Fenomén žravého šumu: S nutkavými myšlenkami na jídlo pomáhají bojovat léky i terapie

O lidech, kteří se „pořád něčím cpou“, máme často tendenci si přezíravě myslet, že se neumějí ovládat. Jenže problém může být mnohem hlubší. Jak ukazují zkušenosti s inkretinovými analogy, které byly původně určeny k léčbě diabetu, tyto léky dokážou také redukovat nutkavé myšlenky na jídlo čili tzv. Food noise, které právě u řady lidí stojí za přejídáním. Ruku v ruce s tím, že byl tento fenomén vytažen na světlo, mu je nyní možno věnovat pozornost v rámci výzkumu. Už dnes přitom nejsou inkretinová analoga tím jediným nástrojem, jak s nutkavými myšlenkami na jídlo bojovat – pomoci může i terapie nebo léky na depresi či přejídání. Problematice se věnovala televize CNN.

Savannah Mendozaová začala neustále myslet na jídlo, když jí bylo necelých 20 let. Tvrdila, že musí vyřizovat pochůzky, ale místo toho zajela do průjezdu a najedla se v autě. Některá rána při balení oběda pro svou dceru ujídala zmrzlinu přímo z vaničky. Většinu svých výplat utrácela za rozvoz jídla a za rychlé občerstvení a snažila se uspokojit nutkavou touhu.

„Myslela jsem si, že jsem posedlá jídlem,“ vzpomíná Mendozová, která žije v Huntington Beach v Kalifornii.

Poté, co začala užívat populární lék na hubnutí a cukrovku, to ale začala vnímat jinak – jako „žravý šum“ (food noise). „Je to obsese a hodně špatný pocit. Je to hrozné, protože jste zaseknutí jedinou myšlenkou: že chcete jíst,“ popisuje dnes 27letá Mendozová. Nyní, když užívá lék tirzepatid, má klid bez nutkavých myšlenek na jídlo. Fyzicky se cítí „jakoby nafouklá“, takže nemá hlad.

Food noise čili žravý šum jsou neustálé vtíravé myšlenky na jídlo, s nimiž se někteří lidé potýkají a které jim mohou ztěžovat zdravé rozhodování o výživě. Diskuze kolem tohoto tématu vzrostla, a to hlavně v online prostředí, protože si stále více lidí užívajících inkretinová analoga uvědomuje, že tyto léky jakoby šum vypínaly.

Mohlo by vás zajímat

Americké očkovací programy v ohrožení. Na poplach už bijí i laureáti Nobelových cen

Semaglutid a tirzepatid jsou agonisté receptoru peptidu-1 podobné glukagonu, známé jako GLP-1 agonisté či inkretinová analoga. Fungují tak, že tělu sdělí, že se právě najedlo, spustí uvolnění většího množství inzulínu a zpomalí pohyb potravy žaludkem. Tyto léky jsou předepisovány k léčbě diabetu 2. typu pod obchodními názvy Ozempic a Mounjaro, případně Wegovy a Zepbound, a pomohly zhubnout milionům lidí.

Hédonický hlad

Existují různé teorie o hlavní příčině nutkavých myšlenek na jídlo a není jasné, kolik lidí se s nimi potýká. Asi před 15 lety přišel Michael Lowe, profesor na katedře psychologie a neurověd na Drexel University ve Filadelfii, s teorií zvanou hédonický hlad. Ten popisuje jako „intenzivní touhu po požitku založeném na jídle z jiných důvodů, než je fyzický hlad.“ Tato teorie a s ní spojená škála Power of Food (tedy přitažlivost jídla) se používají v klinických studiích léků na hubnutí u dospělých i dětí, aby se změřila touha po chutných jídlech, když nemáte hlad.

Kde je rozdíl? Kručení v žaludku u večeře je homeostatický nebo „normální“ hlad, kdy tělo připomíná, že kalorie, které jste zkonzumovali k obědu, byly většinou využity jako palivo. Oproti tomu hédonický hlad je pokračující touha jíst jídlo nad množství kalorií, které tělo potřebuje, a to i poté, co jste právě dojedli.

„Dříve zavedená koncepce hédonického hladu se zdá být velmi podobná koncepci Food noise, kterou mnozí zmiňují v souvislosti s GLP-1 agonisty,“ říká Lowe. „Celou svou kariéru jsem také studoval chuť k jídlu a to, jak ji lidé prožívají a snaží se ovládat. Výzkumníci studovali náš vestavěný systém, který nám dává vědět, že naše tělo potřebuje doplnit kalorie. To však nebere v úvahu, proč za posledních 45 let mnoho z nás přibralo na váze tím, že jíme více, než naše tělo potřebuje, aby zůstalo zdravé,“ upozorňuje Lowe.

Důležitou roli přitom hraje i prostředí a kultura, v níž žijeme. Podle Michaela Lowa lze vzhledem k americké kultuře jídla očekávat určitý hédonický hlad – s řadou restaurací rychlého občerstvení na každé hlavní silnici a nedostatkem supermarketů nabízejících čerstvé potraviny v některých oblastech je snadné sníst příliš mnoho jídla nesprávného druhu.

Své o tom ví i Najaf Asrar, endokrinolog a specialista na léčbu obezity z Advocare North Brunswick Medical Associates v New Jersey, který pracuje vedle obchodu se sušenkami. Pokaždé, když se podívá z okna, přemýšlí, že pro rodinu balení koupí.  

