Problém přetěžování sester fyzickou zátěží nemá v systému dostatečnou důležitost. Přestože je onemocnění bederní páteře od roku 2023 nemocí z povolání, na její uznání téměř nejde dosáhnout. Celý proces je totiž velmi zdlouhavý a kritéria jsou nastavena přísně. V rozhovoru pro Zdravotnický deník to řekla předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR Dagmar Žitníková.

Sestry ve velké míře trápí bolesti zad. Už dva roky mohou žádat o finanční kompenzaci za onemocnění bederní páteře. Eviduje svaz v této souvislosti ze strany sester výraznější počet těchto potíží?

Zvýšený počet nemocí z povolání, konkrétně chronické onemocnění bederní páteře způsobené dlouhodobým přetěžováním fyzickou prací, neevidujeme. Prakticky totiž skoro nelze dosáhnout na jeho uznání. Nová právní úprava je nastavená velmi restriktivně a náš odborový svaz s nastavením parametrů nesouhlasil. Důvod je prostý – i předkladatelé sami při představení jednotlivých kritérií sdělili, že počítají s tím, že na uvedené parametry, tedy na uznání nemocni z povolání, dosáhne maximálně tři až pět zaměstnanců ročně. To ovšem neznamená, že sestry a pečovatelky nemají problémy! Jenže stát nastavil kritéria, která v podstatě znamenají, že člověk, kterému bude nemoc z povolání uznána, už bude prakticky nepohyblivý a ležící.

Na jaké odškodnění mohou sestry dosáhnout a za jakých podmínek?

Ta kritéria jsou uvedená ve vyhlášce č. 290/1995 Sb. V rámci neurologického hodnocení zdravotního stavu musí žadatel splňovat ze sedmi parametrů minimálně čtyři a musí mít rentgenologicky potvrzených z 15 parametrů nejméně sedm. Předkladatelé nám v roce 2021 tvrdili, že parametry jsou úvodní a že se změní. K úpravě ale zatím nedošlo.

Mohlo by vás zajímat

Ohledně odškodnění jsou podmínky nastavené tak, že zaměstnanec má nárok na náhradu za ztrátu výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem nemoci z povolání a plnou výši nemocenského, dále na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, nebo při uznání invalidity a ta je ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem s připočtením invalidního důchodu. Tato kompenzace náleží nejdéle do doby dosažení věku 65 let. Další náhrada je bolestné a ztížení společenského uplatnění. Pak je možnost náhrady nákladů například na doplatky za léky, které souvisí s nemocí z povolání, a poslední možnou náhradou je náhrada věcné škody, což jsou třeba úhrady jednotlivých poplatků. Zaměstnanec má také v některých případech nemoci z povolání nebo pracovních úrazů nárok na odstupné.

Celý proces je ale zdlouhavý a velmi často se zaměstnavatelé dokonce brání uznání nemoci z povolání či pracovního úrazu. Problematiku nemocí z povolání a pracovních úrazů řeší naši právníci a inspektoři BOZP (bezpečnost a ochrana zdraví při práci – pozn. red.)  dost často, občas jednotlivé kauzy končí dokonce u soudu, nebo se advokát dohodne na mimosoudním vyrovnání. To, že doba trvání takového řešení je velmi dlouhá, dokazuje bohužel i smutná kauza všeobecné sestry, která zemřela v důsledku covidu, kdy se vyrovnání a náhrada škody rodině protáhla na více než dva roky.     

Jaký je přístup nemocnic k problematice bolestí zad sester, která je v mnoha případech důvodem odchodu z profese? Dělají dostatečné preventivní kroky, například nákupem moderních pomůcek, formou vzdělávacích seminářů a podobně?

Přetěžování fyzickou zátěží je dlouhodobým problémem, který nemá takovou důležitost, jaká by byla potřeba. Nicméně musím konstatovat, že situace se mírně zlepšila. Nemocnice nakupují pomůcky, k dispozici jsou i semináře pro zdravotníky, jak pečovat o své zdraví. Bohužel se nejedná se o systémové postupy. Vždy záleží na zaměstnavateli, kolik chce do ochrany zdraví zaměstnanců a do prevence investovat. Ve většině případů jsou podnětem pro další vybavení nebo péči o zaměstnance návrhy našich odborových organizací a také jejich spolupráce se zaměstnavatelem v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

V tomto kontextu si dovolím připomenout, že náš odborový svaz jako jedno z konkrétních systémových opatření opakovaně navrhoval, aby byly pro zdravotníky vytvořené benefity ve formě bezplatných rehabilitačních nebo lázeňských pobytů. Po covidu byl tento benefit jednorázově vytvořen a zdravotníci ho velmi kvitovali. Benefity ve formě lázeňské péče mají mnoho let například hasiči, policisté a vojáci. Péče o zdravá záda by mohla také ve zdravotnictví udržet mnoho zaměstnanců, kteří odcházejí. Ze strany ministerstva zdravotnictví bohužel na náš návrh nikdo nereagoval.   

Dodržují nemocnice limity živého břemene, které podle vládního nařízení činí pro ženu 15 až 20 kilogramů?

Nedodržují. Je to stejné jako s přesčasovou prací lékařů a dalších zdravotníků. Stačí se podívat na personální vyhlášku a všem je jasné, že je v rozporu s nařízením vlády, kterým se stanoví manipulace s břemeny. Na pacienta je již dlouhá léta z hlediska fyzické zátěže pohlíženo jako na břemeno, ale realita v nemocnicích je jiná. Kde není žalobce, není soudce.  

Liší se v náročnosti péče z hlediska namáhání zad práce ve zdravotních a sociálních službách?

Větší rozdíl mezi fyzickou zátěží není. Také v sociálních službách se nakupují pomůcky usnadňující manipulaci s ležícími a bezvládnými klienty, ale lidskou práci zatím nelze nahradit. V souvislosti s rozdílným přístupem nás ale dlouhodobě trápí i jiné problémy. Několik let upozorňujeme ministerstvo zdravotnictví, že v České republice není jednotný postup při kategorizaci pracovišť a při zařazování zaměstnanců do kategorií rizik. Opakovaně se setkáváme s rozdílným přístupem krajských hygienických stanic, a proto opakovaně navrhujeme, aby se sjednotila kritéria pro zařazení zaměstnanců do rizikových kategorií, zvláště do kategorie 3, která se teď řeší v souvislosti s možností dřívějšího odchodu do penze.