Externí hodnocení kvality, povinnost poskytovatelů zajistit podmínky pro péči nemocničních kaplanů či chybějící podmínky pro zřizování urgentních příjmů – to jsou některé z často kritizovaných témat, kterými se zabývá novela zákona o zdravotních službách 372/2011 (více jsme psali zde). Právě na ně tak cílila nemalá část ze stovek připomínek pocházejících od čtyř desítek připomínkových míst, které se k novele sešly.
Asi nejčastěji připomínkovaným tématem se v rámci novely zákona o zdravotních službách staly změny v lékařských pohotovostních službách (kterým jsme se věnovali v minulém vydání ZD) a novinka v podobě center komplexní péče o děti (jíž se budeme věnovat v nadcházejícím vydání). Vedle nich se ovšem v připomínkách objevila široká škála dalších témat. Jedním z těch, které zaznívaly z více připomínkových míst, je povinnost poskytovatelů lůžkové péče zajišťovat pro své pacienty duchovní péči.
Proti novince se staví například Hospodářská komora. „Víra je neoddiskutovatelně soukromou záležitostí každého jedince, přenášet na poskytovatele povinnost zajištění poskytování duchovní péče nijak nesouvisí se základním účelem fungování poskytovatelů zdravotních služeb. Péče o duchovní potřeby byly a jsou zajišťovány církvemi a náboženskými společnostmi. Návrh představuje další administrativní a ekonomickou zátěž pro poskytovatele zdravotních služeb bez návaznosti zajištění financování z prostředků veřejného zdravotního pojištění a závazku zajištění personálních kapacit pro zamýšlený návrh,“ podtrhává Hospodářská komora.
Nově je přitom stanoveno, že „poskytování duchovní péče musí mít ekumenickou povahu“. „Navržená úprava duchovní péče ve zdravotnictví je dle našeho názoru problematická, neboť se nám jeví jako vnitřně rozporná a v rozporu s Listinou základních práv a svobod. V případě, že pacient bude např. židovské či muslimské víry, může přijmout duchovní péči od duchovního příslušné náboženské skupiny, ale ten ji může poskytnout pouze tehdy, pokud bude mít ekumenickou povahu. Předkladatel tedy dle našeho názoru v důsledku duchovní péči připouští pouze ve vztahu ke křesťanským církvím, čímž by bylo popřeno základní právo pacienta na jeho svobodné náboženské vyznání a zároveň by tímto postupem docházelo i k odklonu od náboženské neutrality státu,“ uvádí ministerstvo školství.
V novele je také stanoveno, jaké vzdělání musí získat nemocniční kaplani. „Tím by stát nepřípustně zasáhl do vnitřních záležitostí církví a náboženských společností, neboť o tom, jaké vzdělání musí či nemusí duchovní mít, rozhodují církve a náboženské společnosti nezávisle na státních orgánech. Je samozřejmě myslitelné, aby zákon vyžadoval absolvování speciálního vzdělávacího programu pro nemocniční kaplany, který bude akreditovaný ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a bude zaměřen např. na specifika působení kaplana ve zdravotnickém prostředí, ale v demokratické společnosti není možné, aby stát předepisoval církvím a náboženským společnostem, jaké vzdělání mají mít jejich duchovní v oblasti teologie, filozofie či religionistiky,“ poukazuje ministerstvo kultury.
Mohlo by vás zajímat
Obě ministerstva a dokonce také ministerstvo zemědělství pak upozorňují na nutnost souhlasu České biskupské konference či Ekumenické rady církví, v nichž je ovšem sdruženo jen 15 z celkem 44 církví registrovaných v Česku. „Mají-li být ke kaplanské službě připuštěny pouze některé církve a náboženské společnosti, musí být jejich připuštění nastaveno tak, aby jej mohla získat kterákoliv církev nebo náboženská společnost na základě objektivních kritérií,“ dodává ministerstvo kultury.
