Nastupující generace lékařů není měkčí, jen vyvažuje rizika a nemíní je zbytečně podstupovat. Proč byste měl kvůli špatně nastavenému systému riskovat svých šest let dřiny? Na podobný přístup není české zdravotnictví vůbec připravené a protestující lékaři vlastně bojují za jeho udržitelnost. V dalším z letní série rozhovorů s lékaři, kteří odešli z Česka pracovat do ciziny, na to poukazuje lékař Jakub Polách. Ten se v nemocnici v Německu již několik let věnuje urgentní medicíně, anesteziologii a intenzivní medicíně.
Co vás přivedlo k těmto oborům? Věděl jste hned, že chcete řešit akutní případy?
U mne byla cesta k oboru trochu komplikovanější. Rozhodnutí zkusit přijímací zkoušky na medicínu ve mně obecně uzrálo až před nástupem do maturitního ročníku, jinak bych asi zůstal v mém dosavadním prostředí a šel studovat lesní inženýrství. Myšlenku ve mě probudila spíše souhra náhod, ale největší roli hrál náš známý radiolog a péče o otce po jeho pádu ze sedmi metrů. Atmosféra pohovoru ústní části přijímacího řízení i postoj vyučujících z 3. lékařské fakulty k mému projevu i názorům mě pak jednoznačně přesvědčily, kterou fakultu si zvolit.
Co se týče specializačního vzdělávání po promoci, rozhodl jsem se v průběhu čtvrtého ročníku. V rodinném okruhu jsme ve zdravotnictví nikoho neměli a já uvažoval o radiologii. Od té jsem ale upustil už v prvních měsících po klinicky zaměřených přednáškách na konci bloků vyučovaného kurikula.
Při studiu jsem brigádně pracoval jako ošetřovatel na Moravě u babičky. V té době mě něco začalo táhnout na jednotku intenzivní péče. Náš proděkan pro studium a výuku David Marx mě pak spojil s doktorem Karáskem ze Zdravotnické záchranné služby, se kterým jsem zažil první výjezdy do terénu. Asi spíše náhodou jsem se jako student třetího ročníku dostal na druhý pořádaný kurz ALS České resuscitační rady, kde jsme se seznámili s doktorem Mokrejšem. Za ním jsem se pak byl podívat na práci anesteziologa v prostředí operačních sálů, avšak s myšlenkou na kardiologii.
Zlomový moment nastal, když jsem jako hospitant zažil obtížné dýchací cesty u dvou a půlleté holčičky. Já sám jsem po záchraně a předávce na intenzivní lůžko odcházel s pocitem, že si chci být jednou jako lékař opravdu jistý v postupech. Ne, že všechno zvládnu, ale že jsem ve své přípravě pro jejich zajištění udělal maximum možného. Ještě ten měsíc přijel z Nottinghamu na 3. lékařskou fakultu dnes už profesor František Duška a na přednášce zmínil, že anesteziolog, který provozuje zajištění dýchacích cest rutinně, natož s praxí s plastikami rozštěpů obličeje, je pro obdobné situace asi nejlépe připraven. To mi utkvělo v paměti. Další praxi jsem si tedy naplánoval na Klinice anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Po setkání s prvními pacienty zde jsem měl jasno a dodnes toho rozhodnutí nelituji.
To zní, jako kdybyste našel svoji osudovou pracovní dráhu. Proč tedy rozhodnutí odejít do zahraničí?
Měl jsem spíše pochyby, jestli se mi povede studium dokončit. O odcházení do zahraničí se na začátku studia spíše bavili všichni kolem mne, protože zrovna probíhala kampaň Děkujeme, odcházíme (Akce českých nemocničních lékařů organizovaná Lékařským odborovým klubem v roce 2010, jejímž cílem mělo být zlepšení pracovních podmínek, zejména platového ohodnocení a povinného dalšího vzdělávání lékařů – pozn. red.)
