Boj s epidemiemi, dostupnost vakcín a vůbec léků, prevence nemocí, dopady klimatických změn na zdraví nebo sdílení a využití dat. To jsou jen některé problémy, s nimiž si neporadí samy národní zdravotnické systémy a jejichž řešení je tudíž třeba hledat na celoevropské úrovni. O tom je přesvědčen Albert Štěrba, kandidát Pirátů do Evropského parlamentu a člen expertního týmu strany, ale také neurochirurg, který se ještě nedávno angažoval ve spolku Mladí lékaři. Na zdravotnictví se dívá komplexně, proto velkou část rozhovoru věnujeme také prevenci. „To, jak dnes lidé žijí, je totiž velice svázané s jejich vzděláním, sociálně-ekonomickým postavením, a tedy s tím, kolik vydělávají peněz a co si mohou dovolit kupovat; například zda si mohou dopřát zdravé a kvalitní potraviny, či nikoli,“ upozorňuje Štěrba. Hovoří také o roli praktických lékařů, digitalizaci a významu práce s daty. Právě o data a trendy má být opřen program Pirátů do sněmovních voleb.
Proč jste se rozhodl kandidovat do Evropského parlamentu?
Dlouho jsem o tom uvažoval. Práci lékaře dělám rád…
Navíc jste neurochirurg, to je přece velká výzva, nádherný obor.
Ano, je to krásný obor. V politických věcech se angažuji plus minus čtvrtým rokem, ať už v rámci spolku Mladí lékaři nebo teď u Pirátů. Byť mám neurochirurgii hrozně rád – a když nebudu zvolen, tak v ní budu samozřejmě dál pokračovat na plný úvazek – myslím, že nejsem tak docela čistokrevný chirurg. Mí kolegové a kolegyně jsou často úzce zaměřeni na skalpel, řez, zkrátka na operace – a nevím, do jaké míry se zajímají o dění ve společnosti. Mě naopak zajímají věci veřejné velmi. Věřím, že svým osobnostním nastavením a energií můžu být v politice ku prospěchu. Od zdravotnictví také rozhodně neutíkám, jen bych se mu v případě úspěchu ve volbách věnoval o to více politicky.
Kandidujete ze sedmého místa, takže ta pravděpodobnost, že usednete v Evropském parlamentu není moc velká. Zřejmě je tedy vaše kandidatura i jakýsi první krok, jak si politiku osahat. Kam byste chtěl politicky směřovat, budete jednou ministrem zdravotnictví?
Já vnímám politiku jako jakýsi způsob života, při němž je ale důležité se z té politiky současně nezbláznit. Kampaň je kampaň, ale v obecných rysech nevnímám veřejný život jako honbu za nějakou konkrétní vytouženou funkcí, ale spíš je v mých očích politika uměním možného, kdy se člověk snaží přesvědčit lidi, najít shodu, prosadit jisté věci. A pokud mu k tomu má posloužit nějaká konkrétní pozice, tak dobře, sem s ní. Ale bez dobrého charakteru a konkrétní vize, vůle něco reálného a prospěšného udělat je jakákoliv funkce či kdejaký titul jen prázdnou nicneříkající frčkou.
Dá se při politice stíhat medicína a speciálně neurochirurgie?
Záleží na tom, o jaké politice mluvíme. Při evropské politice velice obtížně, zejména u neurochirurgie, tam bych musel prakticky obětovat minimálně tu vrcholovou operativu. Mohl bych se snad vrátit k nějaké ambulantní medicíně. To jsem si ale už ujasnil v těch měsících, kdy jsem nad svým zapojením do politiky přemýšlel. V případě neočekávaného úspěchu ve volbách, například když Piráti získají sedm a více mandátů, bude mou prioritou odvést dobrou práci v Evropském parlamentu.
Kdybyste se chtěl pořádně věnovat domácí politice, to by bylo asi podobné?
Záleží na tom, co by bylo náplní mé politické práce. Pokud mám dělat politiku na plný úvazek, jak jsem již řekl, jsem jí ochoten něco obětovat. Podle mého není úplně prospěšné ani reálné sedět na dvou, třech a více židlích. Člověk pak sice možná bere velké peníze, ale nedělá nic pořádně. A to nemluvím o míře stresu a pracovního vytížení na duševní i tělesné zdraví.