ČLK žádá více kompetencí
Další kritizovanou oblastí je externí hodnocení kvality a bezpečí. „Na základě zkušeností a připomínek odborových organizací k dobrovolnému hodnocení kvality a vzhledem k tomu, že dosud nebyl naplněn původní záměr, aby poskytovatelé, kteří získají certifikát, byli zdravotními pojišťovnami bonifikováni na úhradách, navrhujeme část devátou ze zákona vypustit. Externí hodnocení kvality přináší obrovskou administrativní zátěž pro zaměstnance a zvýšené náklady. Finanční prostředky, které poskytovatelé na hodnocení externích služeb využívají, by bezesporu mohli využít na zkvalitnění a zvýšení bezpečí pacientů a zaměstnanců. V případě, že ministerstvo zdravotnictví část devátou v zákoně ponechá, tak z textu požadujeme vypustit návrh, aby se externí hodnocení kvality nově provádělo ve zdravotnických záchranných službách,“ uvádějí odbory.
Příslušnou část návrhu požaduje přepracovat také Úřad pro ochranu osobních údajů. „Přemíra regulace se věnuje osobě hodnotitele; vlastní obsah hodnocení, tj. certifikát, není regulován vůbec. Místo toho by hodnocení mělo být od určité velikosti poskytovatele zdravotních služeb (poliklinika či nemocnice) povinné a rozděleno na odbornou a klientskou část. Odbornou část by zajišťovala komora ve spolupráci s odbornou společností JEP, protože úkolem komory je vnitřní dozor nad odborností služeb svých členů; klientské hodnocení by mělo být svěřeno pacientským organisacím a mělo by odrážet spokojenost s úrovní poskytovaných zdravotních služeb z hlediska dodržování standardů lidských práv, zejména lidské důstojnosti,“ navrhuje ÚOOÚ.
A pochopitelně i Česká lékařská komora má k této problematice výhrady. „Kvalitu a bezpečí lékařských, stomatologických a lékárnických služeb mohou hodnotit profesní komory (například projekt ČLK „Nemocnice 21. století“),“ píše ČLK.
Lékařská komora má i širokou škálu dalších připomínek, z nichž část se týká tématu kontrol a schvalování. V minulosti totiž existovala povinnost žadatele o registraci vyžádat si od profesní komory souhlas s personálním vybavením, která byla zrušena.
„Navrhuje se obnovit tuto kompetenci profesních komor s tím, že jejich stanovisko je podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, podobně jako je vyžadováno například schválení provozního řádu orgánem ochrany veřejného zdraví. Pokud schvaluje personální vybavení sám správní orgán na úrovni kraje, může bez zavinění odpovědných pracovníků dojít k situaci, jaká se stala nedávno v Bechyni, kdy s řádným oprávněním k poskytování zdravotních služeb „ordinovala“ v gynekologické ordinaci „gynekoložka“, která byla ve skutečnosti mužského pohlaví a neměla lékařské ani jiné zdravotnické vzdělání. K takové situaci by v případě schvalování personálního vybavení profesní komorou dojít nemohlo,“ podtrhává ČLK.
Podle požadavku ČLK by také komora v případě nové nemocnice posuzovala, zda počet lékařů a jejich odbornost jsou dostatečné k zajištění nepřetržitého provozu a pohotovostních služeb v souladu se zákoníkem práce. Komora by také chtěla, aby její zástupce byl přizván při kontrolách lékařské či lékárenské péče. Nebyl by přitom samostatným kontrolním orgánem, ale přizvanou osobou s poradním hlasem. V neposlední řadě ČLK navrhuje, aby komory mohly kontrolovat poskytovatele a v případě zjištěných nedostatků uložit opatření k nápravě.
„Dosavadní znění zákona dává profesním komorám kontrolní kompetence podle zvláštního zákona, který jim však žádné kontrolní kompetence vůči poskytovatelům nepřiznává, jen disciplinární kompetence vůči členům komor. Přitom zjištěné nedostatky jsou často systémové – v organizaci, řízení, apod. Komory by tedy měly mít kompetenci vedle trestání lékařů stanovit i nápravná opatření pro poskytovatele zdravotních služeb, aby se zabránilo opakování chyb a nedostatků zjištěných v disciplinárním řízení,“ podtrhává lékařská komora.
Urgentní příjmy bez pravidel
ČLK má ovšem i řadu návrhů a připomínek z jiného soudku. Žádá například, aby byla zákonem řešena situace, kdy menší, méně vybavená nemocnice nezvládá péči o pacienta a proto ho chce přeložit na vyšší pracoviště. Dnes tento stav nemá žádná pravidla, například zda je vyšší poskytovatel povinen pacienta přijmout do péče. Podle komory by také měla být stanovena alespoň základní pravidla pro překládání pacientů z nižších na vyšší pracoviště.