Poprvé na delší dobu do zahraničí jsem se mohl podíval na New York Medical College do laboratoře paní profesorky a pana profesora Velíškových. Mimo jejich úžasné vědecké práce jsem u nich mohl vidět, jaké to je zabydlet se v zahraničí. Dodnes jsem jim za strávený čas nesmírně vděčný. Nejzásadnější asi byla zkušenost ze stáží v Mnichově v rámci programu Erasmus+ a studia na Ludwig-Maximilians-Universität. Původně jsem sice o studijním pobytu neuvažoval, ale dostal jsem přiznáno stipendium, které víceméně pokrylo náklady. Já do té doby vlastně ani pořádně neovládal němčinu. Bylo pro mě zarážející, jak se mi v Mnichově v Klinikum Großhadern a Innenstadt všichni mimořádně věnovali. A to jsem byl ještě student bez titulu. Ještě podezřelejší bylo, že se mě i přes mou němčinu na myšlenku zůstat v Německu ptali i sami pacienti při rutinních vyšetřeních. Přesto mě ale ani po návratu nenapadlo, že budu v obdobně veliké nemocnici v Universitätsklinikum Carl Gustav Carus v Drážďanech později sám pracovat.
Co bylo kromě finanční stránky další motivací ke kariéře v zahraničí?
Před závěrem studia jsem moc netušil, jak to bude s mým budoucím pracovním místem a moc jsem nevěřil, že nějaké lepší získám. Tu možnost zůstat jsem nakonec dostal, ale už v době, kdy mě starší kamarádi lékaři lanařili, abych raději odešel do zahraničí.
Říkal jsem si, že takovou možnost už asi jindy mít nebudu. Další motivace pro mě byly jasně dané a v systému pevně ukotvené i naplňované podmínky specializačního vzdělávání, taky šíře neustále aktualizovaných knih, odborné kurzy a kongresy německy hovořícího prostoru. Zpětně si ale myslím, že obrovskou roli hrála ta několikaletá zkušenost z celého dosavadního prostředí. Předsevzal jsem si, že vyzkouším před atestací tři pracoviště a po ní se uvidí.
Setkáváte se s názory, že by čeští lékaři měli po studiu zůstat v Česku?
Určitě jsem se s tím setkal, vždyť je to to nejjednodušší, co člověka může napadnout. Mám občas dojem, že kdyby ti, kteří tento svůj názor křičí do světa, stejnou energii věnovali výběru svých politiků, možná bychom teď ani žádné odchody lékařů do zahraničí kvůli krizi ve zdravotnictví nemuseli řešit. Pro dotyčné je většinou překvapivé, že nikdo neskládá Hippokratovu přísahu, natož že zdravotnická péče je dnes vlastně služba.
Sám mám ale pocit, že majoritní většině občanů Česka už došlo, jak je to se zodpovědností a vynaloženým úsilím na to vůbec lékařskou profesi dělat. Každý by rád svého lékaře vnímavého, zkušeného, vyspaného a nejlépe spokojeného s dobrou náladou. Neempatický mýval, který sotva funguje, nebo je dokonce na pracovišti spíše pod bičem ve formě smluv a povinností, takový určitě není a stejně kvalitní práci neudělá.
A finance? Ty si naprostá většina obyvatel na první dobrou neuvědomuje. U nás doma naprosto stačily náklady na každý rok z vlastní kapsy. Studium v češtině zadarmo je totiž částečně lež. Za něco tu dobu musíte žít, ani stipendium za vynikající výsledky na náklady nestačí. Moji rodiče se mohli rozhodnout, jestli si pořídí vlastní bydlení na hypotéku, nebo dají svého syna na vysokou školu. Kdyby bylo studium medicíny ještě k tomu placené, vůbec bych na střední škole o dráze lékaře neuvažoval.
Jak se díváte na další protesty mladých lékařů?
Odvedli zatím dobrou práci, ale každý z nich už asi pochopil, že budou muset přitvrdit. Je ale dost vidět, že jsou pacienti lépe informovaní. Dokonce v jasné většině za snahou zlepšit zdravotnictví také stojí, což je strašně silná karta oproti minulým pokusům, kde byli politiky lékaři prezentováni skoro až jako drzí flákači.
Mohl byste popsat, jak to funguje na vašem pracovišti? Jak je to například s přesčasy, které jsou hodně diskutované?