Automaticky neplatí rovnice: lékař rovná se dobrý politik nebo odborník na zdravotnictví
Kdo je nyní u Pirátů odpovědný za zdravotnictví?
Hlavním lídrem, ať už formálně nebo neformálně, je náměstek ministerstva zdravotnictví Josef Pavlovic. Věnuje se zdravotní péči v rámci agendy ministerstva a současně je vedoucím příslušného rezortního týmu u Pirátů, který čítá několik desítek členů. Někteří z nich jsou aktivnější, někteří pasivnější. Máme tam ale spoustu šikovných lidí.
Volby do Sněmovny jsou až v příštím roce, ale není už čas začít psát programy pro zdravotnictví?
Volby proběhnou v roce 2025, to je v politickém životě za okamžik. Byl bych moc rád, kdyby se se zdravotnictvím nestalo něco podobného jako s důchody, kdy dnes opoziční strany namísto hledání shody honí vlastní politické body. Uvidíme, co té které straně vyjde v jejích interních průzkumech a jak se k nějaké elementární shodě ve zdravotnictví postaví. Jedna věc jsou data, fakta a ekonomika zdravotnictví a druhou politický marketing a strategie vedení kampaně. Obávám se, že minimálně z některých stran nepřijdou návrhy na reálné kroky, jak zlepšit zdravotnictví, a místo toho se pro ně ukáže být výhodnější vést v kampani negativní rétoriku. Také mám pocit, že ve stranách nezřídka chybí odborníci, kteří by této komplikované oblasti rozuměli. A to dokonce i když za ně třeba kandiduje dost lékařů. Ono totiž bohužel automaticky neplatí rovnice: lékař rovná se dobrý politik nebo odborník na zdravotnictví.
S čím přijdou Piráti? Naznačte alespoň základní filosofii…
Piráti se snaží jít do dalších voleb strategicky, což mimo jiné znamená, že chceme tvořit volební program, který přesáhne jedno volební období. Našim cílem je plánovat v horizontu deseti, patnácti a více let. Samozřejmě pod tím jsou pak jednotlivosti a kroky, které je třeba udělat v nejbližším čtyřletém volebním období. V každém případě se budeme maximálně opírat o to, co nám říkají data a trendy budoucího vývoje.
Změna klimatu dopadne na zdraví Evropanů
Jste pro užší spolupráci mezi státy Evropy v rámci zdravotnictví, včetně převedení některých kompetencí na celoevropskou úroveň? Například už byly posíleny pravomoci evropského úřadu pro léky EMA, je to správný trend?
Ano, nejspíš je. Evropská unie, ačkoli na ni často nadáváme, že je neflexibilní, nepružná, se evolučně proměňuje. Její agendy se mění, vznikají nové úřady a nová portfolia. Evropa se vyvíjí, často pod tlakem okolností, ať už vnitřních či vnějších. U vnějších můžeme mluvit o obraně, která se mění v souvislosti s válkou v Ukrajině a celkovou geopolitickou situací. V oblasti zdravotnictví nám covid ukázal, že pokrýt, organizovat a řídit protipandemická opatření jen na úrovni členských států a nekoordinovat je, by byl marný boj; a to ani nemluvím o vývoji a distribuci vakcín. Je nezbytné proto hledat celoevropská řešení, což taky znamená mít nastavená nějaká pravidla a vyčlenit adekvátní finanční prostředky. Nedostatek léků nám už také ukázal, že je nutné nastavit pravidla vzájemné spolupráce a solidarity, například při sdílení léčivých přípravků mezi státy. Když nějaký členský stát nebo region vyhlásí nouzový stav nedostatku určitého přípravku, měla by mu pomoci instituce na způsob „evropské lékové banky“, která by spravovala strategickou zásobu vybraných léků. Pomoc by měla být spuštěna ideálně ještě před tím, než krize vůbec nastane. K tomu právě potřebujeme mít data, protože na jejich základě budeme vědět například měsíce předem, že hrozí výpadek. S tím pak souvisí snaha převést do Evropy inovace, jak zdravotně-technologické, tak i farmaceutické. K tomu potřebujeme mít silný vnitřní trh, který dokáže konkurovat Číně, Indii nebo Americe.
Skepse k opatřením EU proti dopadům změny klimatu může souviset s tím, kdo u nás vlastní média
Jakou oblast byste ještě vypíchl z celoevropské agendy, která dopadá na lidské zdraví?
