poradí, která péče je vhodná, ale zároveň mu řeknou, kde jí najde nejblíže a případně ho rovnou zařadí do pořadníku. Zatímco když někdo přijde, aniž by před tím zavolal, tak bude muset počkat, jestli na něj zbyde místo, nebo ne. Samozřejmě pokud není v nějakém urgentním, život ohrožujícím stavu.
Tohle je použitelné i na záchranky, které si stěžují, že jezdí docela často k banalitám? Například jim volá učitelka ze školy, že se někdo řízl papírem do prstu.
To jasně svědčí o tom, že není jiné místo, kam zavolat, než na dispečink záchranné služby. Ano, záchranka musí být zapojena. Na programu konference máme i zohlednění potřeb pacientů, kteří jsou indikováni k paliativní péči v prostředí zdravotnické záchranné služby. Což na první pohled zní jako dva světy, které nelze skloubit, ale konkrétně na pražské záchrance v tomto odvedli kus zajímavé práce a my se moc těšíme, že se o její výsledky podělí i s ostatními. Lidé často volají záchranku ze zoufalství, protože nevědí, co mají s umírajícím člověkem dělat. Je tudíž potřeba, aby záchranka věděla, jestli je daný pacient indikován pro paliativní péči a případně ho také dokázala do paliativní péče předat.
Druhá část bloku se týká plánovaných hospitalizací, jaké jsou tady možnosti zlepšení?
Kombinací řady důležitých drobností lze významně zlepšit celý proces a zajistit, že pacienti na plánovaný zákrok přicházejí připraveni. To zvýší jeho úspěšnost a také zkrátí dobu hospitalizace. Pacienti už dopředu vědí, co je čeká, pre-habilitace zkrátí délku hospitalizace i rekonvalescence. Tady budeme mít český příklad, založený na zkušenostech z několika nemocnic.
Navazující péče
Poslední blok se zaměří na odchod pacienta z nemocnice, to je asi stále bolavý problém právě z pohledu hlavního tématu summitu, totiž návaznosti péče?
Na summitu zazní prezentace o tzv. discharge planning, což v kostce znamená, že v okamžiku, kdy je pacient přijat a je potvrzena diagnóza, je také stanoven očekávaný průběh hospitalizace, včetně data propuštění. To znamená, že úkony, které podmiňují propuštění, je možné začít dělat dopředu. Samozřejmě, pokud se stav pacienta změní, je reklasifikován do jiné skupiny. Zkrácení doby hospitalizace je v zájmu pacientů i nemocnic, zvlášť v dnešní době, kdy máme v některých regionech dlouhé čekací doby na plánované operace.
Přednášet bude Sara A. Spilseth, zdravotní ředitelka HealthPartners z Minessoty, USA. Požádali jsme jí, aby se soustředila na proces uvnitř nemocnice, který je možno téměř zkopírovat, zatímco postup poskytování následné péče je samozřejmě v zahraničí jiný, než u nás.
Je to organizační věc, respektive proces, který je potřeba zavést. Není složitý a má velmi pozitivní dopady na celkovou délku hospitalizace.
Zdravotnictví je oblast, která je velmi dobrá v akceptování léčebných novinek, ale extrémně konzervativní, co se týká procesů
My asi v Česku máme obecně problém s nastavením procesů a prosazováním změn v zavedených organizačních postupech?
Máme. Netýká se to ale jenom Česka. Zdravotnictví je oblast, která je velmi dobrá v akceptování novinek ve smyslu nových léčebných technologií, ale extrémně konzervativní, co se týká procesů a postupů. Nicméně, když člověk hledá a dívá se (a my v Advance máme naštěstí velkou možnost takového hledání a dívání se díky našemu programu Master of Healthcare Administration), najde i v Čechách příklady skvělé organizace práce dle principu lean managementu. Jen bychom jich potřebovali mít podstatně více, mimo jiné i v oblasti organizace práce na operačních sálech.
Není to jen otázka ekonomická, ale vede to i k větší spokojenosti lidí, ne?
Jsem o tom hluboce přesvědčen. Každé zkrácení hospitalizace je přínosné jak pro pacienta, tak pro personál. Cílem plánování propuštění je ale hlavně omezit počet případů, které v nemocnici zůstanou dlouhodobě, protože pro ně buď není místo na rehabilitaci, nebo jinde v následné péči, nebo není zajištěná domácí sociální a zdravotní péče. Mohu z mé vlastní, byť již vzdálené zkušenosti, říct, že není moc věcí, které jsou více frustrující pro ošetřující personál v akutní lůžkové péči, než když mají několik pacientů, o kterých všichni vědí, že už dávno měli být někde jinde, ale jsou pořád hospitalizováni na akutním lůžku a probíhá okolo nich celá rutina vizit, snahy o zlepšení terapie apod. Přitom ti lidé to už vůbec nepotřebují.
V třetí části summitu se nechceme věnovat jen zmíněnému plánování propuštění, která se odehrává uvnitř akutní nemocniční péče, ale také péči, kterou já začínám stále víc označovat slovem postakutní. Nemám anglicismy, ani jiné ismy moc rád, ale slovo následná péče máme všichni spojené v lepším případě s rehabilitací nebo s LDN, které podle toho svého původního názvu skutečně sloužily jinému účelu
A co pojem navazující péče?