Přesčasy máme zaznamenány minutu po minutě a buď si je vybereme náhradním volnem, nebo je dostaneme proplacené. Personální oddělení si velmi hlídá rozpisy služeb, dokonce i kdyby to pracovníkovi vyhovovalo, nesmí plánovaně po aktivní 24hodinové službě zůstat dál v práci. Ve Spolkové republice dokonce nemůže zaměstnavatel plánovaně překračovat počet víkendů, ve kterých se podílíme na provozu i příslužbou na telefonu, bez souhlasu zaměstnance. Další podmínky jsme probrali už před podpisem pracovní smlouvy.
Můj aktuální „Chefarzt“ (vedoucí lékař v Německu – pozn. red.) má v hlavě i na pracovišti vše jasně srovnáno. Každý se snažíme udělat svou část práce co nejefektivněji, a i díky tomu se nám opravdu daří odcházet z práce stabilně včas, i když je jí hodně. Určitě to ale není všude růžové. Na univerzitní klinice jsem byl zvyklý odcházet s přesčasem i dvě hodiny, aniž bych si na něj vznášel nárok. Nejdůležitější pro mě je, mimo odbornosti na mém momentálním pracovišti, jak se za nás náš primář dokáže postavit. Toho si opravdu cením.
V čem vidíte největší mezery českého zdravotnického systému?
Už teď je jasné, že lékaři budou chybět. Co tedy udělat s celou dráhou nastupujících mediků teď, aby se to projevilo za 11 let? To je zhruba doba, za kterou v ideálním případě vystudujete medicínu a splníte průměrnou dobu trvání specializačního vzdělávání většiny oborů a jdete k atestaci. Na fakultách už teď nejsou ani adekvátní prostory, kam by se vešli. A to není jediná věc, kdy nepřipravené zvyšování kapacit snižuje kvalitu přípravy. Specializační vzdělávání nedokážu ze své zkušenosti hodnotit, ale z toho, co slyším od kamarádů ze studií, mi přijdou podmínky oproti Německu v Česku zbytečně složité. Jak s takovým přístupem vůbec dát budoucím lékařům pocit perspektivy práce do budoucna?
Často slyším stesky, že nastupující generace je podle starších lékařů měkčí a nic nevydrží. Já se setkávám už roky s dalšími ročníky studentů medicíny na kurzu první pomoci a nemám stejný dojem. Nastupující generace mi přijde z jistého pohledu chytřejší a ta starší si to podle mě často špatně vykládá. Nastupující generace není měkčí, ona jen vyvažuje rizika a nemíní je zbytečně podstupovat. Proč byste vůbec kvůli špatně nastavenému systému měl riskovat svých šest let dřiny? Na podobný přístup není zdravotnictví podle mě vůbec připravené a protestující lékaři vlastně bojují za jeho udržitelnost. Rozhodně to ale není jen o lékařích, co vize všeobecných sester? Bude práce ve zdravotnictví lukrativní i pro další nelékařský personál? Bez našich spolupracovníků to sami lékaři určitě nezvládneme…
Zdravotnictví by měla nakopnout plánovaná restrukturalizace nemocniční péče. Jak podle vás dál zvýšit efektivitu?
Chtělo by to jasnou strategii a vizi, jenže jakékoli nepopulární kroky politici neradi vykonávají, ať už kvůli prezentaci sebe, nebo své strany. Myslím si, že jednorázová revoluce ve zdravotnictví není pro pacienty ani pro zdravotníky schůdná. Pro pomalejší změny je pak důležitý plán zhotovený opravdovými odborníky, žádný populismus nebo krátkozraká řešení. Vize na několik desetiletí má úplně jiný horizont, než je jedno volební období politika. Katastrofa je, pokud nějaký systém funguje jen s pocitem setrvačnosti a čekání na kolaps.
Chcete se jednou vrátit zpátky do Čech?
Ano, moc rád bych se vrátil.
Co byste doporučil mladým lékařům po škole, kteří uvažují o kariéře v cizině?
Aby si to všechno dobře rozmysleli a pořádně se naučili potřebný jazyk. Zároveň bych je rád vyzval k tomu, aby se někdy s nabytými zkušenostmi vrátili, pokud to půjde.
Nela Slivková
