„Integrace studentů medicíny do klinické praxe je v zahraničí efektivnější a smysluplnější, než je tomu v České republice. Z vlastní zkušenosti si dovolím tvrdit, že rakouský absolvent je na svůj první den práce lékaře připraven lépe než ten český,“ říká v dalším rozhovoru ze série povídání s absolventy medicíny v Česku (psali jsme zde a zde) lékař Andrej Chudý, který je původem ze Slovenska. Po vystudování 3. lékařské fakulty UK se z několika důvodů rozhodl pro nemocnici v rakouském městě Zell am See v Salcbursku.

Co vás přivedlo k myšlence, že chcete být lékařem?

Mám velmi rád sport. Do svých sedmnácti let jsem hrával fotbal na vysoké úrovni a chtěl jsem u profesionálního sportu zůstat dál. Původně jsem proto zamýšlel studium sportovního managementu v Berlíně. Kvůli různým okolnostem jsem si při práci na plný úvazek v soukromé firmě hledal studijní místo. Humánní medicínu neboli všeobecné lékařství jakožto studijní zaměření bych osobně nazval spíš racionální volbou s možností širokého uplatnění absolventa na trhu práce doma i v zahraničí, s všeobecně celospolečensky pozitivním přijetím a perspektivou kvalitního a stabilního příjmu do budoucna. O náročnosti studia i povolání jsem se dozvěděl od své maminky, která je anestezioložkou na Slovensku. Vnímal jsem to jako velkou výzvu s investicí do své profesní kariéry. S odstupem času mi studium medicíny dalo mnohem víc – přátele, přítelkyni a zkušenosti do života.

Kdy přišel impulz k tomu odejít do zahraničí?

Většinu povinných prázdninových praxí jsme s přítelkyní absolvovali v německy mluvících zemích a to prakticky od druhého ročníku studia. Dá se tedy říct, že jsme si společnou budoucnost v zahraničí plánovali již během našeho studia v začátcích.

Mohlo by vás zajímat

Co vás tedy nejvíc motivovalo k odchodu?

Delší úseky studia v zahraničí jsem zažil již na střední škole. Měli jsme skvělou výuku cizích jazyků. Vysokoškolské studium jsem taktéž celé absolvoval v zahraničí, byť tady jazyková bariéra nehrála roli. S rodiči jsme hodně cestovali. Život v zahraničí byl pro mě zcela normální. Lákalo mě získat zahraniční pracovní zkušenosti. Navíc jsem z vlastní zkušenosti vnímal rozdíly v pracovních podmínkách lékaře v Česku a v sousedících německy mluvících zemích. Jmenovitě byly největší motivací férovější pracovní podmínky, přijatelnější pracovní vytíženost, transparentní a kvalitní specializační vzdělávaní, lepší ohodnocení, moderní pracovní prostředí a volnočasové aktivity daného regionu.

Setkal jste se s negativními názory ze svého okolí, které se týkaly budování kariéry v zahraničí?

Osobně mám pocit, že negativní náhled na lékaře, kteří odcházejí do zahraničí, dominuje u osob profesně působících mimo zdravotnictví a převážně u starší generace. Ve svém okolí se s ním setkávám pravidelně. Na výběr země, ale i města či konkrétního zaměstnavatele, má z mého pohledu vliv velké množství faktorů. Mladí pracující lidé včetně lékařů jsou dle mého názoru flexibilnější a plastičtější než starší kolegové. Citlivě přehodnocují své aktuální působení a nebojí se v případně atraktivnější nabídky nebo naopak nespokojenosti se současnou situací udělat změnu. Zdůrazňuji, že to považuji za přísně individuální rozhodnutí.

Jistě jste zaznamenal protesty mladých lékařů v Česku. Jak se na ně díváte?

Jsem v pravidelném kontaktu se svými kamarády, lékaři, kteří pracují v Česku a většina z nich se do protestů aktivně zapojila. Vycházím tedy z informací, které získávám od nich. Chtějí zůstat pracovat “doma“ v Česku, ale dokázali společně najít dost výhrad, které jim na jejich pracovištích vadí. Vsadili na kolektivní sílu a přidali se k iniciativě Sekce mladých lékařů ČLK, aby společně veřejně docílili dojednání dlouhodobě lepších pracovních podmínek pro pracovníky v českém zdravotnictví. Z našich rozhovorů mám pocit, že jejich důvody do značné míry kopírují ty, které jsem vám již jmenoval jako svou motivaci k odchodu. I když zkušenosti jako lékař v českém zdravotnictví zatím nemám, s požadavky, se kterými se obrátili mladí lékaři na výkonné orgány vlády ČR, se ztotožňuji a potřebu změn vnímám jako důležitou. Dosavadní průběh jednání zatím dle mého názoru nepřinesl uspokojivý výsledek. Kolegům držím palce a situaci budu sledovat i nadále.

Jak funguje přesčasová práce v rakouských nemocnicích?

Všechny náležitosti ohledně pracovních podmínek jsou dány jednou pracovní smlouvou, kde je mimo jiné jasně definován základní počet odpracovaných hodin za kalendářní měsíc, stanovená základní měsíční mzda a také jasně uvedené ohodnocení za odpracované přesčasy i jejich možný rozsah. Máme elektronický systém evidence příchodu do práce a odchodu z práce. Do evidence je možné kdykoliv transparentně nahlížet skrz osobní přihlašovací údaje. Na základe této evidence je pak možné po dohodě se zaměstnavatelem požádat o proplacení odpracovaných přesčasů nebo je možné žádat náhradní volno. Po odpracování max. 25 hodin musí následovat alespoň 12 hodinový pracovní odpočinek mimo pracovní zařízení. Laicky by se tedy dalo říct, že po noční službě so chodí vždy domů. V praxi odchází zaměstnanec po noční službě po ranním hlášení domů a do práce přichází nejdřív následující den ráno. Zákoník práce i podmínky uvedené v pracovní smlouvě se dodržují velmi striktně.

