Práce je dlouhodobým zdrojem stresu pro 64 procent lékařů. Ukázalo to čerstvé šetření jejich duševního zdraví z letošního roku. Oproti předchozímu měřenému období jde sice o pokles, nicméně některá čísla zůstávají alarmující. Sebevražedné myšlenky přiznalo 11 procent lékařů, odbornou pomoc v případě duševní nepohody vyhledala menšina. Šetření a jeho výsledky prezentovala na konferenci České lékařské komory Duševní zdraví v medicíně Martina Sebalo Vňuková z Psychiatrické kliniky 1. LF UK.
Výzkum zabývající se psychikou lékařů není v tuzemsku novinkou. Významně se o to zasloužil nedávno zesnulý klinický psycholog Radek Ptáček. Podle Sebalo Vňukové právě Ptáček více než deset let téma duševního zdraví lékařů zvedal a dostával do povědomí odborné i laické veřejnosti.
„Výzkum duševního zdraví má na 1. lékařské fakultě svou historii. První výzkum týkající se syndromu vyhoření lékařů proběhl v roce 2013. V roce 2021 se pak Radek Ptáček společně s Jiřím Rabochem doptávali lékařů, jak se jim daří zvládat covidovou pandemii,“ zmínila Sebalo Vňuková s tím, že i poslední šetření týkající se duševního zdraví lékařů z letošního roku realizoval ještě Ptáček spolu s Českou lékařskou komorou.
Největší zdroj přetížení: byrokracie
Z výzkumu, do kterého se zapojilo více než tisíc respondentů, vyplynulo, že práce je dlouhodobým zdrojem stresu pro 64 procent lékařů. Podobně na tom dotazovaní byli i v případě syndromu vyhoření, kterým se rozhodně nebo spíše cítí ohroženo 62 procent z nich.
Oproti měření v roce 2013 jde o pozitivnější čísla. Tehdy práci za zdroj dlouhodobého stresu považovalo 92 procent lékařů, ohrožení syndromem vyhoření následně zmínilo přes 70 procent. „Můžeme se ptát, zda to není tím, že se od roku 2013 zvedlo povědomí o tom, co vlastně syndrom vyhoření je. Díky tomu si i sami lékaři uvědomují, co je ohrožuje a co může být problémem,“ uvedla Sebalo Vňuková.
Rozdíl naopak příliš není u hodnocení jednotlivých stresorů. V roce 2013 se ukázalo, že mezi ty nezávažnější stresory patří časové zatížení lékařů a zdravotnická legislativa. Podobné výsledky ukázal i aktuální průzkum: lékaři se nejvíce cítí přetíženi byrokratickými úkoly (77 procent), po výkonu profese jako takové (61 procent) následuje administrativa a úkony, které se samotnou profesí nesouvisejí a také státní předpisy (shodně 57 procent). „Lékaři často verbalizují, že z daného počtu minut, které mají na pacienta, většinu tráví papírováním a povinnými úkony a ne komunikací s pacientem, ne profesí lékaře, ne pomáháním,“ doplnila Sebalo Vňuková.
(De)stigmatizace duševní péče
Co lékařům proti přetížení a stresu pomáhá? Je pozitivní zprávou, že velká většina z nich se uchýlí například k volnočasovým aktivitám (92 procent). Nadpoloviční většina dotázaných uvedla, že v případě přetížení přijme realitu toho, co se stalo, vyjadřuje negativní emoce, tráví čas s přáteli nebo dál pracuje. Naopak pomoc od jiných lidí uvedla jako nástroj proti stresu ani ne třetina dotázaných, po alkoholu pak sáhne více než pětina.
Počet těch, kteří se uchýlí k medikaci, nelze dle Sebalo Vňukové hodnotit jednoznačně: „Lze to vyjádřit na obě strany. Může být pozitivní, že jen třináct procent respondentů sáhne po lécích na uklidnění. Ale taky můžeme říct – Pozor, až třináct procent bere medikaci.“
Za zarážející označila, jak lékaři odpovídali na otázku týkající se hledání odborné pomoci v případě duševní nepohody. Celkem pomoc skutečně vyhledalo jen 27 procent. „Dvacet osm procent dotázaných odpovědělo, že pomoc nevyhledali a ani to nezvažovali. I když jsme se naivně domnívali, že funguje destigmatizace duševní péče, u lékařů ještě pořád převládá stigma. Mají pocit, že si musí pomoci sami, občas to berou jako vlastní profesní selhání,“ upozornila Sebalo Vňuková.
| N | % | |
| Chtěl/a bych se zabít. | 8 | 0,5 % |
| Kdybych měl/a možnost, tak bych se zabil/a. | 7 | 0,5 % |
| Mám myšlenky o sebevraždě, ale neudělal/a bych to. | 193 | 11 % |
| Nepřemýšlím o tom, že bych se zabil/a. | 1556 | 88 % |
Alarmující je podle psycholožky i počet respondentů, kteří vyjádřili sebevražedné myšlenky. I když absolutní většina uvedla, že nad sebevraždou nepřemýšlí, 11 procent lékařů takové myšlenky má. „Ale ještě pořád verbalizují, že by to neudělali. Jenže máme i lékaře, kteří uvedli, že kdyby měli možnost, tak by se zabili. A někteří přímo řekli, že by se zabít chtěli,“ dodala.
Zatímco v roce 2014 vykazovalo minimální nebo žádnou depresi téměř 80 procent respondentů, o deset let později toto číslo kleslo na 64 procent. Naopak počty mírných až středních depresí vzrostly – mírné deprese letos vykázalo přes 18 procent lékařů, střední necelých 13 procent. Těžké deprese vykazuje bezmála pět procent.
Spánek, sport a komunikace ano, cigarety ne
Jako uklidňující lze vnímat statistiky týkající se odchodů ze zdravotnictví. Situace není zdaleka tak znepokojivá, jak občas ve veřejném prostoru zaznívá. O odchodu ze současného zaměstnání neuvažuje 47 procent lékařů, 15 procent pak uvažuje o vlastní praxi nebo přechodu do privátního sektoru. Co se týče odchodů do zahraničí, tuto myšlenku má pět procent dotázaných. Odchod mimo medicínu zvažuje 18 procent. Poslední číslo ale zahrnuje i lékaře ve vyšším věku, kteří se chystají do důchodu.
Jak by se dalo snížit stresové zatížení lékařů? V případě administrativních/byrokratických faktorů by nejvíce uvítali delší dovolenou, lepší právní ochranu, změnu legislativy nebo snížení počtu pacientů.
V případě life-stylových faktorů je nejvíce vítanou berličkou nepřekvapivě spánek, a to ve více než 90 procentech odpovědí. Mezi další nejčastější recepty na snížení stresu v praxi patří sport, komunikace s rodinou a přáteli, poslech hudby, meditace a jiné techniky snižování stresu – všechny tyto aktivity uvedla nadpoloviční většina respondentů. Shodně 16 procent lékařů potřebuje ke snížení stresového zatížení medikaci nebo sociální izolaci. Dobrou zprávou na závěr je, že výrazně menší procento lékařů sahá po cigaretách (pět procent) a konzumuje nezdravé jídlo (13 procent).
Ilona Hobzová
