Absolutně sterilního prostředí dosáhnout nelze, i tak by šlo pro zlepšení hygieny v nemocnicích a tím pro snížení infekcí spojených s lékařskou péčí udělat více. V rozhovoru pro Zdravotnický deník to říká proděkan 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a odborník na kvalitu ve zdravotnictví David Marx. Proč podle něj zaměstnanci nemocnic nedostatečně hlásí infekce? Na vině nemusí být obavy o ztrátu dobrého jména, nýbrž nechuť k papírování, které s sebou nahlašování infekcí nese. Pomohly by sankce, nebo je efektivnější pozitivní motivace?
Z průzkumu ECDC bylo zjištěno, že jenom v českých nemocnicích se nějakým druhem infekce nakazilo téměř 7 procent pacientů. Odpovídá to evropskému průměru. Je to podle vás hodně, nebo to není špatný výsledek? Jak to lze určit?
V rozvinutých zemích se jedná o 5–10 procent pacientů, kteří akvírují tzv. HAI (pozn. red. – healthcare associated infections). Záleží pochopitelně na typu nemocnice a spektru poskytované péče. Takto bychom byli v průměru, nicméně se domnívám, že v České republice – podobně jako v řadě dalších států – jsou HAI podhlášené.
Zdravotnická zařízení si obvykle potrpí na vysokou úroveň hygieny a čistoty. Proč se tedy nedaří stoprocentně zabránit nemocničním infekcím?
Stoprocentně se to nepovede nikdy – zdravotnická zařízení mají velký obrat pacientů, někteří z nich nemusí mít klinické příznaky onemocnění a přesto být již zdrojem infekce, struktura budov je v řadě případů zastaralá a neumožňuje efektivní izolaci jednak pacientů coby potenciálních zdrojů infekce a jednak například pacientů s poruchou imunity. Navíc tam za provozu probíhají četné opravy, při nichž se ne vždy věnuje pozornost prevenci infekcí… Svou roli hraje i lidský faktor – nedostatečná compliance s řádnou dezinfekcí rukou u zdravotníků či nízká ochota k očkování proti chřipce. Situace je ale podobná v řadě dalších evropských států.
Jak hodnotíte úroveň školení a vzdělávání zdravotnického personálu ohledně prevence nemocničních infekcí?
Toto je velmi variabilní. Existují u nás zařízení, jejichž systém prevence a kontroly infekcí – včetně edukace personálu i pacientů – jsou příkladné. Existují ale i taková, která problematice nevěnují dostatečnou pozornost a to včetně například zajištění dostatečného počtu kompetentních pracovníků odpovědných za tuto oblast.
Jaká opatření by se musela zavést, aby se vzniku infekcí spojených se zdravotní péčí zcela zamezilo? Jde to vůbec?
Absolutní eliminace je dle mého názoru nereálná, je ale jistě možné postupně snižovat výskyt HAI. Zaprvé zajištěním dostatečného počtu kvalifikovaného personálu v oblasti prevence a kontroly infekcí. Zadruhé proaktivním přístupem k identifikaci rizik infekce, pravidelnými audity hygieny rukou, hygieny prostředí a efektivity bariérových opatření, cíleným sběrem dat a rychlým nastavením preventivních a nápravných opatření. Zatřetí kontinuální edukací personálu v oblasti prevence a kontroly infekcí včetně například motivace k dobrovolnému očkování. A začtvrté zavedením efektivních nástrojů pro hlášení HAI včetně využití elektronických nástrojů a AI.
Infekce se zpravidla projeví až s odstupem několika dnů. Lze tak spolehlivě určit, od čeho/koho a jak byla na pacienta přenesena?
V indikovaných případech to jistě lze například typizací agens. Důležité je, aby se zařízení o výskytu HAI dozvědělo – zde hraje roli edukace pacientů, případně lékařů primární péče.
Podle zákona o ochraně veřejného zdraví je hlášení výskytu infekcí spojených se zdravotní péčí povinné. Jste přesvědčen, že se v nemocnicích skutečně všechny hlásí? Není možné, že nějaké nemocnice infekce nenahlašují, aby si nekazily dobré jméno?
Výskyt je nepochybně podhlášen – je tomu tak prakticky ve všech rozvinutých státech. Nemyslím, že je to kvůli dobrému jménu, ale spíše kvůli nedostatečné edukaci (nemyslí se na to) a někdy i nechuti k administrativě. Navíc toho času nejsou žádné sankce za nedostatečné či nulové hlášení a je otázka, zda by byly na místě. Jde spíše o nástroje jmenované výše.
Už se v minulosti objevily v Česku případy, kdy bylo odhaleno zatajování nemocničních infekcí?
O tom nevím. I když úsměvná situace nastala v době, kdy byl ministrem zdravotnictví David Rath, který vyhlásil cosi jako „žebříček kvality přímo řízených nemocnic“ a v něm se hodnotil výskyt infekcí. Některé velké fakultní nemocnice hlásily (zřejmě ze strachu) nulový výskyt, což je absurdní. I proto je třeba uvážlivě zavádět motivační nástroje. Rovněž zahraniční zkušenosti ukazují, že pozitivní motivace jsou spolu s elektronickými nástroji efektivnější.
-fk-