Co by se podle vás mělo změnit v českém zdravotnickém systému?

Veřejný zdravotnický systém v Česku, kterému podobně jako ve zbylých postsocialistických zemích patří přívlastek solidární, přináší velmi dobrou službu za relativně velmi přijatelné náklady pro plátce zdravotního pojištění. Aniž bych byl schopen se teď opřít o oficiální data, práce ve zdravotnictví v Česku je naopak vnímána jako velmi stresující, vyčerpávající a mezi zdravotníky přibývá počet případů syndromu vyhoření nebo dokonce sebepoškození. Jistě je možné tento trend sledovat i jinde ve světě. Chci tím však poukázat na skutečnost, že se aktuálně nacházíme v situaci, kdy je v mnoha ohledech zdravotní péče o českého pacienta na světové úrovni, zatímco necháváme naše lékaře a lékařky, klinické i akademické pracovníky a pracovnice, zdravotní sestry, záchranáře a záchranářky, fyzioterapeuty a fyzioterapeutky, nutriční terapeuty a terapeutky, sanitáře a sanitářky a další nezdravotnický personál bezradně volat po systémových změnách. V ČR je 8 veřejných lékařských fakult. Nahlas se mluví o nedostatku kvalifikované pracovní síly ve zdravotnictví, přitom úplně přehlížíme znalosti a schopnosti mediků, kteří nám všem v průběhu pandemie ukázali, jak velmi platnými členy zdravotnického kolektivu mohou být. Mám pocit, že toto téma s odezněním pandemie veřejně již vůbec nerezonuje. Absolventi českých lékařských fakult chtějí v Česku zůstat i pracovat, stejně tak jim ale záleží na jejich osobním životě a na tom, aby se úroveň poskytované péče pro pacienty neustále zlepšovala. Na to je třeba společně mluvit o změnách a neuzavírat se do stereotypních představ.

Mluvíte o větším zapojení mediků do zdravotního systému. Jaké spatřujete rozdíly mezi českým a rakouským medikem?

Studenti medicíny v Rakousku mají v rámci povinné praxe předepsanou klinickou rotaci a stráví prakticky celý rok v nemocnici. Na klinice jsou přibližně 8 hodin denně každý pracovní den a mají své úkoly a kompetence. Účastní se ambulantního i stacionárního provozu, dělají vizity, spolupracují se sestrami, ordinují a předepisují léky, píšou záznamy ve zdravotní dokumentaci, píšou příjmové i propouštěcí zprávy, ordinují i vyhodnocují výsledky vyšetření, vedou úvahy o terapeutickém postupu – to vše pod dohledem přiřazeného lékaře. Jsou pro ně vypracovaná speciální pracovní místa v nemocnici, jsou vázání i krytí pracovní smlouvou pro studenty a za jejich práci jsou náležitě finančně ohodnocení. Jejich zastoupení je tak zejména pro menší kliniky esenciální. V současnosti kliniky nabízí i další benefity jako například ubytování, obědy zdarma nebo třeba slevy na skipasy a tak podobně. Studium je v závislosti od jednotlivých fakult zakončeno klinickou ústní státnicí před komisí nebo také jen úspěšným absolvováním předepsané praxe. Tento koncept se zásadně liší od organizace posledního ročníku studia medicíny v Česku, který pořád klade důraz na teoretické znalosti. Liší se také úroveň připravenosti do praxe a kvalita čerstvého absolventa. Z vlastní zkušenosti si dovolím tvrdit, že absolvent v Rakousku nebo třeba Německu je na svůj první den práce lékaře připraven lépe než absolvent v Česku. To samozřejmě neznamená, že jsou čeští studenti méně kvalitní, ale integrace studentů do klinické praxe je v zahraničí kurikulárně lépe strukturovaná, efektivnější a smysluplnější. Osobně si dovedu představit, že by podobný koncept fungoval i v Česku.

Vrátil byste se i přesto zpět do Čech?

Momentálně hledám možnost postgraduálního studia v Česku, takže návrat na akademickou půdu mě láká. K Česku mám velmi pozitivní vztah a pokud by se objevila zajímavá pracovní nabídka, určitě bych nad návratem uvažoval.

Máte nějaké doporučení pro mladé lékaře po škole, kteří uvažují o kariéře v cizině?

Studentům (nejen) lékařských fakult bych doporučil absolvovat zahraniční stáž v průběhu studia. Pokud člověk alespoň uvažuje nad odchodem do zahraničí, může mu jeho vlastní zkušenost v mnoha ohledech přinést odpovědi. U svého aktuálního zaměstnavatele jsem také jako student absolvoval předstátnicovou stáž. Mladým lékařům bych doporučil zjistit si o možnostech uplatnění co nejvíc informací. V neposlední řadě nabízí nemocnice v německy mluvících zemích jednodenní či dvoudenní stáže pro zájemce o práci, mnohdy i s možností ubytování. Vedoucí pracovník daného oddělení vám rád ukáže prostory nemocnice, běžný provoz a seznámí vás s ostatními kolegy. Zaměstnavatel si tak o vás udělá rychlý obrázek. Velmi cenný může být také rozhovor se zkušeným pracovníkem daného oddělení. 

Nela Slivková