Informovaní pacienti obvykle lépe přistupují k léčbě a snadněji se s nimi o jejím průběhu hovoří, míní představitelé odborných společností. „Vnímáme jako pozitivní diskutovat s poučeným pacientem a zasadit jeho informace do správného kontextu,“ zaznělo v tomto dílu našeho miniseriálu (předchozí texty si přečtěte zde a zde). Aby minimalizovali riziko, že se pacienti na internetu „zapletou“ s nepravdivými informacemi, nebo přímo cílenými dezinformacemi, snaží se je odborné společnosti samy nasměrovat a edukovat. O to by se podle nich totiž měl postarat každý obor medicíny zvlášť, zatímco vzdělávání lékařů v tom, jak mají s pacienty komunikovat, může fungovat na obecných platformách, protože se v jednotlivých oborech zásadněji neliší.
Vnímáte vzrůstající informovanost pacientů jako pozitivní, nebo je podle vás časté konzultování s „doktorem googlem“ spíše překážkou v komunikaci lékařů s pacienty?
Předseda České společnosti chirurgie ruky Aleš Fibír: Nemám dojem, že by se míra informovanosti pacientů v posledních letech významně měnila. Stále platí, že část pacientů je dobře informována, část se jich spokojí se základními informacemi a existuje i malá skupina pacientů, která detailní informace vyhledávat – a v podstatě ani znát – nechce. Informační asymetrii mezi lékařem a pacientem lze bohužel pouze mírnit, nikoli odstranit – lékař vždy ví více a není reálné, aby mohl pacientovi předat všechny aspekty a detaily diagnostiky a léčby. Musí být ale schopen předat pacientovi všechny pro něj důležité informace. Schopnost empatie je v tomto ohledu pro lékaře nezbytná.
V našem oboru chirurgie ruky jsme se nesetkali s tím, že by pacienti na internetu nacházeli informace, které by byly v kontradikci s tím, co by pro ně bylo přínosné. Naopak, informovaní pacienti obvykle lépe rozumí své nemoci i léčbě, což usnadňuje a zefektivňuje diskusi. Nemáme nic proti tomu, aby si pacienti hledali informace na internetu. Naopak. Vnímáme jako pozitivní diskutovat s poučeným pacientem a zasadit jeho informace do správného kontextu.
Předseda České společnosti alergologie a klinické imunologie Petr Panzner: Na tom, že si pacient shání informace, není podle mne nic špatného. Spíš to svědčí o jeho zájmu o vlastní zdravotní stav. To, že se pacient zajímá a hledá informace, je důležitá podmínka ke správné léčbě. Tento trend sám o sobě bych tedy hodnotil jako pozitivní.
Na druhou stranu samozřejmě víme, co všechno lze na internetu najít. Je tam spousta nesmyslných informací, což je, bohužel, obecný nešvar. Problém dneška je vyznat se v informacích a pacient, upřímně řečeno, nemá příliš šancí orientovat se v tom, co v odborném prostředí je a co není rozumné. Takže pokud je pacient příliš aktivní a příliš nekritický, pravděpodobně se dobere různých nesmyslů. Pacienty v konkrétních situacích proto odkazujeme na různé stránky, o nichž víme, že jsou informace na nich kvalitní.
Mohlo by vás zajímat
Chci ještě dodat, že největší průšvih je, když dezinformace šíří sám lékař, což se bohužel také stává. A upřímně vůbec netuším, co s tím.
Místopředseda České neurologické společnosti Ondřej Škoda: Trend větší vzdělanosti pacientů, zájmu o získání znalostí o vlastní nemoci i hledání informací na internetu lze celkově vnímat spíše příznivě, protože aktivní spolupráce pacienta na léčbě a prevenci závažných onemocnění je přínosná.
Zároveň však tento trend skrývá i určitá rizika. Například to, že některé informace mohou pacienti získat z nekvalitních zdrojů či přímo z dezinformačních webů, dále to, že někteří pacienti mohou na základě vlastního „poučení“ požadovat nevhodné či neúčelné postupy léčby, vyšetření a podobně. Diskuze s nimi a zachování důvěry mezi lékařem a pacientem pak mohou být nesnadným úkolem.