Navazující péče je fajn termín, děkuji. Klíčové je, aby zahrnoval i akutní péči, ale nižší intenzity než v době stanovení diagnózy a provedení klíčového zákroku. Příkladem je vznik regionálních onkologických středisek, což je jedna z potřebných iniciativ, které se v českém zdravotnictví už rozběhly. Dosud jsme se soustředili na centralizaci vysoce specializované péče, ale každá mince má dvě strany. Centralizace tedy musí být provázena i vhodnou decentralizací. Ve specializovaných centrech se dnes hromadí pacienti v post-akutní fázi péče. Skoro podobně, jako když se Cimrmanovi hromadili horníci v dole. Přitom navazující péče už nemusí být poskytována v centru, ale v jiné nemocnici nebo ambulanci, která s centrem úzce spolupracuje, a je blíže bydliště pacienta.
Ve specializovaných centrech se dnes hromadí pacienti v post-akutní fázi péče. Skoro podobně, jako když se Cimrmanovi hromadili horníci v dole
Všechno má svůj čas. Centralizace měla svůj obrovský význam v době, kdy jí prosazoval profesor Vorlíček jako předseda onkologické společnosti. Obor je úspěšný a současná decentralizace je vlastně další logický vývojový krok.
Souhlasím s tím. Ekonomové mají termín, který se nazývá second best a v podstatě mluví o tom, že teoreticky bychom mohli naplánovat nějaký naprosto optimální způsob změny, ale ten se v praxi obvykle neprosadí. Většinou se chytí až ten druhý či třetí teoreticky nejoptimálnější. Je asi v lidské povaze, že se potřebujeme soustředit na jeden cíl, než na více cílů, které jsou třeba částečně protichůdné. A až později vše optimalizovat. Takže jsme moc rádi, že nám bude na summitu přednášet profesor Svoboda z Masarykova onkologického ústavu, instituce, která je jedním z pionýrů rozvoje regionálních onkologických středisek. Je to model vhodný i pro ostatní oblasti péče, které centralizujeme.
Budeme mít ještě jednu prezentaci z navazující péče, a to je zajištění rehabilitační péče pro pacienty s cévní mozkovou příhodou (CMP). V České republice můžeme být pyšní na to, jakým způsobem se podařilo vybudovat systém super akutní péče o pacienty s CMP. Bohužel se ale až donedávna nikdo moc nezajímal o to, co se s těmi pacienty stane, když jsou propuštěni z iktových center a dostanou se do běžného soukolí českého zdravotního systému. Situace se ale začíná měnit díky neurologům, kteří v hodnocení výsledků spojili síly s Kanceláří zdravotního pojištění. Začínají se hodnotit dlouhodobé výsledky péče, nejen to, jestli pacient přežil prvních 30 dní, případně ještě kratší dobu. Na summitu bude představen příklad, který se týká právě pacientů s CMP. Oblast důležitá sama o sobě, vzhledem k četnosti této diagnózy, ale i možný příklad pro jiné oblasti medicíny.
dlouhodobější výsledky péče nejsou nezměřitelné, jenom jsme to až donedávna nedělali
Když se člověk v téhle zemi dostane z nemocnice do špatného zařízení nějaké další péče, úplně se mohou znehodnotit vynaložené peníze na akutní zákrok, a i pacient může skončit úplně spatně.
Přesně tak. Můžeme mít super akutní péči, můžeme i měřit její výsledky, ale není možné se o pacienta přestat starat. A dlouhodobější výsledky péče nejsou nezměřitelné, jenom jsme to až donedávna nedělali. Velmi zajímavý indikátor, který používá Kancelář zdravotního pojištění, jen nejen 180denní mortalita, ale také počet dnů, které člověk v období po CMP strávil doma.
Přechod například k rehabilitační péči je v těch specializovaných nemocnicích, obvykle docela dobře provázán. Jinak je ale mnohdy přechod do následné péče katastrofa.
Je pravda, že specializovaná návazná péče je asi pokročilejší. Je jí věnována větší pozornost a je v důsledku toho lépe řízená. Pobyt na akutním lůžku specializované péče je drahý a tudíž je tu větší motivace pacienta efektivně přesunout do následné péče. Zatímco když se jedná o seniora s dekompenzovanou chronickou nemocí, nebo s nějakou infekcí, může být zajištění následné péče větší problém. Bohužel je u nás placena špatným způsobem. Potřebovali bychom, aby přebírala pacienty z akutní péče co nejdříve a aby je co nejrychleji dokázala doléčit, zrehabilitovat a co nejdříve propustit, ideálně domů, případně je předat do sociální péče. Ale dnešní platební mechanismus tomu bohužel neodpovídá, a motivuje zařízení následné péče přesně opačným způsobem. Vzít si pacienty co nejpozději a co nejdéle si je tam držet. Tím nechci říct, že to dělají všechny LDN, rozhodně ne, samozřejmě finanční motivace není to jediné, čím se lidé řídí. Mají svoji profesní čest a etickou čest. Měl by je v tom ale podporovat i platební mechanismus a měření výsledků. Další problematické rozhraní je mezi následnou péčí a dlouhodobou péčí. Dostupnost jak následné péče, tak dlouhodobé péče i domácí zdravotní péče se totiž mezi jednotlivými kraji liší až dvojnásobně.
Na programu Prague International Health Summit 2024 je sympatické, že si za jednotlivými tématy a přednáškami lze snadno představit zcela konkrétní zlepšení života pacientů a jeho průchodu zdravotnickým systémem. To má asi potenciál pro další pokračování?
Pořádáme summit už podvanácté. Mezi minulými ročníky byly časové mezery, naposledy díky covidu. Vloni jsme se ale rozhodli, že chceme summit pořádat každý rok. Letos se sejdeme už 25. – 26. dubna a moc se těšíme na setkání s Jimem Ricem, který bude summit opět moderovat, a s našimi pravidelnými hosty z Čech i ze Slovenska.
Tomáš Cikrt
