„Musíme se podívat na to, jak lépe využít peníze, které máme k dispozici,“ říká Pavel Hroboň, řídicí partner a interní lektor Advance Healthcare Management Institute. Letos už potřinácté pořádá spolu s kolegy Prague International Health Summit 2025, kde si tentokráte jako zastřešující téma zvolili právě zdravotnickou produktivitu. „Tedy jak zvýšit množství zdravotních služeb, které dokážeme poskytnout s existujícími zdroji, hlavně lidmi a penězi. Budeme to v příštích letech všichni potřebovat,“ vysvětluje v rozhovoru pro Zdravotnický deník lékař a ekonom Pavel Hroboň. Summit, kde mimo jiné zazní inspirující zkušenosti holandských expertů, se uskuteční 15 až 16. května.

Čím bude charakteristický letošní summit?

Jako zastřešující pojem jsme si letos zvolili produktivitu. Tedy jak zvýšit množství zdravotních služeb, které dokážeme poskytnout s existujícími zdroji, hlavně lidmi a penězi.  Budeme to v příštích letech všichni potřebovat.

Jaké společenské trendy ovlivní zdravotnickou produktivitu?

Stárne nám populace i poskytovatelé. Lidé se stěhují, když ne přímo do měst, tak do oblastí s větší hustotou obyvatelstva. Proto víme, že máme a budeme mít v příštích letech v některých regionech, ale také v některých oblastech medicíny významný problém s dostupností. Nebude až tak skvělá ani v místech, kde je zatím poměrně dobrá. Na jedné straně totiž budeme potřebovat více zdravotní péče kvůli stárnutí obyvatelstva a na straně druhé jsou tady určité vlny ve věkové struktuře jak lékařů, tak sester i dalších zdravotníků.

Patří do tématu produktivity také finanční rámec?

Jednoznačně. Financování je základní podmínkou toho, aby celé zdravotnictví mohlo fungovat. Musíme si zodpovědět otázku, zda lze existující finance lépe využít, případně kde získáme další. Stejně tak se ale musíme ptát, zda máme dost zdravotníků a zda jsou dobře rozmístěni a využiti.

Summit přináší prakticky orientované zahraniční zkušenosti a možnosti jejich zasazení do reálného kontextu českého a slovenského zdraví.

Je až ohromující, že za posledních deset let se objem peněz ve zdravotním pojištění zdvojnásobil. Přitom po celou tu řešíme stále stejné výzvy, s nimiž jsme nějak zásadně nepohnuli.

Doba, kdy jsme občas i řešili, někdy jenom hasili a chlácholili problémy českého zdravotnictví větším množství peněz, je pryč. Jednak samotné peníze nejsou odpovědí na většinu problémů. Navíc další volné veřejné peníze pravděpodobně nebudou k mání. Víme, v jakém stavu je státní rozpočet. Ekonomika snad konečně začíná růst, ale zatím nijak zvlášť překotně. Musíme se tudíž podívat na to, jak lépe využít peníze, které máme k dispozici. A k tomu ještě dodejme, že naším úkolem je zajistit současnou dostupnost a minimálně dnešní kvalitu se stávajícími počty lidí, a dalšími potřebnými vstupy. To všechno při vědomí, že budeme potřebovat více zdravotní péče kvůli stárnutí obyvatelstva.

Mohlo by vás zajímat

Financování zdravotnictví začíná být v Česku téma, které rezonuje ve veřejném prostoru. Kde se vzal najednou tak velký zájem? Také na vašem summitu mu budete věnovat celý blok, hned ten první.

Zvýšený zájem o otázky financování jsme mohli vidět po celý loňský rok, zejména pak v jeho druhé polovině. Toto téma totiž začalo mnohem více zajímat zaměstnavatele a jejich svazy. Zjednodušeně řečeno, obávají se – a myslím, že jejich obavy nejsou liché –, že vláda v blízkém budoucnu zvedne odvody na veřejné zdravotní pojištění. Mnoho zaměstnavatelů si také začíná silněji uvědomovat, jak důležitý pro ně je zdravotní stav zaměstnanců, jednak ve smyslu množství lidí, kteří jsou schopni a ochotni pracovat a potom samozřejmě i ve smyslu jejich produktivity.

Mnoho zaměstnavatelů si začíná silněji uvědomovat, jak důležitý pro ně je zdravotní stav zaměstnanců.

Současný systém financování zdravotnictví založený na odvodech ekonomicky aktivního obyvatelstva nedokáže držet krok se zvýšenou potřebou péče vyvolanou stárnutím obyvatelstva. Díkybohu začínáme veřejně diskutovat, jaké možné odpovědi na tuto výzvu máme k dispozici a jednou z nich je právě zlepšení produktivity.