Jednoznačně změnu klimatu, což potvrzují i vědecké studie. Musíme se připravit na to, že se objeví v našich zeměpisných šířkách přenašeči tropických infekčních nemocí, které zatím známe jenom z jiných kontinentů. Velká horka a sucha negativně dopadnou na zdraví zejména starších a nemocnějších lidí. Většina evropských obyvatel žije ve městech, která nejsou připravena na zvyšující se teploty. U nás v Praze sice máme ještě poměrně dost zeleně, ale jsou města, kde citelně chybí. Můžeme se v Evropě inspirovat. Například Paříž má v plánu velký projekt, který bychom mohli přirovnat k celoměstské klimatizaci, založené na systému tunelů se studenou protékající vodou, která ochladí ulice; k tomu nechybí samozřejmě výsadba zeleně a podobně. Regionální urbanistický rozvoj se zdravím velmi úzce souvisí.
Potíž asi bude v tom, že česká veřejnost docela podléhá popírání existence klimatické krize?
Patříme k největším euroskeptikům, což je zvláštní, když jsme geograficky v samotném srdci Evropy. K tomu ovšem patří i skepse k opatřením Evropské unie proti dopadům změny klimatu. Do jisté míry to může tuším souviset s tím, kdo u nás vlastní média. Jsou to často podnikatelé ve fosilním průmyslu, kteří staví veřejné mínění proti zeleným technologiím a proti transformaci ekonomiky. Zároveň ve svých médiích dávají více prostoru skupinám lidí, kteří se vyhraňují vůči EU.
Na národní i celoevropské úrovni se stále větší pozornost zaměřuje na prevenci. Češi selhávají zejména v životním stylu – kouříme, pijeme, přejídáme se. Obecně se nechováme moc preventivně. Proč?
Prevence je v současnosti velké téma, které se na první pohled nejeví jako kontroverzní. Nicméně, když půjdeme do hloubky, začne se lámat chleba. Každý totiž prevenci a to, jak k ní lidi motivovat, můžeme chápat trochu jinak. Kontroverzní je například, zda lidi motivovat pozitivně, nebo je naopak nějak postihovat, když nebudou dodržovat zdravý životní styl. Prevenci můžeme v zásadě pro tuto debatu rozdělit na primární a sekundární. Sekundární prevence znamená zachycení nemocí v časných stádiích, kdy se dají dobře léčit, s menšími náklady a dobrou prognózou pacientů. Tu považuji za relativně lehčí, přesněji řečeno proveditelnější. Když na ní bude v systému dostatek financí a politické vůle, dá se věřím dobře zorganizovat a zajistit. Značně obtížnější je ale dle mého názoru prevence primární, tj. šířeji péče o vlastní zdraví.
Proč?
Musíme vždy vycházet z možností konkrétních lidí. To, jak dnes žijí, je totiž velice svázané s jejich vzděláním, sociálně-ekonomickým postavením, a tedy s tím, kolik vydělávají peněz a co si mohou dovolit kupovat; například zda si mohou dopřát zdravé a kvalitní potraviny, či nikoli. A samozřejmě nejde jen o peníze, stejně tak důležité je, zda vůbec vědí, jak mají zdravě žít, jak se mají stravovat; zdali vědí, jak je pro ně důležitý pohyb, a zda na tohle všechno vůbec mají čas. Zároveň se na lidech, zvláště těch pracujících v těžkých manuálních profesích, podepisuje samotné jejich povolání. Výrazně to vidíme například u řidičů nákladních vozidel a autobusů nebo u pracovníků ve stavebnictví.
Žít zdravě lze jen za určitých podmínek
Jak je tedy možné pomoci lidem, kteří se nechtějí nebo nemohou starat dobře o své zdraví?
Rozdělil bych to na dvě skupiny. V první jsou dospělí lidé, kteří mají svou práci, své koníčky, své návyky – a je těžké je přesvědčit, aby něco dělali jinak. V ordinaci nicméně pozoruji, že pokud takoví lidé mluví s autoritou, což často jsme my jako lékaři a lékařky, tak jsou přinejmenším přístupní si nás vyslechnout. Potom také záleží na jistém umění komunikace. Nenosím růžové brýle, nepředpokládám, že z lidí, s nimiž mluvím o jejich zdraví, o tom, jak se mají chovat ke svému vlastnímu tělu, ať už ses jedná o jejich záda, obezitu nebo něco jiného, si sto procent něco vezme. Avšak u nezanedbatelné části vidím, že tam nějaký zájem o změnu opravdu je, a rozhodně bych tak nad všemi předem nelámal hůl.
