Ačkoliv má v Česku vysokoškolské vzdělání více než třetina mladých lidí, debaty o tom, zda by zdravotním sestrám nestačila střední, jsou stále živé. Řada zahraničních studií přitom prokázala, že péče poskytovaná sestrami bakalářkami je nejen bezpečnější, ale i ekonomičtější – odpadávají totiž náklady na některé komplikace. Problematice se věnovala konference Bez sester to nejde – největší problémy a hledání řešení, kterou pod záštitou sněmovního zdravotnického výboru uspořádaly 30. ledna poslankyně ANO Ivana Mádlová a Věra Adámková.
„Investice do ošetřovatelství mohou přinést i značné ekonomické výhody. Tlak na náklady bude obrovský, a nepochybně bude zkoumán i vliv zdravotnické profese na výsledky pacienta při poskytování zdravotní péče,“ uvádí Ivana Mádlová.
Ta také připomíná evropskou studii zahrnující více než 420 tisíc pacientů nad 50 let z devíti zemí, která se zabývala vlivem vzdělání sester na kvalitu péče a výsledky pacientů. Nemocnice, kde mělo bakalářské vzdělání 60 procent sester a na sestru připadlo šest pacientů, měly téměř o třicet procent nižší úmrtnost než nemocnice, kde byl podíl bakalářek poloviční a na jednu sestru připadlo osm pacientů. Dá se přitom vyčíslit, že zvýšení podílu bakalářek v kolektivu o deset procent snížilo úmrtnost o sedm procent.
„Řada studií prokázala, že hloubka vzdělávání a to, kdo je za pacienta zodpovědný v ošetřovatelské oblasti, vede i ke snížení komplikací, jako jsou pneumonie, krvácení, pády či chyby v medikaci,“ doplňuje Mádlová s odkazem na britskou studii zaměřenou na optimální složení ošetřovatelského týmu na akutním oddělení pro dospělé. Závěrečným doporučením i s ohledem na ekonomickou stránku přitom bylo, že je třeba navýšit podíl sester bakalářek z 64 na 74 procent.
Neoddělujme ošetřovatelskou a lékařskou péči
Přesto ani dnes není názor, že by si sestry vystačily se střední školou, žádnou raritou. „Největší výhrady přicházejí k bakalářskému studiu od sester samotných. A to je nejbolavější místo. Já jsem strávila dva roky v USA, kde jsem pracovala jako registrovaná sestra. Zažila jsem tam velký respekt k tomu, že jsem sestra, a od té doby se tuto životní zkušenost snažím předávat studentům – aby byli pyšní na to, že jsou sestry. Ne každý má ale takovou zkušenost a je mu to málo, takže se pak ošetřovatelství balí do hávů nejrůznějších teorií, abychom prokázali svou důležitost. I to je jeden z důvodů, proč se některé starší sestry neztotožnily s důležitostí vysokoškolského ošetřovatelství,“ přibližuje Marie Zvoníčková z Ústavu ošetřovatelství 3. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice Praha.
Potvrzuje to jedna z jejích bývalých studentek, která poukazuje i na neblahé dopady na zájem o studium ošetřovatelství. „Nese se tu prestiž povolání a to, jak veřejnost sestru vnímá. A veřejnost, to jsou i rodiče budoucích studentek. Na praxi ke mně chodí dost studentek bakalářského studia, a když se jich ptám, kde mají maturitu, jmenují průmyslovku, ekonomku, strojní… Ptám se, proč šly na sestřičku takovou oklikou, a ony mi řeknou: protože mi rodiče řekli, že musím mít nejdřív pořádnou školu, až po maturitě ať si dělám, co chci,“ dělí se o svou zkušenost jedna z účastnic konference, která pracuje ve FN Motol.
Zásadní zároveň podle Zvoníčkové je, aby nemalou část vysokoškolského vzdělávání tvořila praxe. „Zhruba v roce 2007 se praxe u nás stala klíčovým předmětem. Pro realizaci tohoto klíčového předmětu ale potřebujete partnera na druhé straně – zdravotnické zařízení. Do výuky na ortopedické klinice ÚVN jsou zapojeni vrchní a staniční sestry i lékaři. Zároveň tam probíhá výuka klinické propedeutiky, kdy se sestry s lékaři učí vyšetřovat pacienty a sbírat informace, které jsou relevantní pro plánování zdravotní péče. Nemůžeme totiž oddělovat ošetřovatelskou a lékařskou péči – pacientovi to je jedno,“ přibližuje Marie Zvoníčková.
Kriticky myslet, nejen plnit úkoly
Zároveň je ovšem faktem, že skupinovou výukou nelze pokrýt celé studium, protože by bylo zapotřebí neúnosní množství pedagogů. Proto jsou zapojeny mentorky – na 3. LF má jedna studentka jednu mentorku, která ji vede, dostává od ní nasměrování i povzbuzení. Jiné školy vzhledem k nedostatku mentorek využívají tzv. shadowing, kdy studentka doprovází sestru během její práce v nemocnici.
Nehledě na to, jak se která škola vypořádává s nástrahami a problémy výuky ošetřovatelství (kterým se budeme věnovat v nadcházejícím vydání ZD), jedno je jasné. „Návrat zpátky není možný. To bychom se chtěli vrátit k sovětskému modelu vzdělávání, tedy středním zdravotnickým školám jako místu, kde získáváme plnou kvalifikaci. Ale zákon z roku 48 je přežitý. Směřujeme k tomu, že sestry budeme vzdělávat až po maturitě i kvůli tomu, že už vědí, proč tam jsou. My je učíme kriticky přemýšlet, nejen plnit úkoly. To je pro sestru klíčová dovednost,“ podtrhává Marie Zvoníčková.
Ta také poukazuje, že právě díky vysokoškolské erudici je možná tzv. advanced practice, kterou již před sto lety využili v USA v oblastech, kam nebylo možno dostat lékaře. „I my máme oblasti, kam je těžké dostat lékaře, kde ale žijí sestry s bakalářským titulem, které by se mohly s podporou lékařských fakult vzdělat tak, že by dokázaly poskytnout bazální zdravotní péči. Když budeme mít vysokoškolsky vzdělané sestry, budeme tuto možnost mít,“ uzavírá Marie Zvoníčková.
Michaela Koubová