Jistě jde o to lépe využít stávající zdroje, ať už lidské nebo finanční, ale měli bychom mluvit i o tom, jak dostat do zdravotnictví další peníze?

Podívejme se na to z mezinárodního pohledu. Česká republika je jednou z několika málo evropských zemí, které mají velmi nízký podíl soukromého financování. Rád bych přitom zdůraznil, že diskuze, kterou vedeme a měli bychom dále vést, skutečně není o tom, jestli má, nebo nemá přijít do zdravotnictví více soukromých peněz. K tomu nepochybně dojde v okamžiku, kdy část obyvatelstva nebude spokojená s dostupností a kvalitou péče, kterou jim zajišťuje veřejný systém. Vloží tam své soukromé peníze a otázkou jen je, jakou to bude formou. Ta může být legální, nebo také zcela ilegální. Může to být forma, která poslouží jenom tomu, kdo tam peníze vložil a zbytku obyvatelstva a celému systému způsobí potíže.

Budou to živelné platby, které prohloubí nespravedlnost. Co s tím?

Potřebujeme zejména transparentnost. Navíc mohou být soukromé platby nastaveny tak, aby přinesly prospěch celému systému. To znamená i ostatním skupinám obyvatelstva, kteří je nebudou sami platit.

Soukromé platby mohou být nastaveny tak, aby přinesly prospěch celému systému.

Slovensko má ve srovnání s Českem asi řádově větší problém. Dá se říci, že tamní zdravotnictví je podfinancované?

Ano. Slovensko vydává na zdravotnictví ročně na jednoho obyvatele o 25 až 30 procent reálných peněz méně než Česká republika. To je brutální rozdíl! Když to kolegyně Henrieta Tulejová spočítala, byl jsem šokován, myslel jsem, že ten rozdíl bude někde mezi 12 až 15 procenty.

Přesto, že je slovenské zdravotnictví tak podfinancované, došlo tam v posledních letech k podstatnému navýšení platů lékařů, které v určité chvíli bylo tabulkově vyšší než v Česku. Přesto to nevedlo k větší spokojenosti tamních zdravotníků, protože prostě pracují v systému, který je tak podfinancován až je to ubíjející.

Přesně tak. Už před 15 lety byl proveden v jedné pražské fakultní nemocnici průzkum, který zjišťoval, na čem je založená spokojenost mladých lékařů se svou prací. Na první místo kladli kvalitu postgraduálního vzdělávání. Bylo pro ně důležité, zda se jim někdo věnuje a snaží se jim pomoci tak, aby se svoji profesi opravdu naučili. Druhou hlavní veličinou byla atmosféra na pracovišti. Až třetí skončily peníze.

Počty lidí pracujících ve zdravotnictví nelze jednoduše nafouknout. Je sice přijímáno více studentů na lékařské fakulty a snad i na zdravotnické školy, ale připadá mi nepodložené počítat s tím, že se celkové počty zdravotníků nějak zásadně navýší. Co s tím?

Evropská unie na sklonku loňského roku zveřejnila analýzu, kterou si objednala u OECD (Health at a Glance: Europe 2024 – pozn. red.). Jsou tam srovnávány členské země Evropské unie v celé řadě dimenzí. Zdůrazněna jsou dvě témata: personál a prevence. K lidským zdrojům analýza uvádí tři věci.

Za prvé se potřebujeme postarat o to, aby nám do zdravotnictví přicházelo více nových lidí, a tedy navýšit počet studentů medicíny, což se České republice podařilo. Doufejme, že něco podobného proběhne i u zdravotních sester. Rozhodně to ale nestačí. To, že budeme mít zdravotníky ještě neznamená, že budou v našem zdravotnictví pracovat.

Proto OECD říká, postarejte se o to, aby zdravotníci byli spokojenější. V minulosti se pozornost soustředila hlavně na platové požadavky. Když dnes ale mluvíte s řediteli nemocnic, jejich významná část vám řekne, že další plošné navýšení neudělá většinu jejich zaměstnanců spokojenějšími, odolnějšími proti vyhoření a produktivnějšími.  Čili je třeba pečovat o lidi, tak, aby neodcházeli z našeho systému ani v něm nevyhořeli.

Máme nadbytečné množství nemocnic, které udržují schopnost postarat se o pacienta vyžadujícího akutní hospitalizaci 24/7.

