Výuka medicíny se s jejím rozvojem proměňuje. Součástí je dnes simulační medicína, začíná se zapojovat umělá inteligence a pochopitelně to, co se medici učí, musí jít ruku v ruce s nejmodernějším poznáním. Zároveň se ale výuka musí vypořádávat se současnými problémy, jako je menší ochota pacientů nechat se ošetřit medikem či mladým lékařem nebo limitované množství vyučujících. Protože se ale některé obory perou s nedostatkem lékařů, poroste i poptávka po jejich rychlé výchově. Podle děkanů lékařských fakult by tak bylo řešením, kdyby se do budoucna stal šestý ročník součástí kmene, kdy již budou medici disponovat částí kompetencí a získají úvazek v nemocnici. Problematice se věnovalo XLIII. setkání klubu České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně na téma Jak učit medicínu a vychovávat mladé lékaře v 21. století, které se konalo 4. prosince.

Na začátku všeho je výběr studentů, kteří budou na lékařských fakultách studovat. Způsob volby mediků by přitom měl být podle debatujících multifaktoriální. „Někdo může mít špatné výsledky na střední škole, ale bude pro práci motivován. Já bych zastával nerealistickou možnost dát všem lidem, kteří chtějí studovat, v prvním ročníku šanci, a během té doby to vytříbit,“ říká emeritní rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima, podle kterého zase pohovor před komisí nezajistí zcela rovný přístup, protože každý zasedající může hodnotit trochu jinak.

Nejvíce se tak dnes osvědčují písemné testy z tří odborných předmětů a všeobecné inteligence plus ústní pohovor. Na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy (LF UK) tak při testech odpadnou zhruba dvě třetiny uchazečů, načež následují osobní pohovory, kde projde polovina.

„Tyto pohovory přitom vůbec nejsou o znalostech, ale o tom, jak jsou studenti motivovaní, jak reagují, jak jsou empatičtí, z čeho pramení jejich zájem o studium… Rozhovor je strukturovaný a vychází z dotazníku, který nám připravili profesionální psychologové,“ popisuje děkan 3. LF UK v Praze Petr Widimský.

Dnes je tak odpadnutí studentů od studia, k němuž dochází zejména v prvním ročníku, dáno zejména tím, že zjistí, že medicína není pro ně to pravé ořechové. Například na 1. lékařské fakultě nejde 70 procent končících studentů ani k první zkoušce.

Mohlo by vás zajímat

„Naším úkolem je zjistit motivovanost. My jsme na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity ve stadiu, že máme více jedničkářů, než jsme schopni reálně přijmout, protože jsme akademickému senátu slíbili, že bez zkoušek nebudeme přijímat více než stanovené procento. Museli jsme tedy začít aplikovat další parametry. Hledáme ale parametr motivovanosti, který by prokázal, že člověk pro studium medicíny udělal něco ještě dříve, než na něj nastoupil. Můžeme se bavit třeba o středoškolských odborných činnostech, kde by student prokázal, že má o medicínu zájem. U nás také třeba máme juniorskou akademii pro středoškoláky, kde je vtáhneme do děje, ukážeme, co je čeká, a mnohým tak třeba i studium rozmluvíme. Známky zkrátka nebudou do budoucna stačit,“ konstatuje místopředseda Asociace děkanů lékařských fakult ČR Martin Repko.

Na druhou stranu ani ověření motivovanosti při přijímacích zkouškách nemusí být parametrem, který mluví za vše. „Mám okolo sebe spoustu lidí, a já jsem jeden z nich, kteří zjistili, že medicínu opravdu chtějí studovat, až v druhém ročníku. Původně jsem se přihlásil a dostal se i na farmacii, ale až při studiu jsem zjistil, co chci dělat. Mohli bychom tak přijít o lidi, kteří nakonec mohou být skvělými lékaři,“ poukazuje viceprezident International Federation of Medical Students‘ Associations ČR  Ondřej Holčák.

Nenahraditelnost pitev

Dalším diskutovaným tématem byl poměr a způsob teoretické výuky a praxe. Podle emeritního děkana 2. LF UK v Praze Vladimíra Komárka už nyní například na 3. lékařské fakultě funguje to, že biologie a chemie jsou skloubeny s klinickou praxí. Na řadě evropských fakult přitom není výjimkou, že medici už v prvním či druhém ročníku potkávají pacienty. „U nás pořád fungují dva roky teorie, pak preklinika a až potom klinika, což není úplně dobře,“ podtrhává Komárek.

Na druhou stranu se podle Tomáše Zimy teoretické obory proměňují a v jejich rámci studenti zjistí například to, jaká je podstata PCR nebo genetického testování. „Řada předmětů klinické příklady dává, ale je třeba jich tam dávat ještě více,“ zdůrazňuje Zima.

Celou věc ovšem komplikuje fakt, že v této oblasti není dost vyučujících. Martin Repko k tomu dodává, že bez prekliniků je navíc problém získat grant a jde o nedílnou součást vědecko-výzkumné činnosti. „Snažíme se prekliniky s klinikami propojovat na všech možných úrovních. Teď budujeme preklinické centrum, které bude součástí nového biofarma hubu a které má být zaměřeno čistě na vědecko-výzkumné projekty, do nichž budou zapojeni studenti,“ načrtává Repko.