Připravujete ve vašem oboru pro pacienty nějaké edukační aktivity? A je po nich poptávka?
Aleš Fibír: Edukaci provádíme pouze poskytováním základních informací o různých onemocněních, u kterých garantujeme jejich faktickou správnost. Další aktivity v tomto směru neorganizujeme, ani po nich ze strany pacientů necítíme poptávku.
Petr Panzner: Na stránkách naší odborné společnosti aktuálně připravujeme edukační materiály pro pacienty.
Ondřej Škoda: Ano, edukační aktivity probíhají prostřednictvím cílených kampaní, webových stránek, seminářů, dnů otevřených dveří a pomocí edukačních materiálů pro pacienty na úrovni celostátní i jednotlivých nemocnic, klinik a oddělení. Příkladem může být edukace pacientů v oblasti prevence a léčby cévní mozkové příhody, roztroušené sklerózy a dalších diagnóz. Jako konkrétní příklad lze uvést třeba Balance Awareness Week neboli Světový týden rovnováhy.
Spolupracujete v tomto směru nějak i s pacientskými organizacemi?
Aleš Fibír: Spolupráce s pacientskými organizacemi je jistě přínosná, ale naše odborná společnost s žádnými aktivně nespolupracuje. Pokud je to relevantní, pacientům poskytujeme informace o existenci těchto organizací a kontakty na ně.
Petr Panzner: Žádné pacientské organizace v podstatě téměř nemáme, jen několik pro vzácná onemocnění, ale upřímně řečeno máme se spoluprací dost špatnou zkušenost – v tom smyslu, že pacienti s diagnózami v našem oboru většinou nemají zájem o způsob sdružování v organizacích. Snažili jsme se vyvíjet nějaké aktivity, opakovaně například v oblasti astmatu i jinde – a nikdy to nedopadlo. Buď se spolupráce „překlopila“ do nějaké zcela formální roviny, nebo obecně zašla na úbytě.
Ondřej Škoda: Ano, s pacientskými organizacemi dlouhodobě spolupracujeme. Jmenovat mohu například organizace ICTUS, Unie Roskanebo Migréna-help, spolupracujeme ale i s dalšími.
Edukovaný pacient je jen jedním z účastníků dialogu. Probíhá nějaký typ vzdělávání v komunikačních schopnostech také u lékařů?
Aleš Fibír: Naše odborná společnost vzdělávání lékařů v komunikaci nezajišťuje. To by mělo probíhat již na lékařských fakultách a následně v rámci specializační přípravy. Jsou k dispozici různé kurzy komunikace a podobně, ale účast na nich je individuální záležitostí každého lékaře. V praxi má na získání správných komunikačních dovedností často větší vliv zkušený kolega nebo mentor.
V rozvoji komunikačních dovedností lékaře hrají významnou roli také délka praxe a hlubší porozumění oboru. S postupem času, jak lékař získává zkušenosti a důkladněji rozumí svému oboru, dokáže pacientovi lépe vysvětlit podstatu onemocnění i možnosti léčby. Schopnost efektivně komunikovat tedy není jen otázkou formálního vzdělávání, ale také přirozeného profesního zrání, kdy lékař nejen prohlubuje své znalosti, ale také se učí lépe reagovat na individuální potřeby pacientů.
Petr Panzner: V rámci našeho oboru o ničem takovém nevím. Na některých našich odborných akcích se konají jednotlivé přednášky, který jsou zaměřeny tímto směrem, ale jsou to spíše ojedinělé individuální aktivity. Jinak jako odborná společnost nebo obecně v rámci našeho oboru žádnou institucionální aktivitu v tomto směru nemáme.
Tato problematika je nicméně podobná napříč různými obory medicíny a obecně takové vzdělávání existuje, sám jsem ostatně takových akcí v minulosti zúčastnil. Upřímně řečeno ani nevidím důvod, proč by si každý obor měl takovýto typ vzdělávání zajišťovat sám.
Ondřej Škoda: Komunikační schopnosti si mohou lékaři zvýšit na kurzech České lékařské komory, na školeních pořádaných jednotlivými nemocnicemi. Čím dál větší důraz se na ně klade i na lékařských fakultách, například na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze je vyučován nový předmět Profesionální komunikace.