Třetí věc nás už dovede nejblíže k Prague International Health Summit 2025. Mluvím o lepším využití času zdravotníků. Máme nadbytečné množství nemocnic, které udržují schopnost postarat se o pacienta vyžadujícího akutní hospitalizaci 24 hodin sedm dní v týdnu. Samozřejmě s velmi rozdílným spektrem péče. Každopádně ale držíme v nemocnici personál, který je schopen odoperovat například pacienta s akutním zánětem slepého střeva i na místech, kam skoro žádný pacient vyžadující akutní lůžkovou péči nepřijde. To je mrhání lidskými zdroji, které potom vede k dlouhým přesčasovým hodinám, nespokojenosti z práce, vyhoření a tak dále.

V programu summitu je několik zajímavých příspěvků o Holandsku přímo od holandských expertů. V čem může být tato země pro Česko inspirativní?

Zdravotní reformy se nemohou dělat systémem copy, paste. Porovnání se zahraničním je ale užitečná věc. Holandská inspirace začala před více než 30 lety reformou pojišťovenského systému. Postupně se změny dostaly k poskytovatelům zdravotních služeb a Holandsko je dnes na předních místech hodnocení evropských zdravotních systémů.  

Kdo zajímavý přijede z Holandska a bude na Summitu přednášet?

Uvozující přednášku ke všem třem blokům bude mít profesor Patrick Jeurissen, který před rokem vydal publikaci hodnotící výsledky holandské reformy. Profesor Jeurissen je velmi zajímavá osobnost. Respektovaný akademik, ale zároveň pracuje i jako poradce na ministerstvu zdravotnictví.

Bude zřejmě hovořit i o tom, jak Holandsko řešilo sít nemocnic. Jak velké téma je to pro Česko?

Máme tu jednak síť všech nemocnic v celé České republice, ale také otázku regionální spolupráce nemocnic, na kterou se zaměříme na summitu. Příklady nejen z Holandska, ale také z Belgie, Francie, Anglie a řady jiných zemí naprosto jasně ukazují, že cestou dopředu je právě větší spolupráce a dělba práce mezi nemocnicemi v rámci regionu. V České republice k tomu máme také nakročeno. Většina menších a středních nemocnic je v rukou krajů.

V některých regionech bude potřeba, aby nemocnice poskytovaly i běžnou ambulantní péči.

Jak se musejí změnit?

Zdaleka ne všechny z nich musí zajišťovat dostupnost akutní lůžkové péče 24 hodin sedm dní v týdnu. To ale určitě neznamená, že musí zcela přestat poskytovat akutní péči nebo dokonce zaniknout, potřebujeme je pro jiné úkoly. V Advance se snažíme prosadit termín komunitní nemocnice, což je nemocnice, ve které zůstane určitá akutní péče, ale nemusí být poskytována v režimu 24/7. A může být doplněna jednodenní, následnou a ambulantní péčí. V některých regionech bude potřeba, aby nemocnice poskytovaly i běžnou ambulantní péči, která začíná být nedostupná. Chápu, že se jim to nemusí líbit, ale pacienti jim stejně budou tlouci na dveře, když nedostanou péči jinde. Je potřeba se na to připravit jako na příležitost pro ustálení nové životaschopné formy řady nemocnic v České republice.

Pokud se péče a nakonec i kompetence rozdělí mezi nemocnice v rámci krajské sítě, bude asi důležité, aby pacient nezabloudil a vždy našel služby, které potřebuje.

Úplně základním imperativem je, aby nemocnice začaly spolupracovat. Řekněme si upřímně, že se to sice v posledních 3 až 5 letech začíná trochu měnit, ale ještě pořád ve většině krajů spolu nemocnice nekoordinují zdravotnické procesy a nespolupracují dostatečně. Regionální síť nemocnic musí být charakterizovaná rozsáhlou výměnou informací, pacientů i personálu. To je to, co odlišuje funkční nemocniční síť od prostého seskupení nemocnic umístěných v jednom regionu, z nichž ale každá si hraje na vlastním písečku.

Měly by tedy v regionu spolupracovat všechny nemocnice bez ohledu na svoji právní formu či vlastnictví?

To by byl samozřejmě ideální stav.

Ale ideální stav v Česku není.

Situace je odlišná v různých částech republiky. Například v jižních Čechách jsou všechny důležité nemocnice v rukou kraje. Je tam historicky naprosto jasné centrum, jímž je nemocnice v Českých Budějovicích. V některých krajích je situace mnohem složitější. Ale i tam se dá dosáhnout dostatečné spolupráce, jenom je cesta k ní delší a vyžaduje více dobré vůle ze strany všech zúčastněných.

