V dávných dobách se lidé dopravovali z na daleká místa pomocí plachetnic a parníků. Infekční nemoci, které při cestě propukly mezi námořníky, se obvykle vytratily dříve, než lodě dorazily ke břehu. Příkladem může být vylodění flotily Kryštofa Kolumba v Americe. Pokud by se během plavby na lodi Santa Maria v roce 1492 nakazil chřipkou jeden člověk, pravděpodobnost přenosu chřipky do Nového světa by byla menší než 0,1 procenta. O nové studii píše americký deník The New York Times.
22. prosince 1874 připlula z australského Sydney na Fidži loď H.M.S. Dido, která vezla asi 200 pasažérů. Na lodi cestoval také Fidžijský král a jeho syn, kteří byli nakaženi spalničkami. Když se vylodili, na pevnině došlo k epidemii, která na Fidži zabila až čtvrtinu obyvatelstva. V době, kdy lidé cestovali na plachetnicích nebo parnících, byly ovšem podobné události spíše výjimkou než pravidlem.
Potvrzuje to také nová studie, která byla minulý týden zveřejněna v časopise The Proceedings of the National Academy of Sciences. Ta pomocí matematických modelů ukazuje, jak velké překážky musely viry překonat, aby se vůbec rozšířily přes moře. Vědci zjistili, že infekční nemoci byly na palubě vymýceny ještě předtím, než lodě vůbec zakotvily.
V současném světě je známo, že nové nemoci i starší infekční hrozby se rozšíří po celém světě téměř okamžitě, jako se to stalo v případě nákazy covidem-19. Kde však nastal bod zlomu? Elizabeth Blackmoreová, doktorandka na Yaleově univerzitě, a James O. Lloyd-Smith, ekolog na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, se rozhodli najít onen zlom, kdy se přenos virů začal měnit. John McNeill, historik z Georgetownské univerzity, který se na studii nepodílel, uvedl, že vědkyně Blackmoreová použila sofistikované matematické modelování a „dosáhla zde něčeho, co se dosud žádnému historikovi ani nikomu jinému nepodařilo – kvantifikovat pravděpodobnost přenosu“.
Blackmoreovou napadlo zabývat se přenosem infekčních nemocí tehdy, když pracovala na svém magisterském titulu. Dozvěděla se, že první zprávy o výskytu neštovic v Kalifornii byly až v letech 1806 a 1838. Jinde v Tichomoří byly neštovice poprvé hlášeny až mnohem později. Přečetla si také knihu „Pox Americana: The Great Smallpox Epidemic of 1775-82″ od historičky Elizabeth Fennové, která popisuje epidemii neštovic v průběhu 18. století. „Oba případy nás přiměly přemýšlet o tom, jak a proč to trvalo tak dlouho,“ podotkla Blackmoreová a dodala: „A to nás zase přivedlo k lodím.“
Jediným způsobem, jak se nemoc mohla přenést po zakotvení lodi, bylo, že na palubě již existoval nějaký řetězec infekcí, který se na místě držel nejméně tak dlouho, jako samotná cesta lodi, což se v dobách plachetnic, a dokonce i u mnoha parníků často stávat nemohlo. Obvyklý scénář byl takový, že než loď dorazila do cíle, všichni náchylní k nákaze na palubě se již nakazili a buď se uzdravili, nebo zemřeli.
Slavná Santa Maria i Mayflower. Vědci zapátrali v minulosti
Vědci se ve studii zabývali přenosem tří infekčních nemocí – chřipky, spalniček a neštovic – pomocí matematického modelu. Chřipka se šíří nejobtížněji, protože doba nákazy je velmi krátká. V průměru jsou lidé infekční pouhé tři dny. Spalničky, jejichž průměrná infekční doba je asi devět dní, a neštovice, jejichž průměrná infekční doba je asi 20 dní, se šíří s větší pravděpodobností, protože lidé jsou infekční delší dobu. Předmětem zkoumání byla pravděpodobnost přenosu nákazy na seznamu 18 lodí, včetně lodi Santa Maria, která vezla Kryštofa Kolumba do Ameriky, a lodi Mayflower.
Vědci vypočítali, že pokud by během plavby na lodi Santa Maria v roce 1492 onemocněl chřipkou jeden člověk, byla by pravděpodobnost přenosu nemoci do Nového světa menší než 0,1 %. Pokud by jedna osoba měla spalničky, byla by tato šance 24 procent. V případě neštovic to bylo 33 procent. Cesta lodí Santa Maria se 41 lidmi na palubě trvala 35 dní, takže omezený počet lidí na palubě a délka cesty přispěly k malé pravděpodobnosti rozšíření nemoci.
Cesta známé plachetnice Mayflower v roce 1620 trvala déle – 66 dní. Ačkoli tedy bylo na palubě 127 lidí, šance na přenos nákazy v Novém světě byla ještě nižší. V případě chřipky to bylo méně než 0,1 procenta. U spalniček to bylo 13 procent a u neštovic 17 procent.
Přesto mohly být lodě ohniskem nákazy. Soudobé zprávy o podmínkách na lodích v minulých stoletích byly děsivé. Lodě bývaly přeplněné a hygiena se nedodržovala. Šance, že by cestující na lodi mohli rozšířit choroboplodné zárodky, se prudce zvýšila v polovině 19. století, kdy se zrychlilo a změnilo cestování parníky. Parníky cestující do San Francisca v letech 1850 až 1852 v době zlaté horečky byly mnohem rychlejší a přepravovaly mnohem více lidí než dřívější plachetnice.
Riziko přenosu infekčních nemocí se ještě navýšilo během první světové války, kdy mohly rychlé lodě přepravovat 1 000 až 1 500 vojáků na bojiště, jak zjistili vědci. Historici tvrdí, že přesuny vojsk byly jedním z důvodů, proč se chřipka v roce 1918 tak rychle rozšířila po celém světě. O extrémní přeplněnosti lodí vyprávěl i bývalý generální chirurg, který byl během první světové války velitelem královského námořnictva. Velké množství mužů muselo žít na ploše menší „než jedna padesátina čtvereční míle“, jinak řečeno, pravděpodobnost přenosu infekcí byla více než vysoká.
-ns-
