Proklamovaným cílem bylo alespoň trochu pomoci s nedostatkem zubařů na pojišťovnu. Reálným výsledkem narychlo schválené senátní novely zákona 95/2004 o vzdělávání lékařů, zubařů a farmaceutů (psali například zde) je ovšem v tuto chvíli tak maximálně chaos. Změna, která měla usnadnit u nás praxi zubařů ze třetích zemí, zmátla krajské úřady, které nově mohou zvát zubaře na odbornou praxi. Jenže ta je určena ke vzdělávání, kdy stážista nemusí vůbec umět jazyk a má být pod stálým odborným dohledem zkušeného zubního lékaře, který za něj nese plnou odpovědnost. Ve výsledku tak určitě nejde o řešení pro menší města a obce, kde je problém dostupnosti zubní péče akcentován nejvíce. Tématu se věnovala Česká stomatologická komora (ČSK) na své tiskové konferenci.
„Senátní novela vstoupila poměrně rychle v platnost 1. července 2024 a hned se v Česku zdekompenzovalo několik krajských úřadů, protože se vůbec nevědělo, co vlastně zákon znamená – nepřišlo k tomu žádné vysvětlení ani doplňující materiál. Proto jsme jako Česká stomatologická komora materiál vytvořili,“ uvádí prezident ČSK Roman Šmucler (materiál ke stažení zde).
Novela změnila paragraf, který u nás umožňuje práci lékařů z třetích zemí. Varianty jsou čtyři – lékař z ciziny sem může přijet pracovat dočasně jako hostující osoby, na povolení ministerstva zdravotnictví na provedení jedné operace, na tzv. aprobační praxi anebo na odbornou praxi na pozvání. Právě u poslední zmiňované možnosti proběhla novelizace s tím, že možná délka odborné praxe se prodlužuje z půl roku na maximálně tři roky.
Problém je, že pro usnadnění praxe lékařů z třetích zemí se tato cesta nehodí. Zubaři se zde ocitají v roli žáků/stážistů, přičemž mají získávat odborné a praktické zkušenosti v oborech specializačního vzdělávání, respektive v nástavbovém oboru (tedy v oboru orální a maxilofaciální chirurgie, klinické stomatologie, ortodoncie nebo orální medicíny), nikoliv poskytovat péči praktického zubního lékaře – k tomu nejsou způsobilí.
„Obávám se, že ani senátoři zcela nepochopili, co schválili. My jsme dříve zaznamenávali přesně opačné tlaky zejména z komunity ukrajinských zubních lékařů, kteří chtěli, aby stáž byla co nejkratší. Pakliže dopředu umí jazyk a jsou na zkoušky připraveni, nechtějí příliš dlouho pro někoho pracovat zadarmo, případně za to dokonce platit,“ poukazuje k tomu Šmucler.
Ten také podtrhává rozpor, že by dle znění zákona mělo jít jen o lékaře připravující se na atestaci (!). „Vycházíme ale z toho, že se toto bude ignorovat, jak řekli senátoři, a budou se pouštět i zubní lékaři, kteří o atestaci neusilují,“ dodává Roman Šmucler.
Pacienti se se stážistou nedomluví
Zároveň je k takovému výkonu praxe nutné pozvání, a to buď školou, výzkumnou institucí, stomatologickou komorou, akreditovaným zařízením – a nově také krajským úřadem, v jehož správním obvodu je zdravotnické zařízení, v němž bude odborná praxe zubního lékaře vykonávána.
„U krajských úřadů to nedává smysl, byť se o tom nejvíce mluvilo s tím, že by zubní lékaře chtěli pozvat starostové. Protože jde ale o někoho, kdo se má u vašeho zubního lékaře vzdělávat, musíte zubního lékaře nejdřív mít. Z principu to tedy v dané chvíli nedostatek zubních lékařů neřeší. Je to ideální zákon pro někoho, kdo má pět, deset křesel vedle sebe v Praze či Brně, a na jednom z těch křesel se bude lékař školit, takže ho přítomní zubní lékaři mohou stále kontrolovat. Pro venkovskou praxi se to ale nehodí, protože lékař by měl pracovat pod přímým odborným dohledem,“ vysvětluje Šmucler.
Za práci stážisty tak zodpovídá zkušený zubní lékař, který by měl být pod každým výkonem podepsaný. Zároveň tím, že celá praxe probíhá pod dohledem, není po stážistech vyžadována znalost českého jazyka. Na druhou stranu ovšem dochází k rozšíření míst, kde je možné odbornou praxi vykonávat, a to i na poskytovatele bez akreditace ke vzdělávání.
„Je zřejmé, že legálně prováděná odborná praxe na pozvání nemůže zvýšit kapacitu prakticky žádného běžného poskytovatele, a tedy ani přispět ke zlepšení dostupnosti stomatologické péče. Zubní lékař zajišťující přímé odborné vedení samozřejmě nemůže sám ošetřovat své pacienty, protože se musí věnovat účastníkům praxe a pacientům, s nimiž pracují. Znamená to, že odborná praxe váže kapacitu jednoho zkušeného zubního lékaře a nahrazuje ji kapacitou nejvýše tří nezpůsobilých praktikantů, u nichž je navíc nutno předpokládat, že se s pacienty nedomluví. Takový režim může fungovat u lůžkového akreditovaného zařízení, které je na výuku a výcvik vybaveno personálně, věcně i zkušenostmi. V ambulancích běžných poskytovatelů představuje jen zátěž personálu a riziko pro pacienty,“ konstatuje výkladový materiál.
Přístup, který rozvolňuje pravidla pro praxi zubařů z třetích zemí, navíc může být považován za diskriminační, protože u lékařů a farmaceutů platí podmínky „postaru“, přestože východiska, na nichž je institut odborné praxe založen, jsou stejná. Podobně je to s novinkou, že zubař může dohlížet až na tři stážisty, zatímco lékař a farmaceut jen na jednoho.
Michaela Koubová