V čem by pro nás mohla být inspirující právě zkušenost z Holandska?

Například ve spolupráci nemocnic a ambulantního sektoru. V ČR máme hodně takzvaných odvratitelných hospitalizací, což jsou typicky hospitalizace u pacientů s dekompenzací chronických nemocí. Ty dnešní medicína umí řešit včasným zásahem v ambulantní nebo domácí péči. To ale vyžaduje lepší spolupráci poskytovatelů a jejich schopnost poskytnout integrovanou  péči. Právě tady je vhodné se inspirovat v Holandsku, kde jsou sdružené praxe normou a také funguje mnohem užší spolupráce mezi nemocničním a ambulantním sektorem.

Celý blok vaší konference věnujete vzdálenému poskytování zdravotní péče. Proč?

Pro vzdálené poskytování péče nazrál čas. Ráda by ho používala minimálně část ambulantních specialistů, začínají ho požadovat pacienti. Na konci prvního kvartálu letošního roku má být dokončena metodická část velkého projektu, který ministerstvo zdravotnictví předalo do Fakultní nemocnice Olomouc. To je důležitý milník, protože dosud zdravotní pojišťovny reagovaly na žádosti o pilotní projekty tím, že je třeba počkat na metodiku. Samozřejmě se na tomto postoji podepisuje i jejich současná finanční situace. Bránit rozvoji distanční péče je ale naprosto krátkozraké.

Z jakých důvodů je žádoucí zavést do českého zdravotnictví vzdálené poskytování péče?

Máme tu minimálně tři důvody. První je možnost významného zvýšení komfortu pacientů s chronickými nemocemi. Dnes doporučené postupy pro diabetes říkají, že by pacienti měli navštívit lékaře dvakrát až čtyřikrát do roka podle toho, jaký je jejich stav. Většina diabetologů vám potvrdí, že minimálně polovina těchto návštěv by se mohla uskutečnit online. Nejen, že distanční péče zvýší komfort pacientů z hlediska dojíždění a času stráveného v čekárně, ale zvýší se i produktivita. Stávající poskytovatelé se při dobré organizaci práce dokážou postarat o větší množství pacientů.

Díky distanční péči se stávající poskytovatelé dokážou postarat o větší množství pacientů.

Druhou příležitostí je zlepšení dostupnosti péče. Distanční služby jsou jednou z cest, jak zajistit reálnou dostupnost zejména v příhraničních regionech, ale i na dalších místech, kde začíná být problémem.

A finálně je tu možnost vzdáleným způsobem se poradit při akutním zdravotním problému. Laik si samozřejmě klade otázky: Mám si vzít aspirin a jít se vyspat a uvidím, co bude ráno? Nebo mám jít na centrální příjem nejbližší nemocnice? Nebo je můj stav natolik vážný, že bych si měl volat zdravotnickou záchrannou službu? Neinformovanost není jedinou příčinou špatných rozhodnutí, ale přispívá k nim obrovskou měrou. Možnost poradit se důvěryhodným způsobem se zdravotnickým profesionálem o tom, co je v daném okamžiku potřeba udělat, je zcela zásadní. Dokáže se tak zabránit množství zbytečných návštěv na urgentních příjmech a i některým případům zbytečného volání zdravotnické záchranné služby.

Patříš k optimistům, nebo pesimistům, pokud jde o využití umělé inteligence v medicíně? Nemyslím teď tam, kde to je dnes už jasné, jako jsou zobrazovací metody, ale spíše třeba v oblasti komunikace s pacienty a jejich edukace.

Pro mě je to dnes sice velmi zajímavá, ale zatím akademická otázka. Distanční poskytování péče dokáže přinést zvýšenou produktivitu a komfort pro pacienty, i když se dělá tradičním způsobem. Pojďme hlavně začít. V průběhu času se ukáže, co umělá inteligence opravdu bude umět a jak na ní budou reagovat pacienti.

Summit tedy bude hledat chytrá řešení na praktické problémy?

Přesně to je naším cílem. Podívejme se zblízka na řešení, která se osvědčila v zahraničí a potom na příklady, které jdou stejným směrem v České republice, na Slovensku, případně někde jinde v regionu střední Evropy. A diskutujme o tom, co by se u nás mělo změnit, aby dobrých příkladů bylo víc a abychom je dotáhli až tam, kde se to podařilo v zahraničí. Jde nám o prakticky orientované zahraniční zkušenosti a možnosti jejich zasazení do reálného kontextu českého a slovenského zdraví.