Co je a co není eko? Evropská unie si chce došlápnout na lži o udržitelnosti
Zelený, udržitelný, eko. Čím dál více zákazníků se snaží při svých nákupech myslet na dopad výrobků na životní prostředí. I proto přibývá produktů, které nesou některé ze zmíněných označení. Podle Evropské komise však jsou však tvrzení mnohdy zavádějící či nepodložená, proto chce Brusel do označování vnést jasná pravidla.
Zelený, udržitelný, eko. Čím dál více zákazníků se snaží při svých nákupech myslet na dopad výrobků na životní prostředí. I proto přibývá produktů, které nesou některé ze zmíněných označení. Podle Evropské komise však jsou však tvrzení mnohdy zavádějící či nepodložená, proto chce Brusel do označování vnést jasná pravidla.
Obal je ze třiceti procent tvořený recyklovanými plasty. Environmentální dopad výrobce se od roku 2015 snížil o pětinu. Výrobek je klimaticky neutrální a biologicky rozložitelný. To jsou příklady “zelených” tvrzení, které se objevují na celé řadě výrobků. Mnohdy neprávem. Podle studie Evropské komise z roku 2020 je 53,3 procent takových prohlášení nejasných, nepodložených nebo zavádějících. Firmy totiž dnes nemusí prokazovat, na základě čeho o udržitelnosti mluví.
Situaci má vyřešit směrnice o dokládání a sdělování výslovných environmentálních tvrzení, kterou Komise předložila v březnu 2023. Ta požaduje, aby obdobná prohlášení nejprve prošla ověřením od nezávislých orgánů. Až poté je budou moci firmy na svých produktech využívat.
“Než společnosti začnou využívat některý z typů ‚ekologických tvrzení‘, na které se legislativa vztahuje, musí být tato tvrzení nezávisle ověřena a prokázána vědeckými důkazy. V rámci vědecké analýzy budou společnosti identifikovat dopady na životní prostředí, které jsou pro jejich výrobek skutečně relevantní,” uvádí Komise.
Mohlo by vás zajímat
V praxi by se měla pravidla vztahovat také na soukromé systémy certifikací, které jsou výrobkům udělované na základě jejich udržitelnosti. Jde o nálepky, které mohou zákazníci vidět na vybraných výrobcích a které dokazují, že produkt splnil pravidla dané certifikace. Nově by tyto společnosti musely dokázat, na základě čeho je výrobkům udělují.
Dá se uhlíková neutralita koupit?
O tom, zda mají být z pravidel vyčleněny menší společnosti, jako jsou mikrofirmy do deseti zaměstnanců, se zatím jedná.
Debata se vede také o tom, jak se postavit k takzvaným kompenzačním schématům. Tedy možnosti se z dopadu na životní prostředí “vykoupit” třeba za pomoci sázení stromů.
Zatímco Evropská komise v původním návrhu požaduje, aby byly firmy transparentní ohledně toho, nakolik se tvrzení o uhlíkové neutralitě opírá o kompenzační schémata, Evropský parlament je ve své pozici přísnější. Firmy by je mohly využívat v reklamě jen tehdy, pokud již své emise snížily tak, jak je to pro ně možné. Konkrétní kompenzační schémata by pak také musela projít certifikací.
Boj proti greenwashingu
Směrnice o environmentálních tvrzeních je jen jednou z řady legislativ, kterou chce Evropská unie bojovat proti takzvanému greenwashingu neboli “lakování” produktů nazeleno.
Již v dubnu 2024 schválil Evropský parlament finální znění směrnice o ecodesignu. Ta požaduje, aby výrobci navrhovali nové výrobky šetrně k životnímu prostředí, ať už z hlediska spotřeby energie, možnosti recyklace nebo trvanlivosti. Kromě toho zakazuje praktiky takzvaného předčasného zastarávání, ať už kvůli tomu, jak jsou navrženy, nebo třeba kvůli nemožnosti aktualizovat software. Ve stejném měsíci europoslanci schválili také takzvané právo na opravu, které zavádí požadavky na dostupnost náhradních dílů pro nezávislé opraváře nebo požaduje, aby výrobci v záruční době upřednostňovali opravu před výměnou výrobku.
Zatímco Komise argumentuje nutností toho, aby Evropané uzpůsobili svou spotřebu realitě klimatické krize, část výrobců poukazuje na to, že výrobky v důsledku nových požadavků zdraží.
Svůj postoj ke směrnici o environmentálních tvrzeních schválil Evropský parlament ještě před volbami ve starém složení, nyní začnou zástupci nového Parlamentu jednat o výsledné podobě s Evropskou komisí a zástupci národních vlád.
Karolína Novotná
Článek byl publikován na portálu Česká justice, který stejně jako Zdravotnický deník náleží do nakladatelství Media Network.
Jan Pintlich
