Stakeholdeři ve zdravotnictví volají po reformách, často jim ale sami brání. Nesmějí se totiž týkat jich samotných

Finanční nárůsty, na jaké si české zdravotnictví zvyklo v uplynulých letech, jsou pravděpodobně u konce. Ruku v ruce s tím klesají i zůstatky na účtech zdravotních pojišťoven, které tak začínají hledat v systému vnitřní rezervy. Všeobecná zdravotní pojišťovna již letos odstartovala diskuze s nemocnicemi o transformaci akutních lůžek, v nichž bude pokračovat i příští rok. V Česku však schází politická odvaha dělat zásadnější reformní kroky, které zdravotnictví potřebuje čím dál více. Zásadní překážkou jsou přitom paradoxně sami stakeholdeři ve zdravotnictví, kteří sice po změnách volají, nicméně jen do doby, než se začnou týkat i jich. Problematice se věnovala debata na konferenci Efektivní nemocnice 2024, která se uskutečnila v úterý a ve středu v Praze.

První diskuzní blok na konferenci Efektivní nemocnice odstartovala otázka, kterou nadhodil ředitel Kanceláře zdravotního pojištění Ladislav Švec, zda české zdravotnictví krachuje. „České zdravotnictví určitě nekrachuje. Když se podíváme na materiál OECD věnující se zdravotnictví, tak Česká republika nevypadá v mezinárodním srovnání špatně – jsme šestí, co se týče dostupnosti nejnákladnější léčby v onkologii, a desátí či jedenáctí v oblasti centrové péče. A to, že je krize v primární péči, není jen otázka České republiky, to je celoevropský problém,“ jednoznačně vyvrací ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Zdeněk Kabátek.

V tuto chvíli přitom podle něj VZP pokrývá deficitní hospodaření úsporami z minulých let, problém by ale mohl nastat za tři, čtyři roky. Proto je na místě hledat vnitřní úspory zejména v podobě transformace vybrané akutní lůžkové péče na péči následnou, jednodenní a ambulantní. Největší česká pojišťovna začala jednání s nemocnicemi už letos při domlouvání rámcových smluv na dalších pět let, povedlo se jí ale dohodnout jen v jednotkách případů, díky čemuž by letos mělo dojít k přeměně zhruba 1200 akutních lůžek. Jednání tak budou pokračovat i příští rok.

„Ve chvíli, kdy nedokážeme najít společnou řeč, tak tam, kde fungování některého z poskytovatelů budeme považovat za nepřínosné pro naše klienty, se budeme snažit působit například omezenou platností rámcových smluv, případně jejich neobnovením,“ doplňuje Kabátek.

Také podle poradce pro oblast zdravotnictví na Ministerstvu financí ČR Martina Šamaje je na místě hledat vnitřní efektivitu v první řadě u největšího segmentu, který spolkne polovinu zdravotnického rozpočtu, tedy u nemocnic. „Paradoxně objem akutní lůžkové péče v rámci produkce za celý systém českého zdravotnictví klesá, ale úhrady rostou,“ podotýká Šamaj s tím, že řešením je restrukturalizace.

Mohlo by vás zajímat

Odbory žádají sjednocení odměňování mezi státními a soukromými nemocnicemi. Zabrání to přetahování, argumentují

Politickým stranám scházejí odpracované zdravotnické programy

Podle vrchní ředitelky pro ekonomiku a zdravotní pojištění na Ministerstvu zdravotnictví ČR Heleny Rögnerové je ale pro proměnu českého zdravotnictví potřeba celá sada kroků, nejen jediný. „Často se vynese téma, že příplatky nebo nadstandardy systém spasí. My se ale potřebujeme podívat na všechny aktéry. Pojďme se srovnat se světem. Od revoluce jsme neudělali nic s tím, že máme 16 návštěv u lékaře ročně, což je dvojnásobek průměru v ostatních zemích. Máme obrovskou síť nemocnic, a to včetně porodnic, i když se nám bude rodit 70 tisíc dětí ročně oproti dřívějším sto tisícům a více, tedy o 30 procent méně. A opět, nic se v tomto směru neděje. Potřebujeme také efektivitu, co se týče nových technologií a léků. Nemůžeme si dovolit všechny, ale musíme vyhodnotit ty s největším efektem tak, jako to umějí třeba v Izraeli. Domácí úkoly jsou tu tedy pro všechny,“ vypočítává Rögnerová.

