Nechtějí být přítěž. Proč muži skrývají rakovinu prostaty

Když v lednu letošního roku vyšlo najevo, že se americký ministr obrany Lloyd J. Austin III. léčí s rakovinou prostaty, snesla se na něj kritika, proč o své diagnóze nemluvil dříve. Přitom nebyl ani zdaleka jediným mužem, který zkušenost s tímto onemocněním skrýval. Svou roli hraje i nebezpečná celospolečenská představa, že muži musí být za všech okolností silní a nesmí dát najevo žádnou slabost. Tématu se věnovala americká média jako deník The New York Times i magazín Time.

Americký ministr obrany Lloyd J. Austin III. svou diagnózu rakoviny prostaty dlohou dobu skrýval. Když o svém onemocnění konečně promluvil, čelil značné kritice za své mlčení. „Nejednal jsem správně,“ citoval jeho následné vysvětlení americký deník The New York Times. Ministr se zpětně za své kroky proto omluvil: „Omlouvám se svým spolupracovníkům a americkému lidu. Léčil jsem se s rakovinou prostaty. Tato zpráva mnou otřásla, stejně jako otřásla afroamerickou komunitou. Byla to jako rána do břicha. A upřímně řečeno, mým prvním instinktem bylo to držet v soukromí. Nemyslím si, že by to byla novinka, ale jsem docela uzavřený člověk. Nikdy se mi nelíbilo zatěžovat svými problémy okolí.“

Ministr o své nemoci nejen neinformoval veřejnost, ale ani úřad nebo prezidenta. A to byla podle něj chyba. „Když jste americký prezident, musíte řešit spoustu jiných věcí. V tu chvíli jsem prostě necítil, že bych ho tím měl zatěžovat, ale znovu uznávám, že to byla chyba,“ vysvětloval Austin, který je známý jako uzavřený člověk střežící si své soukromí. Jak ale popisuje americký magazín Time není ani zdaleka jediným mužem, který nádorové onemocnění prostaty skrývá před svým okolím. Stále je to poměrně běžné, a to mnohdy proto, že se muži obávají stigmatizace kvůli své nemoci nebo nechtějí být pro své okolí přítěží.

Jak mlčet o nemoci v době sociálních sítí

Je pouze na rozhodnutí pacienta, zda se rozhodne o své nemoci mluvit veřejně. Nicméně mlčení může znamenat, že člověk přijde o možnost podpory okolí. „Udržet rakovinu v tajnosti je volba, která se v současnosti činní o něco hůře kvůli sociálním sítím a rozšíření debat o rakovině v médiích i v běžných konverzacích,“ popsal Jesse R. Fann, lékařský ředitel pro psychologii a psychiatrii Fred Hutchinson Cancer Center v Seattlu a profesor medicíny na University of Washington.

Podle něj pacienti s rakovinou prostaty o svém onemocnění častěji mlčí v prvních fázích či vyčkávají, až budou mít za sebou pomyslné „první kolo“ léčby, tedy i lepší představu o své další prognóze. Nicméně pokud nemoc postoupí a objeví se metastázy, skrýt zdravotní stav pacienta je stále těžší. „Když začne být prognóza pacientů horší, mohou cítit větší naléhavost o své nemoci promluvit,“ dodal expert.

Nechtějí být přítěží pro ostatní

U pacientů s onkologickým onemocnění je běžné, že po sdělení diagnózy přichází fáze popírání. „Lidé nejprve prožívají fázi, kde odmítají realitu a pak se snaží přijmout, že jsou nemocní. Mlčet o své nemoci může být svého druhu psychologická ochrana,“ vysvětlil Vittorio Comelli, klinický psycholog specializující se na léčbu onkologických pacientů v rámci UCSF Helen Diller Family Comprehensive Cancer Center.

Onkologická diagnóza přináší pocit zranitelnosti a její přijetí tento pocit ještě posiluje. To může být velmi obtížné zejména pro ty, kteří sami navenek působí velmi samostatně a sebejistě. Pro řadu mužů je navíc nepřijatelná představa, že by se oni sami mohli stát pro své okolí přítěží. Podle profesora Fanna řada mužů sama sebe vnímá jako někoho, jehož povinností je postarat se o ostatní, tedy musí být silní a zdraví. Rakovina prostaty pak tento společenský obraz zásadně nabourává.

Mohlo by vás zajímat

Výuka medicíny se neobejde bez simulačních center, na jejich rozvoj je ale problém získat prostředky

Často o své nemoci mlčí zejména muži ve významnějších společenských funkcích a zaměstnáních, kde je velký tlak na výkon. „Je pro ně velmi těžké odhalit své onemocnění, protože se bojí toho, co by o nich říkali a mysleli si ostatní. Domnívají se, že by je druzí litovali a zacházeli s nimi jinak,“ dodal Comelli.

Rakovina prostaty i její léčba s sebou mohou přinášet řadu stigmatizovaných obtíží, včetně sexuální dysfunkce či inkontinence. I tyto problémy jsou často provázeny mlčením. „Když nemůžete ovládat své základní tělesné funkce, přináší to s sebou určitý druh psychologické regrese, která má hodně společného se studem. A to je další faktor, který brání otevřenosti ohledně své nemoci. V případě erektilní dysfunkce je to dvojnásob obtížné v tom smyslu, že nemoc narušuje mužské sexuální fungování i samotný pocit mužnosti,“ doplnil Comelli.

Chtěli byste vědět od svých blízkých, že mají rakovinu?

To, že muži o své diagnóze mlčí, může z krátkodobého hlediska dávat smysl. Zejména pokud je samotná představa, že o nemoci budou vědět ostatní, spojena s úzkostmi a velkými obavami. Tím, že se muži vyhýbají rozhovorům o svém zdraví, se mohou těmto nepříjemným pocitům alespoň krátkodobě vyhnout. Tyto „výhody“ jsou ale pouze dočasné, protože mlčení znamená také to, že muži sami sebe připravují o velmi důležitou podporu a pomoc svého okolí, a to nejen psychologickou, ale i praktickou.

„Z dlouhodobého hlediska může skrývání emocí vést ke zvýšení stresu, úzkosti, deprese a sociální izolace,“ upozornil profesor Fann. Podle něj je ale třeba respektovat rozhodnutí konkrétního člověka a nenutit ho k tomu, aby o své nemoci mluvil „za každou cenu“: „Často se ptám na to, jestli by lidé chtěli vědět, jestli má někdo, na kom jim záleží, podobnou diagnózu. To pacientům mnohdy umožní změnit perspektivu.“

Od věci není ani posunout otázku od „říkat/neříkat“ o své nemoci k tomu „komu a jak“. Podle expertů bude úroveň detailů, které se rozhodnete sdílet se svými nejbližšími a členy rodiny, jiná než u zaměstnavatele či kolegů. Nicméně i to může být pro některé pacienty stresující a proto odmítají o své nemoci mluvit s kýmkoliv jiným, než je zdravotnický personál. Cestou pak může být nabídka podpůrné skupiny či pacientské organizace, kdy pacienti alespoň získají možnost komunikovat s někým, kdo procházel či prochází obdobnou situací jako on. Rakovina prostaty navíc, na rozdíl například od rakoviny prsu, zatím není tématem, kterému by se získalo velké veřejné podpory.

Ludmila Hamplová