Praktičtí lékaři pro děti a dorost, ale i pro dospělé by měli více fungovat jako koordinátoři zdravotní péče
Druhou skupinou jsou děti a dospívající. Tam se dostáváme k často skloňované zdravotní výchově už na školách. Děti by měly vědět, jak jejich tělo funguje, jak se k němu chovat, jaký to má pak dopad, když se k němu nechovají odpovědně, a že je to pak může dohnat ve stáří. Přestože nemůžeme zanedbat vliv rodičů a prostředí, ve kterém žijí, je tato skupina myslím pořád lépe formovatelná. Jistou skepsi dostávám, když vidím rostoucí výskyt obezity u dětí. O to více by se o zdravovědě mělo mluvit, ve školách i v médiích.
Zároveň si myslím, že praktičtí lékaři pro děti a dorost, ale i pro dospělé by měli více fungovat jako koordinátoři zdravotní péče. Měli by s pacientem jednat nejen o tom, proč přišel do ordinace neboli o konkrétní nemoci nebo úrazu, ale také vnímat věci, kvůli kterým do ordinace pacient nepřišel. Tedy ačkoli je někdo dneska zdánlivě zdravý, tak může platit, že pokud něco zásadně nezmění ve svém životním stylu, brzy zdravý nebude. Tím se oklikou dostáváme k efektivitě ve zdravotnictví. Doufám, že právě díky digitalizaci, telemedicíně a vůbec lepším technologiím dokážeme efektivitu i management zdravotní péče zlepšit, a zbydou nám pak čas i prostředky na tolik prospěšnou prevenci.
Předcházení nemocem není úkolem jen zdravotnictví. Co přispívá k nezdravému životnímu stylu takříkajíc ze celospolečenského pohledu?
Je těžké přimět lidi k tomu, aby žili zdravě a zdravě se stravovali, když jim současně nedáme podmínky k tomu, aby tak činili. Zdravé potraviny jsou často dražší než ty nezdravé, i kvůli velice úspěšnému marketingu. Lidé si mnohdy nemusí být vědomi, vzhledem k omezené osvětě, kupříkladu rizik spojených s každodenním pitím slazených nápojů. Zároveň je v Česku společensky tolerován až propagován alkohol, přestože následky jeho dlouhodobé zvýšené konzumace jsou nedozírné – pro člověka i společnost. Nemluvě o kouření…
Na lidi se závislostí bychom se neměli dívat spatra, vyčleňovat je či nějak stigmatizovat
Otázkou je, jak tyto neřesti regulovat. Aktuálně se vedou debaty o zdanění sladkých nápojů a také o zdanění tichých vín. V oblasti kouření zase odborníci prosazují princip snižování rizika nezdravého chování. Jak Vy se na to díváte? Jak oslovit lidi, kteří jinak moc na prevenci nereagují?
Určitě bychom se na lidi se závislostí neměli dívat spatra, vyčleňovat je či nějak stigmatizovat. Tudy cesta nevede. Je třeba se zabývat celým spektrem opatření, ať už je to kupříkladu regulace cukru v nápojích, omezenější dostupnost alkoholu nebo pomoc v podobě center pro léčbu závislostí na návykových látkách, informačních center, různých komunitních služeb a podobně.
Proč selhávají intervence u lidí, kteří se nedokáží svých neřestí zbavit?
Intervence na individuální bázi často nefungují, protože lidé, jimž chceme pomoci, žijí v prostředí, které je dostatečně nepodporuje, ba je dokonce stahuje dolů. Vidím to často v rodinách, kde kouří partneři a často i jejich děti a rodiče. Promlouvat jednotlivě k pacientovi nemá moc smysl, protože když mu řeknu: jezte zdravěji, nekuřte, tak on pak přijde domů, kde jeho partnerka jí nezdravě a kouří; myslím, že takový člověk pak brzy ztratí motivaci a zapomene na rady lékaře. Jsem přesvědčen, že se na podobné situace potřebujeme dívat očima rodinné medicíny. Když chceme pomoci pacientovi se závislostí, měli bychom si rovněž pozvat jeho rodinu či jemu blízký okruh lidí a pak cílit intervenci. Může zde zafungovat solidarita, kdy blízcí pacienta, příbuzní nebo kamarádi, uvidí jeho pokrok a sami tak budou motivovanější se sebou něco udělat. Přílišná individualizovanost nám z tohoto úhlu pohledu se obávám nasazuje klapky na oči.
