Šonka o screeningu: Lékaři mají pacienty informovat, ne tlačit

Sleva na pojistném pro pacienty, kteří se účastní preventivních a screeningových programů. To by byla podle předsedy Sdružení praktických lékařů Petra Šonky cesta, jak Čechy přimět aktivněji se zapojovat do prevence. Dodává ale, že to bohužel není v současném českém systému možné, takže vítá jakékoli jiné motivační faktory – vždy ale bonusy, ne malusy. Lékaři mají podle něj o výhodách screeningu pacienta jen informovat, ne ho do něj tlačit. „Lékař má být průvodcem pacienta po systému, dát mu dostatek informací, nabídnout možnosti, ale rozhodovat by se měl pacient sám,“ říká Šonka.

Jaká je podle vás nejefektivnější cesta, jak více Čechů motivovat k účasti na preventivních a screeningových programech?

Nejefektivnější cestou by byla sleva na pojistném pro ty pacienty, kteří se účastní preventivních a screeningových programů. Pacient, který se chová ve zdravotním systému žádoucím způsobem, by za to byl odměněn tím, že by platil o něco nižší pojistné. To bohužel není v českém systému možné, výše odvodu zdravotního pojištění je pevně daná. Navíc podstatná část obyvatelstva v našem systému neplatí žádné pojištění, jsou takzvanými státními pojištěnci, a pojištění za ně tedy platí stát. Ti pak mohou mít pocit, že zdravotnictví je pro ně jaksi zdarma, a je složité nějak je motivovat k racionálnímu chování.

Ministr Válek mluví o možnosti, že by pojišťovny svým klientům vytvořily osobní konta, na něž budou moci sbírat body za prevenci, a ty pak proměnit za různé odměny, například dentální hygienu nebo lázeňské pobyty. Jak se vám takové řešení zamlouvá?

Je to jedno z možných řešení a vnímám to jako snahu nalézt nějaké motivační faktory v systému, který skutečnou motivaci, o které jsem již mluvil, neumožňuje. Rozhodně to je zajímavá myšlenka a každý krok, který povede k tomu, aby se naši občané zajímali o své zdraví a účastnili se prevence a screeningů, je krokem správným směrem. Nakolik to bude administrativně a organizačně náročné, neumím vyhodnotit, ale dovedu si představit, že z řady důvodů nebude zavedení takového systému úplně snadné.

Mohlo by vás zajímat

Macková: Lidé v hygienických službách stárnou, systém není konkurenceschopný. Další odklad reformy je chybou

V dohledné době asi není pravděpodobné zavedení malusů. Ty ale část expertů v souvislosti s prevencí také zmiňuje. Jakým způsobem by podle vás bylo možné lidi penalizovat za neúčast v těchto programech?

Jak už jsem řekl, současný systém to neumožňuje – a tím je to dané. Myslím, že malusy ale nejsou ideálním řešením a osobně věřím pozitivní motivaci. Tou by byla sleva na pojistném, o které jsem již mluvil. Ve finále to vyjde nastejno, kdo se chová v systému správně, zaplatí méně, kdo ne, ten zaplatí více. Podstatně lépe ale občanovi bude znít informace „pokud se budeš chovat správně, odměníme tě slevou, než informace „pokud se budeš chovat nesprávně, potrestáme tě malusem“.

Ale hovoříme pouze v hypotetické rovině. Dokud změnou zákona o zdravotních pojišťovnách nezměníme jejich roli a postavení a tím i vztah mezi pojišťovnou a pacientem, můžeme dělat pouze kosmetické úpravy, které nepovedou k podstatnému zlepšení zainteresovanosti pacienta ani ke změně jeho chování.

Někteří odborníci upozorňují, že klesá účast na screeningu kolorektálního karcinomu a účast v něm vrcholí kolem 65. roku života, screening má ovšem smysl i ve výrazně nižším, ale i ve vyšším věku. Co je podle vás příčinou takového jevu? Nedostatečná informovanost pacientů, nebo nedostatečné kapacity pro vyšetření a dlouhé čekací doby?

Myslím, že to není ani jedna z uváděných příčin. Pacienti informace mají, část z nich ale o screening prostě nemá zájem. Otázkou je, zda má lékař pacienta k účasti ve screeningu tlačit. Pacient by měl mít o screeningu dostatek informací, včetně toho, jaká zdravotní rizika mu v případě neúčasti hrozí. Ale rozhodnout by se měl svobodně. Samozřejmě váhavce umíte naléhavostí argumentace a vahou své autority přesvědčit a děláme to, ale vysloveně nutit by lékař pacienta neměl. Je třeba respektovat, že pacient má právo se sám rozhodnout o tom, jak se zachová.

Mohu vám říci, že to není vždy jednoduchá a příjemná debata. Jsem liberálně zaměřený člověk a kohokoliv k čemukoliv tlačit mi jde proti srsti a myslím si, že to není rolí lékaře. Ten má být průvodcem pacienta po systému, dát mu dostatek informací, nabídnout možnosti, ale rozhodovat by se měl pacient sám. Ve správně nastaveném systému by měl mít občan o prevenci a screeningové programy zájem sám. Ale to už jsme zpátky u finanční motivace, změně role pojišťoven a větší zainteresovanosti pacienta na změně svého chování. Samozřejmě svoji roli má hrát i stát, který by měl zvyšovat zdravotní gramotnost pacientů a dělat to, čemu se po staru říkalo osvěta.

Co se týče kolorektálního screeningu, je třeba říci, že přestože má své rezervy a s počty osob, které se ho účastní, nemůžeme být spokojeni, jedná se podle mého názoru o světově nejúspěšnější screeningový program tohoto onemocnění a jeho výsledky vyjádřené poklesem incidence a mortality jsou impozantní. To samozřejmě neznamená, že není co zlepšovat. Je pravda, že v covidovém období počet osob účastnících se tohoto screeningu poklesl a již několik let předtím stagnoval. Má to ale svoje příčiny, které jsou v případě těch dvou covidových let nabíledni. Svoji roli také hraje počet lidí, kteří absolvovali kolonoskopii. A to nejen screeningovou, ale i diagnostickou. Toto číslo je v České republice vysoké a stále stoupá. Tito lidé pak logicky na nějakou dobu ze screeningového programu vypadnou. Tím ale nezpochybňuji fakt, že je tu stále vysoký počet lidí, kteří se programu vůbec neúčastní. Osobně bych si však v tuto chvíli netroufal tvrdit, že se jedná o negativní trend a počkal bych si na čísla za rok 2023, který bych považoval za první normální po covidu. A pak bych se teprve pouštěl do nějakých soudů.

Jen kolem padesátiprocentní hranice se pohybuje účast na screeningu nádorů děložního hrdla. Jde o systémové selhání, nebo o neochotu pacientek účastnit se preventivního programu?

Role praktika v tomto screeningu je minimální a spočívá zatím pouze v tom, že by měl při preventivní prohlídce zjistit, zda pacientka byla na preventivní prohlídce u gynekologa. A v případě že nebyla, měl by jí doporučit, aby to udělala. Proto bych se k důvodům nechtěl vyjadřovat, to je otázka pro gynekology.

U části pacientů hraje roli, krom strachu z výsledků, i strach ze samotného screeningového vyšetření. Je podle vás vůbec v kapacitách praktiků tento strach vyvracet a podrobně se svými pacienty probírat vyšetření, které neprovádějí oni sami, ale specialisté?

To rolí praktika je a mělo by to být součástí preventivní prohlídky. Už jsem ale zmiňoval, že to není vždy snadná debata a samozřejmě na to také máte omezený čas.

Jakub Němec