Jenž u nás podle ní bohužel schází odvaha dělat reformní kroky. „Je to potřeba již několik let, ale vždycky se to nějak přejde. Tím, že máme příští rok volby, by bylo ideální, kdyby se kroky objevily ve volebních programech jednotlivých stran a my jako klienti bychom si vybírali, které se nám zdají nejlepší. Dobře už bylo a finanční prostředky nebudou v příštích letech přitékat tak masivně. Snad to bude výzva, abychom konečně šli do efektivity. Letos jsme překročili rozpočet na zdravotnictví 500 miliard, což je tak velká částka, že si nemůžeme myslet, že se něco stane, jen pokud přidáme další prostředky,“ konstatuje Helena Rögnerová.  

Že schází odvaha k reformním krokům, potvrzuje také stínový ministr zdravotnictví za ANO, poslanec a hejtman Plzeňského kraje Kamal Farhan. „Většina z nás ví, co by se v rámci zdravotnictví mělo dělat, ale nikdo za posledních deset, patnáct let odvahu nenašel. Reformy jsou minimalistické nebo žádné. Neblížíme se sice ke krachu, ale blížíme se k nedostatku peněz. Některé pojišťovny už jsou po splatnosti a jsme ve vážné situaci. Proto je čas na reformy,“ apeluje Kamal Farhan.

„České zdravotnictví nikdy nezkrachuje – je to systém, který neumí zkrachovat. Může se ale stát, a už se stává, nespravedlivým a pro některé pacienty nedostupným. A to se bude prohlubovat. Za úspěchy i neúspěchy našeho zdravotnictví přitom mohou všichni, kdo se v něm léta pohybují. Největší problém vidím v tom, že je oddělená politika od odborné debaty. V politických stranách je mrtvo, neexistují think tanky a pracovní skupiny, kde by se řešilo zdravotnictví. Nápady je třeba prodiskutovat a udělat z nich program do voleb. Když si ale vzpomeneme na poslední volby, politické programy v oblasti zdravotnictví byly improvizací,“ upozornil v debatě šéfredaktor Zdravotnického deníku Tomáš Cikrt s tím, že u nás sice běží aktivity na straně odborné veřejnosti, například pod hlavičkou Hospodářské komory nebo Kanceláře zdravotního pojištění, ty ale nejsou propojeny s politickými programy. „Nám chybí politicky prodebatovaný návrh pro zdravotnictví, o kterém by pak voliči rozhodovali,“ dodává Cikrt.

Lékaři jako cech

Protože přitom mezi většinou diskutujících zazněla shoda na tom, co je třeba v českém zdravotnictví začít měnit, padla i otázka, co nám tedy brání, proč se bojíme změny provést.

„Velkou obavu má každý reformátor vždycky z lékařů,” říká s nadsázkou Tomáš Cikrt a upřesňuje, že obecně se změn nejvíce obávají zájmové skupiny. “Jsou to ti, kteří říkají: my chceme reformu, ale pozor, u nás ne, my jsme v pořádku,“ konstatuje.

Jeho slova potvrzuje i viceprezident České lékařské komory Jan Přáda. „Lékařská populace umí být ve spoustě věcí rigidní, což je špatně. Nicméně v následujících deseti letech má vyjít z českých lékařských fakult zhruba 20 tisíc absolventů, kteří nebudou chtít vstupovat do zdravotnictví tak, jak vypadá dneska. Zároveň ale musíme respektovat i to, že ve zdravotnictví fungují také lékaři, kterým není třicet, a my budeme potřebovat, aby neodešli do důchodu ve chvíli, kdy nastane pro ně neakceptovatelná změna,“ reaguje Přáda.

Do vlastních řad nakonec střelila i lékařka a předsedkyně sněmovního zdravotnického výboru Zdeňka Němečková-Crkvenjaš (ODS). „Jsou to opravdu mnohdy lékaři, kteří brání tomu, aby se něco změnilo. Fungují trochu jako cech, a když se začneme bavit třeba o změně kompetencí, tedy že bychom přidali pravomoci vysokoškolsky vzdělaným sestrám, tak jsou to vždycky páni profesoři, mnohdy předsedové odborných společností, kteří vystoupí a řeknou, že to není možné – že to sestry nezvládnou a budou umírat pacienti. Nakonec se vždycky pacient bohužel stane rukojmím. A pak chtějte odvahu od politiků, když vám pan profesor řekne, že poškodíte pacienta a tedy i svého voliče. Odvahu ale najít musíme, a neobejde se to bez lékařů, sester ani dalších zdravotníků,“ dodává Němečková-Crkvenjaš.