„Nutkavé myšlenky na jídlo jsou významně podporovány naším prostředím a věcmi, které se na nás tlačí. Domnívám se, že roli hraje psychologická složka. Nebyli jsme zvyklí na celé obchody zaměřené na dezerty,“ poukazuje.  

Asrar pracuje se svými pacienty pomocí léků na hubnutí ve spojení s úpravou životního stylu. „Říkám svým pacientům, že obezita je celoživotní onemocnění, ale léky celoživotní být nemusejí,“ říká. Jakmile podle něj někteří z jeho pacientů dosáhnou cílové hmotnosti, jsou schopni přeprogramovat své mozky a nezdá se, že by je nutkavé myšlenky na jídlo nadále tolik ovlivňovaly.

Pomoci může kognitivně behaviorální terapie

Ačkoli se GLP-1 agonisté mohou jevit jako řešení pro některé lidi s nadváhou a obezitou, kteří pociťují nutkavé myšlenky na jídlo, nejsou nutně jedinou možností, a to ani pro lidi trpící žravým šumem, kteří mají normální BMI.

„Přicházíme na to, že nutkavé myšlenky na jídlo mohou být řízeny signály z žaludku nebo těla způsobem, který jsme dříve plně nedoceňovali,“ upozorňuje Tom Hildebrandt, ředitel Centra excelence pro poruchy příjmu potravy a hmotnosti v Mount Sinai Health System v New Yorku.

Food noise popisuje jako soubor periferních signálů, které vedou k nadměrnému přemýšlení a vnímání podnětů souvisejících s jídlem, což má společnost tendenci připisovat nedostatku kontroly.

„Možná to není jen osobní zodpovědnost, ale ve skutečnosti jde o metabolický stav, který mění způsob, jakým lidský mozek zažívá hlad, nasycenost a to, jak se cítíte ve své kůži, s čímž souvisí i problémy spojené s obrazem těla, na které myslíme při poruchách příjmu potravy,“ načrtává Hildebrandt.

Hildebrandtův tým se zaměřuje na nutkavé myšlenky na jídlo prostřednictvím 12 až 20 sezení kognitivně behaviorální terapie, která jsou založena na dvou věcech: obraně proti toxickému potravinovému prostředí a učení se, jak samoregulovat systém, který může být narušen pokusy řídit nutkavé myšlenky na jídlo.

„Nefunguje to u každého, ale funguje to velmi dobře. U většiny lidí nutkavé myšlenky na jídlo klesají a oni jsou schopni přistupovat ke svému životu mnohem efektivněji,“ konstatuje Hildebrandt.

Lékaři v jeho centru mohou také předepisovat antidepresiva nebo lék používaný k léčbě záchvatovitého přejídání, než sáhnou po GLP-1 agonistech. „Čekáme, až nám věda řekne, co je skutečně účinné při snižování žravého šumu. Existují další věci, o kterých víme, že jsou farmakologicky i psychoterapeuticky účinné,“ poukazuje Hildebrandt.

Lidé s nutkavými myšlenkami na jídlo totiž mohou zjistit, že léky GLP-1 upravují jejich metabolické signály a snižují žravý šum, ale podle Hildebrandta mohou vytvářet jiný problém: strach, že vám nějaké jídlo může ublížit nebo se po něm budete cítit špatně.

„Když mluvíte s lidmi, kteří užívali GLP-1 agonisty, není neobvyklé, že při konzumaci určitého druhu jídla nebo jeho množství se cítí fyzicky nepohodlně. Je jim špatně, a to je součást toho, proč to funguje. Ale je to signál, a když se z vlastní zkušenosti učíte, že tomu tak je, začnete se bát jídla jiným způsobem,“ vysvětluje Hildebrandt.

Díky lékům už lidé nežijí, aby jedli

Inkretinová analoga sice nejsou léčbou nutkavých myšlenek na jídlo, ale někteří pacienti tvrdí, že účinek byl pro ně nepopiratelný.

Léky mají podle Michaela Lowa dvě výhody: snižují nutkavé myšlenky na jídlo a mohou pomoci lidem zhubnout více než starší léky nebo samotné změny životního stylu. Zaměřují se na základní fyziologii nadměrné chuti k jídlu spíše než normální chuti k jídlu a mění chemické složení zejména ve vztahu k mozkovým a hormonálním drahám, které pomáhají podněcovat touhu po jídle, i když není třeba. Tak léky pomáhají redukovat chronické myšlenky na jídlo.

„Velmi se blíží magické pilulce, protože vedou k větším úbytkům na váze, výrazně snižují nepříjemnou posedlost jídlem a k dosažení těchto výhod vyžadují jen málo sebekontroly,“ shrnuje Lowe.

Důkazem toho je i 27letý Jackson LeMay z Georgie, který zhubl 155 kilo díky dietě, cvičení a léku, který nadále používá k udržení své hmotnosti. Než začal užívat medikaci, vůbec si neuvědomoval, jak na něj nutkavé myšlenky na jídlo působily.

„Předtím jsem skutečně žil proto, abych jedl. Teď jím, protože potřebuji žít. Jím, protože potřebuji vyživovat své tělo. Jím, protože chci mít energii a chci se cítit dobře,“ říká LeMay.