Komora by také ráda doplnila do výčtu případů, kdy lékař může propustit pacienta z péče, závažné narušení vztahu důvěry. „Takovéto ustanovení, které je analogické ustanovení zákona o advokacii, lékaři velmi žádají. Jinak musí poskytovat i odkladné zdravotní služby pacientovi, který na ně opakovaně podává trestní oznámení, žaloby a stížnosti. To někdy vede i k šikaně lékařů, kteří se nemohou s takovým pacientem legitimně „rozloučit“. Nadále platí podmínka, že ukončením péče nesmí dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta,“ navrhuje ČLK.
Změna je podle ní žádoucí také ve stížnostní agendě. „Dosavadní znění zákona dává nesmyslně všem poskytovatelům (tedy třeba jedinému soukromému lékaři) povinnost řešit stížnosti „sám na sebe“, vést stížnostní spis, vyhodnotit, zda stížnost podaná na něj je oprávněná, odpovídat ve stanovené lhůtě stěžovatelům. Stížnost na odbornost a etiku lékařů, stomatologů a farmaceutů mají řešit, jako všude v Evropě, profesní komory. Stížnost na jiné, nelékařské poskytovatele by měly řešit příslušné správní orgány,“ vysvětluje komora.
Lékařská i stomatologická komora se pak pozastavují nad požadavkem neprodleně předat zprávu o poskytnuté péči registrujícímu praktikovi, a to nově i ze strany zubaře či gynekologa. Podle ČLK by bylo vhodné doplnit, že zprávu je možné podat i prostřednictvím pacienta, podle zubařů pak nemá nutnost informovat o každém vyvrtaném zubu racionální opodstatnění.
A když jsme u komor, své připomínky k novele má i ta lékárnická. Ta například požaduje zanesení minimální vzdálenosti lékáren od sebe. Tento krok už ministerstvo v rámci vnitřních připomínek odmítlo s tím, že jde o zásah do svobody podnikání, podle lékárníků ale podobná pravidla platí i v jiných evropských zemích. Vedle toho by ČLnK chtěla stanovit jasné označení lékáren nebo zajistit ochranu názvu lékárna. Navrhuje také k naplnění podmínek pro poskytování farmaceutické péče požadovat osvědčení komory.
Na závěr ještě zmiňme připomínky k urgentním příjmům, jejichž podmínky jsou podle Unie zaměstnavatelských svazů nedostatečné. „Navrhujme doplnit alespoň, že urgentní příjem II. typu může zřídit poskytovatel, který poskytuje akutní lůžkovou péči minimálně v oborech vnitřní lékařství, chirurgie a dále anesteziologie a resuscitace. Ministerstvo zdravotnictví rezignovalo na minimální výčet oborů, které musí urgentní příjem II. typu splňovat,“ zdůrazňují zaměstnavatelé s tím, že při současném znění by si mohly urgentní příjem II. typu zřídit i psychiatrické nemocnice. „Zřizování urgentních příjmů u poskytovatelů bez zázemí specializovaných oborů je nesystémové a generující zvýšené finanční nároky na poskytovatele, které budou přenášeny na zdravotní pojišťovny, a proto se jeví jako nákladově a personálně neefektivní,“ dodává UZS.
Vedle toho navrhuje, aby měl poskytovatel zřizující urgentní příjem povinnost zajistit nepřetržitý provoz vlastního skiagrafického a ultrazvukového pracoviště, magnetické rezonance a vlastních laboratorních pracovišť diagnostické péče klinické biochemie a hematologie.
Tím ovšem výčet témat, k nimž se v rámci připomínkového řízení sešly připomínky, ani zdaleka nekončí. Další směřují například do oblasti použití omezovacích prostředků, center duševního zdraví, definice hospicové péče, dříve vyslovených přání, poskytování péče lidem ve výkonu trestu, postupů u obětí sexuálního násilí, plateb u lékaře, znovuobnovené přeregistrace poskytovatelů zdravotní péče či termínů pro předávání dokumentace.
Michaela Koubová