Jenže pak by ta rodina měla být ideálně u jednoho lékaře…
V některých zemích funguje institut rodinného lékaře a celkem úspěšně. U nás to úplně nemá tradici…
Nic ale nebrání tomu, aby se jeden praktický lékař staral o celou rodinu, tedy o dospělé členy rodiny?
Zřejmě ne.
Role zaměstnavatelů a EHDS
Zmínil jste dopad charakteru práce na zdraví. To je velký úkol především pro zaměstnavatele?
Zdraví zaměstnanců není žádná charita, naopak je ve vlastním zájmu zaměstnavatelů. Produktivita práce je závislá na zdraví zaměstnanců. Dnes naštěstí existují iniciativy, které cílí na organizaci primární i sekundární prevence přes zaměstnavatele. Samo sebou nepokryjí celou populaci, ale její velkou část ano – a od toho se pak můžeme posunout dál.
Co může pomoci zaměstnavatelům v ochraně a podpoře zdraví zaměstnanců na celoevropské úrovni?
Dnes je zdravotnictví dost fragmentované. Směřujeme k evropskému prostoru pro zdravotní data, tzv. EHDS, což bude komunikační infrastruktura sloužící k přenosu dat. Hodně si toho ale musíme stejně odpracovat na národních úrovních. Pokud budou mít evropské instituce kvalitní a reprezentativní data z celé Evropy, dokážou s takovým množstvím informací lépe pracovat a zacílit různá politická opatření. Dnes máme v Unii různé dotační programy, grantová schémata. Bylo by myslím vhodné, kdyby kritériem pro firmy a podniky, které žádají o evropské peníze, bylo i to, jak se starají o zdraví svých zaměstnanců. Vidím jako žádoucí vést i debatu o daňových úlevách pro zaměstnavatele, kteří prokazatelně investují své prostředky do péče o zdraví svých zaměstnanců a mají samozřejmě i prokazatelné výsledky.
U „bonusů“ typu lázní či nějakých multivitaminů vidím spíše někde na pozadí zájmové skupiny poskytovatelů nebo výrobců
U nás se nyní rozhořela debata o zpřísnění limitu na odečet z daní zaměstnavatelů, kteří tvrdí, že proto musí omezit výdaje právě na programy týkající se zdraví zaměstnanců. Překvapilo mě, že, když dávali příklady, na co by mohli bývali přispět zaměstnancům, jmenovali lázně. Je to smysluplný bonus?
Zrovna u „bonusů“ typu lázní či nějakých multivitaminů, které jsou nabízeny jako lidem za to, že budou pečovat o své zdraví, vidím spíše někde na pozadí zájmové skupiny poskytovatelů lázeňských služeb nebo výrobců doplňků stravy, kteří si chtějí zvýšit své tržby, než jakoukoli smysluplnou motivaci. Jako cílovou skupinu pro primární prevenci si musíme představit člověka v produktivním věku, který má už jako mladý začít pečovat o své zdraví. Ne až když je starý a všechno ho bolí, to už je pozdě. Avšak pro mladého a zdravého člověka, přiznejme si, lázně nebudou žádným motivátorem. Proto jsem zastáncem toho najít nejjednodušší možná řešení, která ale zároveň budou dostatečně účinná. Pořád myslím v mnoha ohledech platí, že o peníze jde až na prvním místě. Pokud půjdeme například cestou úlevy na odvodu ze zdravotního pojištění nebo finanční pomoci pro zaměstnavatele, který se řádně stará o zdraví svých zaměstnanců, například formou úlevy na dani nebo nějakou cílenou dotací, bude to řešení stokrát účinnější a plošnější.
Jaké programy by měli zaměstnavatelé nabízet svým zaměstnancům v rámci prevence nemocí a udržení zdraví?