Dnes už je také zcela běžnou součástí medicíny simulační výuka a začíná se zapojovat i umělá inteligence, některé metody se ale nahrazují jen těžko. „Máme obrovský zájem od zahraničních studentů, kteří to mají doma zakázané, o pitvy – a to nemusíme vůbec chodit daleko, je to třeba Itálie. Reálný kontakt s lidským tělem, byť ve formě kadaveru, je nesmírně důležitý. Zrovna dnes jsem potkal mladého kolegu, který šel z anatomického ústavu, kde si byl vyzkoušet, co bude reálně druhý den aplikovat u pacienta. Proto je důležité, aby tyto metody výuky zůstaly. My máme na fakultě anatomage, což je elektronický pitevní stůl, ale ten to nikdy nenahradí,“ konstatuje Martin Repko.

„Pitvy jsou velmi důležité. My jsme měli anatomii za covidu, piteven jsme měli hrozně málo a nedalo se to dohnat. Měli jsme knížky, měli jsme anatomage, ale jakmile jsem kost neměl v ruce, nedokázal jsem si to představit. Pitvy jsou tedy podle mě nedílnou součástí medicíny,“ potvrzuje Ondřej Holčák, podle kterého je na místě pitvy doplňovat zobrazovacími metodami.

„Dnes už ale není nezbytné, jako to bylo za nás, že si všichni musí odpitvat ruku, nohu a ještě něco. Když se seznámí s tím základním, měly by být pitevny otevřeny pro nadané studenty, kteří chtějí jít touto cestou, aby mohli trénovat. Měli bychom tedy víc šít curriculum na míru, ne že všichni musí všechno,“ doplňuje k tomu Vladimír Komárek.  

Na druhou stranu je ale vedle narůstajícího množství věcí, které by měli medici vstřebat, potřeba myslet na to, že ne všechno pro ně dnes bude užitečné. „Penzum vědomostí stoupá, ale my často máme problém, že umíme jen přidávat, ale už ne škrtat. Přidáme tedy nové obory, ale staré necháme tak, jak jsou. Jenže den má 24 hodin. Je tedy na místě dívat se na to, jaké znalosti a v jakém rozsahu by měl student mít. Některé obory by tak bylo vhodné prořezat, další propojit a integrovat, aby vznikl prostor pro to, aby šestý ročník byl praktický,“ podtrhává Tomáš Zima s tím, že u nás úplně neumíme reflektovat proměnu medicíny.

Úvazky mediků v nemocnicích 

Výzvou do budoucna ale bude také zvýšená poptávka po některých odbornostech a po rychlé výchově lékařů. „Zkrátit dobu studia nelze, ale můžeme se bavit o tom, jak mohou být lékaři rychleji atestovaní a plně zapojení do praxe,“ uvádí Martin Repko.

„Dovedu si představit systém, kdy by pět let lékaři absolvovali celkové lékařské vzdělání a v šestém ročníku by se začali profilovat v tom, co chtějí dělat. Tento ročník by se jim pak už započítal do kmene, a při tomto sytému by se kmen dal zkrátit ze současných dva a půl roku na rok a půl,“ navrhuje Petr Widimský, podle něhož by měl mít student medicíny v šestém ročníku úvazek v nemocnici, a od vystudovaného lékaře by ho dělilo jen to, že nebude mít finální odpovědnost za pacienta. Při státnicích po šestém ročníku by zároveň byly zkoušky více zacíleny na směr, který si absolvent zvolil.

„To bych moc podpořil. Vždycky jsem měl představu, že by měla fungovat polopropustnost mezi šestým ročníkem a kmenem,“ přidává se Martin Komárek.

I podle Tomáše Zimy by bylo na místě, aby měl mladý lékař přiznané kompetence dříve a byl také dle toho ohodnocen. „Všichni víme, že po dvou, třech měsících absolventi začínají sloužit. A nedělejme si iluze, že ke každému výkonu někoho povolávají. Měl by tam proto být mezikrok, kdy by třeba po roce byl započítán první level, pak kmen a nakonec atestace,“ doplňuje Zima.

„Úvazky studentů jsou podle mě geniální myšlenka. Možná by to chtělo v tuto chvíli dokonale sepsat a třeba by to po volbách nějaký ministr dokázal prosadit. Asi by to mnohé vyřešilo,“ domnívá se předseda České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Štěpán Svačina.   

Více praxe ovšem může narazit na rezervovanost řady pacientů. „Ke mně jako k mladé lékařce někdy pacienti nejsou zcela přátelští. Plus narážíme na problém, že je hodně studentů, ale na ně málo lékařů,“ poukazuje Barbora Vyhnánková u Chirurgické kliniky 3. LF UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.

Například v severských státech je přitom větší zapojení mediků do klinické praxe běžné. I pacienti jsou tak zvyklí na kontakt se studenty a mladými lékaři. „Větší kontakt s pacientem a možnost si výkony vyzkoušet by nám velmi pomohlo,“ doplňuje Ondřej Holčák.