Určitě to může být závodní praktický, pracovní lékař – hlavně u větších podniků. Dokážu si představit v rámci sekundární prevence organizaci různých screeningových programů skrz zaměstnavatele. Dnes se pacient ve zdravotnickém systému těžko orientuje, často neví, kdy má jít na jakou prohlídku, na co má nárok. Když odstraníme bariéry v organizaci – nejen – preventivní zdravotní péče a řekneme lidem: tehdy a tehdy půjdete tam a tam, a přitom dostanete volno od svého zaměstnavatele, zboříme tak překážky na cestě k lepší péči o zdraví. Na základě nasbíraných dat pak zjistíme, co je efektivní, v čem se vyplatí pokračovat a co budeme muset naopak v budoucnosti změnit.
Teď trochu z vlastní praxe. U fyzicky náročných profesí je dle mého nutné stanovit frekvenci vyšetření neurologem, který bude hlídat, zda se už u někoho neobjevují známky degenerativního onemocnění páteře například. A když se nějaké takové onemocnění objeví, měl by se zaměstnavatel se zaměstnancem pobavit na úpravě pracovní zátěže. Práce je důležitá, ale zdraví máme jen jedno. Zaměstnání vyměnit můžeme, tělo ne.
Slyšel jsem už různé sýčky, kteří říkají, že z EHDS nakonec zase „počesku“ vytvoříme nějaký polofunkční polotovar. Přeji si, aby se mýlili
A v oblasti primární prevence?
Zaměstnavatelé mohou organizovat workshopy, semináře o zdravém životním stylu. Jsem taky přesvědčen, že nabízet či podporovat zdravé stravování za přijatelnou cenu ze strany zaměstnavatelů může být velký benefit. Dalším důležitým aspektem z hlediska zdraví je vytvoření dobrých podmínek pro work-life balance (rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem – pozn. redakce). A nezapomínejme na význam pravidelného pohybu. I zde může zaměstnavatel hrát nápomocnou roli.
Zmínil jste evropský prostor pro zdravotní data, tedy EHDS, jsme na něj v tuto chvíli připraveni?
Musíme být, do roku 2026. Slyšel jsem už ale různé sýčky, kteří říkají, že z toho nakonec zase „počesku“ vytvoříme nějaký polofunkční polotovar. Přeji si, aby se mýlili, abychom potenciál digitalizace uchopili správně a skutečně jej využili na maximum.
V čem vidíte největší potenciál EHDS pro Česko?
Když budeme sbírat data o zdravotní péči a pacientech v anonymizované podobě, tak nám napoví, co je ve zdravotnictví dobře, co špatně, kde jsou finanční prostředky využívány žádoucím způsobem, a kde naopak ne. V systému je ohromné množství peněz, ale velká část se jich ztratí právě tím, že je dáváme na nesprávné cíle nebo nesprávným subjektům. Odborná práce s daty nám pomůže ušetřit, respektive přesměrovat peníze tam, kam je potřeba. Ukáže se, kde lidé trpí jakou nemocí, kde je třeba posílit jaký lékařský obor či specializaci, kde je nutné kapacity lůžkové péče rozšířit, kde omezit. Potenciál je také ve vědě, s daty můžeme pracovat jak na akademických pracovištích, tak v aplikovaném výzkumu.
Když budeme mít data a jejich analýzy, pak je třeba mít i politickou odvahu na jejich základě i rozhodovat?
To je důvod mé skepse. Myslím, že tvrdá data o kvalitě, například o počtu komplikací či zbytečně dlouhých hospitalizacích, mohou vyvolat obavy mezi řediteli nemocnic či politiky, že jejich nemocnice přijde o peníze nebo že budou muset zásadně změnit své fungování.
Chtěl bych od ministerstva plán na delší dobu
Jak odhadujete, že dopadne jednání lékařů s vládou o požadavcích, které vznesli loni na podzim?
Těžká otázka, to je takový gordický uzel českého zdravotnictví. Protestní akce na podzim požadovala zejména vrátit limit na přesčasovou práci a zlepšit odměňování v základní pracovní době. Ovšem pohnout takovým molochem, jakým je české zdravotnictví, vyžaduje čas. Na druhou stranu jednání o dotyčných zákonech probíhají a jistá snaha najít konsensus tam je, přestože zejména nemocnice alias zaměstnavatelé mají přirozeně stran limitů na přesčasovou práci i odměňování zcela protichůdné zájmy než lékaři a odbory. Nikdo si ale zřejmě nechce zopakovat protestní akci z podzimu…
Premiér slíbil, že požadavkům lékařů vyhoví, ale současně vláda uložila ministru zdravotnictví, aby připravil úhradovou vyhlášku, která zajistí, že zdravotnický rozpočet bude vyrovnaný. Jaký má tento rébus řešení?
Jak to chce krátkodobě pan ministr udělat, aby se vešel do rozpočtu a zároveň vyšel vstříc požadavkům zdravotníků i dalších jednotlivých segmentů péče, nevím. Možná je klíč v efektivitě a v tom, aby zdravotní pojišťovny začaly více uplatňovat DRG systém, který dnes u nás funguje v jakési hybridní formě, kdy ho zároveň v některých aspektech uplatňujeme a jiných neuplatňujeme. Je třeba změnit financování zdravotní péče. To znamená dobře nastavit úhradovou vyhlášku se správnými motivačními prvky, protože když ambulance nebo nemocnice pracuje efektivně, neměla by na tom finančně tratit, ale naopak být zvýhodněna. Tlakem na efektivitu můžeme některé díry ve financování alespoň zalepit.
Dnes osmdesát procent času v ambulanci strávím zapisováním a přepisováním a někdy také zbytečným vyšetřováním pacientů
Zatím vše směřuje k pokračování protestů na podzim. Říkáte ale, že řešení nelze najít v krátké době. Co by tedy měli mladí lékaři, bez ohledu na to, kdo je zastupuje, po vládě žádat?
Chtěl bych od ministerstva zdravotnictví vidět plán na delší dobu, alespoň na pět až deset dalších let, aby bylo přitom krok po kroku pro každý rok jasné, co se konkrétně udělá a změní. Hodně může pomoci digitalizace zdravotnictví, jak už se ostatně opakuji. Dnes osmdesát procent času v ambulanci strávím zapisováním a přepisováním a někdy také zbytečným vyšetřováním pacientů. Mnohé z nich bych buď vidět vůbec nemusel, nebo bych je byl s to vyšetřit v mnohem kratším čase, kdybych nemusel řešit únavnou administrativu okolo. Na to pak mohou navazovat další inovativní prvky, jako jsou telemedicína nebo tzv. disease management, který je postaven na tom, že u chronických onemocnění, jako například cukrovky či kardiovaskulárních potíží, je péče koordinována a dřív se zachycuje zhoršení nemoci. Příkladem mohou být země typu Nizozemska nebo Dánska, kde buď praktici, nebo nemocnice opravdu organizují péči o své pacienty, takže jednotlivá vyšetření na sebe plynule navazují, a o to rychleji se dospěje k finální diagnóze a léčebnému plánu. U nás než člověk oběhne pět vyšetření, tak uplynou tři čtyři měsíce. Kdyby tu byl koordinátor péče a občanovi z daleké vesnice pomohl naplánovat těch pět vyšetření v Praze, nebo jiném městě, na jeden den, byl by to obrovský přínos. Naše zdravotnictví je velká černá skříňka. Člověk, který byl doposud zdravý, něco se mu stane a nemá známého ve zdravotnictví, většinou neví, kam má jít, kam má volat, a když už má číslo, telefon mu na ambulanci třeba nevezmou, protože sestry jsou přetížené. Lidé jsou pak jen naštvaní a frustrovaní. Běhají s žádankami a zprávami a nemohou najít včas to správné místo, kde se jim dostane potřebné péče.
Jste v této souvislosti příznivcem distanční péče?
Tam, kde to má smysl a nepřináší rizika navíc, ano. Přesto bychom nejprve měli jít zkušební cestou pilotních verzí. Z vlastní praxe si dokážu představit, že jsem schopen některé pacienty tzv. řešit online nebo telefonicky. Jestliže nemají žádné komplikace, mám k dispozici jejich výsledky a snímky, nemusím je pokaždé vidět fyzicky, protože by to stejně na mé strategii léčby nic nezměnilo. Musíme být přitom všem ale opatrní, přece jen zde zacházíme s něčím tak důležitým, jako je lidské zdraví. Proto je dle mého potřeba jít cestou zmíněných zkušebních fází, protože v některých oborech může telemedicína fungovat excelentně, v jiných naopak vůbec.
Tomáš Cikrt
